Heinkel He 219 Uhu (výr) vznikl paradoxně původně jako stíhací bombardér, avšak v této roli přijat nebyl. Když však britská RAF přešla na noční bombardování a vyvstal požadavek na noční stíhače, jevil se jako možná varianta. Letoun byl dostatečně rychlý, aby plnil stíhací roli a zároveň dost velký a výkonný, aby nesl radar. Požadavek na tento letoun byl vznesen už v roce 1942 generálem Kammhuberem, avšak vývoj byl bržděn osobními zásahy Erharda Milcha, který upřednostňoval Junkers 188. Letoun nesl poměrně impozantní výzbroj a nezávislý pozorovatel by soudil, že to je skvělý stroj. Ale takhle to v Třetí říši nefungovalo. Milch blokoval jakoukoli výrobu. Zlom nastal až na počátku roku 1943, kdy se v simulovaném souboji utkal třetí prototyp He 219 právě s Junkersem Ju 188. Přestože se Milchova klika vyznamenala a zkreslila hodnocení, které vysoce vyzdvihovalo Junkersův letoun, u Heinkela našla pouze chyby a zcela vynechala hodnocení pilotů – kteří Heinkel naopak chválili, ba dokonce iniciovala vznik noční verze Messerschmittu Bf-110 (copak o to, později se hodil i ten), RLM nakonec stejně 127 kusů objednalo.

Stroj svou existenci obhájil, když si po jeho vstupu do služby připsali piloti hned několik husarských kousků, jako sestřel pěti Lancasterů za jediný let, nebo vítězství nad do té doby nedostižnými Mosquity. Bylo ale příliš pozdě a omezení německého průmyslu na konci války znamenalo konec i pro tato letadla. U nás se vyráběly v továrně v Chebu a po válce se z různých zbytků podařilo po válce zkompletovat dva stroje. Ty byly označeny jako LB-79. Jeden, s plným radiovybavením létal jako ostraha hranic z plzeňského letiště, ale již v roce 1953 byl odepsán. Druhý nejprve létal u Vědeckého leteckého ústavu, později byl částečně vybaven zbraněmi a radiovybavením. Byl odepsán v podobné době, jako první stroj, údajně pro natankování nevhodného paliva, které poškodilo nádrže. Oba československé stroje trpěly značnou poruchovostí. Tolik krátce k historii.

Stavebnice Revell, ze které jsem Uhu stavěl, pochází z původně Frogovské stavebnice z roku 1966. Formy Frogu pak převzal Revell a drahná léta je používal. Maximálně obměnil krabici, či obtiskový aršík, ale výlisky zůstaly stejné. To sebou nese oddělené pohyblivé plochy (veškerá křidélka a kormidla, v případě křidélek opravdu pohyblivá a také pohyblivý podvozek, na druhou stranu také jisté nedostatky. nasávací otvory v křídlech, kromě sání pro kompresory, vypadají, jako když tam kus plastu chybí. světla příliš nepasují do náběžných hran a do kabiny je z podvozkové šachty vidět. Také kokpit je velmi jednoduchý, v sedmdesátých letech se na detailní kokpity moc nehrálo. Díky kokpitu v samém nose a příďovému podvozku je také takřka nemožné model vyvážit. Doslova jsem trup za kabinou a přední části motorových gondol vyplnil akrylem a olůvky a stejně jsem musel hlavní podvozek zalepit v pozici mírně posunuté vzad, aby nepadal na ocas. Celkem spokojený jsem s kamufláží. a obtisky, až na jeden, který mi mírně poškodil lak. Výstřelné otvory jsem dělal až na hotovém modelu, nejsou tedy příliš pečlivě provedené. Očoudil jsem rozmazáním měkké tužky.

Letoun s označením G9+MK byl nasazen v listopadu 1944 u II./NJG 1. ze základny v Münsteru – Handorfu, a pilotoval ho poručík Kurt Heinz Fischer. Jako operátor radaru byl určen rotný Hermann Bauer. Letadlo bylo sestřeleno již 28. 11. 1944 na cvičném letu Tempestem RAF (US-B, v.č. EJ536, 56. peruť RAF) pilotovaný, kapitánem A.F. Moorem. Stroj po zásahu vzplanul a poručík Fischer se pokusil o nouzové přistání, při kterém zahynul. Stejně tak zahynul rotný Bauer, který se sice katapultoval, ale neotevřel se mu padák.