Střední tank M3 Lee/Grant

Abychom objasnili vznik tohoto amerického středního tanku, je třeba se podívat v historii zpět, do období 1. světové války, kdy americká armáda měla jen jednu tankovou jednotku, které velel, později velmi známý, George S. Patton, v té době v hodnosti majora. Jednotka měla ve stavu 175 vozidel a poprvé bojovala 12. září 1918 u Saint-Michelu. Do 11. listopadu 1918, kdy bylo uzavřeno příměří, přišla o polovinu mužstva a skoro všechna vozidla.
Po skončení války, i přesto, že armáda byla demobilizována, vyrobil během dvou let americký průmysl 952 lehkých tanků American Renault 6-ton Tank a 100 těžkých tanků Mark VIII. Pak ale Kongres rozpustil tankové jednotky a tanky připadly jako podpůrná vozidla pěchotě. Až za dalších sedm let se ministr obrany Dwight Davis zúčastnil manévrů britské armády, kde se seznámil s možnostmi tankových jednotek.
Pod dohledem náčelníka štábu generála C. P. Summeralla byla vytvořena vlastní pokusná jednotka. Velení této jednotky bylo svěřeno Adnovi R. Chaffeemu (ano, tomu, po němž byl pojmenován tank M-24). Jednotka byla umístěna ve Fort Meade, 1. července 1928, jako pokusná mechanizovaná brigáda.
Krátce před začátkem druhé světové války americká armáda měla ve výzbroji převážně lehké tanky a několik zastaralých středních tanků. Oficiální místa totiž tanky buďto nezajímaly, nebo nebyla ve svém názoru na ně jednotná. Nejvyšší velení pochybovalo o úloze tanků v budoucích válkách – je zvláštní, že zatímco obrněnci jim přišly v boji zbyteční, u jezdectva tento pocit neměli. Pak se nelze divit ani velmi omezenému rozpočtu na výrobu nových tanků. Výsledkem toho bylo zjištění, že americká armáda nejen nemá dostatek tanků, ale ani taktické plány tankového boje, vycvičené posádky a už vůbec výrobní kapacity pro hromadnou výrobu tanků.
A do toho přichází informace výzvědných služeb, že německá armáda vyzbrojuje své tankové jednotky středními tanky. A jelikož zde byla teoretická možnost střetu s těmito jednotkami (teoretická, protože tehdy ještě ani v Evropě nezuřila druhá světová válka, natož aby USA uvažovaly o vstupu do ní). Vyvstala tedy potřeba výroby podobných vozidel i pro americkou armádu.

To jsou okolnosti vzniku středního tanku M2, rozhodnutí o výrobě tohoto tanku padlo v květnu 1936. Američtí konstruktéři, tlačení časem, navrhli svérázné řešení. Rozšířili a prodloužili korbu lehkého tanku M2, k podvozku přidali další vozík se třetím párem pojezdových kol. Projekt nazvaný T5 byl vyzbrojen kanonem ráže 37 mm v plně otáčivé věži a čtyřmi kulomety v kasematech v rozích korby. Vozidlo mělo být poháněno sedmiválcovým hvězdicovým zážehovým motorem Continental o výkonu 199,8 kW (268 HP). Kompletně ocelový prototyp byl představen v únoru 1938. Prototyp měl ve středu zvýšené stanoviště řidiče a dva kulomety navíc. Druhý prototyp byl dokončen v listopadu roku 1938, byl vybaven novým rychlopalným kanonem ráže 37 mm a poháněl jej devítiválcový hvězdicový zážehový motor Wright s výkonem 258 kW (346 HP), díky čemuž dosahoval rychlosti až 53 km/h. Stanoviště řidiče se přestěhovalo na levou stranu korby, a byl zesílen pancíř. Hmotnost vozidla stoupla na 19,3 t. U sériově vyráběných strojů M2 Medium Tank byla tloušťka pancíře snížena na 25 mm, tím se hmotnost tanku snížila na potřebných 17,2t. Potřebných proto, že průměrný americký most měl právě takovou nosnost.Stanoviště řidiče se vrátilo do středu vozidla a jako pohon sloužil Wright s o málo vyšším výkonem (260,9 kW /350 HP/) s pětistupňovou převodovkou. V létě 1939 bylo vyrobeno celých 18 kusů tanků M2 a to byly také jediné americké střední tanky v době vypuknutí druhé světové války.
