Chance Vought F4U-4 Corsair

Corsair v poválečném období – F4U-4 na palubě USS Midway někdy v roce 1947, nebo 1948. Autor: Charles J. Beggy, Jr., Electronics Technician Second Class, USN (ret.), Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4082389

Dodnes se vedou na stránkách letecko-historických pojednání spory o tom, zda byl či nebyl stíhací-bombardovací letoun Chance Vought F4U Corsair (Korzár – Pirát) tím nejlepším letounem války v Tichomoří. Podle mého soudu byl. Nemusíte se mnou souhlasit, ale jeho bojová hodnota každopádně přispěla k definitivní porážce Japonska – podle některých pramenů s ním američtí piloti dokázali v leteckých soubojích zneškodnit 2 140 nepřátelských letounů při vlastní ztrátě 189 strojů…
Corsair vznikl na rýsovacích prknech a ve výrobních halách firmy která nesla jméno majitele, průkopníka letectví Chance Miltona Voughta. 1. února roku 1938 dostali vybraní výrobci detailní specifikace soutěže na vývoj nového stíhacího palubního letounu a firma Chance Vought Aircraft Division nakonec předložila dva projekty označené U-166A a U-166B. První předpokládal využití sériového motoru R-1830 Twin Wasp, ale druhý měl využít připravovaný dvouhvězdicový osmnáctiválec Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp. 11. června 1938 byla podepsána zakázka na výrobu prototypu XF4U-1. XF4U-l byl letoun bezesporu zajímavý svým křídlem, zalomeným do W, vynikal hladkým povrchem draku, těsnou kapotáží motoru – byl postaven doslova kolem motoru – a celkově robustní konstrukcí. Předpokládaný základ výzbroje měly tvořit dva kulomety ráže 12,7 mm v křídle a dva ráže 7,62 mm nad motorem.
Prototyp vzlétl 29.5.1940 a 1. října dosáhl rychlosti 651,7 km/h. Od počátku bylo zřejmé že jde o stroj mimořádných kvalit, náročné ověřovací zkoušky však pokračovaly a byla provedena řada konstrukčních změn. Výzbroj nyní sestávala ze šesti kulometů v křídle, kabina pilota byla posunuta o 0,8 m vzad a před ní byla umístěna centrální palivová nádrž pro 897 1; délka trupu se tak prodloužila. Do křídla byly instalovány dělené vztlakové klapky, byl upraven překryt kabiny a instalováno pancéřování. Nádrž pohonných hmot byla opatřena samosvorným potahem, s konstrukčním celkem ostruhového kolečka byl spojen sklopný přistávací hák, spaliny z motoru byly svedeny pod trup do ejektorů, kde produkovaly jistý přídavný tah. V náběžné hraně křídla těsně u trupu se nacházely vstupy vzduchu do karburátoru Bendix-Stromberg (resp. kompresoru) a chladičů oleje a křídlo bylo vybaveno mechanizmem sklápění. 30. června 1941 přišla konečně od námořnictva objednávka na výrobu 584 sériových strojů.

Corsairy F4U-1A

Corsairy F4U-1A slavné perutě VF-17 „Jolly Rogers“ nejspíše nad Bougainvillem v březnu 1944. Letadlo číslo 29 (BuNo. 55995) pilotuje podporučík Ira C. Kepford, eso se šestnácti sestřely. S osmičkou letí Hal Jackson. Číslo 3 řídí Jim Streig. Peruť „Jolly Rogers létá dodnes, jen s trochu jinými stroji. Autor: U.S. Navy – U.S. Navy Naval Aviation News/(Archive) February 1969, p. 27; U.S. Navy National Museum of Naval Aviation photo No. NNAM.2011.003.272.009; Official U.S. Navy photo 80-G-217817 from the U.S. Navy Naval History and Heritage Command, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3696045

