Pěchotní tank A12 Matilda II

Britská armáda v období mezi válkami požadovala tanky (tzv. křižníkové), které by použila především k rychlým manévrovacím operacím. Tanková podpora pěchoty byla zde brána jako sekundární úkol a pro tuto činnost byly stavěny dvě kategorie tanků. Ta první obnášela tanky lehké, vhodné k vyhledávání a ničení nepřátelské pěchoty, a druhou kategorii tvořily tanky střední, schopné boje s dělostřelectvem a tanky protivníka. Mimo těchto vozidel byla vyráběna malá obrněná vozidla, nazývaná tančíky, určená k přímému doprovodu pěchoty. V roce 1934 generální inspektor Royal Tank Corps generál P. C. S. Hobart podal návrh na zhotovení nevelkého, ale dobře pancéřovaného tanku podpory pěchoty, schopného likvidovat kulometná hnízda a přitom odolného palbě z protitankových zbraní. Jeho konstrukce měla být jednoduchá, schopná sériové výroby. Koncepci tohoto tanku podpořil zbrojní náčelník Ministerstva války generál Hugh Elles a vývoj nového stroje, s označením A 11 a se jménem Matilda, byl zadán firmě Vickers.
Hlavní konstruktér John Carden dostal 10. října 1935 specifické požadavky s tím, že prototyp bude předveden nejpozději do půl roku a cena tanku nebude vyšší než 6000 liber. Základní požadavky určovaly pancéřování odolávající palbě kanonu ráže 37 mm a dobrá mobilita. Název tanku ovlivnila postavička kachny Matildy z tehdy populárního komiksu, kterou profil tanku velmi připomínal.
Železný prototyp tanku byl zhotoven až po smrti hlavního konstruktéra Johna Cardena (září 1936). Pancéřová ochrana tanku byla velmi dobrá, překonávala soudobé stroje protivníka (například tanky PzKpfw III a IV).Vývojáře silně omezoval finanční limit, což se silně projevilo na celkové konstrukci a výzbroji. Úzká nýtovaná korba tanku byla sestavená z válcovaných pancéřových desek, čelo korby mělo tloušťku 60 – 65 mm, boky korby 60 mm, zadní část 50 mm a střecha a dno pak 10 – 20 mm. Odlévaná věž tanku se mohla pochlubit pancířem o síle 60 mm, nedostatkem v konstrukci byl řidičův průlez, který se dal použít jen v případě natočení věže na stranu. Řidič se nacházel v korbě, velitel měl stanoviště ve věži. Dvoučlenná posádka, tedy řidič a velitel, který byl také jako střelec a nabíječ také nebyla ideální.

Výzbroj, jeden kulomet Vickers ráže 7,7 mm s chlazením v pancéřovém krytu, naopak byla podprůměrná, instalaci vyšší ráže omezoval malý rozměr vozidla. Později došlo u několika desítek tanků k výměně za kulomet ráže 12,7 mm, ale celkově výzbroj zůstávala slabým článkem. K ochraně tanku patřily také dva vrhače dýmových granátů. Pohonná jednotka, motor Ford V-8 o výkonu 52 kW (70 HP) při 3500 ot./min. byl pro tank s hmotností přes 11 tun slabý, maximální rychlost tak byla pouze 12,8 km/h. Finanční limit se dále podepsal na podvozku, který byl bez výrazných změn převzat z tanku Vickers 6-ton, který byl o mnoho lehčí. Použitý podvozek byl prodloužen, nedostatkem bylo jeho nezakrytování. Zavěšení bylo použito z dělostřeleckého tahače Dragon Mk.IV. Také převodovka, boční spojky a brzdící systém byl použit z lehkého tanku Vickers. Testy tyto nedostatky potvrdily. Velení armády uznalo, že pěchotní tank by měl mít řádnou výzbroj a rozhodlo, že vozidlo bude sloužit pouze jako přechodný typ, než bude vyvinut výkonnější tank. Palebné testy provedené v prosinci 1936 prokázaly, že stroj bez újmy odolá palbě automatických zbraní. Následně v březnu 1937 odolalo pancéřování také palbě protitankových zbraní ráže 40 mm.