Po zprávách o německém tažení v Polsku již nikdo nepochyboval o smyslu tanků ve válečném konfliktu, zároveň však ukázaly, jak nedostatečný je M2 Byly sice snahy vylepšit a modernizovat tento stroj, ale zjevná koncepční zastaralostse nedala zakrýt. Tank byl příliš slabě vyzbrojený, přiliš slabě pancéřovaný a nakonec i příliš vysoký – to umožňuje nepříteli zaměřovat větší cíl.
I přesto se chystala masová výroba vylepšené verze, ale mezitím Hitler zaútočil na Francii a američané museli poněkud přehodnotit situaci. Několik vyrobených strojů M2A1 se do boje nedostalo, sloužily k výcviku a v roce 1942 byly definitivně vyřazeny jako zastaralé.
Chaffee, v té době již generál, se snažil prosadit samohybná děla ráže 75 mm, která by dokázala ničit protitankové dělostřelectvo. Také chyběla vozidla, které by se s úspěchem postavila německém středním tankům. Byly hledány možnosti adaptace M2A1, kdy by se na korbu M2 instalovala plně otočná věž s kanonem ráže 75 mm. Takový kanon ale Američané neměli. Bylo tedy rozhodnuto o zvětšení pravého kasematu, do kterého byla instalována houfnice ráže 105 mm a na korbu byla umístěna malá věžička s jedním kulometem a velkým dálkoměrem. Další konstrukční změny, zesílení pancíře a žádost Britů o okamžitou pomoc při dodávkách tanků pomohly tomuto vozidlu stát se východiskem pro vývoj nového tanku.

Ten začal v červnu 1940, a již 11. července dostal nový stroj označení M3, přestože nebyl ještě dokončen ani úvodní projekt. Vypracování konečné koncepce se protáhlo do konce září 1940. Generál Chaffee požadoval plně otočnou věž s kanonem ráže 75 mm. Bylo zvažováno mnoho variant umístění kanonu, a navzdory vůli pana generála bylo nakonec rozhodnuto, o podobném řešení jako u výše zmíněného prototypu. Na korbě byla umístěna věž s kanonem ráže 37 mm se spřaženým kulometem, na ní další věžička s protiletadlovým kulometem. V pravém kasematu pak dělo ráže 75mm. Po levé straně čela korby byly plánovány další dva kulomety. Tato výzbroj byla kompromisem mezi potřebami pěchoty a jezdectva (kanon ráže 75 mm). Maketa konečné verze byla převedena koncem roku a v porovnání s původním projektem byl zvětšen obsah palivových nádrží, snížena podlaha koše věže, odstraněna zbývající kasemata, zlepšena viditelnost z vnitřku tanku a celkově lépe zajištěna bezpečnost posádky. Zástupci tankových vojsk pochopitelně nebyli s novým tankem vůbec spokojeni. Očekávali, že se co nejdříve začne vyrábět tank s hlavním dělem v plně otočné věci. Tím měl být M4, jehož projekt byl v té době sice již částečně hotov, ale pokud by se mělo vše připravovat rovnou na jeho výrobu, znamenalo by to další zdržení, kterého se americké velení chtělo vyvarovat. Díky tomu dostal do náběhu výroby M4 zelenou M3, i když jeho koncepce měla spoustu chyb. Posádka tanku M3 byla složena ze sedmi mužů (velitele tanku, řidiče, radisty, střelce z kanonu ráže 75 mm a jeho nabíječe, střelce z kanonu ráže 37 mm a jeho nabíječe). Byl zesílen čelní a boční pancíř, čímž stoupla hmotnost na 28,2 t, a protože nebyl zvýšen výkon motoru, klesla maximální rychlost vozidla na 35km/h, dále byl tank vybaven radiostanicí.
