Mistel

Moc německých bombardérů tady zatím nemám a sluší se říct, že německé bombardovací letectvo bylo poměrně specifické. V duchu blitzkriegu, tedy rychlých a pohyblivých útočných jednotek, bylo podobně strukturováno i bombardovací letectvo. Zcela postrádalo těžké strategické bombardéry a bylo postaveno na rychlých, lehkých stojích, jako Do-17, Ju-88 nebo He-111, doplněných střemhlavými Stukami a stíhacími bombardéry. Zpočátku války to nijak nevadilo, bombardéry útočily v podstatě na měkké cíle a měly naprostou převahu ve vzduchu, dokonce do jisté míry i nad stíhači protivníka. S postupem války, a určitým zatuhnutím bojů na statických pozicích, docházelo k budování opevněných bodů, na které lehké pumy Heinkelů už nestačily. Američané vyvinuly své B-17, Britové Lancastery a Němci…
Němci se vydali několika směry. Jedním směrem byl vývoj vlastních těžkých bombardérů. Ačkoli velká letadla uměli, málokdy šla použít a byla použita jako těžké bombardéry. Patřily mezi ně například FW-200 Condor a He-177 Greif. Condorů bylo málo a Greify byly problematické. Spousta dalších se nedostala z prototypového stadia. Druhou cestou byly létající bomby. Nemyslím tím teď V-1 a V-2, ačkoli i ty svou roli při bombardování protivníka zastaly. Nebyly však schopné zasahovat cíl přesně. Toho byly schopny střemhlavé bombardéry, ty ale zase neměly potřebnou nosnost. Němci tak nikdy nebyli schopni použít plošné bombardování v takovém měřítku jako spojenci. Ti díky množství nasazených bombardérů byli schopni i relativně soustředěně napadat malé opevněné cíle. Německý nápad byl lepší, ale jak už to s německými nápady bývá, také podstatně nákladnější. Vzali bombardovací Junkers Ju-88, sejmuli prosklenou příď a nahradili dlouhým nosem s kumulativní náloží. Na hřbet bombardéru pak umístili na vzpěry řídící stíhačku. Řízení letadel bylo propojené, spojená letadla odstartovala, pilot v kabině stíhačky dořídil soustavu na místo určení, nasměroval bombardér na cíl, uzamknul řízení a odpoutal se. Němci později používali Mistely i k útokům na mosty, v této roli ale nebyly příliš efektivní – kumulativní hlavice slouží spíše k proražení stěny cíle, nemá patřičný bořivý efekt.
Nápad se poprvé objevil už v roce 1941, nebyl však přijat kladně. Až za rok přehodnotil Technische Amt své stanovisko a požádal o další vývoj pod názvem Beethoven Gerät. Myšlenka byla nejprve ověřena na soustavě kluzáku DFS 230 a cvičného letounu Klemm Kl35. Ten byl později nahrazen Focke-Wulfem FW-56 a nakonec Messerschmittem Bf-109E. Prvotní pokusy dopadly na výbornou a tak byl dalším vývojem pověřen Junkers. Jeho Ju-88 se díky koncepci všechno vepředu v kabině jevil jako nejvhodnější pro přestavbu.
První stroje si ovšem ještě svou kabinu zachovaly – byly to školní stroje, aby se piloti naučili se souletadlím létat. Tyto stroje byly označeny jako Mistel S1 (Schoole). První takový stroj vznikl v polovině roku 1943. Poté už vznikaly bojové stroje Mistel 1. Vzniklo jich jen 12. V hrotu, který měly upravené Ju-88 místo kabiny, byla kumulativní nálož o váze 1720 kg. Ta musela být kompenzována v zadní části Ju-88 závažím. Junkers tak Nesl krom své váhy kolem tří tun zátěže a na zádech ještě stíhačku. Podvozek Ju-88 byl tak přetížen a trpěl závadami. K dispozici byly dva druhy ”nosů“. Kromě výchozího dlouhého, který umožňoval velkou penetraci, byl ještě kratší, který umožňoval části energie účinkovat i do stran a působit sekundární škody, ale za cenu menší průraznosti.
Speciálně upravena musela být i stíhačka. Stroje určené pro Mistel byly opatřeny kotevními body pro vzpěry. K odpojení pak docházelo pomocí malého množství elektricky odpálené trhaviny. Vzpěrami procházely také ovládací prvky, kterými se ovládal bombardér. Řídící plochy byly ovládány elektrohydraulicky, motory táhlem. Interiér byl doplněn o patřičné ovladače.

