Panzerjäger I

Při útoku na Polsko v září roku 1939 tvořily prakticky polovinu všech nasazených německých tanků lehké stroje Panzer I. Tyto původně cvičné tanky byly vyzbrojeny pouze kulomety, takže se z principu nemohly utkávat s obrněnou technikou nepřítele, což sice v Polsku zásadně nevadilo, ale ve Francii už ano. Ostatně nedostatečnost takové výzbroje se projevila již dříve během nasazení ve španělské občanské válce, po polském tažení však Němci definitivně došli k závěru, že tank Panzer I nemá jako takový budoucnost.
Armáda ovšem disponovala mnoha stovkami Panzerů I a jejich prosté vyřazení by bylo jednak značným plýtváním a navíc nebylo dost dobře možné z důvodu nedostatku těžších tanků. Tak vznikla myšlenka přestavby tanku Panzer I na silnější samohybné protitankové dělo. První experimenty proběhly s tanky verze Ausf. A a s nejrozšířenějším německým protitankovým kanonem PaK 36 ráže 37 mm. Pro nový sériový obrněnec však byl nakonec použit podvozek verze B (Ausf. B) tohoto tanku, který byl větší a výkonnější. Rovněž zbraň byla zvolena jiná. PaK 36 se totiž ukázal být slabým pro boj s těžšími tanky, které měl k dispozici nepřítel ve Francii. Kanon PaK 38 ráže 50 mm ještě nebyl v roce 1939 k dispozici, takže konstruktéři nakonec sáhli po kořistním československém protitankovém kanonu vz. 36 ráže 47 mm (Němci označovaný jako 4,7cm PaK 36(t) L/43,4). Stíhače vznikaly pouze přestavbou již existujících tanků, neboť samotné Panzer I Ausf. B se již v roce 1939 nevyráběly.
Převzatý podvozek byl na každé straně tvořen pěti loukoťovými pojezdovými koly. Ta byla doplněna vepředu kolem hnacím a vzadu kolem napínacím. Shora dosedal pás na čtyři podpůrné kladky. První pojezdové kolo bylo odpruženo samostatně mohutnou vinutou pružinou, zbylá čtyři kola byla potom odpružena párově listovými pružinami a přepažena z vnější strany plochým nosníkem. Zadní napínací kolo bylo zavěšeno i odpruženo samostatně a to nad úrovní kol pojezdových. Šířka pásů byla 280 mm. V přední části trupu byla uložena převodovka umožňující řazení pěti rychlostí vpřed a jedné vzad. Motor byl uložen v zádi trupu a s převodovkou propojen hřídelí.
Z původního tanku byla odstraněna věž a po několika dalších úpravách byl na jejím místě lafetován kanon. Úchyt kanonu umožňoval jeho stranový odměr 17,5°. Náměr se potom pohyboval od -8° do +12°. S původní československou municí PzGr 36(t) (střela o hmotnosti 1,65 kg s úsťovou rychlostí 775 m/s) dokázal kanon probít na vzdálenost 500 metrů pancíř o síle 48 mm skloněný pod úhlem 30°. S německým PzGr 40 (podkaliberní střela o hmotnosti 0,825 kg s úsťovou rychlostí 1080 m/s) to potom bylo na stejnou vzdálenost až 59 mm pancíře. Zásoba munice na palubě čítala 86 kusů. Bojový prostor chránila z větší části otevřená „kabina“ svařená z rovných plechů o síle 14,5 mm. V její čelní stěně, mírně napravo od středu, byl vyřezán obdélníkový výřez pro kanon, který umožňoval jeho pohyb při míření. Kanon samotný byl potom opatřen ještě malým štítem okolo hlavně, který vyplňoval výřez v čelní stěně kabiny. Panzerjäger I nedisponoval žádnou protipěchotní výzbrojí a proto s sebou posádky pro blízkou obranu vozily samopal MP 38 s několika zásobníky.

