Dewoitine D.520

Počátky vývoje D.520 se dají vysledovat až k roku 1932, kdy slavil úspěchy se svými stíhačkami řady D.5OO Émile Dewoitine, spolumajitel, technický ředitel a šéfkonstruktér firmy Société Aéronautique Francaise-Avions v jedné osobě. Řada D.500 byla poměrně moderní, ač nebyla prosta dětských nemocí. po jejich aspoň částečném odstranění vzniká koncem listopadu 1934 první sériový letoun D.500 C1. Osudy těchto strojů jsou těsně spjaty s osudy motorů Hispano-Suiza 12, s jehož verzí Xcrs se objevuje kanónová stíhačka D.501 C1. V srpnu 1934 také vzlétá prototyp zcela nové řady D.510. Patřičné výkony jí dodala nová verze motoru Hispano-Suiza 12 Ycrs. Bohužel v té době běžel vývoj vpřed opravdu mílovými kroky, a než se stihly D.510 dostat k jednotkám, v polovině roku 1936, stihly už zastarat.
Dewoitine si toho byl vědom a na skutečnost zareagoval vylepšeným modelem D.513. Ten však nebyl úspěšný a i přes úpravy nevykazoval dobré letové vlastnosti. Ve výběrovém řízení byl poražen strojem Morane-Saulnier MS.405. Letectvo zároveň vydává specifikace na novou stíhačku. Má dosahovat rychlosti 500 km/h ve výšce 4 000m má nastoupat 8 000m nejdéle za 15 minut. Vyzbrojená by měla být kanónem v ose motoru a dvěma kulomety ráže 7,5mm.
Někdy v té době také Émile Dewoitine odchází s konstruktéry R. Castellem a J. Henratem ze Société Aéronautique Francaise a práce na nové stíhačce zahajuje „na vlastní triko”. Bylo to náročné, protože krom vývoje letadla se souběžně stavěla nová továrna v Toulouse.
Ze snažení Dewoitinova týmu vyšel projekt letounu, který měl být poháněn motorem H-S 12 Y-21, měl dolnoplošnou konstrukci s rozpětím jedenácti metrů a jedním nosníkem, na náběžné hraně sloty, a většinu trupu převzatou z D.513. Tento návrh se však nesetkal s nadšením. Letectvu vadila konstrukce křídla, nepovažovala ji za dostatečně pevnou. Navíc navýšilo požadavek na rychlost. Teď požadovalo 520 km/h. Dewoitine si vyslechl stanoviska zástupců letectva, a křídlo…nepřekonstruoval. Jen zmenšil rozpětí o 800mm. Překonstruoval trup, aby pojmul výkonnější motor, v budoucnu.
V lednu 1937 byl oficiálně vyhlášen tendr na nový stíhač. Konkurence byla velká. Přihlásil se například Morane-Saulnier s MS.450, Loire-Nieuport s CaO.20, Caudron s C.R.780, Bloch s MB.152 a MB.155, nebo Arsenal s VG.30. Následovalo však cosi, co s celým osudem předválečného francouzského letectva zamíchalo. Letecký průmysl ve Francii byl téměř kompletně znárodněn. Téměř rok se nic nedělo, pak začal Émile Dewoitine – opět ze svého – financovat další vývoj. Zároveň se zajímal, co bude tedy s výsledky onoho tendru. V březnu se pak letectvo rozhoupalo, a vydalo plán výroby stíhaček. D.520 v něm nebyla. Místo toho měla – původně – Dewoitinova továrna vyrobit 130 strojů MS.406, což byl stroj, předcházející prototypu MS.450. Dewoitine se vzbouřil. Poukazoval na větší technologickou vyspělost svého stroje a zároveň jeho menší výrobní náročnost. To rozhodnutí bylo absurdní a z odstupu osmdesáti let skoro vypadá jako úmysl. Nakonec letectvo udolal, a začátkem dubna získal svolení postavit dva prototypy, za podmínky, že budou létat 520 km/h, nastoupají do 8 000 m za 13 minut a budou mít dolet 1 000 km. První prototyp byl dokončen v září 1938. Bylo zjevné, že se hodně pospíchalo, protože vzlétl nekompletní. Chyběla původně zamýšlená vrtule – stroj vzlétal s náhradní dvoulistou. Stejně tak startoval s otevřenou kabinou, protože ještě nebyl střední díl překrytu. To se na výkonech podepsalo. Letoun byl o celých 40 km/h pomalejší, než byla stanovená hranice. Po napravení těchto nedodělávek, a nějakých úpravách – dva chladiče pod křídlem nahradil jeden pod trupem a došlo k mírnému zvětšení kýlovky – dosáhl v listopadu 1938 rychlosti 500 km/h. To však stále nestačilo. V lednu 1939 odstartoval prototyp znovu, s novým motorem s ejektorovými výfuky a konečně dosáhl požadované rychlosti. Na přání z nejvyšších míst prototyp otestoval také Michael Detroyat, vyhlášený testovací pilot. Ten prohlásil, že nový Dewoitinův stroj je daleko ovaladatelnější než Morane MS.406. Druhý prototyp dosáhl s novým motorem H-S 12 Y-31 rychlosti 550 km/h a stroj byl upraven do podoby sériových strojů. Byla objednána první dvousetkusová série a dále se laborovalo s výzbrojí.

