Sturmpanzer IV Brummbär

Historie vývoje tohoto vozidla sahá až k bitě o Stalingrad. Během tamějších bojů se německé jednotky setkával v míře dosud nepoznané s problémy spojenými s bojem v městské zástavbě. Do té doby se nesetkali s tím, aby obránci obsadili velkou, vícepatrovou budovu a bránili ji do posledního bytu, muže a náboje. Boj muže proti muž byl zdlouhavý a velmi ztrátový. Daleko jednodušší bylo zbořit celou budovu, ideálně i s obránci. Jenže jak? Tanky se sice dostaly bez problémů k budově, ale nedokázaly ji poslat k zemi, na to prostě nebyly zařízeny. Jejich děla sice měla průraznost, ale ten bořivý efekt chyběl. Útok ženistů by je vystavil palbě obránců, což by bylo ztrátovjší než boj muže proti muži. Těžké dělostřelectvo střílelo z dálky a budovu by určitě zničilo, bohužel však is poměrně velkým územím kolem. Nálet Stuk byl zase poměrně nákladná záležitost. Němci prostě potřebovali zbraň, která by byla samohybná, měla dostatečnou ničivou sílu a zároveň byla odolná vůči palbě nepřítele. Tento návrh zazněl na konferenci s Hitlerem v září 1942. Reakce byla rychlá – firma Alkett byla okamžitě pověřena vývojem takového vozidla.

U Alkettů vyvinuly rovnou dvě. Prvním byl Sturminfanteriegeschütz 33, který na podvozku útočného děla StuG III nesl původně československé, škodovácké těžké pěchotní dělo SIG 33 ráže 15 cm. Výhodou bylo využití  velkého počtu již vyráběných komponent a tak se s vysokým nasazením pracovníků Alkettu dostaly první kusy na frontu jen měsíc po zadání požadavku, což byl (a je) výkon vskutku nevídaný. StuIG 33 si tak ve Stalingradu ještě zabojovaly.

S druhým strojem to bylo na delší lokte. Měl být samozřejmě propracovanější, než StuIG 33. Jeho návrh byl ale také připraven již v říjnu 1942. Podvozek měl v tomto případě pocházet z tanku Pz.Kpfw.IV. Výzbrojí měla být opět verze děla SIG 33. Návrh dostal okamžitě zelenou a v únoru 1943 byl postaven dřevěný model 1:1. Pak se přikročilo ke stavbě prototypu.

Německé velení očekávalo prvních nejméně 40 strojů již v květnu 1943, na jejich zhotovení tak zbývaly méně než tři měsíce. Vzhledem k tomu, že výrobní linky chrlily Panzery IV rovnou na frontu, bylo nemyslitelné zatěžovat výrobu ještě podvozky pro novou zbraň. Ovšem řešení se našlo. Příliš těžce poškozené tanky patřičného typu, dovezené k opravě, budou přestavěny na nové samohybné dělo. Proto bylo také kompletací vozidel pověřeno vídeňské opravárenské depo. Vzhledem k tomu, že k opravám přicházely spíše starší stroje verzí E, F a G, přestavba byla vcelku zásadní a zahrnovala i modernizaci. Bylo posíleno i původní pancéřování a to na čele stroje až na 100 mm. Mezitím v Plzni upravovali dělo. Sice to technicky pořád byl SIG 33, ale nezůstal zde kémen na kameni. Nová byla hlaveň, brzdovratné zařízení i uložení. Jako takové bylo označeno jako 15cm Sturmhaubitze 43 L/12. Díky zachování původní nábojové komory zbraň používala stejnou munici jako SIG 33. Délka hlavně byla 1810 mm  (12 ráží) a celá sestava vážila 1850 kg. Prvních šest jich Škodovka, tedy vlastně Hermann Göring Werke (byla součástí koncernu Reichswerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten „Hermann Göring“) měla již v březnu 1943, dalších dvacet v dubnu a posledních 14 pro čtyřicetikusovou sérii dodala v květnu 1943. Montážní pracovníci předvedli stejně husarský výkon jako předtím inženýři a během dubna a května dodali všech 40 kusů. Stalingrad už sice Brummbäry nestihly, ale mohly být ověřeny jejich výkony v boji jinde, práce pro ně bylo dost. Mimochodem – Brummbär – toto jméno se nikde v německých záznamech nevyskytuje. Takto jej pojmenovali Američané, když jeden stroj v září 1944 zajali ve Francii. Dost možná to bylo jméno konkrétního stroje, které si posádka napsala na pancíř, kdo ví. Němci stroji říkali různě. 15cm Sturmhaubitze 43 (L/12) Sturmgeschütz IV, 15cm Sturmhaubitze auf Panzerfahrgestell IV, Sturmgeschütz IV für 15cm Stu.Haub.43 a podobně. Nakonec prý zasáhl Hitler osobně a sjednotil označení na prosté Sturmpanzer. IV nebylo třeba dodávat, neboť nebyl jiný Sturmpanzer, ale pro úplnost číslkici raději používám. Mimochodem, ač jsem zvolil logo medvěda, když jsem dělal označení, Brummbär znamená hovorově Bručoun. Nicméně dezinterpretace coby medvěd Grizzly je mi tak nějak bližší 😉