Od dubna 1937 do srpna 1940 bylo vyrobeno 139 vozidel (jiný zdroj uvádí 140 tanků), několik vozidel bylo upraveno na nesení odminovacího pluhu Fowler-Coulter.
Oddíly Britského expedičního sboru, které se podílely na bojích ve Francii, zde bojově nasadily (a ztratily) 77 vozidel (jiný zdroj uvádí pouze 55 strojů). Německé tanky nemohly pancíř Matildy prostřelit, ona jim svojí výzbrojí také neublížila, a při ústupu jí nízká „pěchotní“ rychlost byla na závadu. Jako podpora pěchoty při útoku byl tank velmi dobrý, avšak v roce 1940 silně zastaralý. Zbytek tanků, které zůstaly na ostrovech, dosloužilo jako výcviková vozidla. Nástupce stroje, tank Matilda II, byl již úspěšnější.
Inovace Matildy I. zahrnoval dvojmístnou věž, silnější pancéřování a jako výzbroj dvouliberní kanon. Problémem byla stávající úzká korba tanku a navýšení hmotnosti na 14 tun bylo nad síly motoru Ford V8. Proto byl v září 1936 v Royal Arsenal ve Woolwichi zahájen úplně nový projekt. Byl označen jako Matilda Senior a továrním označením A12. V projektu se počítalo nejen s odlévanou věží, ale i s odlévanou čelní částí korby. Při výrobě prototypu se ovšem ukázalo, že britský průmysl má problém tak silnou čelní část odlít.

Nakonec uspěla firma Vulcan Foundry v Cheshiru. Prototyp dostal do věže místo dvou kulometů dvouliberní kanon ráže 40 mm se spřaženým kulometem Vickers ráže 7,7 mm. V rámci úspory při vývoji pohonu vozidla přistoupili konstruktéři k nabídce hotových komponentů. Byl využit motor londýnského autobusu, pohon tanku se skládal ze dvou šestiválcových vznětových motorů AEC A 193/194, o společném výkonu 129,6 kW (174HP).
Podvozek byl vytvořen pomocí částí z prototypu tanku A7E3 (z roku 1932). Tento podvozek byl označován jako ,,japonský“, protože byl firmou Vickers vyvinut pro tank Medium C (pro japonskou armádu) a byl opatřen svislým a šikmým pancířem. Korba tanku byla osazena novou větší věží, ve které měli stanoviště velitel, střelec a nabíječ, kteří však zde měli málo prostoru. Ve věži byl instalován 2 pdr OQF Mk.IX nebo také Mk.X A s ráží 42 mm, se spřaženým kulometem Vickers ráže 7,7 mm. Jako protiletadlová zbraň měl sloužit vezený kulomet Bren ráže 7,7 mm. Na pravé straně věže byly instalovány dva vrhače dýmových granátů, novinkou byla radiostanice. Pancéřová ochrana byla na svoji dobu obdivuhodná, stroj se skládal částečně z odlévaných dílů, čelo korby s tloušťkou pancíře 45 – 75 mm, boky až 70 mm, věž na čele a bocích pak 75 mm.
Maketa tanku ve skutečné velikosti byla uvedena v dubnu 1937. Trvalo rok než byly otestovány dva prototypové exempláře, s označením A12 E1. Armáda tank schválila a společnost Vickers Foundry dostala v červnu objednávku na 140 strojů a firmě Ruston & Hornsby Ltd. v Lincolnu byla zadána zakázka na 40 strojů. V čase mnichovské krize bylo plánováno zvýšit počet výrobních firem a dokumentaci převzaly další společnosti : John Fowler & Co. v Leedsu, North British Locomotive Company v Glasgově, Harland & Wolff v Belfastu a London, Midland & Scottish Railway. Rozjíždění sériové výroby se protahovalo a to způsobilo, že v době vyhlášení války (3. září 1939) měli Britové k dispozici pouze dva prototypy tanku Matilda II. Do konce roku bylo vyrobeno jen 24 tanků a celkově v této variantě vyrobeno 65 vozidel.