Letectvo postupně přehodnocovalo původní postoj a objednávky na D.520 se začaly vršit. Po první objednávce následovala další, na 252 strojů do června 1939 a dalžích 710 do prosince 1940. Po začátku války dšlo k úpravě a do konce roku 1940 mělo být dodáno dokonce 2100 D.520. Brzy bylo však jasné, že praxe bude výrazně odlišná. První sériový stroj se vznesl až v říjnu 1939, tedy po vstupu Francie do války. Od prototypů se lišil zejména motorem H-S 12 Y-45, třílistou automaticky stavitelnou vrtulí Ratier a také výzbrojí. Kulomety byli zakapotovány do křídla, a hlavně dva přibyly. Stroj tak nesl kanón ráže 20mm a čtyři kulomety ráže 7,5mm, došlo k navýšení zásoby munice. Důležité bylo také zvýšení množství paliva o 240 litrů. Stinnous tránkou bylo použití nádrží bez samosvorných obalů, ovšem ochrana nebyla zanedbána úplně, pilotní sedadlo pancíř dostalo. Druhý sériový stroj vzlétl 3. prosince 1939 a třetí o týden později. To už bylo jasné, že se obrovské objednávky nepodaří naplnit v termínu. Bylo sice postaveno několik výrobních linek, které ale nejely na plný výkon. Buď nebyly motory, nebo, když byly, nebyly ejektory. Nebo vrtule. K začátku března bylo hotovo 74 strojů, ale pouze 43 bylo letectvem převzato. Za běhu se řešily problémy, jako zamrzání pneumatického ovládání zbraní, sací hrdlo komnpresoru, nebo chlazení, s rostoucím výkonem motorů se tyto začínaly poněkud přehřívat. K prvnímu dubnu bylo hotovo 139 letadel. V době, kdy Německo zaútočilo na Belgii a Holandsko, bylo k dispozici 228 strojů, ale pouze 75 bylo převzato letectvem, a z toho 28 sloužilo k výcviku. Bojové útvary tedy měly jen 47 strojů! Pouze jedna jediná jednotka tak disponovala 38 D.520, z toho čtyřmi v neozbrojené variantě. Touto jednotkou byla Groupe de Chasse I/3. Ostatní stroje se upravovaly, nebo na úpravu čekaly, nebo je letectvo ještě nestihlo převzít.
Piloti GC I/3 provedli do kapitulace 645 bojových vzletů a dosáhli 50 jistých a 18 pravděpodobných sestřelů. Přišli přitom o 30 letadel, z toho 18 sestřelených nepřítelem.
