De Havilland DH.98 Mosquito

Mosquito bezesporu patřilo do malé elitní skupiny nejlepších letadel druhé světové války, ve své kategorii snad dokonce aspiruje na prvenství. Bylo použitelné pro plnění nejrůznějších úkolů téměř na všech frontách – jeho způsobilost dokládají například tato dvě čísla: celkový koeficient ztrát činil pouhých 0,63 procenta – a dále pak celkem 623 sestřelených pum Fi 103 (V-1).
Nahlédněme alespoň na chvíli do historie slavného typu. V polovině třicátých let stálo britské bombardovací letectvo před podstatnými změnami – muselo být přezbrojeno, a to v době co nejkratší, na moderní letouny různých kategorií s výkony srovnatelnými s tím nejlepším, co vznikalo v ostatních technicky vyspělých zemích. Ministerstvo letectví vydávalo směrem k výrobcům letecké techniky jeden požadavek za druhým.
Pro kategorii bombardovacích letadel měla svoji důležitost specifikace P.13/36 vydaná v srpnu 1936. Podle ní měly vznikat (a také vznikly) velké vícemotorové bombardovací letouny – takzvané „Heavies“ – s mohutnou defenzivní výzbrojí. Specifikace převzala i jedna z firem, která se doposud výrobou bombardovacích letadel nezabývala. Šlo o společnost De Havilland z Hatfieldu, dříve soustředěnou na vývoj a výrobu velmi elegantních civilních dopravních a závodních letadel s dřevěnou vnitřní konstrukcí i potahem. Společnost zahájila práce na studiích nového vojenského letounu, vycházejícího tvarově i technologicky z dřívějších typů De Havilland, a když koncem roku 1938 Ministerstvo letectví vydalo specifikace B.18/38 na vývoj rychlého středního bombardéru, měli už konstruktéři v Hatfieldu z čeho vycházet. Navrhovali poměrně malý, dvoumístný a dvoumotorový, rychlý a současně pro obranu nevyzbrojený letoun postavený ze dřeva, jenž později vstoupil do letecké historie pod metaforickou přezdívkou „Wooden Wonder“ – dřevěný zázrak. Měl sloužit jako bombardovací, stíhací či fotoprůzkumný letoun a na konci roku 1939 bylo rozhodnuto o stavbě prototypu bombardovací verze, o něco později i o zahájení výroby první série 50 letounů a v červenci 1940 byla zadána stavba prototypu stíhací verze. Nový letoun dostal označení De Havilland DH. 98 Mosquito.
První prototyp vzlétl v Hatfieldu 25. listopadu 1940. První dojem z jeho chování ve vzduchu byl velmi dobrý, avšak co vzbuzovalo téměř nadšení byla dosahovaná rychlost 624 km/h ve výšce 6707 m při hmotnosti 7610 kg s motory Merlin RM35M a později až 703 km/h s motory Merlin 77. První zkoušky probíhaly úspěšně, ale brzy se ukázalo, jak je nutné při zvolené technologii dbát na preciznost výroby.