S novým typem se vyskytly potíže při zkouškách vzletů a přistání na palubě. Po konstrukčních úpravách mu byl nakonec přece jen přidělen certifikát pro palubní službu, ale námořnictvo stroje raději určilo k jednotkám letectva námořní pěchoty operujícím zatím výhradně z pozemních základen. K prvnímu operačnímu letu vzlétly Corsairy 13. února 1943 z Guadalcanalu. Letouny F4U-l byly vyráběny společností Vought ve Stratfordu ve státě Connecticut, dále přicházely od Brewster Aeronautical Corporation s označením F3A-1 a od Goodyear Aircraft Corporation z Akronu v Ohiu jako FG-l. Verze F4U-1A měla vypouklý kryt kabiny a předcházelo jí 689 strojů F4U-l s rovným, rámovaným překrytem.
Od 862. stroje F4U-1A byly do Corsairů montovány motory R-2800-8W se zařízením pro vstřikování vody do válců a jejich výkon stoupl až na 1 654 kW (2250 k). Letouny verze F4U-1A měly navíc mírně zvýšenou nohu ostruhového kolečka a další detailní úpravy; letouny této verze z produkce Brewsteru byly dodávány pod označením F3A-1A a závody Goodyear dodaly 1 704 kusů FG-1A bez sklopného křídla.
200 vyrobených F4U-1C bylo vyzbrojeno čtyřmi kanóny ráže 20 mm, verze F4U-1D (FG-1D a F3A-1D), opět se šesti kulomety mohla nést na centrálním závěsníku nádrž s kapacitou až 662 l nebo pumu o hmotnosti 454 kg; dva závěsníky se stejnou nosností byly instalovány pod centroplánem, zde však bývaly zavěšovány menší přídavné nádrže s kapacitou nejvýše 606 litrů. Některé F4U-lD a FG-1D mohly nést pod křídlem osm raket HVAR. Dvaatřicet F4U-l bylo upraveno na noční stíhací F4U-2 s anténou radiolokátoru AN/APS-4 v kapkovitém pouzdře, vetknutém do náběžné hrany na konci pravé poloviny křídla. Tyto s úspěchem využívané stroje byly obvykle vyzbrojeny jen čtyřmi či pěti kulomety ráže 12,7 mm.
Na konci roku 1943 ještě nebyly Corsairy zařazeny do služby na letadlových lodích. Záležitost se sice vyřešila na jaře roku 1944, ale Corsairy letectva americké námořní pěchoty mohly vzlétat z palub letadlových lodí až od ledna 1945. Naproti tomu britské Corsairy mohly startovat z palub o devět měsíců dříve než americké. Britové projevili zájem o celkem 95 F4U-1B (Corsair Mk.I), 510 F4U-1A (Corsair Mk.II), 430 F3A-1D (Corsair Mk.III) a 977 FG-1D (Corsair Mk.IV), dodané stroje zařadili k devatenácti squadronám. 425 Corsairů převzali Novozélandané a používali je ve třinácti squadronách počínaje květnem 1944.

FG-1D

F4U-1D, vyráběný v licenci u firmy Goodyear jako FG-1D. Autor: USN – U.S. Navy Naval Aviation News March 1953 [1], Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3698071

