A5M byl první japonskou jednoplošnou námořní stíhačkou. Vzešel z požadavků,  které námořnictvo zveřejnilo v roce 1934, pod označením 9-Ši. Mezi ně patřila rychlost nejméně 350 km/h ve výšce 3 000 m, stoupavost do hladiny 5 000 m v limitu 6 min 30 s, minimální interní zásoba pohonných hmot 250 l, výzbroj tvořená dvěma kulomety a příprava pro zabudování radiostanice, rozpětí nemělo v tomto případě přesáhnout jedenáct a délka osm metrů. Již druhý prototyp, se zjednodušeným křídlem, se svými tvary blížil budoucím sériovým strojům. Vnější části dopředu posazené nosné plochy měly mírné pozitivní vzepětí, v místě zlomu byly uchyceny nohy pevného kapotovaného podvozku. Krátká část trupu před kabinou přecházela do charakteristického Townendova prstencového krytu devítiválcového hvězdicového motoru Nakadžima Kotobuki, jenž byl japonskou obdobou britského motoru Bristol Jupiter. Elegantní elipsovité tvary křídla a VOP i oblé tvary SOP zůstaly jako dědictví staršího vývojového typu 7-Ši. Stroj do zkoušek zařazen v únoru 1935 s továrním označením Micubiši Ka-14, poháněl jej motor Kotobuki 5 a ihned zaujal svými výkony v rychlosti (téměř 450 km/h ve výšce 3200 m) a stoupavostí (5 min 54 s do výšky 5 000 m), poněkud však zklamal nestabilitou a slabinou většiny japonských strojů – poruchovým motorem. Upravené křídlo dalšího prototypu bylo vybaveno odštěpnými vztlakovými klapkami, motor Kotobuki 2 bez reduktoru již nepřinášel podstatné problémy a konstruktér se nyní snažili drobnými úpravami zlepšit manévrovací schopnosti stroje. Zkušební piloti časem převzali do péče další čtyři prototypy Ka-14, lišící se typem hvězdicové pohonné jednotky a v závěru armádního zkušebního programu se výrobce s budoucím uživatelem shodli na instalaci motoru Nakadžima Kotobuki 2 KAI-1, s nímž „námořní palubní stíhací letoun typ 96 model 1″ (A5M1) vstoupil v roce 1936 do fáze sériové výroby v závodech Micubiši Džukógjó K. K. v Nagoji. Na začátku války v Tichomoří ale již letouny Micubiši A5M (známé později v kódu Spojenců jako Claude, v oblasti dálněvýchodního válčiště dříve též jako Sandy) v prvoliniových útvarech běžně nesloužily. Po nějakou dobu je ponechaly ve službě útvary působící na letadlových lodích Hóšó, Rjúdžó, Šóhó a Zuihó, ale odtud měly vzlétat pouze k doprovodu bombardérů. Po zahájení války v Tichomoří v prosinci 1941 byly například A5M4 využity při útocích vedených proti městu Davao, ležícím na Filipínském ostrově Mindanao, ale po dubnu 1942 již byly k vidění jen u cvičných a hlídkových útvarů.

Stavěl jsem jednoduchý model HobbyBoss, avšak od léta jsem na lepení neměl čas, a tak mi zde i tato, nebojím se říct, dětská skládačka, zůstala ležet více než půl roku. Aršík umožňoval postavit letoun se dvěma možnými markingy. Jedním byl stroj s číslem 10-118, se kterým létal v červenci 1938 u 15. kokutai se základnou v Číně poručík Mochifumi Nango. Tento stroj byl zdola v barvě kovu, shora v v zelenozemité kamufláži. Druhou možností je stroj číslo W-101 z lodi Soryu, z listopadu 1939, se kterým létal poručík Tamotsu Yokoyama. Tento stroj je v barvě kovu na všech plochách, s červenými doplňky. Dalo by se tak říct, že jsem šel cestou nejmenšího odporu. Celostříbrný letoun jsem mohl bez zásadnějších problémů nastříkat sprejem Tamiya jako celý kus. Nicméně, výrobce dodává aršík bez japonských nápisů na vrchní straně křídla a bocích trupu, součástí jsou pouze kokardy, číslo W-101 na směrovku a velké číslo 260 na křídlo. Fotografie jsem našel s nápisy i bez, ale spíše s nimi. Takže se spíš přikláním k tomu, že jde o pochybení výrobce. Dalo by se říct, že jsem na modelu nic zásadnějšího nepohnojil, ale chyby se najdou. Stříbrný nástřik občas hůře kryje a podtečeniny u červených doplňků jsem odškrábl až moc. Ale celkově by se dalo říci, že se Claude celkem vyvedl.