Firma Grumman se v roce 1942, kdy probíhaly nejen v Tichomoří tvrdé boje, snažila využít zkušeností amerických pilotů se stíhačkou Grumman F4F Wildcat. Původně zamýšlela inovaci tohoto stroje, avšak nakonec se rozhodla pro zcela novou konstrukci letounu, který dostal název Grumman F6F Hellcat. Tak vznikl zcela nový typ, který firma Grumman dokázala již 14 měsíců po vzletu prototypu uplatnit v bojových podmínkách. Statistiky uvádějí, že počet vyrobených Hellcatů dosáhl čísla 12 275 a jejich pilotům je připisováno 5 156 zničených nepřátelských letadel s poměrem nepřátelských ztrát k vlastním 19:1.
V říjnu 1942, v době, kdy se Wildcaty letectva americké námořní pěchoty tvrdě střetávaly s japonskými leteckými svazy nad Guadalcanalem, se v ještě nedokončené hale závodu Grumman na Long Islandu právě rozbíhala velkorysá sériová výroba „Pekelných koček“ – palubních stíhacích letounů Grumman F6F Hellcat. Tento letoun vlastně vznikl jako jakási pojistka pro případ selhání jiného projektu, vyvíjeného od roku 1938 firmou Chance Vought pod označením V-166B, ze kterého nakonec vznikl známý stíhací-bombardovací letoun F4U Corsair.
Nový stroj měl o 60 % vyšší vzletovou hmotnost než Wildcat – nárůst způsobila mimo jiné i vyšší zásoba paliva (946 l), silnější výzbroj a další úpravy. Vnější části velkého křídla bylo možno složit podél trupu a v jejich útrobách bylo uloženo 6 kulometů ráže 12,7 mm se 400 náboji na zbraň. Při své hmotnosti až 7 040 kg byl stroj více než dvakrát těžší než jeho hlavní japonský oponent – stíhací letoun Micubiši A6M Zero, ale navzdory tomu byly jeho výkony, umocněné kvalitním výcvikem pilotů, velmi dobré. Bezesporu k tomu přispěl i spolehlivý a výkonný motor řady Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp.
V prvním prototypu, označovaném jako XF6F-1, byl zabudován hvězdicový Wright R-2600-10 Cyclone s výkonem 1 177 kW (l 600 k), zatímco v druhém (XF6F-2) měl být instalován R-2600-16 s turbokompresorem. Nakonec byl do druhého prototypu, nyní označovaného jako XF6F-3, instalován již zmíněný R-2800 s výkonem až 1 471 kW (2 000 k).
První a druhý prototyp vzlétl poprvé v červnu a v červenci roku 1942 a výsledky letových zkoušek byly od počátku označovány jako velmi uspokojivé. Již 23. května 1942 objednalo americké námořnictvo výrobu letounů s motorem Double Wasp, takže se do sériové výroby dostala verze F6F-3. Sériový letoun se od prototypů příliš nelišil – byl zbaven krytu vrtulového náboje, měl jinak tvarované kryty podvozku a později byly zesíleny některé konstrukční prvky v trupu tak, aby co nejlépe snášely dynamické namáhání při zachycení na letové palubě. První prototyp dostal později motor R-2800-27 a byl zkoušen s označením XF6F-4.
První jednotkou, která dostala Hellcaty do výzbroje, byla stíhací VF-9 na palubě USS Essex (CV-9) a používala je od 16. ledna 1943. 31. srpna 1943 pak vzlétly Hellcaty ke své první bojové akci z palub letadlových lodí Yorktown a Essex při útoku na ostrov Marcus. Současně byly Hellcaty přidělovány do stavu jednotek operujících na lehkých letadlových lodích a na konci roku převzaly již prakticky na svá bedra tíhu vzdušných bojů v Pacifiku. Jejich vynikající bojová hodnota byla v průběhu roku 1944 zvýšena ještě instalací motoru R-2800-10W se zařízením pro vstřikování vody do válců, jenž pak mohl krátkodobě vyvinout výkon až 1 618 kW (2 200 k). Od dubna 1944 byly těmito motory vybavovány všechny nově vyrobené Hellcaty. V dubnu téhož roku také končila výroba F6F-3 a subvariant (F6F-3P s kamerami, noční stíhací F6F-3E a F6F-3N s radarem).