Od verze Corsair Mk.II byly stroje dodávány s křídlem zkráceným o 0,36 m tak, aby se vešly i do hangárů malých britských doprovodných letadlových lodí. V období let 1943 – 1944 probíhal vývoj šestnácti výškových letounů XF4U-3 a FG-3, vybavených motorem XR-2800-16C s turbokompresorem a mohutným lapačem vzduchu pod trupem. Ty však nikdy do výzbroje zařazeny nebyly. Vrcholnou válečnou verzí byl F4U-4 s motorem R-2800-18W série C a se čtyřlistou vrtulí. Sériové výrobě předcházely zkoušky prototypů F4U-4XA a F4U-4XB prováděné od dubna 1944. Hrdlo vstupu vzduchu ke karburátoru bylo umístěno do spodní části motorového krytu; motor sám měl vzletový výkon 1 522 kW (2 070 k) a maximální horizontální rychlost, kterou mohl letoun dosáhnout, činila 717 km/h. Výzbroj šesti kulometů a možnost nést rakety a pumy zůstala zachována. Verze F4U-4B (296 kusů, označována také F4U-4C) měla v křídle čtyři kanóny M 3 ráže 20 mm. Pro noční stíhání sloužily F4U-4E a -4N s radiolokátorem, k průzkumu byly využívány F4U-4P. Firma Goodyear vyráběla typy F4U-4 pod označením FG-4 a na konci války vyvinula speciální typy F2G-l a FD2G-2, které byly určeny k boji proti útočícím japonským letadlům pilotovaným letci sebevrahy. Jejich pohonnou jednotkou byl pozoruhodný čtyřhvězdicový dvacetiosmiválec P&W R-4360-4 Wasp Major. Vzhledem ke konci války bylo vyrobeno jen deset exemplářů. Od konce roku 1944 do roku 1947 bylo dodáno na 2 365 letounů F4U-4 a odpovídajících subvariant. Počty letounů typu F4U-1 včetně subvariant, vyráběných za války byly pochopitelně vyšší: Vought dodal 4 102, Good-year 3 808 a málo produktivní Brewster 735 exemplářů.
V poválečných verzích Corsairu dominoval F4U-5 (prototyp vzlétl 4. 4. 1946) s motorem R 2800-32W s dvoustupňovým kompresorem, vyrobený v sérii 568 strojů včetně nočních a průzkumných subvariant. Pro válku v Koreji bylo vyrobeno 110 F4U-6 (AU-l) a pro francouzské námořní letectvo bylo v tomtéž roce (1952) vyrobeno čtyřiadevadesát F4U-7 s výjimkou motorů identických s F4U-6.
Bohatá historie „okinawského miláčka“ (Sweetheart of Okinawa), jak byl Corsair přezdíván příslušníky námořní pěchoty USA, skončila v roce 1964, kdy byly poslední stroje staženy z vojenské služby ve Francii. Celkem bylo do roku 1952 vyrobeno 12 571 Corsairů. Jistý počet exemplářů byl v 60.létech v USA upraven pro rychlostní létání na civilních leteckých soutěžích.
Technický popis:

  • Výrobce: Chance Vought Division of United Aircraft Corporation, Stratford, Connecticut, USA.
  • Typ: jednomístný palubní stíhací-bombardovací letoun.
  • Motor: F4U-1 jeden dvouhvězdicový osmnáctiválec Pratt & Whitney R-2800-8 Double Wasp, F4U-1A měl tentýž motor s výkonem max. 1 654 kW (2 250 k) se zařízením pro vstřikování vody do válců, F4U-4 měl R-2800-18W s výkonem krátkodobě až 1 801 kW (2 450 k), R-2800-32E byl používán u F4U-5 a měl výkon krátkodobě až 2 095 kW (2 850 k), F2G byl vybaven motorem R-4360 (28 válců ve čtyřech hvězdicích) s výkonem až 2 205 kW (3 000 k).
  • Výzbroj: základní (F4U-1D): 6 kulometů Browning M2 s 2 350 náboji plus 3 pumy o hmotnosti až 454 kg nebo 8 neřízených raket.
  • Rozpětí: 12,49 m
  • Délka: 10,17 m
  • Nosná plocha: 29,17 m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 3 940 kg
  • Vzletová hmotnost: 5 457 kg
  • Maximální rychlost: 671 km/h
  • Dostup: 11 250 m
  • Dolet: 1 630 km

Corsair pro mne byl tak trochu mezníkem. Byl to první model, na kterém jsem si dal fakt záležet, který měl bohatší aršík, než starší věci. Dalo by se říci, že se jednalo o první zahraniční model letadla, který jsem dělal. Do té doby u mne byly zastoupeny pouze dvě značky. Směr a Kovozávody Prostějov. Jedná se o těsně poválečný F4U-5D, vybavený radarem pro noční stíhání. Patřil k U.S.Marines AVN, VMF(N)-513. Stroj není druhoválečný, bojoval v Koreji v roce 1950, jeho útvar měl základnu ve Wonsanu.