Ze začátku sériové výroby byly tanky osazovány kanonem se spřaženým lehkým kulometem Vickers ráže 7,7 mm, který byl chlazen vodou. O nucený koloběh vody starala pumpa, neboť pancéřový kryt chladiče bránil v obvodu tepla. Touto výzbrojí byly osazeny veškeré tanky při poskytnutí pomoci v roce 1940 Francii, následně došlo ke změně,

Vickersy nahradily vzduchem chlazené kulomety BESA ráže 7,92 mm, což byly licenční československé ZB 53, bez změny ráže. Změny se dotkly i podvozku, kde nosné kladky nahradily upravené tvarované lyžiny. Část tanků dostala také lafetu Lakeman na protiletadlový kulomet Bren ráže 7,7 mm. Na pravé straně věže byly upevněny rámy pro dva vrhače dýmových granátů ráže 101,6 mm. Modifikace se podepsala na označení verze, tyto stroje měly v názvu Matilda Mk. IIA, celkově se vyrobilo na 146 strojů.
Při bojích ve Francii byly také zničeny zde nasazené tanky Matilda II. Odolaly sice palbě, ale znehybnily je poruchy a absence paliva. Bylo rozhodnuto pro tento stroj s hmotností kolem 30 t nalézt nový motor. Pohon k tanku nabízely tři firmy, Fowler, Perkins a Leyland. Nakonec byl vybrán kapalinou chlazený šestiválcový dieselový motor firmy Leyland o výkonu 70,8 kW (95 HP) při 2000 ot./min. Motor o zdvihovém objemu 6977 cm3 vážil asi 570 kg. Pohonný systémbyl stále tvořen dvěma motory, levý a pravý motor se ale mezi sebou lišily a nebylo je možné zaměňovat. Zaměňovat se nedaly ani jejich části. Motory umístěné na levé straně (ve směru jízdy) byly označeny E-148 nebo E-164, na pravé straně pak E-149 nebo E-165. Kartery motorů označených symboly E-148 a E-149 byly vyrobeny z hliníku, E-146 a E-165 z litiny. Každý z motorů byl vybaven vlastním systémem mazání, vstřiku paliva a chlazení a také vlastním elektrickým startérem. K usnadnění startu za nízkých teplot byla část tanků vybavena zařízením pro vstřikování éteru. Motory mohly pracovat nezávisle na sobě. Před nimi se nacházela převodovka, která přes kardan mezi motory předávala výkon do převodové skříně, umístěné za nimi. Palivo bylo čerpáno ze dvou nádrží o celkovém objemu 181,8 litru. Mazání bylo oběhové, tlakové, v systému tzv. suchého karteru. Celkový obsah olejových nádrží činil 46 litrů. Každý motor měl zvláštní výfuk a tlumič. Vozidla používající tyto motory nesly ze začátku název Matilda Mk. IIA*, později Matilda III, a bylo jich vyrobeno celkem 675 kusů.
Bojové nasazení:
Západní fronta:
Na jaře 1940 bylo do Francie odesláno 23 tanků Matilda II, zařazených do 7. RTR (Royal Tank Regiment – královského tankového pluku) 1. armádní tankové brigády. V tomto pluku se nacházelo ještě 27 tanků Matilda I a 7 lehkých tanků Mk. VI B. Před bitvou u Arrasu byla část tanků Matilda II převelena do 4. RTR a zbývající, neschopné provozu, byly vyřazeny. Protiútok u Arrasu do týla německé 7. tankové divize, provedený s podporou 74 britských tanků a dalších francouzských tanků, probíhal zpočátku díky Matidám II úspěšně. Když však Němci zapojili do boje těžké dělostřelectvo a protiletadlová děla ráže 88 mm, protiútok skončil fiaskem. Během ústupu zničily část tanků samotné osádky, část se jich dostala do německých rukou. Po evakuaci z Dunkerque byly oba pluky obnoveny a vyzbrojeny Matildami II, přičemž 4. RTR zůstal ve Velké Británii a 7. RTR byl vyslán do Egypta, kde se očekávala italská ofenziva.