Zásadní vliv na velikost výroby měla potřeba Velké Británie, která se v roce 1940 obrátila na Spojené státy s prosbou o pomoc se znovuvyzbrojením svých jednotek, které většinu obrněné techniky musely zanechat na kontinentu. USA nebyly zatím ve válečném stavu a nepotřebovaly nezměrná množství tanků. Potřeba Velké británie tak tvořila většinu produkce. Britové sice původně požadovali výrobu vlastních křižníkových tanků, nesetkali se ovšem s pochopením – celkem pochopitelně. Další kámen úrazu byla odlišná koncepce použití tanků. Britská strana viděla tank jako základní prostředek pro boj s tanky nepřítele. Pro americkou armádu to bylo pouze bojové vozidlo rychlých jednotek, působící v týlu nepřítele po prolomení fronty. Nakonec Britové americkou koncepci tanku M3 uznali. Tank nabízený Američany disponoval velkou palebnou silou a byl vhodný i k boji s tanky nepřítele.

Výroba tanků M3 byla plánována i v kanadské pobočce firmy ALCO, v Montreal Locomotive Works, mělo zde být vyrobeno 1175 strojů této verze, přizpůsobených kanadským klimatickým podmínkám. Společnost měla od americké strany kompletní dokumentaci tanku, ale Britové, kteří měli v Kanadě větší vliv, zde prosadili svou koncepci křižníkového tanku, a tak vznikl zcela nový stroj, který z M3 použil pouze podvozek a pohon a horní část korby byla úplně jiná, s výzbrojí v jedné věži. Vozidlo, které bylo nazváno Ram, bylo podle ráže kanonu vyráběno v několika verzích, stroj Ram Mk.I (kanon ráže 40 mm) a verze Ram Mk. II (kanon ráže 57 mm).Pro Ram byl blokován název M3A6.
Sériové tanky se pohybovaly maximální rychlostí v rozmezí od 33,8 – 38,6 km/h, a jejich hmotnost byla 31 tun. Byly sice pomalejší než německé tanky PzKpfw III, ale jejich výzbroj byla lepší, první vozidla měla nainstalován kanon M2 ráže 75 mm. Bylo to americkou stranou upravené francouzské dělo, vyvinuté koncem 19. století, původně určené k ničení pozemních cílů, proto byla hlaveň zkrácena, aby byl zmenšen zpětný ráz. Po této úpravě byl kanon vybaven protizávažím na konci hlavně, ne však na všech strojích. V průběhu výroby byla též zaváděna stabilizace kanónu, umožnující střelbu za jízdy (je poměrně zvláštní, že ačkoli němci používali výkonnější děla, a tradiční němečtí výrobci dodávali špičkovou optiku, stabilizaci děla nikdy nepoužívali. Německé tanky musely vždycky zastavit, chtěly-li střílet přesně).
Do vozidel dalších sérií byly montovány kanony M3 s delší hlavní a vyšší úsťovou rychlostí, protože si to vyžádala situace v boji s německými tanky. Podle projektu měl být v otáčivé věži instalován kanon M6 ráže 37 mm, ale výkyvy v dodávkách byly příčinou, že byl montován starší kanon M5, a část vozidel dokonce vyjela z výrobní linky bez jakékoliv hlavní zbraně ve věži. Dále bylo zjištěno při testech, že při palbě z ručních zbraní mohou být poškozeny a tím pádem vyřazeny z činnosti mechanismy otáčení kanonu ráže 75 mm a také systémy zvedání obou kanonů. Byly vyvinuty speciální kryty, požívány ale byly jen ojediněle. U vozidel pozdějších výrobních byl také zrušen jeden kulomet z korby a odstraněna část střílen. Dalším problémem se staly postranní průlezy, které se zasekávaly, což se vyřešilo celkem jednoduše. Byly zavařeny nebo zakryty pancéřovými deskami. Aby se zvýšila možnost opuštění tanku, byl přidán únikový průlez na dně korby. Řidič navíc dostal funkci radisty, čímž se počet osádky snížil na šest osob. Tank procházel mnoha modifikacemi až během výroby, před jejím urychleným zahájením totiž neproběhly žádné větší testy. Tank se tak dostal doslova přímo z výkresů na bojiště. V rámci vylepšení byly montovány také širší pásy a na zadní část korby byly přidány dvě bedny na nářadí.