Jak již zmíněno, povozek vozidla pocházel z tanku Pz.Kpfw.IV a až na nějaké sjednocení standardů (typ pojezdových kol a pásů) nebyl konstrukčně upraven. Byla odstraněna nízká kabina a věž a byla instalována velká nepohyblivá nástavba. Její přední stěna byla 100 mm silná a skloněná pod úhlem 40°. V ní byla mírně vpravo od osy umístěna 15cm Sturmhaubitze 43. Vlevo dole byl v čelní stěně průzor řidiče. Ten mimochodem byl původně určen pro Porsche Tigery (VK4501 (P)) a díky tomu, že některá z těchto vozidel byla přestavěna na stíhače tanků Ferdinand, tak nějak zbyly.

Uvnitř tanku zabírala dost místa rozměrná nábojová komora děla, obehnaná trubkovým rámem, který vymezoval její zákluz. To bylo poměrně důležité, opravdu nechcete stát v cestě zakluzujícímu dělu. Střelec seděl vlevo od děla a měl k dispozici periskopický zaměřovač Sfl ZF 1a, který se vysouval skrze střechu. Zbraní bylo možno pohybovat o 8° dolů, 30° nahoru a 15° na každou stranu od osy. Dole pod střelcem seděl řidič, za střelcem pak velitel. Dále se v kabině nacházela dvojice nabíječů. K manipulaci s 38 kg těžkými náboji to bylo třeba. Nabíječi mohli plnit dále roli radisty a kulometčíka. První série Brummbärů neměla vestavěnou kulometnou výzbroj. Kulomet byl uložen v kabině a dalo se jím pálit ze střechy vozidla. V kabině bylo uloženo 38 granátů  v držácích po obou stranách kabiny. Dále pak výmetné nálože v bednách podél zadní stěny a v neposlední řadě 600 nábojů pro kulomet. V kabině se také nacházela radiostanice, pravděpodobně Fu 5, u velitelských strojů kombinace Fu 5 a Fu 2, případně Fu 8 a Fu 2.

Když jsem se zmínil o nábojích, Sturmhaubitze 43 (stejně jako sIG 33) používala dělenou munici. Nabíjel se zvlášť granát a zvlášť výmetná nálož. Samotný granát Jgr.38 vážil 38 kg, z čehož 8,3 kg tvořila trhavá náplň amatolem. Dělo mohlo používat také kumulativní granát Gr. 39 Hl/A o hmotnosti 25 kg, určený k ničení nepřátelské obrněné techniky. Cílený boj s nepřátelskými obrněnci však vzhledem k charakteristice stroje nebyl zamýšlen. Krátkohlavňová zbraň měla dostřel kolem 4 500 m, což na zbraň této ráže není mnoho, ale vzhledem k plánovanému nasazení to nevadilo.