V září 1941 začaly z výrobní linky vycházet další exempláře DH.98, určené v některých případech ke zkouškám ve Výzkumném ústavu letadel a výzbroje v Boscombe Down, a to ve verzích PR Mk.I (fotoprůzkumná), dále bombardovací B Mk.IV Series 1 (38 kusů) s motorovými gondolami nepřesahujícími odtokovou hranu křídla a dále B Mk.IV Series 2 (300 kusů) s delšími motorovými gondolami, v nichž byly zabudovány spolehlivé dvanáctiválcové řadové motory Merlin 21 nebo 23 se vzletovým výkonem 942 kW (1 280 k), s možností nést přídavné nádrže „přilepené“ pod křídlem a 908 kg pum v pumovnici. První Mosquita Mk.IV byla zařazena k bojovému útvaru (105, peruť RAF) v polovině května 1942 a brzy se zúčastnila bojových operací, zpočátku bohužel doprovázených citelnými ztrátami.
S rozvojem sériové výroby letecký průmysl předával další varianty Mosquita, z nichž některé se základním označením od svých původních vzorů nelišily. Například varianta B Mk.IV Series 2 vyráběná v pozdějších výrobních blocích měla křídlo přizpůsobené nejen pro podvěšenou přídavnou nádrž, ale alternativně také pro dvě pumy po 227 kg, zavěšené po jedné pod každou polovinou křídla na závěsníku. Tímto tzv. univerzálním křídlem bylo vybaveno i Mosquito B Mk.IX (průzkumné verze PR Mk.IX), létající s motory Merlin 72/73, později 76/77 s výkonností 1 257 kW (1 710 k) ve výšce 7 010 m a vyrobené v počtu 54 kusů (PR Mk.IX 90 kusů).
Rozeznat Mosquita vybavená těmito motory bylo možno podle vstupů vzduchu, umístěných těsně pod kryty vrtulových kuželů. Tato varianta byla dodávána k útvarům od dubna 1943, některé z letounů byly vybaveny radionavigačním zařízením Oboe a z výšky až devíti tisíc metrů vyhledávaly a označovaly cíle pro hlavní bombardovací svazy v rámci útvarů tzv. Pathfinder Force2.
Osmadvacet B Mk.IV bylo v roce 1943 upraveno pro shoz rotujících kulovitých pum (krycí název „Highball“), „skákajících“ po vodní hladině k námořnímu cíli. Každý letoun nesl dvě pumy v otevřené pumovnici, zbraň však v bojových podmínkách nebyla nikdy použita.
Na začátku roku 1944 byla asi u třiceti strojů B Mk.IV (Special) a B Mk.IX (Special) dodatečně instalována zvětšená pumovnice, zřetelně vystupující z obrysu trupu, schopná pojmout válcovitou trhavou pumu velké ráže (4 000 lb – 1 814 kg) zvanou „Cookie“. Mosquita tuto zbraň poprvé shodila v noci 23.2. 1944 na Düsseldorf, v říjnu téhož roku se objevila první z Mosquit B Mk.XVI, podobných Mk.IX a vybavených částečně přetlakovou kabinou a zvětšenou pumovnicí. Tato letadla se stala pro zbytek války nejdůležitější a nejpočetnější (1 200 vyrobených plus 432 kusů verze PR Mk.XVI) bombardovací verzí. Válečný vývoj bombardovacích Mosquit byl završen verzí B Mk.35 z března 1945, která již do bojů nezasáhla.
Doposud jsme hovořili pouze o některých bombardovacích variantách slavného Mosquita. Prototyp stíhací verze tohoto letadla vzlétl poprvé 15. května 1941 a na pohled se od bombardovací verze lišil neprosklenou přídí s výzbrojí čtyř kulometů (čtyři 20 mm kanóny byly uloženy ve spodní přední části trupu), vstupními dvířky, situovanými na pravém boku přídě, dvoumístnou kabinou s plochým čelním prosklením a úpravami, které nebylo vidět: zásobou paliva, zvětšenou o 682 l v trupových nádržích, zesíleným nosníkem křídla a dalšími úpravami interiéru.