V říjnu 1940 byla podána zakázka na vozidla podle britských požadavků. Celkem britská strana objednala 2085 středních tanků M3. Na základě britských požadovaných změn, byla postavena objemnější odlévaná zploštělá věž protažená směrem dozadu, kde byla umístěna radiostanice. Protiletadlová přidaná věžička byla odstraněna na ůkor většího průlezu, na který byl podle možnosti nainstalován protiletadlový kulomet. Věž britské verze byla hotova v listopadu. Britská verze tanku byla doplněna protipísečnými kryty nad pásy, periskopem pro řidiče, a byly pro ni vyvinuty speciální pásy. V zadní části korby byly později pancéřovány nádrže na palivo, to se však týkalo jen tanků nasazených později v Malajsii. Britové se dočkali prvního tanku v červnu 1941, posledního pak v březnu roku 1942. Britové pojmenovali svou verzi tanku M3 podle velitele armády Unie za občanské války a pozdějšího prezidenta USA generála Granta, tank dostal tedy název Grant (později General Grant). Britská armáda bojovala nejen v Africe, ale i na Dálném východě a výroba Grantů nestačila pokrýt její potřeby. Bylo dohodnuto vyplnit tuto mezeru dodávkou tanků M3 v původní americké specifikaci, a to v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu (lend-lease). Tyto tanky byly brány za odlišný typ a dostaly název Lee (později General Lee – podle velitele armády Konfederace generála Lee). Americká strana nikdy tyto názvy nepoužívala a tank označovala prostě jako „střední tank M3“.
Verze M3A1 se od původní odlišovala hlavně odlévaným pancířem horní části korby (když šla odlít malá věž, zkusil výrobce odlít i jiné části pancíře). Aby měl odlévaný pancíř stejnou odolnost jako pancíř válcovaný, musel být o málo silnější, ale na druhou stranu měl jiné přednosti – zaoblené tvary korby pomohly snížit hmotnost tanku (asi 29t) a střely se lépe odrážely od jeho povrchu, navíc zde nebyly nýty, které při zásahu vlétaly do interiéru a samy se chovaly jako střely. U některých strojů této verze byl použit jako pohon vodou chlazený vznětový hvězdicový 10válcový motor Guiberson T-1400-2. Při testech bylo zjištěno, že při maximálním výkonu 263,9 kW (354 HP) je stroj s tímto motorem při nižších rychlostech spolehlivější a přejede skoro dvojnásobnou vzdálenost. Motor však byl velmi choulostivý a vyžadoval pečlivou obsluhu a údržbu, a to nebylo možné v polních podmínkách zajistit.
Vznikly i další verze.
U verze M3A2 byl použit pancíř svařovaný z válcovaných plátů , zůstala odlévaná věž. Technologie umožnila snížit hmostnost, výrobní náklady a zároveň zvýšit odolnost. Svařovaný pancíř byl použit i u následující verze M3A3 a byla první, do které byly montovány ve větším množství vznětové pohonné jednotky. Letecké žážehové motory byly montovány především do letadel a pro tanky jich nezbýval dostatek. Protože však silný motor z několika důvodů nebylo možné do tanku namontovat, byly použity dva menší motory, původně určené pro nákladní automobily. Dva spojené motory dostaly převodovku, která byla zkonstruována tak, že umožnila jízdu i na jeden motor. Přesto montáž rozměrného pohonného bloku, který obdržel název General Motors 6046 s maximálním výkonem 305,7 kW (410 HP) nebyla vůbec jednoduchá. Přepracovávala se jak přepážka motorového oddílu, tak deska nad motorem. Bylo také nutné vytvořit prostor pro rozměrné chladiče.

Verze M3A4 obdržela úplně nový motor vyvinutý motorovým oddělením společnosti Chrysler, žel, opět benzinový. Jednalo se o pohonný blok, poskládaný z pěti řadových šestiválců do tvaru hvězdice. Monstrózní třicetiválec (!) se nevešel do normálního tanku M3 a tak muselo být opět upravováno. A to celkem zásadně. Musela se prodloužit vana korby o 30 cm a výška korby se zvětšila o 38 cm. Na dně pod motorem byla vytvořena deseticentimetrová vyboulenina. V místě prostřední palivové nádrže byl umístěn objemný chladič. Boční palivové nádrže byly sice zvětšny, ale díky absenci prostřední celková zásoba paliva klesla o cca 60 litrů. Výhodou tohoto motoru bylo, že byl ochoten spalovat méně kvalitní benzín – stačil mu 80 oktanový, zatímco původní letecké vyžadovaly 92 oktanový. Byl poměrně výkonný, 316,9 kW (425 HP),takže tank s ním dosahoval rychlosti až 48 km/h M3A5 měly pohonnou jednotku shodující se s verzí M3A3, lišíly se tím, že byl použit opět nýtovaný pancíř. Byl to krok zpět a byl způsoben vstupem USA do války a tím pádem průdkým nárůstem poptávky.