V průběhu bojů bylo vybaveno D.520 ještě několik jednotek. GC II/3 létala od května 1940 36 stíhaček, dosáhla 31 jistých a 15 pravděpodobných sestřelů, při ztrátě 22 vlastních strojů. V této skupině létali také Čechoslováci, seržanti Cukr – dva sestřely a čtyři asistence, Gleich – dva sestřely a Peroutka – 1 sestřel a jedna asistence. GC II/7 byla zpočátku vybavena Morany MS.406, na D.520 létala až od 1. června a i za krátkou dobu, která jí zbývala, dosáhla 12 jistých a čtyř pravděpodobných sestřelů. GC III/3, v níž také létali naši letci (poručíci Čížek a Čermák a seržant Stehlík), sestřelila 8 jistě a 2 pravděpodobně. Proti Italům bojovala poslední jednotka, vybavená D.520, GC III/6. Celkem bylo do kapitulace vyrobeno 437 strojů D.520, z toho letectvo obdrželo 351 kusů, které přidělilo zmíněným jednotkám. Ty dosáhly celkem 108 jistých a 19 pravděpodobných sestřelů, což nebyl za měsíc a půl, zhruba, proti početní přesile, vůbec špatný výsledek. Dalších 52 převzalo námořní letectvo, do bojů však nezasáhly, a po kapitulaci přelétly do severní Afriky. Tak ostatně učinily i některé další jednotky. Po kapitulaci tak zůstalo 153 strojů v neokupované části Francie, 175 jich přelétlo do Afriky a 106 jich bylo zničeno.

Dewoitiny, které přelétly do Afriky, zůstaly poměrně dlouho na zemi. Uzemnily je kapitulační podmínky. Až do britského útoku na Mers-el-Kébir v červenci 1940 nikdo o změně ani neuvažoval. Pak se ledy pohnuly a v srpnu povolily Němci a Italové kolaborantské vládě ve Vichy vybudovat malé vlastní letectvo. Jeho součástí byly i čtyři stíhací a dvě námořní stíhací skupiny. Podmínkou bylo, že zůstanou v Africe. V dubnu 1941 pak byla obnovena výroba D.520 v neokupované Francii (Vichy). Během dvou let tak mělo 550 nových D.520 nahradit starší typy u těchto útvarů. Později došlo k prodloužení lhůty na tři roky. První z těchto letounů vzlétl 26. července 1941 a díky absenci ejektorových výfuků byly jeho výkony o málo nižší. Do konce roku se vyrobylo pouze 73 kusů, neboť vázly dodávky různých dílů. Předchozí podobné problémy se tak jeví spíše než jako úmysl být typickým francouzským „bordelem”. Letoun byl záhy vylepšen novým motorem H-S 12 Y-49, byl opatřený větším kompresorem a dával tak letounu lepší výškové vlastnosti. Tato výroba probíhala do konce roku 1942 a celkem bylo vyrobeno 349 letounů, dalších 150 zůstalo v továrně rozestavěno. Do stejného termínu pokračoval i konstrukční vývoj letadla.
I poté, co dostala vláda ve Vichy svolení vybudovat si své letectvo, létaly pětsetdvacítky poměrně málo. Němci je hlídali, k dispozici dostávaly poměrně málo paliva. Panovala totiž obava z dezerce a několik úspěšných úletů ukazovalo, že oprávněná. Proti spojencům si D.520 zabojovaly v Sýrii, kam byly vichystické letecké síly převeleny v květnu 1941. 7. června se do Sýrie přesunuje GC III/6, aby byla hned druhý den vystavena masivnímu spojeneckému útoku. D.520 se ve vzduchu setkaly se vším myslitelným, od Hurricanů, přes Tomahawky, Fulmary a Gladiatory, až po Blenheimy a Lysandery. Během týdne jednotka provedla 250 bojových letů, setřelila jistě 11 a pravděpodobně 3 nepřátelské stroje, za cenu ztráty deseti vlstních. Na konci druhého týdne jí zbývaly tři letuschopné stroje. V půli července se tato jednotka vrací do Alžíru s 549 bojovými lety a skóre 21 jistých a 4 pravděpodobné sestřely. Byla tenčí o dvacet vlastních strojů. Na stejném bojišti slabších výsledků dosáhla GC II/3. Ta ztratila tři letouny už při přesunu, a v půli června dorazila s 21 stroji. Na scéně vydržela stejně dlouho jako GC III/6, absolvovala 350 letů s výsledkem 3 jisté a 2 pravděpodobné sestřely. Stálo jí to 17 letadel. Námořní bombardéry doprovázely nad Sýrii také námořní D.520. Sestřelily šest nepřátel jistě a jednoho pravděpodobně při vlastní ztrátě tří strojů. Dewoitiny D.520 vichystického letectva také provedly několik útoků na britské lodě a na Gibraltar, převážně s nevalnými výsledky.
