Meillerwagen

První bojově použitelná balistická raketa, V-2 ačkoli se odpalovala téměř výhradně z mobilních stanovišť, potřebovala celkem rozsáhlé pozemní zabezpečení. Více se tématu věnuji v článku o V-2, zde je řeč pouze o přepravníku. Tedy, byly vlastně dva, a jelikož si byly celkem podobné, zmíním se o obou. Tyto přepravníky sloužily k přesunu rakety z překládacího bodu (Umlaudepunkt), kam rakety zpravidla přicestovaly po železnici, na odpaliště (Brennstand). Bylo-li odpaliště vzdálenější od železnice, překládala se raketa dvakrát. Prvním z přepravníků byl Vidalwagen. Ten byl určen pouze k přepravě. Meillerwagen (což je neoficiální název, odkazující na výrobce většiny dílů vozidla, firmu Meiller-Kipper GmbH z Mnichova, která se od roku 1850 zabývala hydraulickými komponenty) a jehož oficiální označení znělo Technische Fahrzeuge 102, byl podstatně složitější, a těžší. Kromě přepravní role bylo jeho úkolem rakety na odpališti vztyčit a umožnit její přípravu.
Postup byl následující. Ještě na železničním vagónu byla nainstalována bojová hlavice. Zní to zvláštně, ale co se týče manipulace, bylo to nejsnazší, i když možná ne úplně nejbezpečnější řešení. Následně byla celá raketa za pomoci mostového jeřábu přesunuta na Meillerwagen. Ten byl tahačem Faun nebo Hanomag dotažen na místo startu. Je jistou zajímavostí, že Meillerwagen bylo možné za tahač zapřáhnout oběma konci (samosebou ne zároveň). Standardní pochodová pozice byla ocasem rakety směrem k tahači. V této pozici byl možný přesun rychlostí až 45 km/h – Meillerwagen měl pneumatické brzdy, připojené k tahači. Takto ovšem nebylo možné raketu vztyčit.

Po příjezdu na místo byl tahač přepřažen – i takto mohla souprava jet déle než jen pár metrů, ale s velkou dávkou opatrnosti, takto totiž nebylo možné připojit brzdy. Proto tato funkce byla využívána převážně jen k manévrování k samotné stolici. Po dokončení této operace byl Meilerwagen vyrovnán pomocí výklopných podpěr s ručními zvedáky. Byly sejmuty maskovací plachty a do bedny na nejvyšší plošině byly vloženy potřebné věci. Baterie, nářadí, plnící redukce. Následně byl nastartován malý benzinový motor KdF (v podstatě tentýž, jaký používaly Kübelwageny KdF, nebo pozdější Brouky Volkswagen), pohánějící hydraulické čerpadlo, a rameno bylo i s raketou vztyčeno do svislé polohy. Raketa byla v držácích pootočena, aby palivové porty směřovaly k plošinám Meillerwagenu a nastala poměrně choulostivá operace usazení. Následně probíhalo plnění palivem nastavování a další potřebné operace, které zabraly cirka 2 hodiny. Pokud nebyly některá servisní místa rakety dosažitelná z ramene Meillerwagenu, býval doplněn výsuvným automobilovým žebříkem  Magirus. Po natankování, což byla také poměrně choulostivá operace, a zacílení rakety, byla servisní vozidla včetně tahače s Meillerwagenem odstavena do bezpečné vzdálenosti a došlo k odpalu.
Po porážce nacistického Německa experimentovaly s raketami V-2 víceméně všechny vítězné mocnosti a všechny také používaly ukořistěné německé Meillerwageny. Ač jich vzniklo kolem dvou set, do dnešních dnů se zachovaly prokazatelně jen tři. Jeden je v Australském válečném památníku v Canberře, druhý v muzeu RAF v britském Cosfordu a třetí v USA, v muzeu USAF na základně Wright/Paterson.

Technický popis Meillerwagenu:

• Výrobce: Gollnow und Sohn GmbH, Stettin, Německo z komponentů F. X. MEILLER Fahrzeug- und Maschinenfabrik – GmbH & Co KG, München, Německo
• Typ: Speciální manipulační vozidlo pro raketu A-4/V-2
• Motor: vzduchem chlazený čtyřválcový boxer se zdvihovým objemem 985 cm³ o výkonu 24 hp. Nesloužil k pohybu vozidla, poháněl pouze hydraulický systém
• Délka: 14,7 m
• Šířka: 2,87 m
• Výška: 4 m, s maskováním 4,2 m
• Celková hmotnost: 11 300 kg

Meillerwagen je postaven ze stavebnice Special Hobby a je zbarven kamufláží s pískovým základem a zelenými a hnědými skvrnkami. Je doloženo podobné zbarvení u dělostřeleckých pluků, které rakety na spojenecké cíle odpalovaly. Model je bez úprav, postavený ve vźtyčené poloze. Je součástí diorámatu V-2 Feuerstellung.