Za bojovou kabinou následovala motorová sekce. Ta zůstala v podstatě stejná jako u Panzeru IV, stejně jako motor, benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM s maximálním výkonem 300 koní při 3000 otáčkách. Nádrž měla objem 470 litrů. Na zadní stěně se objevily rámy pro uložení dvou náhradních pojezdových kol a na bocích plechové boxy pro uskladnění nejrůznějšího materiálu. Stroje byly standardně vybaveny představnými pancíři (Schürzen) na bocích. Na některé stroje byl nanesen Zimmerit, bránící použití magnetických min.

Bojové zkoušky prvních strojů odhalily nejen hodnotnost strojů, ale také některé jejich slabiny. Především to byla hmotnost. Brummbär oproti Panzeru IV ztloustl zhruba o šest tun, což bylo hodně. Stroj byl náchylný k poruchám pohonu. Navíc většina váhy spočívala vepředu a tak trpěla i přední část podvozku. zadní část zase trpěla rázy při střelbě. Pro druhou sérii si tak dali konstruktéři za úkol vozidlo odlehčit, případně zesílit pohon a pojezd.

V tom jim trochu pomohl fakt, že druhá série už byla stavěna z nových podvozků Panzeru IV Ausf.H. Ten měl z výroby přední pancíř o síle 80 mm a nebylo jej tedy potřeba zesilovat. Reálně došlo ke ztenčení o 20 mm, ale to až tak nevadilo, střet s nepřátelskými tanky nebyl zamýšlen. V prosinci 1943 také Škodovka dodala odlehčenou verzi Sturmhaubitze 43/1. Vizuálně ji lze odlišit podle delšího pancéřového límce hlavně. Zde nebyla ovšem úspora váhy nijak dramatická. Jinak byly úpravy na druhé sérii spíše kosmetické. Byly zjednodušeny průlezy na střeše, vzadu se objevil držák na čtyři náhradní kola místo původních dvou. Přibyl elektrický větrák přímo nad komorou děla. A jelikož posádky nejčastěji nastupovaly do vozidla přes jeho zadní část, šlapaly přitom na výfuk a, jelikož ten na to nebyl stavěný, docházelo k jeho poškození. Proto byl nad něj nainstalován jakýsi schůdek. Některé úpravy byly při opravách zpětně provedeny i na vozech první série. Díky tomu, vlastně v průběhu celé výroby, není možné jednoznačně říci, kolik vozů které série se vyrobilo.

Třetí série nadále vycházela z tanků Panzer IV Ausf.H. Průzory z Porsche Tigerů došly, takže místo nich se na přední stěně nástavby objevila pancéřová budka s částečně otočným periskopem. Dalsí „inovací“ bylo použití celoocelových pojezdových kol. To se sice hodilo z důvodu odolnosti a úspory čím dál vzácnější gumy, ale hlučnosti to příliš neprospělo. Celoocelová kola byla zpravidla montována na první dvě, či čtyři osy. Nevíme přesně, kdy přešla druhá séri do třetí, ale víme, že výroba třetí série byla ukončena v červenci 1944. A také víme, že vozidel druhé a třetí série bylo dohromady 80.  Vzhledem k tomu, že se stavělo již pouze z nových podvozků, ztratilo smysl, aby kompletaci provádělo vídeňské opravárenské depo. Výrobou čtvrté série byla proto pověřena firma DEW v Duisburgu.

Ta byla od předchozí série odlišná poměrně zásadně. Jednak používala podvozky nové verze J, a jednak došlo k zásadní přestavbě bojové kabiny. Ta byla jednak posunuta dozadu, jednak snížena. Byla instalována velitelská věžička z vozidla StuG III Ausf.G. Byl zjednodušen tvar kabiny a zmenšena o 20 mm síla jejího pancíře. V levém horním rohu přední stěny se objevila lafeta s kulometem. Z umístění je patrné, že jej obsluhoval střelec. Brummbäry čtvrté série měly celoocelová kola buďto na přední polovině, nebo na celém podvozku. Výroba běžela až do března 1945 a vzniklo 162 strojů čtvrté série. Celkový počet tak dosáhl 302 vozidel.