První nasazení bylo úspěšné a tak konstruktéři brzy koukali po výkonnější variantě. Dole zůstal Ju-88, ale místo verze A, nebo C to nyní bylo Géčko. Nahoře se nyní ocitl Focke-Wulf FW-190, ve verzích A-6, A-8, případně F-8. Bylo vyrobeno zhruba 125 sestav, z toho byly opět nějaké cvičné stroje. Focke-Wulfy byly opět upraveny. Kromě přípojných bodů a úprav interiéru byly také odlehčeny. Bylo sneseno pancéřování a často i výzbroj. Zajímavá byla možnost používat jako přídavnou nádrž bombardér, tedy jeho zásobu paliva. Bez přídavné nádrže se to ovšem neobešlo, aspoň malou si na zpáteční cestu Focke-Wulf stejně nést musel.
Třetí verze se moc nepovedla. Kromě jiného byla už tak těžká, že sestava musela být dovybavena další podvozkovou nohou, která byla odhozena po startu. S verzí 3 se počítalo pro útoky na velmi vzdálené cíle. Verze 3 byla poslední fyzicky postavenou verzí.
Další verze už zůstaly jen na papíře. Mistel 4 měl být Messerschmitt Me-262 na zádech Junkersu Ju-287. Nicméně nebyl dokončen ani Ju-287, ani Mistel 4. Mistel 5 jako první neměl používat upravený bombardér, ale speciální letounovou pumu Arado E-377. Ta měla mít motorizovanou i bezmotorovou verzi. S motorizovanou měl být spřažen Heinkel He-162, s bezmotorovou pak Messerschmitt Me-262 (můj odhad je, že na to už musely být dva proudové motory Me-262 trochu slabé). Arado E-377 však, stejně jako Mistel na jeho bázi, zůstalo jen na papíře. Stejný osud měl i Mistel 6. Zde mělo E-377 nést Arado 234. Další varianty už zůstaly jen v úvahách. Ať už ještě celkem reálných, mezi které patřilo použití Focke-wulfů Ta-152, stále v kombinaci s Ju-88, nebo sestava dvou Me-262, nebo už celkem bláznivých nápadů, které produkoval Daimler-Benz.
Nasazení Mistelu mělo probíhat následovně. K cíli se měl blížit v nízké výšce, aby se vyhnul zjištění radarem. Zhruba 5 km od cíle začal stoupat, nastoupat cca. 750 m, a ve vzdálenosti 2400 m od cíle nasadit na klesání pod úhlem 15° k cíli. V této fázi dochází k přesnému zaměření cíle a cca. 1,5 km od cíle se stihač odpoutá, zatímco bombardér se zablokovaným řízením pokračuje k cíli. s reálným nasazením to však bylo horší. Německé velení plánovalo útok na hlavní základnu britské flotily, Scapa Flow. Byla jím pověřena II/KG 101. První Mistely dostala v dubnu 1944. Modří už vědí – než se stihla jednotka pořádně vybavit a zformovat, přichází Den D a Němci mají pojednou jiné starosti. Velitel jednotky, tehdy kapitán Horst Rudat, vzpomíná, že své Mistely vyslal proti invazním plavidlům. Tvrdí, že zasaženo bylo šest lodí, Američané ale nic takového nepotvrzují. Co naopak potvrzeno je, je útok na starou francouzskou bitevní loď Coubert. Ta sice vypadala jako atraktivní cíl, ve skutečnosti však seděla na mělčině a sloužila jako vlnolam americkému umělému přístavu Mullberry.
Na podzim se vrátili Němci k plánu útoku na Scapa Flow. Pak je však potopen Tirpitz. Lodě, které doteď kotvily ve Scapa Flow a které měly sloužit jako záloha, kdyby Tirpitz náhodou vyplul, jsou převeleny jinam a Scapa Flow opět ztrácí na atraktivitě. a Mistely jsou také převeleny jinam, konkrétně ke KG 200. Další velká akce Mistelů byla naplánována počátkem roku 1945, na cíle v okolí Moskvy a Gorkého. Opět se nekonalo, Přišla sovětská ofenzíva a Východní Prusko, odkud měly startovat, bylo ztraceno. Mistely byly opět přesunuty. Novým záměrem bylo zničit mosty přes Rýn a Odru. K tomuto účelu se však neukázaly jako příliš vhodné. Jak jsem zmínil ze začátku, kumulativní hlavice uměla spíše prorazit, než bořit. Ještě větším fiaskem byly útoky na sovětské pontonové mosty. Mistely byly schopny ničit jen jednotlivé pontony, které mohly být snadno vyměněny.
Mistely, ač nebyly špatným nápadem, tak skončily poměrně neslavně a navzdory slušnému potenciálu nedosáhly výraznějších bojových úspěchů. Výsledek je zoufale nevýrazný i s přihlédnutím k malému počtu postavených strojů, možná však, kdyby nasazení provázel nějaký výraznější úspěch, vzniklo by jich více. Historie na kdyby nehraje. Nicméně šlo o celkem chytrý způsob, jak se vypořádat s přesným zaměřením střely s plochou dráhou letu, s tehdejší technologií a tehdejšími možnostmi.

Technický popis Mistel 2 (ačkoli jsem stavěl Mistel 1, nepodařilo se mi najít TTD , ale bude to podobné)

• Výrobce: majoritně Junkers, Dessau, Německo – dodával bombardér a montoval sestavu dohromady. Co se stíhačky u Mistelu 2 týče, jejím výrobcem byl Focke-Wulf Flugzeugbau AG, Brémy, Německo
• Typ: speciální bombardovací systém určený pro přesné bombardování silně opevněných cílů
• Osádka: 1
• Motor: 3x zážehový, vzduchem chlazený, dvouhvězdicový čtrnáctiválec BMW 801D-2 po 1268kW (1724k), 2x na bombardéru a 1x na stíhačce
• Výzbroj: kumulativní hlavice o váze 1720 kg, stíhačka občas měla standardní výzbroj, občas byla tato snesena a komplet létal bez výzbroje
• Rozpětí: 20,32 m
• Délka: 14,76 m
• Výška: 4,6 m
• Hmotnost prázdného letounu: cca. 11 000 kg
• Vzletová hmotnost: cca. 20 000 kg
• Maximální rychlost: 378 km/h (v klesání při útoku až 600 km/h)
• Dostup: 4 570m
• Dolet: 400km

Komplet Mistel 1 jsem stavěl ze stavebnice Italeri, víceméně jsem dodržel zbarvení podle návodu. Bohužel tam je napsáno jen experimental unit, což byly ale svým způsobem všechny, u kterých Mistely byly. Kamufláž je víceméně standardní, nepatinoval jsem. Jediná vylepšení spočívají v otevřené kabině a lanku antény. Podoba stroje by měla být z roku 1944.