Short Sunderland BOAC
Na rozdíl od Junkerse 52/3m bude tenhle aeroplán trochu méně reálný. Tedy ne, že by Sunderlandy nelétaly. Létaly. Ve velmi hojných počtech. Létaly i pro BOAC. Na dálkových letech, do Indie nebo jižní Afriky. Létaly v civilní verzi, ale bylo přestavěno i několik bojových strojů. Byla snesena výzbroj, střelecké věže však zůstaly. Což je přesně to, co se mi hodí. Jediné, co nebylo, a to vím téměř jistě, je, že ani jeden nenesl imatrikulaci G-AABN. Takže proto tak trochu what-if.
Proč ne reálná imatrikulace ? Proč G-AABN ? Protože G-XXXX je britská imatrikulace, BOAC byly britské aerolinky (v roce 1974 začaly spolupracovat s British Airways, a postupně tyto společnosti splynuly). Takže jsem potřeboval něco od G. A kdo zná mně, potažmo naší rodinku hodně dobře, tak ví, že velmi speciálni citoslovce gabn pro nás má velmi speciální význam. Udělat z gabn G-AABN už bylo hned. Takže tolik stručný úvod do děje.
Za základ použiji stavebnici Airfix, Sunderland Mk. III, stroj obdrží bílou barvu a označení BOAC, eventuelně Imperial Airways.
Trochu jsme se pohnuli z místa. Situace je taková, že mám Sunderlanda, toho, kterého jsem chtěl, starý Airfix. Tento. Ohledně přestavby samotné se plány trochu změnily. Věže nebudou. Podařilo se mi sehnat obrovskou vzácnost, totiž konverzní sadu na Short S-25 Sandringham, což byla civilní verze Sunderlandu. Obrovská vzácnost je to proto, že tu konverzi vyráběl jeden jediný člověk na světě, Mr. Dana Kopher, který si aktuálně užívá zaslouženého odpočinku na Floridě. Zmíněné díly už pár let nevyrábí a poslední kompletní sadu doprodal loni. Zareagoval ale vstřícně na mé prosby a prohrabal zbytky v dílně. Našel tak zásadní díly, jako je nový tvar přídě, zádě a záslepku hřbetní střelecké věže. Vypadá to takhle. Co zde chybí, jsou motory. Zatímco Sunderlandy až do mk.III používaly britské motory Bristol Pegasus, pozdější verze a Sandringhamy létaly s americkými motory P&W R-1830 Double Wasp.
Zde se dostáváme k malému problému. Jak jsem se zmínil, v konverzní sadě motory nejsou, ty panu Kopherovi nezbyly. To je
ovšem jen část problému. Druhá spočívá v tom, že Sandringham má hranatá okénka. Jsou tedy teď dvě možnosti. První je držet se maximálně historické předlohy, vypilovat okénka, něčím (ještě nevím čím) je zasklít, a někde splašit motory. Samotné motory nebudou problém, ty se dají koupi odlévané, například tyto. Dále je třeba dát přes motory kryty, což znamená tyto. A jiné jsou i vrtule, místo původních anglických americké Hamilton Standard. Třeba tyto. Po tom všem dostane letoun fiktivní imatrikulaci.
Z té nehodlám ustoupit, protože právě ta je důvodem, proč se to staví. Moje vlastní zadání pro tento projekt bylo: britské dopravní letadlo (kvůli civilnímu označení G-XXXX), vrtulové, aby zapadalo do doby. Stavím druhou světovou válku a nejtěsnější okolí. První britské proudové dopravní letadlo vzlétlo v roce 1952. Ideální volba pak byla demilitarizované vojenské letadlo. Tam už moc možností není. Ale samotná stavba je už víceméně what-if. Nabízí se proto druhá možnost.
Až tolik to nehrotit, nechat okna kulatá, nepřerývat dveře, motory i vrtule nechat britské, když už what-if, tak tedy what-if. Navíc to minimalizuje možnost, že to člověk pokazí. V tomhle směru potřebuji trochu poradit, i když výsledek neberu úplně jako závazný. Ale přihlédnu k němu. V brzké době spustím anketu.
A tady bude ta anketa.
Plnohodnotná konverze znamená shánět odlévané motory, kryry motorů, jiné vrtule. Zvětšit dveře na přídi, které měl Sandringham širší. Předělat většinu okének na obdélníková a něčím je zasklít. Do celého modelu investovat další, ještě řekněme dvojnásobek současných nákladů a spousty práce. S rizikem, že se něco pokazí, a pak mu stejně dát what-if imatrikulaci.
Zjednodušená konverze znamená neřešit motory, dveře a ani okénka. Nižší náklady, menší pravděpodobnost nějakého selhání, když už what-if, tak kompletně. Ostatně, na internetu je poměrně hodně podobných polokonverzí, které ztvárňují zcela konkrétní a dohledatelná letadla.