K operačnímu nasazení – bylo rozhodnuto nasazovat Sturmpanzery v ránci samostatných jednotek, Sturmpanzer-Abteilungů, neboli praporů útočných tanků. Prapor sestával ze tří rot (Kompanie) a každá rota měla tři čety (Zug). Četu tvořily čtyři Sturmpanzery, takže rota o třech četách měla 12 Sturmpanzerů. Další dva velitelské Brummbäry však byly ve štábu roty, takže tabulková rota útočných tanků čítala celkem 14 Brummbärů. Tři roty praporu tedy měly dohromady 42 vozidel (3×14) plus další tři velitelské stroje ve štábu praporu. Celkový počet Brummbärů ve Sturmpanzer-Abteilungu tedy činil 45 kusů. Prapor doplňovala podpůrná technika, zejména polopásová vozidla, automobily a také vyprošťovací a muniční tanky. Na těch posledních byl prapor útočných tanků bytostně závislý, protože zásoba 38 granátů na stroj není nijak oslnivá.

První jednotkou se stal  v dubnu 1943 Sturmpanzer-Abteilung 216 (StuPzAbt 216). Po prodělání zkráceného výcviku ve francouzském Amiensu byl útvar v červnu 1943 přesunut na východní frontu, ke Kursku. Zde byl prapor přidružen ke dvěma praporům těžkých stíhačů Ferdinand, konkrétně schwere Panzerjäger Abteilung 653 a 654 (sPzJgAbt 653 a 654). Z všech tří uvedených praporů byl pak vytvořen jeden společný pluk, který dostal označení schwere Panzerjäger Regiment 656 (sPzJgRgt 656). Ten byl součástí 41. tankového sboru 9. armády polního maršála Modela, která byla součástí skupiny armád Střed polního maršála von Klugeho.

Křest ohněm pro Brummbäry dopadl následovně. StuPzAbt 216 ztratil skoro polovinu svých strojů, většinou najetím na sovětské miny, byl však částečně doplněn, zůstal bojeschopný a nadále působil v Orelské oblasti. Zhruba v polovině srpna byl stažen do Brjanska a odsud do Dněpropetrovska k potřebným opravám. Během září a října bojovala jednotka v oblasti Záporoží, Nikopolu a Miropolu. Na přelomu listopadu a prosince 1943 byl prapor stažen z fronty a přeživší Sturmpanzery putovaly do Vídeňského depa ke generálním opravám a také k modernizaci. Ovšem již na počátku roku 1944 došlo k vylodění v Itálii a bojeschopná část útavru tam byla promptně odeslána, aby ji zbytek následoval ihned po provedení oprav. Celý prapor pak vedl ústupové boje až do konce války s minimálními ztrátami. Před kapitulací němečtí vojáci své stroje zničili.

Sturmpanzer-Abteilung 217 (StuPzAbt 217) byl zformován v dubnu 1944 a po krátkém výcviku v Gräfenwohru byl na počátku července poslán do Normandie, kde došlo 6. 6. k vylodění. Jednotka bojovala u Caen, Cintheaux a Ouilly-le-Tesson. V polovině srpna měl útvar 17 provozuschopných Sturmpanzerů a dalších 14 v opravě. Poté padla část praporu do obklíčení u Falaise, části se však podařilo uniknout. 7. září bojoval prapor proti meričanům u Lutychu v Belgii. Během října klesl stav bojeschopných strojů na 22. Jednotka byla redukována na dvě roty a ještě v prosinci se zúčastnila Bitvy v Ardenách. Pak už pouze ustupovala, až se nakonec v dubnu 1945 vzdala v Ruhrské kapse.