Severní Afrika:
I když Itálie vstoupila do války už 10. března 1940, první bojovou činnost proti britským vojskům v Egyptě zahájila až 13. září. Toho dne obsadily italské jednotky As-Sallum a 16. září dobyly Sidi Barráni, kde se zastavily a čekaly na příchod záložních jednotek. Nevznikla tak souvislá frontová linie, ale jen systém opevněných táborů. Britské jednotky se bez boje stáhly do 135 km vzdáleného Mersa Matruhu. Protiútok, označený jako operace Compass, byl zahájen 9. prosince 1940. Zúčastnily se ho 7. obrněná divize, indická 4. pěší divize, posílený pluk pěchoty a 7. RTR, vyzbrojený 50 tanky Matilda. Celkem měli Britové 275 tanků, zatímco Italové pouze 120. Britské jednotky, jež Italové vůbec nezaregistrovali, překonaly rychle vzdálenost dělící obě strany a vrhly se do boje. 7. RTR a 4. pěší divize zaútočily na tábor Nibeiwa. Vůči dělostřelecké palbě odolné Matildy vyvolaly zprvu mezi Němci paniku, ale německé obsluze děl ráže 75 mm se brzy podařilo zmobilizovat vlastní síly a zahájit na britské tanky palbu. Po zásazích do podvozků nebo základen věží se jim podařilo poškodit 22 Matild, i když žádnou nevyřadily z provozu zcela. Později se Matildy podílely na dobytí táborů Západní Tummar a Východní Tummar. Během té doby prošla 7. obrněná divize mezi Sidi Barráni a Buq Buqem na pobřeží Středozemního moře a odřízla část italských jednotek. Dne 16. prosince dobyli Britové As-Sallum, zajali 38 000 Italů a ukořistili 400 děl a 50 tanků.
Tím však ofenzivní činnost neustala. Dne 3. ledna 1941 zahájili Britové útok na Bardíju (na libyjské straně hranice). V první vlně útoku postupovalo 22 Matild ze 7. RTR, dokonale odolávajících italské palbě. Po třech dnech posádka kapitulovala, do zajetí padlo 45 000 vojáků a ukořistěno bylo 462 děl a 129 tanků. Dál pokračovala 7. obrněná divize v postupu západním směrem na Tobruk. Do útoku na město bylo 21. ledna 1941 nasazeno 16 Matild, jež stačily prolomit italskou obranu. Vzdalo se na 30 000 Italů a ukořistěno bylo 236 děl a 7 tanků.
Po příchodu 7. obrněné divize do oblasti Beda Fomm byly odříznuty italské síly v Kyrenaice. Pokus o proražení izolace skončil ztrátou zbývajících tanků a Italové se druhého dne začali vzdávat. Operace Compass byla velikým britským úspěchem. Za cenu 500 padlých, 1373 raněných a 55 nezvěstných bylo zničeno osm italských divizí, zajato 130 000 nepřátel, ukořistěno 1300 děl a 470 tanků. Do značné míry se o toto vítězství zasloužily poměrně nepočetné tanky Matilda II, vojáky nazývané „královny bojiště“.

Dramaticky se situace na africkém bojišti změnila v únoru 1941, po příchodu první německé divize, tvořící část Deutsches Afrikakorps. Od 31. března do 4. dubna obklíčila a zničila německá 5. lehká divize většinu britských jednotek v Kyrenaice. Do oblasti Tobruku odeslaná 7. obrněná divize se ocitla v obklíčení a její příslušníci museli být později evakuováni. V té době byly podstatně zvýšeny dodávky tanků Matilda II pro armádu Nil (později 8. armádu), byla jimi vyzbrojena 7. obrněná divize (nazývaná též Krysy pouště), hlavní úderná síla této armády. Operace Battleaxe, jejímž úkolem bylo vysvobození tobrucké posádky, se měla zúčastnit 4. obrněná brigáda armády Nil, složená ze 4. a 7. RTR, jež byly vyzbrojeny rovněž Matildami.
Vlastní útok průsmykem Halfaya měl provést 4. RTR. Zahájil ho 15. června v 6 hodin ráno, bez předpokládané dělostřelecké přípravy. Pěchota však nestačila vpředu postupující rotě C a tanky se vydaly průsmykem bez krytí. Narazily však na obávané, dobře maskované protiletadlové kanony ráže 88 mm, takže po několika minutách zbyla ze 12 Matild pouze jedna, a i ta byla poškozená. Následně se do boje vydala rota A, ale navzdory podpoře pěchoty přišla i ona o čtyři ze svých šesti Matild. Rota B v boji pozbyla jeden svůj tank.