Celkem bylo vyrobeno 4 402 kusů F6F-3. 4.4. 1944 vzlétla poprvé nová verze Hellcatu F6F-5 lišící se mírně upraveným krytem motoru, prosklením kabiny a zabudovaným zařízením pro zavěšení pum nebo šesti raket pod křídlem. Mohla nést až tři pumy o hmotnosti 454 kg, nebo mohly být pod křídlem zavěšeny dvě právě vyvíjené protizemní rakety Tiny Tim ráže 298 mm. Stroj mohl nést až tři přídavné nádrže, z nichž prostřední měla kapacitu 568 l. Některé F6F-5 z pozdějších výrobních bloků byly údajně vyzbrojeny dvěma kanóny ráže 20 mm a čtyřmi kulomety v křídle. Verze F6F-5N byla vybavena malým radarem s anténou v krytu na pravé polovině křídla.
Význam Hellcatů ještě vzrostl s nutností zajistit účinnou stíhací ochranu lodních svazů proti sebevražedným útokům japonských letců Kamikaze. Od začátku léta 1943 dostávalo F6F-3 také britské námořní letectvo, které jim přidělilo označení Gannet později Hellcat F Mk.I (252 strojů) a využilo je v Atlantiku, v Severním moři a ve Středomoří. Dalších 930 F6F-5 a 80 F6F-5N (F Mk.II a NF Mk.II) využilo Královské námořnictvo na Dálném východě na palubách doprovodných letadlových lodí. Zde se také uplatnily ozbrojené (FR Mk.II) a neozbrojené (PR Mk.II) průzkumné stroje.
Začátkem roku 1945 byly Hellcaty na palubách letadlových lodí postupně nahrazovány typem F4U Corsair, ale bojovaly do poslední chvíle války. Řada z nich dosloužila po válce v roli bezpilotních cílových letounů F6F-5K, jiné využili Francouzi začátkem padesátých let ve Vietnamu.
Technický popis:
- Výrobce: Grumman Aircraft Engineering Corporation, Bethpage, Long Island, stát New York, USA.
- Typ: jednomístný palubní a pozemní stíhací, stíhací-bombardovací a noční stíhací letoun.
- Motor: jeden dvouhvězdicový osmnáctiválcový motor Pratt & Whitney R-2800-10 Double Wasp s výkonem 1 471 kW (2 000 k); později instalovány motory R-2800-10W se zařízením pro vstřikování vody do válců – krátkodobý nejvyšší výkon až 1 618 kW (2 200 k).
- Výzbroj: 6 kulometů Colt-Browning ráže 12,7 mm v křídle, zásoba nábojů 400 kusů pro zbraň.
- Rozpětí: 13,05 m
- Délka: 10,16 m
- Výška: 3,99 m
- Nosná plocha: 31,03 m2
- Hmotnost prázdného letounu: 4 105 kg
- Vzletová hmotnost: 5 532 kg / 6 002 kg s přídavnými nádrž.
- Maximální rychlost: 600 km/h
- Rychlost u země: 488 km/h
- Stoupavost: 15,2 m/s
- Dostup: 11 438 m
- Dolet: 1 745 km / 2 606 km s přídavnými nádržemi
Hellcat byl jedním z odpočinkových modelů firmy HobbyBoss. Sami to označují termínem „Easy Assembly Kit“. Je ztvárněn letoun z posádky VF – 27 letadlové lodi Princeton roku 1944, a dal jsem si velice záležet, abych se řídil návodem…:-).