Oficiální označení nového stíhače tanků znělo 4,7 cm PaK (t) (Sf) auf Panzerkampfwagen I Ausf. B ohne Turm, známější se však stal pod jednoduchým názvem Panzerjäger I. Jeho sériová výroba se rozběhla v březnu 1940 v dílnách firmy Alkett. Do května 1940 zde vzniklo 132 těchto vozidel. Dalších 70 kusů potom do února 1941 postavila firma Škoda v Plzni. Celkově tedy bylo na stíhač přestavěno 202 tanků.
Stroje z produkce obou výrobců lze odlišit podle provedení kabiny bojového prostoru. První exempláře vyrobené Alkettem měly kabinu tvořenou pěti díly, která chránila obsluhu kanonu pouze ze předu a jen částečně z boků. U vozů ze „škodovky“ byly stěny kabiny protaženy více do stran a poskytovaly tak vojákům za kanonem o něco větší bezpečí. V obou případech však bojový prostor zůstal zezadu i shora otevřený. Důvodem k tomuto řešení byla snaha o minimalizaci zátěže podvozku. Proti nepříznivému počasí se mohli vojáci chránit přetažením nepromokavé celty přes bojový prostor.
Hmotnost obrněnce činila 6,4 tuny. Jeho pohonnou jednotkou byl motor Maybach NL 38 TR, převzatý spolu s podvozkem z původního tanku, který dával maximální výkon 100 koní. Maximální rychlost vozu se pohybovala okolo 40 km/h a dojezd byl cca 140 km. Posádku stroje tvořily tři muži – nabíječ, řidič a velitel, který byl zároveň i střelcem. Řidičovo stanoviště se oproti tanku PzKpfw I nijak nezměnilo a nacházelo se vlevo v přední části trupu. Velitel s nabíječem potom seděli na korbě za kanonem, velitel nalevo, nabíječ naprove od komory zbraně.
Panzerjäger I byl organizován do oddílů stíhačů tanků, tzv. Panzerjäger Abteilung, které se dále členily na tři roty. Prvního nasazení se nový stíhač tanků dočkal ve Francii. Dále pak tyto stroje podporovaly jednotky Afrika Korps v bojích s britskými tanky a posledním bojištěm, na kterém vystoupily, byla východní fronta. Zde sloužily tak dlouho, dokud to dovoloval jejich technický stav. Po roce 1942 již prakticky nebyly používány.
Dá se říci, že Panzerjäger I byl celkově víceméně nouzovou přestavbou a tomu odpovídalo množství jeho nedostatků. Úroveň ochrany posádky byla velmi nízká a to zejména v případě bojového prostoru kanonu, jehož kabina byla z velké části otevřená. Ale i tam kde byl pancíř, byl poměrně slabý a dokázal zadržet pouze palbu z ručních zbraní nebo menší střepiny z granátů.
Mimo malého otvoru pro míření, který navazoval na levý horní roh výřezu pro kanon v čelní stěně kabiny, neměli vojáci na korbě žádnou možnost výhledu před vozidlo. Pokud se tedy chtěli lépe zorientovat v situaci před vozem, museli vykouknout přes okraj kabiny, čímž se ovšem samozřejmě vystavovali nepřátelské palbě. Mezi klady Panzerjägeru I patřila jeho výzbroj. Stíhač měl výkonnější kanon než všechny tehdejší německé tanky (rok 1939) a byl díky tomu velmi užitečným pomocníkem v boji s nepřátelskou obrněnou technikou. Výhodou byla také poměrně vysoká přesnost kanonu.

• Hmotnost: 6,4 t
• Délka: 4,42 m
• Šířka: 1,85 m
• Výška: 2,25 m
• Motor: Maybach NL 38 TR
• Výkon motoru: 100 hp
• Max. rychlost (silnice): 42 km/h
• Zásoba PHM: 146 l
• Spotřeba paliva – silnice: 100 l / 100 km
• Spotřeba paliva – terén: 125 l / 100 km
• Pancéřování trupu: 13 mm
• Pancéřování nástavby: 14,5 mm

Model byl stavěn z krabičky, bez úprav. Dost zabrat mi daly článkové pásy. Gumové možná nevypadají tak dobře, ale je s nimi rozhodně snazší pořízení. Nově jsem stroj vybavil pískově žlutou celtou přes bojový prostor.
Jedná se o stroj z produkce plzeňské Škody, nasazený v africe, v Libyi roku 1942, příslušel k Sonderverband z.b.V.288. Zde je před natřením pískově žlutou barvou, má ještě německou Panzergrau.