Jednotkám 7. RTR se zpočátku dařilo lépe. S podporou pěchoty dorazily po obsazení Fort Capuzza takřka do Bardije, kde však narazily na německou 5. lehkou divizi a musely se ztrátami stáhnout. Operace Battleaxe skončila tedy celkově neúspěšně. Němci měli prostě dělostřelectvo a tanky schopné ,,královny bojiště“ ničit. Britové tehdy přišli o 91 tanků (u toho 64 Matild), Němci pouze o 12 vozidel.
V následující větší operaci, s kryptonymem Crusader, zahájené britskou 8. armádou, tvořily Matildy stále ještě významnou část výzbroje tankových vojsk, koncem roku 1941 se v 1. armádní tankové brigádě nacházelo 90 Matild, jež byly přiděleny do 42. a 44. RTR. V Tobruku obklíčená 32. armádní tanková brigáda měla 69 Matild, přidělených do 4. a 7. RTR. Pět měsíců nato, v bitvě u Al-Ghazaly, bojovala 32. armádní tanková brigáda se 110 Matildami. Do října 1942 byly však tyto tanky z obrněných brigád staženy a nahrazeny Crusadery nebo americkými M3. Zbylo jen několik Matild s houfnicemi ráže 76 mm, a to v podpůrných jednotkách. V bitvě u El-Alameinu byly nasazeny Matildy ve verzi Scorpion.
Východní fronta:

V průměru se každá třetí vyrobená Matilda dostala do Sovětského svazu. Z první dodávky (145 těchto tanků v roce 1941) jich bylo do konce roku odesláno do bojů u Moskvy jen několik. Je známo, že všech pět strojů, předaných 136. samostatné tankové brigádě, bylo odesláno do opravy, a bojů se zúčastnily pouze tři Matildy. Dne 1. ledna 1942 se ve 170. samostatném tankovém praporu nacházelo 13 Matild a ve 171. praporu 12 strojů. V lednu se 170. prapor v sestavě 3. útočné armády zúčastnil bojů v rámci Jihozápadního frontu. Dne 20. ledna 1942 se sovětské Matildy zúčastnily poprvé bojů ve velké skupině. Útok na vesnici Georgij vedl k odražení Němců, ale nedostatečná podpora pěchoty a vyčerpání střeliva přinutily tanky k návratu do výchozích pozic. V únoru byla do bojů o Cholm nasazena rota Matild přidělená do 128. pěchotního pluku ze 391. pěchotní divize. První útok tanků s výsadkem, provedený 13. února, byl zastaven na minovém poli. Do 20. února 1942 bylo v této oblasti ztraceno 8 Matild.
Během zimních bojů počátkem roku 1942 měla fronta poziční charakter a Matildy byly vcelku úspěšné. Během nezdařeného pokusu o dobytí Charkova v květnu 1942 měl 22. tankový sbor k dispozici 41 těchto tanků. Do jednoho byly zničeny. V srpnu působila v rámci 30. armády Kalininského frontu 196. tanková brigáda, vybavená 35 Matildami a 13 T-60. Vinou nevhodného nasazení tanků však do poloviny září jednotka o 29 Matild a 9 T-60 přišla. Od jara byla používána také vozidla ve verzi CS.
Přestože už v roce 1943 Matildy požadavkům fronty neodpovídaly, do bojové činnosti se nadále zapojovaly, a to prakticky na všech hlavních strategických směrech. Například za bitvy u Kurska měla 201. tanková brigáda 18 Matild. V boji se tyto tanky osvědčily poměrně dobře, když 7. července odrazily dvanáct německých útoků, přičemž byly zničeny pouze 3 Matildy. Při ofenzivní činnosti vedené od 12. července přišla brigáda nenávratně o další 3 a sedm bylo vážně poškozeno. Dne 17. července se k 8. gardové armádě bojující u Kurska připojil 224. samostatný tankový pluk, vyzbrojený 33 Matildami a sedmi tanky Valentine. V důsledku nedostatečné podpory pěchoty přišel pluk v boji nenávratně o 5 Matild, dalších 5 bylo vyřazeno z boje a 8 se porouchalo. Dne 21. července útočil tento pluk spolu s praporem pěchoty na vesnici Golaja Dolina. Ráno se střetl s nepřátelskými tanky, a aniž by utrpěl nějaké ztráty, stáhl se. Odpoledne útok obnovil, ale pěchota se stejně jako ráno zalekla německých tanků a zalehla. Další odpolední útok skončil pak v minovém poli ztrátou jednoho vozidla. Během dalších bojů (do 2. srpna 1943) přišel pluk o 13 Matild, z toho o 7 nenávratně.