To se ovšem změnilo během operace Torch, kdy se vichystické Dewoitiny celkem vyznamenaly. Proti spojencům stály celkem tři skupiny vybavené těmito stroji. Hned ráno v den vylodění se GC III/3 podařilo sestřelit 9 bombardérů Fairey Albacore, což byl celkem snadný cíl, ale také 3 Seafire F. Mk.III, které byly výkonnější, než D.520. Ztratila přitom jediný letoun. Na konci byl poměr ztrát více než 3:1 v neprospěch vyloďujících se spojenců. Méně se blýskly námořní jednotky, které nejenže nezaznamenaly valný úspěch, ale krom dvou sestřelených a tří poškozených strojů při útoku samém, dostaly pořádně do těla, když při přistání na dotankování a přezbrojení byly samy vystaveny útoku námořních letadel nepřítele. Na zemi tak bylo zničeno asi dvanáct strojů. Zdeimované útvary byly doplněny, aby byly na počátku roku 1944 definitivně rozpuštěny. Po obsazení zbytku Francie koncem roku 1942 spadla Němcům do klína i výroba D.520. Spolu s ní dostali Němci 308 nových strojů, a dalších 150 rozestavěných. Němci nařídili rozestavěné stroje dokončit a zrevidovat 242 ukořistěných. Němci do chvíle, než byla jihovýchodní Francie osvobozena takto získali 150 nových a 168 revidovaných strojů. Ty částečně použili pro svou potřebu a částečně poskytli svým spojencům.

Luftwaffe je nasadila na východní frontě, u JG 101, 103 a 105, pravděpodobně však ne jako bojové. Spíše sloužily jako cvičné, při čemž jich byla spousta ztracena nehodami.
Italové dostali nějaké D.520 po kapitulaci Francie a další pak po jejím úplném obsazení. Celkem se jim dohromady v půli roku 1943 sešlo maximálně 47 letounů. Pravděpodobně s nimi nedosáhli významějších úspěchů, naopak ztráty byly velké, neboť v době italské kapitulace, jen o měsíc později, jim zbývá šest letuschopných a sedm opravitelných D.520.
Podobně dopadli Bulhaři. Ti měli až dokonce roku 1942 celkem zastaralé letectvo. Jeho základem byly polské PZL-24, které Bulhaři koupili v roce 1938. V roce 1940 pak koupili od Němců 78 ukořistěných českých Avií B-534. Nejmodernějšími stroji bylo 10 Bf-109 E-4. Němci by byli bývali rádi, kdyby se jejich spojenec tak nějak víc zapojil, ale dokud žil starý car Boris III, moc se jim nedařilo. Jeho syn byl nezletilý, a regentská rada byla Němcům nakloněna. Díky tomu také ale dostali posilu v podobě, mimo jiné, nových letadel. Dostali jednak 12 Avií B-135, které se vyráběly v bývalé ČSR a pak také cca. 100 D.520. Odvrácenou mincí bylo, že aby regentská rada projevila onu loajalitu, vyhlásila válku USA. Díky tomu musela Bulharská letadla zasáhnout proti americkým liberátorům, a co hůř, jejich stíhacímu doprovodu, tvořenému zde kvůli doletu dvoutrupými P-38 Lightning, kteří od září 1943 navštěvovali rumunská ropná pole v Ploiesti. O jejich bojových výsledcích nejlépe hovoří fakt, již koncem roku řady těchto strojů prořídly tak, že musely být doplněny novými Bf-109. Přesto se několik D.520 dočkalo konce války a až do padesátých let létaly jako cvičné.
Několik D.520 nakonec dostali i sami Rumuni, ale vzhledem k tomu, že sami vyráběli poměrně kvalitní vlastní stíhačku IAR-80, není jisté, jestli Dewoitiny vůbec nasadili.
Pod spojeneckým dohledem byla obnovena Armée de l’air s pomocí mnoha Francouzů, které německé jho hodně tlačilo. Vznikly tři letky. K dispozici bylo95 D.520 v Alžíru, 40 v Maroku a 25 v Senegalu. Začlenění francouzských útvarů do spojeneckých řad nebyl úplně jednoduchý, mimo jiné i kvůli radiostanicím, které neuměly pracovat ve stejném pásmu jako rádia spojenecká. Možná i proto byly D.520 postupně nahrazovány Curtissy P-40F Warhawk a Spitfiry mk.V B. Později také Belly P-39 Airacobra. Poslední letkou, která byla ještě vybavena D.520, byla GC I/2. Ta byla kompletně přezbrojena na konci roku 1943. V lednu 1945 bylo letuschopných pouhých 30 strojů, a ty se v letuschopném stavu udržovaly kanibalizací. Po skončení války přelétlo do Francie už jen 20 letounů. Ty pak létaly v letecké škole v Tours.
