Dornier Do-335

Dornier Do-335 Pfeil, neboli Šíp byl na první pohled velmi neobvyklý letoun. U dornierů se snažili skloubit výhody jednomotorové a dvoumotorové koncepce. Ty byly jasně dané. Jednomotorové stíhačky byly rychlé a obratné, ale neunesly skutečně těžkou výzbroj. A když už měly čistě kanónovou výzbroj, unesly zas poměrně málo munice. Dvoumotorové stroje pobraly hodně výzbroj – příkladem budiž britské Mosquito, nebo Beaufighter. Jenže v souboji s jednomotorovými stroji ztrácely právě na pohyblivosti. Sestrojit stroj, který by zkombinoval obě vlastnosti, bylo snem snad všech konstruktérů světa. A občas se to někomu i povedlo. Zrovna ono zmíněné Mosquito bylo tím případem. Celkem se povedla i americká Black Widow. Němci ještě za polovinou války takový stroj neměli. Když na podzim roku 1943 vzlétl prototyp Dornieru Do-335, vypadal na stíhačku opravdu nezvykle. Stroj poháněly dva motory Daimler-Benz DB 603A po 1800 koních. Ovšem nikoli na křídlech, jak se na dvoumotorák sluší, ale takzvaně v tandemu. První motor v přídi pohání tažnou vrtuli vepředu, druhý motor, umístěný za kabinou pilota pak přes dlouhý hřídel pohání druhou, tlačnou vrtuli v zádi trupu. Když si odmyslíme neobvyklost stíhačky, a podíváme se na starší Dornierovy návrhy, zjistíme, že to vlastně nebylo vůbec nic nového, a konstruktéři měli s touto koncepcí mnoho zkušeností. Vždyť vlastně všechny předválečné hydroplány, včetně propagandisticky využitého a známého Do X, měly motory uspořádány právě tak. Stroj příjemně překvapil, i na jeden motor dosahoval pohodlně rychlosti 560 km/h. Byl sice těžší, než jednomotorové stroje, ale obratnější, než dvoumotoráky. Dobře se řídil a v trupu zbylo místo i na pumovnici. Jako každý typ však i tento měl své slabiny. Jednou z nich byl špatný výhled směrem vzad. Dlouhonohý podvozek, který chránil vrtule před kontaktem se zemí, byl poměrně křehký. Zadní motor měl tendenci se přehřívat. A konečně – byl trochu problém s opouštěním stroje – ocasní plochy do kříže a vířící kotouč vrtule mohl být pro pilota smrtící kombinací.

Některé slabiny se řešit daly, některé ne. Letounu zůstal špatný výhled vzad, částečně tuto nevýhodu kompenzovala lepší ochrana pilota, kterou zastával zadní motor. Inu, vidlicový dvanáctiválec je lepší než pancéřová deska. Podvozek byl upraven, stejně jako chlazení zadního motoru. Jednoznačně největším oříškem zůstao nouzové opuštění letounu. To bylo nakonec vyřešeno pyrotechnickým systémem, který odhodil ocasní plochy, zadní vrtuli a kryt kabiny, a pak pilota i se sedačkou vymrštil z kabiny. Dá se říci, že Němci měli prvenství v oblasti katapultáže. Letoun měl ještě jednu vlastnost, která se ale nedala odstranit. Vlivem vzájemného působení obou vrtulí se letoun pohyboval mírně hadovitým způsobem. Což působilo problémy při přesném zaměření cíle. I přesto se letoun jevil jako velmi perspektivní, vzhledem k tomu, že výkonově překonával většinu domácích i zahraničních stíhaček. Také unesl dvojnásobný pumový náklad oproti konkurenčnímu Me-262. Dílem díky Messerschmittovým konexím a dílem pro zjevnou modernost Me-262 však zůstaval na výsluní právě Me-262. Do-335 se tak dostal na pořad, až když Třetí říši začínalo téct do bot. Výroba byla zahájena někdy na podzim roku 1944 a do konce války se moc strojů nevyrobilo. Zdroje se různí, ale počet strojů všech verzí nepřekročil stovku. Rovněž tak nejsou doklady o bojovém nasazení. Co se verzí týče, základní byla bitevní verze Do-335A. ta měla v subverzi A-2 dostal lepší motory, A-3 zas měla být vybavena jak GM-1 (vstřikování oxidu dusného), tak MW-50 (vstřikování metanolu a vody). A-4 měla být verze průzkumná. A-10 měla být cvičná verze s motory Jumo 213. Nebyl dokončen ani jeden kus zmíněných subverzí. Verzí A-11 a A-12, dvoumístných cvičných, se vyrobily pouze prototypy. Verze Do-335B měla být čistě stíhací. První prototyp byl až B-2, B-1 zůstala jen na papíře. B-2 měla mít silnější výzbroj a pancéřovanou kabinu pilota. B-3 měla mít výkonnější motory a větší rozpětí, dopadla však jako B-1. B-5 měla být cvičná, B-Z a B-7 noční stíhací a B-8 výšková. Ani ty se nedokončily. Nedokončená zůstala i noční stíhací verze s radarem, která nás zajímá nejvíce. Zde odbočím k modelu Matchbox – je zjevné, ze shora uvedených informací, že se Matchbox dopustil několika přehmatů. Stroj sice nese antény radaru FuG-218 Neptun, a tlumiče plamenů na výfucích, trup však odpovídá verzi A-6, jak Matchbox deklaruje na krabičce. Ten však nikdy nenesl radar.
Co se výzbroje týče, zdroje se shodují na kanónu MK 103 ráže 30mm v ose vrtule. Dále pak byl vyzbrojen dvěma kanóny MG 151/15 ráže 15mm, nebo MG 151/20 ráže 20mm v kapotě. Laborovalo se s dalšími dvěma kanony MK 103 v kořenech křídel. Letoun pak dále unesl 500 kg pum v pumovnici a dalších 2x 250 kg na křídlech.

Technické údaje:

• Výrobce: Dornier-Werke GmbH, Oberpfaffenhofen, Německo
• Typ: dvoumotorový stíhací a bitevní letoun.
• Osádka: 1-2
• Rozpětí: 13,80 m
• Délka: 13,85 m
• Výška: 5 m
• Nosná plocha: 38,50 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 7 400 kg
• Vzletová hmotnost: 9 610 kg
• Maximální rychlost: 763 km/h
• Dostup: 11 400 m
• Dolet: 1 380 km
• Motor: 2x kapalinou chlazený invertní vidlicový dvanáctiválec Daimler Benz DB 603E
• Výkon motoru: 1 775 hp (1 324 kW)
• Výzbroj: 1x 30mm kanon Rheinmetall-Borsig MK 103, 2x 15 kanon Mauser MG 151/15, nebo 20mm MG 151/20. Některé verze ještě alternativně další 2x MK 103. 500kg puma v pumovnici, 2x 250 kg pumy v závěsech pod křídlem.

Jak zmíněno, jástavěl starou stavebici Matchbox, deklarovanou jako A-6, čemuž ale příliš neodpovídá radar. Sám Matchbox se k tomu příliš nevyjadřuje. Příliš jsem nad tím nehloubal a klidně postavil what-if prototyp. Stejně tak si nejsem jistý kamufláží noční stíhací verze. Vím jenom, že kombinaci dvou šedých jsem nepostavil jen já. Zcela úmyslně jsem pak červenobílým nátěrem zvýraznil antény radaru. Letoun jsem na patřičných místech očoudil, pak jsem ještě aplikoval tmavý olejový filtr. Povedlo se mi udělat i částečný chipping, pohříchu neúmyslně.