Třetí jednotka, Sturmpanzer-Abteilung 218 (StuPzAbt 218) začala vznikat v srpnu 1944, ještě než však byl proces dokončen, vypuklo ve Varšavě povstání. To hodlali Němci potlačit za každou cenu a Sturmpanzery se pro tento účel náramně hodily. Necelá první rota s deseti stroji tak byla narychlo označena jako Sturmpanzer Kompanie z.b.V. 218. (z.b.V = zur besonderen Verwendung = pro zvláštní účel) a 13. srpna 1944 odeslána do Varšavy. Po potlačení Varšavského povstání zůstala jednotka v oblasti východního Pruska. Na počátku roku 1945 chtělo německé velení pokračovat ve formování útvaru, ale rota se ukázala natolik nepostradatelná, že zde nakonec zůstala a bojovala až do svého zničení. Druhá neúplná rota s označením Sturmpanzer Kompanie z.b.V. 2/218 byla 20. srpna 1944 odeslána do oblasti Paříže, kde byla bojem zřejmě postupně eliminována. Někteří vojáci z této roty byli pak v lednu 1945 zařazeni do útvaru s púvodním označením, který se konečně podařilo sestavit. Nebyl však vybaven Brummbäry, ale útočnými děly StuG III.

Sturmpanzer-Abteilung 219 (StuPzAbt 219) vznikl v září 1944 ze zbytků Sturmgeschütz Brigade 237. Výcvikem útvar prošel v Döllersheimu a v prosinci byl odeslán do Maďarska. V těžkých bojích v oblasti mezi Balatonem a Budapeští přišel o většinu své techniky, byl stažen a jeho zbytky se do konce války zapojovaly do bojů v rámci různých improvizovaných bojových skupin.

Ačkoli Brummbär vznikal primárně jako nástroj k dobývání velkých měst, v době, kdy se dostal do boje, už německá armáda velká města nedobývala. Přesto se stroj ukázal jako platný, když ne v původním určení, tak jako prostředek palebné podpory.  Měl ničit bunkry, kulometná hnízda a podobné obranné body. Jediná příležitost, kdy byly Brummbäry nasazeny ke svému původnímu účelu, bylo zmíněné potlačení Varšavského povstání. Jednalo se o zajímavý a poměrně úspěšný bojový stroj, který však po celou dobu svého působení měl nekolik slabin. Nejzásadnější bylo přetížení pojezdu a pohonu, jak zmíněno výše, existuje mnoho dokladů o tom, že byly opuštěny stroje, na kterých byla patrná snaha posádky opravit zničenou převodovku. Zmíněna byla také nízká zásoba střeliva a závislost na jeho zásobování. A konečně, stroj potřeboval boční krytí, jelikož se sám ochránit nedokázal.

Technické údaje Sturmpanzer IV. Brummbär:

Osádka: 5 mužů
Motor: zážehový vodou chlazený vidlicový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM
Výkon: 300 k
Obsah nádrže: 470 litrů
Dojezd: cca. 200 km – po silnici, 130 v terénu
Nejvyšší rychlost na silnici: 35 km/h
Výška: 2,52 m
Délka: 5,93 m
Šířka: 2,88 m
Hmotnost: 28 200 kg
Výzbroj: 1 x StuH 43 (resp. 43/1) ráže 16 cm, 1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Jednoduchá a kvalitní stavebnice Trumpeter se staví doslova sama. Tady není co pokazit. Jediná slabina, aspoň za mne, je pramalá identifikovatelnost strojů, sloužících za předlohy. Má to ovšem tu výhodu, že to můžu vydávat v podstatě za cokoli a ani drobné what-if nevadí. Jako například logo medvěda na pancíři mého modelu. Model tak může ztvárňovat buďto stroj Sturmpanzer Kompanie z.b.V. 218 v srpnu 1944 během Varšavského povstání, který má medvěda jako osobní znak posádky, nebo stroj, který by se nějakou náhodou dostal do řad 3. Panzer Division. Koneckonců se ty dva útvary potkat mohly. Tříbarevná kamufláž, patinováno zaprášením pískovým sprejem.