Souběžně zakládá francouzská prozatímní vláda tzv. vnitřní síly. Ty byly tvořeny pozemními jednotkami, byl však vytvořen i útvar vzdušný, na podporu oněch pozemních. Vzniká skupina Doret, pod velením Marcela Doreta, bývalého Dewoitinova zkušebního pilota. Tato jednotka operovala se svými D.520 z Ossunu a z Toulousse-Blagnacu. Piloti plnili úkoly doprovodu bombardérů, a postřelovali pozemní jednotky. Na konci roku 1944 byla jednotka včleněna do obnovených francouzských leteckých sil jako GC II/18 „Saintogne” Ta dolétala v březnu 1945, Své prořídlé řady letuschopných strojů předala jednak k výcviku a jednak bombardovací jednotce, která létala až do samého konce války.
Po válce byla továrna znárodněného leteckého podniku (SNCASO) v Saint Nazaire pověřena opravou všech přeživších D.520. Z přibližně devíti set vyrobených kusů jich válku přežilo asi 60. Z nich nakonec bylo opraveno pouhých dvacet. Posledními sestavenými letouny se stalo 13 dvoumístných D.520DC, které však nevznikly jako nové, ale byly sestaveny z náhradních dílů a částí, kanibalizovaných z jiných, vyřazených strojů. Definitivně poslední letkou, létající na Dewotine D.520, byla „display” letka EPAA.58, kde nahradily Jaky-3 pluku Normandie-Němen. Do září 1948 dostala 9 letounů, které definitivně naposledy vzlétly v září 1953. Téhož měsíce byl útvar rozpuštěn.
Od počátku výroby vznikaly na základě původní D.520 různé subverze. Některé skutečně létaly, jiné se dostaly jen do fáze prototypu a mnoho jich zůstalo jen na papíře.

• D.521 – vzniká brzy po zahájení výroby, kdy se objevují různé problémy v dodávkách. V tomto případě motorů. Padlo tedy rozhodnutí namontovat britský motor Rolls-Royce Merlin III. Bylo zjištěno, že úspěšné používání tohoto motoru by vyžadovalo zásadnější přestavbu. Letoun byl sice s Merlinem výkonnější, víceméně více, než s jakýmkoli motorem H-S, který se do konce války montoval. Nicméně byl těžký na hlavu, a díky většímu výkonu také směrově nestabilní. Po dvou týdnech a sedmi vzletech byl experiment ukončen a letoun přestavěn zpět.
• D.522 – se měla vyrábět ve Spojených státech, u Forda a měla být osazena motorem Allison V-1710C-15 o výkonu 764 kW (1040k). Zůstala jen na papíře, neboť než došlo mezi Francouzi a Američany k dohodě, Francie kapitulovala.
• D.522 – toto označení bylo použito ještě jednou, patrně proto, že poprvé nedošlo realizace.Druhý pokus měla být výšková verze, s motorem H-S 12 Y-31. Ten zde byl přeplňován kompresorem Szydlowski a měl účinně operovat ve velkých výškách, kde atmosférické motory ztrácí dech. K realizaci však nedošlo.
• D.523 – Nápad s přeplňováním se uchytil, a bylo plánováno, že sériová letadla od šestistého vyrobeného kusu dostanou také kompresor. Vznikl patrně jediný stroj, který posloužil mimo jiné k vyzkoušení veškerých možných změn. Dosáhl stejné rychlosti jako prototyp s Merlinem.
• D.524 – do draku D.521 byl vestavěn motor H-S 12 Y-89 o výkonu 882 kW (1200 k). Počítalo se s rychlostí přes 600 km/h, ale stroj nebyl nikdy zalétán.
• D.525 – Letoun identický s D.523, jen osazený motorem H-S 12 Y-51 s kompresorem H-S. K výrobě již nedošlo.