Výkony nové verze byly pro RAF zcela přijatelné a další vývoj Mosquita Mk.II, jak byl letoun označován, směřoval především k jeho přizpůsobení pro noční stíhání. Pomineme-li speciální černý nátěr a tlumiče plamenů na výfucích, stal se důležitou součástí jejich výstroje radiolokátor AI Mk.IV či Mk.V Noční stíhací NF Mk.II se zúčastnily prvních bojových letů v květnu 1942 a na konci ledna 1943 již bylo ve výzbroji RAF 159 Mosquit tohoto typu. Nové radiolokátory AI Mk.VII a Mk.VIII s parabolickou anténou daly vzniknout nové variantě, označované jako Mosquito NF Mk.XII. Sedmadevadesát těchto letounů přestavěných z NF Mk.II bylo postupně zaváděno do výzbroje od února 1943, následováno 99 letouny NF Mk.XVII, vzniklých z Mk.II instalací amerického radaru SCR 720 resp. 729 (AI Mk.IX resp. Mk.X) s odlišným dielektrickým krytem antény. Mosquita s parabolickou anténou byla vyzbrojena pouze čtyřmi 20 mm kanóny.
Do roku 1942 spadá vývoj speciální výškové verze NF Mk.XV s hrotitým zakončením křídla (rozpětí 18,03 m), s přetlakovou kabinou, výškovými motory a radarem Mk.VIII. Celkem bylo vyrobeno pět kusů, schopných se čtyřmi kulomety ve výstupku pod trupem létat ve výšce 12 800 m.
Časem přicházely k bojovým jednotkám další noční varianty: 260 NF Mk.XIII s křídlem upraveným pro přisazené přídavné nádrže, s krytem radaru Mk.VIII a s motory Merlin 21 nebo 23, NF Mk.XIX (280 kusů) – tytéž stroje, ale s motory Merlin 25 a s větším krytem antény radaru, NF Mk.30 z června 1944 s lapači vzduchu pod kryty nábojů vrtulí a s motory Merlin 76 či 113, NF Mk.36 z května 1945 s radarem Mk.IX a konečně i poválečný NF Mk.38.
Stíhací verze Mosquit byly často využívány i pro útoky proti pozemním či námořním cílům, a to ve dne i v noci, avšak nemohly nést pumy. K tomu účelu byl přizpůsoben až stíhací – bombardovací FB Mk.VI, dodávaný k bojovým útvarům od února roku 1943 v řadě Series 1 (113 letounů s možností nést dvě pumy po 113 kg nebo dvě nádrže pro 227 l paliva pod křídlem a dvě pumy stejné ráže v pumovnici) a Series 2 (192 letouny mohly nést až čtyři 227 kg pumy, resp. dvě pumy a osm neřízených raket ráže 60 lb, tj. 27,2 kg, či dvě nádrže), Z FB Mk.VI vzniklo v roce 1943 25 Mosquit FB Mk.XVIII s přezdívkou „Tse – Tse“, a to instalací pancéřovaní, další interní nádrže a 57 mm kanónu Molin na místě 20 mm kanónů. Tyto stroje sloužily zejména u Coastal Command, pod křídlem nesly rakety, pumy nebo přídavné nádrže a v přídi jen dva kulomety.
K válečné produkci Mosquit přispěla i výroba v Kanadě, kde od září 1942 vznikaly zejména bombardovací varianty, příbuzné s verzí FB Mk.VI a vybavené americkými motory Packard Merlin a výstrojí: B Mk.VII, B Mk.XX, B Mk.25, FB Mk.21, FB Mk.26 a cvičné T Mk.29. Australská vláda projevila zájem o stavbu Mosquit v březnu 1942 a tak na tomto kontinentě vzniklo celkem 212 letounů verze FB Mk.40 (odvozených z F Mk.II), vybavených motory Packard Merlin. Některé letouny byly upraveny na průzkumné PR Mk.40 či Mk.41 a cvičné Mk.43.
Po válce pokračovala výroba Mosquit, především stíhacích verzí, až do roku 1950. Celkem bylo vyrobeno 6 411 exemplářů ve Velké Británii, 1134 v Kanadě a 212 v Austrálii. Řada letectev považovala v té době za čest mít Mosquita ve své výzbroji. Ale to už je námět pro zcela jinou kapitolu z historie De Havillandova „dřevěného zázraku“…