Další pokusné verze :
Verze M3E1 a M3A1E1 – testován řadový motor Ford V-8
Verze M3A5E1 – se dvěma převodovkami GM Hydramatic
Střední tank M3 CDL (Canal Defense Light), byl po Matildě CDL další verze vozidla opatřeného výkonným reflektorem k osvětlování bojiště, která byla postavena na základě britské aktivity. Vozidlu zůstala hlavní výzbroj (kanon ráže 75 mm) a v místě věže s kanonem ráže 37 mm byla umístěna pancéřová věžička (síla pancíře 64,8 mm). Obsluha reflektoru měla k možnosti obrany kulomet Besa 7,92 mm (britská verze) nebo kulomet Browning 7,62 mm (americká verze). Oblouková lampa (výkon 13 milionů cd) vytvářela světelný sloup přes škvíru vysokou 61 cm a širokou 9,5 cm, a tím byla vytvořena ve vzdálenosti 910 m světelná stěna široká 309 m a vysoká 32 m. Reflektor byl napájen generátorem o výkonu 10 kW , poháněném motorem tanku. Těmito vozidly byly vytvořeny dvě britské tankové brigády, ale byly nasazeny pouze dvakrát, a to, v roce 1945 při přechodu Rýna a při přechodu Labe, v posledních dnech války, v operaci nazvané Plunder. Později byly přemístěny na Dálný východ, avšak proti japonským jednotkám nebyly použity.
Vyprošťovací tank M31 Američané podle německého vzoru měli v úmyslu vytvořit jednotky, které by se zabývaly odtahem poškozených obrněných vozidel. Úmysl přestavět střední tanky M3 na vyprošťovací vozidla se objevil již na začátku roku 1942. Po masivním nasazením tanků M4 Sherman, byly tanky M3, stažené z fronty, předělávány na tanky vyprošťovací. Byla demontována výzbroj, jen kulomet v korbě byl ponechán. Na věži byl kanon 37 mm nahrazen jeřábem Gar Wood Model 10-Y5500, který byl schopen zvednout náklad ve váze 5 tun, a s oporou až váhu 15 tun. Tyto opěry bylo možno uchytit na korbě vpředu nebo vzadu na desce motoru. O tah jeřábu se postaral naviják o tahu 27,7 tun,

uložený v bojovém oddíle. Na zmatení nepřítele bylo vozidlo osazeno atrapami hlavní výzbroje. Později byly na přestavbu posílány i tanky verze M3A3 (ozn. M31B1) a M3A5 (ozn. M31B2). Hmotnost vyprošťovacích tanků vzrostla oproti běžným tankům skoro o 4 tuny, částečně i proto, že na zadní části stroje přibyly objemné bedny na nářadí a příslušenství.
Těžký tahač T16 Na začátku roku 1942 byl započat vývoj těžkého tahače, vybudovaném na základě tanku M3A5. Do výroby nebyl zaveden pravděpodobně z důvodu malého nákladního prostoru, neboť mělo požadovaný výkon, který byl zajištěn navijákem o tahu 18,1 tun.
Dělostřelecký tahač M33 Vyprošťovací vozidla v počtu 133 kusů byla přestavěna na dělostřelecké tahače, a to tak, že byly odstraněny věže se zvedáky, a na jejich místo byly umístěny kompresory na zajištění tlaku v brzdách tažených děl.
Na podvozku tanku M3 byly vyrobeny také dva prototypu samohybných děl : první s velkým profilem s označením T24 a další (T409), které mělo být zařazeno do výroby pod označením M9. Nebyly nakonec vyráběny, pro nedostatek kanonů. To se vyřešilo použitím houfnice ráže 105 na tento podvozek a samohybné dělo se začalo vyrábět ve velkém, nejdříve jako T32 a později pod označením M7 Priest (kněz, kazatel).
