Studebaker US 6 vyšel ze stejného výběrového řízení, jako GMC CCKW. Kromě Studebakeru a GMC se tendru zúčastnil ještě International Harvester. Dalo by se říci, že uspěla – svým způsobem – všechna vozidla. v rámci standardizace si ovšem jednotlivé složky vybraly jeden typ. Pro armádu to byl GMC CCKW, námořnictvo zvolilo International M – 5 – 6. Studebakery tak byly v drtivé většině předány v rámci Lend and Lease spojencům. Zejména pak Velké Británii a Sovětskému Svazu.
US 6 se vyráběly jednak v domovské továrně Studebakeru v South Bend v Indianě, a od roku 1944 také v automobilce REO v Lansingu v Michiganu. Vozidlo poháněl motor Hercules JXD o obsahu 5,2 l a výkonu 64 kW (86 k). Tento jednoduchý a technologicky konzervativní motor s nízkým kompresním poměrem byl schopen spalovat i velmi nekvalitní benzin a díky své léty prověřené konstrukci byl velmi spolehlivý. Také proto ho bylo možné nalézt v halftracích
M3, obrněných vozech M8 Greyhound, či ve vyloďovacích člunech LCVP. Z motoru se točivý moment přenášel na pětistupňovou převodovku Warner. Ta měla velmi pomalý první stupeň, což se v terénu hodilo. Na silnici naopak přišel vhod přímý záběr čtyřky a rychloběh na pětce. Převodovka disponovala výstupy na naviják a jiná externí zařízení. Na tu pak navazovala dvourychlostní redukční převodovka Timken, s možností zařazení neutrálu a připojení/ odpojení předního pohonu. Tato převodovka má výstup na každou nápravu zvlášť, což zvyšovalo spolehlivost v poli.
Vůz měl žebřinový rám. Přední náprava byla odpružena půleliptickými listovými péry, obě zadní nápravy pak používaly společné čtvrteliptické péro (na každé straně jedno, rozumí se), které se svým uchycením dovolovalo slušnou zkřižitelnost náprav. Kombinace dvou délek šasi, dvou znaků pohonu a čtyř nástaveb pak vytvořila 13 výrobních verzí. Silniční verze uvezly až 5 tun, u terénních byla nosnost omezena na polovinu.
Kabina, to je trochu zajímavost, i když byla mírně upravena pro armádní účely, byla téměř totožná s civilní. Díky tomu si zachovala některé komfortní prvky, mezi něž patřila například, kromě hlavních spustitelných okének ve dveřích, ještě otvíravá trojůhelníková okénka. Toto uspořádání je starším z nás známé třeba ze starých Škodovek, nebo Lad. Studebaker navrhl i otevřenou „vojenskou” kabinu, tu
však majoritně užíval GMC CCKW. Vzhledem k provozu US 6 v chladnějších klimatech – zejména v SSSR, byl zájem spíše o tu uzavřenou. Celkem bylo vyrobeno 197 687 vozů, z nichž bylo 22 204 vyrobeno u REO. Z celkového počtu mělo cca 10 000 vozů otevřenou kabinu, zbytek měl uzavřenou. Výroba byla ukončena v roce 1945, v červnu se přestaly vyrábět silniční vozy, a v srpnu pak i ostatní. Sovětští vojáci, kteří obdrželi valnou část produkce, je láskyplně nazývali „králi silnic”, nebo „studěry”. Na oblíbený vůz se instaloval i známý sovětský raketomet Kaťuša. Díky této rozšířenosti se mnoho Studebakerů US 6 podívalo i k nám.
Technické údaje:
Délka: 5 260 mm(tahač) až 8 510 mm(dlouhý valník s navijákem)
Šířka: 2 210 mm(tahač a šasi) až 2 240 mm(ostatní verze.
Výška: 2 180 mm(tahač) až 2 690 mm(valníky)
Hmotnost: 3 710 kg(tahač) až 4801 kg(cisterna)
Nosnost: 2 500 kg(terénní verze), až 5 000 kg(silniční verze)
Motor: zážehový šestiválcový řadový o obsahu 5 200 cm3 a výkonu 64 kW (86 k)
Max. rychlost: 72 km/h, při pohonu všech kol 32 km/h
Dojezd: 380 km
Pohon: 6×4, 6×6
US 6 jsem stavěl ve dvou exemplářích. Jeden byl sedlový tahač a druhý raketomet BM – 13 na krátkém valníkovém šasi. Oba z produkce PST a i raketomet pochází ze stavebnice PST, ovšem ze ZiSu – 5. Tahač s návěsem byl snazší. Sice bylo potřeba zkrátit šasi, ale jinak nenastal problém. Bylo mi hloupé nechat návěs prázdný. Nakonec jsem ho celý přetáhl plachtou z papírového kapesníku. Raketomet byl složitější.. Podvozek byl rychlý, ale raketomet sám byl problematický. stavba z plastových dílů se nepodařila. Nepodařily se ani lepty, kterými jsem chtěl původní ližiny nahradit. Nakonec bylo třeba rozřezat a upravit původní plastové díly.
Oba vozy jsou natřeny původní americkou olivovou, barvené díly raketometu pak sovětskou tmavou zelení. po nezbytném oobtiskování byly oba modely pokryty bílým akrylovým filtrem a tahač z návěšem navíc zasněžen sněhem z prášku do pečiva.
Nasazení je jasné – východní fronta. Neurčitá je v obou případech jednotka i doba.