Z bojové činnosti – Náhodný chodec je mohl v dálce zahlédnout jak se blíží, ale zatím je neslyší, jsou to jakési malé, sotva rozeznatelné tmavé body, rýsující se proti světlému pozadí zasněžené krajiny a šedobílého zamlženého nebe. Rychle se zvětšují, blíží se, vypadají jako, ano, jsou to letadla, dvoumotorová letadla, první, druhé – letí neuvěřitelně nízko a v dálce se objevují další. Teď se od nich oddělily nějaké předměty dopadají do sněhu, odrážejí se od zmrzlé země, kloužou po ní, blíží se ke skupině budov a k vysokým hradbám, vytí motorů strmě stoupajících letadel přehluší detonace doprovázející oranžový záblesk, o několik vteřin později další a další, mrazivý vzduch se rázem promění v sérii horkých tlakových vln. K zimnímu nebi se valí sloupy dýmu a oblaka cihlového prachu…
Je pravé poledne, pátek 18. února 1944 a na komplex věznice stojící na okraji francouzského města Amiens právě zaútočila některá ze čtrnácti letadel 487, 464 a 21 perutě britské 2. taktické letecké armády. Cílem pečlivě připravované akce je pobořit hradby a budovy objektu, a umožnit tak útěk vězňům, z nichž část patří k francouzskému hnutí odporu a nejméně sto z nich zde očekává vykonání rozsudku smrti, vyřčeného Němci krátce předtím. Operace s krycím názvem „Jericho“ v podstatě plní účel: většina ze sedmi set vězněných při náletu prchá a popravy se protentokrát nekonají, ale vše na tomto světě má svůj líc i rub: aby jiní získali naději na svobodu, muselo v troskách věznice při náletu zahynout více než 100 osob, dalších 260 Němci v této souvislosti tak jako tak později popravili.
Zmíněné perutě, náležející ke 140. křídlu No.2 Tactical Air Force použily k provedení odvážného útoku osvědčené stíhací bombardéry De Havilland Mosquito FB Mk,VI, patřící ve své kategorii k nejlepším letadlům té doby.

Technický popis:

• Výrobce: De Havilland Co.Ltd., závody Hatfield a Leavesden v Hertfordshiru, licenčně vyráběn fy Airspeed, Percíval Aircraft Ltd, a Standard Motors, Velká Británie. Výroba též u De Havilland Aircraft v australském Mascotu a u De Havilland Aircraft of Canada v Downsview v Torontu.
• Typ: dvoumotorový dvoumístný bombardovací, stíhací-bombardovací, noční stíhací a průzkumný letoun.
• Motor: B Mk.IV Srs 2; F Mk.II: dva řadové dvanáctiválcové, kapalinou chlazené motory Rolls – Royce Merlin 21 s max. výkonem 1 088kW (1 480k) ve výšce 3 734m, FB Mk.VI: dva dvanáctiválcové motory Rolls – Royce Merlin 25 s max, výkonem 1 026kW (1 640k) ve výšce 610m.
• Výzbroj: B Mk.IV Srs 2: pumy zavěšené v pumovnici v kombinaci: 1x454kg, 2x227kg nebo 4x227kg nebo 4x113kg nebo (letouny s rozšířenou pumovnicí) jednu pumu ráže 1814kg; F/NF Mk.II: čtyři letecké kanóny Hispano Mk.I ráže 20mm se 150 náboji pro zbraň a čtyři kulomety Browning ráže 7,7mm s 500 náboji pro zbraň; FB Mk.VI: hlavňová výzbroj jako u F Mk.II, plus max. dvě 227kg pumy v pumovnici, plus dvě s hmotností a 227kg na závěsnících pod křídlem v alternaci s celkem osmi neřízenými raketami ráže 27,2 kg nebo se dvěma přídavnými nádržemi.; FB Mk. XVIII: Podvěsná výzbroj stejně jako u FB Mk. VI, hlavňová sestávala se 2 – 4 kulometů Browning ráže 7,7mm s 2000 náboji na zbraň, 1 protitankový kanón Molins ráže 57 mm s 25 náboji
• Rozpětí: 16,51m
• Délka: 12,47m B Mk.IV; 12,44m F Mk.II
• Výška: 4,65m
• Nosná plocha: 42,18m2
• Hmotnost prázdného letounu: 6 490kg
• Vzletová hmotnost: 10 160kg B Mk.IV; 9 080kg F Mk.II
• Maximální rychlost: 549km/h B Mk.IV; 595km/h F Mk.II
• Dostup: 8 230m B Mk.IV; 10 516m F Mk.II
• Dolet: 1 786km B Mk.IV; 1 430km F Mk.II

Mé mosquito je stroj 248. perutě RAF, někdy po invazi, kdy tato jednotka obdržela Mosquita FB Mk.XVIII, přezdívané „Tse-tse“, vyzbrojené šestiliberním kanónem Molins. V té době peruť operovala ze skotského Banffu. Kamufláž je standardní tzv. intruder schéma, celé letadlo je barvy střední námořní šedi, na horních plochách doplněné tmavě zelenými poli. Třetí obrázek v textu je detail přídě právě tohoto typu.