Hlavně britskou výzbrojí vybavený 5. mechanizovaný sbor 68. armády Západního frontu měl ještě v prosinci 1943 těchto vozidel 79 kusů.

Pacifické bojiště:
Prvním státem v této oblasti, který obdržel tanky Matilda, byl Nový Zéland. V roce 1942 tam bylo dodáno 33 tanků Matilda IV CS pro formovanou novozélandskou armádní tankovou brigádu. Po šesti těchto vozidlech mělo být přiděleno do praporů vyzbrojených tanky Valentine (18 tanků Valentine bylo navíc přezbrojeno houfnicemi odmontovanými z Matild). V roce 1944 bylo všech 33 tanků předáno Austrálii.
Matildy, jež v červenci 1942 obdržela australská armáda, rychle nahradily do té doby používané americké tanky M3 Stuart. V džungli si dokázaly poradit dokonce lépe, než se očekávalo. Nejčastěji z nich byly vytvářeny malé skupiny, ne větší než rota nebo četa. Zpočátku byly nasazeny do bojů na Nové Guinei a na ostrově Bougainville, později se zúčastnily výsadkových operací, provedených v roce 1945 na ostrově Tarakan u západního pobřeží Bornea (v květnu) i na samotném Borneu (v červenci). Na tomto velikém ostrově se osvědčily hlavně tanky Matilda Frog. Tanky Matilda Hedgehog byly po testech v Queenslandu v květnu 1945 zařazeny do 4. obrněné brigády a odeslány na ostrov Bougainville, kam ale dorazily až po ukončení bojů.
V australské armádě sloužily Matildy až do roku 1955, zpočátku v 1. tankové brigádě teritoriální obrany, později pak ve výcvikových střediscích.
V roce 1941 obdržela tanky Matilda II také 1. kanadská armádní tanková brigáda, která je však používala pouze k výcvikovým účelům.
Další verze Matildy: Matilda Mk.III CS
Předchozí verse v úpravě pro palebnou podporu. Výzbroj tvořila místo dvouliberního kanonu houfnice ráže 3 palce (76,2 mm).
Matilda Mk.IV
Jednalo se o versi Mk.III s vylepšeními pohonné soustavy.
Matilda Mk. IV CS
Obdoba Matildy Mk.III CS na bázi Mk.IV.
Matilda Mk.V
Identický s Matildou Mk.IV, ale s vylepšenou, pneumaticky ovládanou, rychlostní skříní.
Speciální verze:
Matilda CDL
Canal Defense Light čili obranný kanálový reflektor. Na korbu tanku byla instalována nová věž s reflektorem, který svítil skrze úzkou štěrbinu, kterou bylo možno zakrýt. Aby nebylo příliš lehké zaměřit silný zdroj světla, byl tento kryt rychle otvírán a zavírán, čímž docházelo k efektu „mihotavého“ světla a tím k ztížení zaměření. Nalevo od štěrbiny bylo střeliště s kulometem Besa, napravo bývala atrapa kanonu.
Původně měly tyto stroje sloužit pro osvětlení kanálu La Manche proti invazi (proto Canal Defence Light), později pro osvětlení bojiště. Zkoušky začaly již v roce 1939, přestavěno na ně bylo snad až 300 Matild Mk. II a Mk.V, bojově však byly použity až v roce 1945 při překročení Rýnu.

Matilda Baron I / II / III
Odminovávací bezvěžové (jen Mk.III?) varianty, používané pouze v Británii k výcviku.