• D.520Z – vznikl jediný prototyp, který nikdy nevzlétl. Měl prodlouženou příď s motorem H-S 12 Z o výkonu 882 kW (1200 k), později 956 kW (1300 k). Prototyp byl postaven na území Vichy s německým souhlasem, po obsazení Němci další vývoj zastavili. po válce byla tendence pokračovat s tímto prototypem, ale v nastávající éře proudových letounů bylo nakonec od vývoje upuštěno.
• D.550 – byl rychlostní speciál, změn proti původnímu letounu bylo tolik, že daly vzniknout zcela novému stroji. Ovšem čekání na motor H-S 12 Z se protáhlo tak, že úspěch sklidil Fritz Wendel s Me-209 V1. Který měl s původní konstrukcí společného stejně málo.
• D.551 – Po zkouškách D.550 projevila zájem i armáda. Letoun byl přestavěn pro vojenské účely, než však mohl být zalétán, Francie a padla a Němci nadějný prototyp zarazili. Stroj měl nést výzbroj pěti kulometů 7,5 mm a motor H-S 12 Z. Byl zjednodušen i proces výroby.
• D.552 – byl letoun totožný s předchozí verzí, jen nesl o dva kulomety více.
• D.560 – původně dva z prototypů D.551. Odzbrojeny byly označeny jako sportovní stroje. Francouzi tak zkoušeli, jestli je aspoň takto dostanou do vzduchu. Marně. Spolu s ostatními prototypy D.551 skončily ve šrotu.
• M.520T – Od podzimu 1940 pokračovali v SNCAM ve vývoji D.520 potají. Jednalo se o nový typ, který vycházel z D.551. S motorem H-S 12 Z měla dosahovat rychlostí, blížících se 700 km/h. V praxi se tato rychlost neověřila, s obsazením Vichy už nešlo na zapřenou pokračovat.
• H.D.780 – plovákový letoun z trupem z D.520a novými křídly. Nikdy nelétaly. Bez motorů to nelze, a tyhle prototypy se jich nikdy nedočkaly.
• D.790 – Na pozemní D.520 měl navázat palubní stíhač pro dvě francouzské letadlové lodě. Některé prvky byly standardní – tedy pro palubní letouny – třeba sklopná křídla, zpevněný podvozek, či ocas letounu, vybavený hákem. Velmi rozumné a inovativní bylo použití vodotěsných oddílů, díky kterým se měl letoun udržet na hladině déle. Nicméně s kapitulací Francie skončil i tento projekt.
• Hispano-Suiza H.S.50 – nebo také Dewoitine D.600 byly od roku 1940 vyvíjeny pro Španělsko, kde měly nhradit Fiaty C.R.32. Nicméně, během tří let vývoj pokročil jen k dřevěné maketě 1:1 a v červnu 1943 byl projekt zastavem.
• A konečně D.520DC – dvoumístný letoun s dvojím řízením – vzniklo celkem 13 letounů, přesrtavbou z jednomístných strojů. Úprava byla provedena po válce, poprvé vzlétly v říjnu 1945. Víceméně asi jediná subverze D.520, která létala.

Osudy D.520 mi tak trochu připomínají naši Avii B.35 a 135. Nakonec, tato letadla měla společný i použitý motor a některé charakteristiky. Na rozdíl od Avií si ovšem více zabojovala, a to jak na straně Spojenců, tak i Osy.

Technický popis:

• Výrobce: SNCAM – SNCASE, Toulouse, Francie
• Typ: Jednomístný stíhací letoun
• Motor: Kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec Hispano-Suiza 12 Y-45 o výkonu 668 kW (935 k)
• Výzbroj: 4× kulomet MAC 34M39 ráže 7,5 mm v křídlech, 1× kanón Hispano-Suiza HS-404 ráže 20 mm v ose vrtule
• Rozpětí: 10,25 m
• Délka: 8,75 m
• Výška: 2,60 m
• Nosná plocha: 16 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 2 090 kg
• Vzletová hmotnost: 2 6702 kg, maximálně 2 780 kg
• Maximální rychlost: 537 km/h
• Stoupavost: 8,9 m/s
• Dostup: 11 000 m
• Dolet: 1 250 km

Model D.520 je postaven jako krabičkový z prastaré stavebnice Směr. Zbarvením a markingem by měl odpovídat letounu Grouppe de Chasse I/3, operující z letiště Cannes-Mandelieu na jaře roku 1940. Obtisky však nešly použít původní a tak jsem musel improvizovat. Model není patinován.