Ženijní vozidla vzniklá na podvozku M3 dostala název Scorpion, byly bez hlavní výzbroje (kanon ráže 75 mm), nejvíce jich bylo postaveno ve verzi III a IV.
Charakteristické znaky : M3 měl několik výhod a několik zásadních nevýhod. Výhodou bylo použití dvou hlavních zbraní, umožňovalo střelbu na dva různé cíle zároveň. Vysoký profil jej v boji dělal zranitelným, navíc jej nebylo možné zakopat, protože se tím vyřadila jeho nejsilnější zbraň. Pozitivem nebyl ani hořlavý letecký zážehový hvězdicový motor, který poháněl většinu M3. I přes toto hodnocení byl tento tank mezi britskými osádkami oblíben. Kanonem ráže 75 mm se totiž dalo střílet jak municí protipancéřovou, tak i protipěchotní a to dovolovalo osádkám pálit na německé obrněné vozidla i na pěchotu z větší vzdálenosti.
Sověti naopak hodnotili vozidlo velmi negativně, byl to podle nich jeden z nejméně populárních tanků na východní frontě. Kromě vysokého profilu si sovětští tankisté stěžovali také na vysokou náročnost tanku na kvalitu paliva i oleje, dále na pro ruské komunikace příliš tvrdé odpružení, slabý motor a konstrukci pásů, kde guma často v náročných ruských podmínkách praskala a vyřadila tak vozidlo z provozu. Sovětské osádky hanlivě nazvali tank „hrob sedmi bratrů“. Tanky se dostaly k jednotkám v původní americké kamufláži, jen se bílá americká hvězda přemalovala na sovětskou červenou.
Nejmasivnější bojovým nasazením tanků M3 byla kampaň v severní Africe. Velmi brzy je tam nahradily modernější M4 Sherman. Dále byly nasazeny na Dálném východě, a také na sovětské východní frontě. Tam už ale byly poměrně slabé a zastaralé. Naopak stroje odvozené od M3, zejména pak Priesty, byly ve velkém množství užívány až do konce války.

Technické údaje (M3 Grant 1):

• Posádka: 6 mužů
• Délka: 5,64 m
• Šířka: 2,72 m
• Výška: 3,02 m
• Hmotnost: 27,9 t – tento údaj se mohl podle verzí mírně lišit.
• Motor: Motorů bylo několik, výkony i specifikace motorů jsou v textu u jednotlivých verzů.
• Pancéřování:
  Korba: čelo 38-51mm, boky a záď 38mm
  Věž: čelo až 76mm boky a záď 51mm
• Hlavní zbraň: kanon M2 nebo M3 ráže 75 mm (65 nábojů), kanon M5 nebo M6 ráže 37 mm (128 nábojů)
• Sekundární zbraně:
  dva až tři kulomety Browning M1919A4 ráže 7,62 mm (4084 nábojů)
  vrhač dýmovnic ráže 50,8 mm (14 granátů)
  dva samopaly Thompson M1928A1 ráže 11,43 mm
  6 granátů
• Max. rychlost: 38,5 km/h
• Dojezd 190 km

Stroj, který jsem postavil je M3 Lee, tedy stroj dodaný britům, ale s původní americkou specifikací. Chtěl jsem původně postavit stroj, který se nachází v tankovém muzeu v Bovingtonu (kde se ovšem jedná o Grant). Nepodařilo se mi ale sehnat odpovídající dekály. Zbarvení je tedy stejné, jako má bovingtonský tank, nese ale označení, podle něhož byl ve stavu 8 obrněné brigády, zvané Red Fox, červená liška, v pluku Nottinghamshire Yeomanry, známého také pod názvem Sherwood Rangers. Yeomanry byly elitní jednotky, původně dobrovolnické kavaleristické útvary, většina jejich příslušníků se rekrutovala z řad šlechty. V pozdějších dobách již toto nebylo tak výrazné, ale pověst útvarů, bojujících do posledního dechu a posledního náboje si Yeomanry zachovaly.