Matilda Scorpion I / Scorpion II
Odminovávací varianty, vyvinuté v severní Africe. Pro odminování bylo použito bubnu s řetězy, jenž byl roztáčen velkou rychlostí, řetězy bičovaly zem a iniciovaly miny. Roztáčení bubnu se provádělo přes kardanový hřídel a kuželové soukolí, k pohonu byl na pravém boku tanku nesen ve speciálním krytu motor Bedford či Ford o výkonu 22,5 kW. Verze II byla vylepšením předchozí. Bojově nasazeny byly u El Alamein.
Matilda AMRA
Anti-Mine Rolling Attachment čili odminovávací verze, vybavená odminovávačem Mk.I A. V malém množství nasazen v Západní poušti.
Matilda Carrot
Verze vybavena 600 liberní (272 kg) náloží, nesenou na speciálním rámu před tankem. Sloužili pro odstraňování překážek na bojišti.
Matilda Murray
Improvizovaná plamenometná verze. Úpravy proběhly v roce 1945.
Matilda Bridge
Vybavena lehkým mostem Inglis, který byl na pásech tlačen před Matildou. Používán pouze jako cvičný.
Matilda Trench Crossing Device
Před tankem byl na pásovém podvozku tlačen můstek pro překonávání zákopů a pod. pěchotou a lehkými vozidly. Rovněž pouze pro výcvik.
Matilda Frog
Australská plamenometná verze, plamenomet byl umístěn ve věži místo kanonu. Ke konci roku 1944 na ni bylo přestavěno 25 strojů. Bojově nasazeny na Nové Guineyi.
Matilda Murray FT
Byl vylepšenou verzí Frogu. Přestavěno na ní bylo v roce 1945 neznámé množství. Vezeno bylo 50 galonů hořlavin. Bojově nasazeny.
Matilda Dozer
Buldozerová verze, vyvinutá Australany.
Matilda Hedgehog
Australská verze, vybavená sedmi speciálními demoličními minomety Spigot na výklopné konstrukci, umístěné na zadní části tanku. Dostřel byl cca 200-300 m.
PzKpfw 748 (e)
Německé označení pro kořistní tanky. Ty byly v Africe s velkou oblibou nasazovány proti svým bývalým majitelům. Němci zde neměli až do příchodu Tigerů nic se srovnatelným pancířem.
Výroba běžela od roku prosince 1938 do srpna 1943 a dala celkem 2987 kusů Matild všech verzí.

Technické údaje (Infantry Tank Mk.I Matilda Mk.I / Infantry Tank Mk.II A*, Matilda Mk.III) :

• Osádka: 2/4 muži
• Motor: Ford V8/2* 6válec AEC, 2* 6válec Leyland
• Výkon: 52 kW (70 HP)/129,6 kW (174 HP), 141,6 kW (190 HP)
• Obsah nádrže: 290 litrů
• Dojezd: 130/260 km – po silnici, v terénu klesal na 130 km (Matilda I nezdokumentováno)
• Nejvyšší rychlost na silnici: 12,5/24 km/h
• Nejvyššírychlost v terénu: 9/15 km/h
• Výška: 1,81/2,52 m
• Délka: 4,85/5,61 m
• Šířka: 1,96/2,59 m
• Hmotnost: 11160 kg/26930 kg

Já jsem stavěl Matildu III, 7.RTR (Royal Tank Regiment – Královský tankový pluk). Kamufláž by měla být standardní, jakou britové používali v Africe. Snad jsem z obrázků správně pobral schéma. Písmo jsem zkusil napsat lakovým značkovačem, ale poněkud se rozplizlo. Teď je popis zrekonstruován, vozidlo má marking tanku, který se zúčastnil bitvy u El Alameinu.
Na model jsem nanesl korozi, pokusil jsem se ji vytvořit akrylovou, vodou naředěnou barvou. Výsledný efekt dopadl jinak, než jsem zamýšlel, ne však špatně….
Druhý stroj je Matilda Hedgehog. Sloužila v australských jednotkách, konkrétně ve 2/1 obrněném regimentu čtvrté australské obrněné brigády. Na Bougainville, ostrově patřícím k Papui-Nové Guineji. Bojovalo se o něj od roku 1943 do roku 1945.
Je krabičková, přesně dle návodu. Navíc je jen lehký bláting na podvozku.