Douglas SBD Dauntless

Jediným typem amerického palubního letounu, který se zúčastnil všech velkých námořních a leteckých bitev v Pacifiku, a který prošel doslova celou válkou, byl střemhlavý bombardovací letoun Douglas SBD Dauntless (Nebojácný). Byl jedním z trojice nejslavnějších palubních strojů, tedy Dauntless – Avenger – Wildcat. Historie tohoto „zasloužilého“ stroje začíná na začátku třicátých let, kdy letecký konstruktér John Northrop navrhl a postavil pozoruhodné stroje s využitím tehdy moderních technologií a kdy také reagoval na požadavek Úřadu pro letectví US Navy návrhem na celokovový dolnoplošník, určený pro střemhlavé bombardování v námořních podmínkách. Psal se rok 1934 a tehdy J. Northrop získal objednávku na stavbu prototypu pod označením XBT-1. Projekční přípravy se ujal Edward H. Heinemann, který pod vedením J. Northropa zkonstruoval poměrně malý elegantní letoun s dlouhou prosklenou kabinou, složitě konstruovaným křídlem a gondolami pro částečně zakrytý podvozek. Prototyp vzlétl v srpnu 1935 a v prosinci dostal silnější motor, takže mohl nést pumu o hmotnosti až 500 kg. Snížení rychlosti při střemhlavém letu bylo řešeno použitím perforovaných brzdicích klapek.
V srpnu 1936 objednalo americké námořní letectvo 54 sériových strojů BT-1, které byly umístěny na palubách lodí USS Yorktown a Enterprise, aby se vyzkoušely, tak nějak, v praxi. Bohužel se jejich vlastnosti nakonec ukázaly jako ne úplně vhodné. Naštěstí, měl Northrop, díky podpoře firmy Douglas, dostatek prostředků na další vývoj. XBT-2 měl být zbaven nejzásadnějších nedostatků a v případě úspěchu zde byla naděje na získání velké vládní zakázky. Do stroje byl zabudován motor Wright XR-1820-32 Cyclone o výkonu 735 kW (1 000 k) a byla provedena řada úprav. Hodně z nich pocházelo i z poznatků, získaných z testování stroje v obřím aerodynamickém tunelu v Langley ve Virgínii. Změn bylo hodně a zahrnovaly například plně zatažitelný podvozek, jinou, prosklenější kabinu, nebo konstrukci ocasních ploch.
V roce 1937 se ale Douglas rozhodl firmu Northrop, kterou Johnu Northtropovi finančně umožnil založit, začlenit do své společnosti a s konstruktérem, který toužil po vlastní firmě, se rozešel. XBT-2 byl takdokončen jako XSBD-1 a v únoru 1939 dostala firma Douglas objednávku na stavbu 144 kusů SBD-1 (SB jako Scout Bomber). SBD-1 měl motorový kryt s výrazným lapačem vzduchu v horní části. Po jeho stranách byla vybrání

umožňující střelbu dvou kulometů ráže 12,7 mm (nebo 7,62 mm), uložených před kabinou a střílejících okruhem vrtule. Kabina radisty – pozorovatele a zároveň střelce byla vybavena jedním kulometem ráže 7,62 mm na otočné lafetě. Pod trupem mohla být na výklopné vidlici nesena puma o hmotnosti do 726 kg a pod křídlem pumy s hmotností po 150 kg.
Cesta byla trnitá, SBD-1 bylo vyrobeno jen 57 kusů a námořnictvo je nechtělo. Jednak ještě nebyly uznány pro službu na letadlových lodích, a také vadil malý operační dosah.  Nakonec si je vzalo letectvo námořní pěchoty, které operovalo z pozemních letišť. Velká část z nich sloužila u Marine Air Group 21 na Havaji, kde byly při útoku na Pearl Harbor zničeny, nebo těžce poškozeny. Zbývajících 87 kusů z původní objednávky bylo dodáno ve verzi SBD-2. U ní konstruktéři zapracovali především na velikosti nádrží, aby se zvýšil dolet. Kapacita nádrží vzrostla na 1173 l, navíc byl využit samosvorný potah, avšak ne na všechny nádrže v letadle.
Letouny přicházely k perutím námořního letectva od konce roku 1940 do května 1941 a ani teď nebyly ideální. Při bojových letech se předpokládalo plnění asi 984 1 pohonných hmot, což mělo postačit na dolet asi 2 172 km s pumou ráže 227 kg. Tento dolet zdá se dostačoval. Co bylo horší, byl sňat jeden 12,7 mm kulomet, což sice ušetřilo váhu, zároveň ale výrazně redukovalo palebnou sílu. Stroj navíc postrádal jakékoliv pancéřování, což byl velmi vážný problém, jak ukázalo operační nasazení. Tento nedostatek byl odstraněn až zavedením verze SBD-3, u které již byly uplatněny některé zkušenosti z evropského válčiště.
SBD-3 stihl přijít do služby ještě před Pearl Harborem a byla již početnější. Spolu s SBD-4 nesl hlavní tíhu bojů v Pacifiku až do roku 1943, kdy začala přicházet další verze SBD-5 a nová střemhlavá bombardovací letadla typu SB2C Helldiver. Inovace u SBD-3 byla celkem výrazná. Jednak byl místo duralu použit pevnější alclad, stroj také obdržel pancéřování na životně důležitých místech a v neposlední řadě také neprůstřelné sklo v čelním štítku. Na místo se vrátil druhý velkorážový kulomet a i pohyblivá zbraň střelce doznala vylepšení. Stále sice měla ráži 7,62 mm, ale jednalo se o dvojkulomet. Váha výzbroje a pancéřování byla kompenzována výkonnějším motorem Wright R-1820n52. První z 584 SBD-3 byl dodán 18.3.1941.
Série SBD-4, dodávaná od října 1942 do dubna 1943, byla se 780 vyrobenými stroji početnější, ale lišila se jen nepodstatně, a to především elektrickou instalací přepracovanou z 12 na 24 voltů, umožňující tak mj. instalaci protilodních radarů.
Od těchto strojů byl odvozen letoun pro armádní letectvo. Armáda se totiž v Evropězhlédla v německých Stukách a požadovala podobné letadlo. Douglas tedy upravil SBD-3 na standard SBD-3A, což obnášelo větší ostruhové kolo, demontáž záchytného háku

a jiné vnitřní vybavení, zejména radiostanice. Armáda je pak nasadila jako A-24 Banshee. Bylo objednáno 170 kusů. První z nich byly nasazeny na Filípínách, další se později zapojily do bojů v Nizozemské východní Indii, s pramalými úspěchy. Na jejich obhajobu je ale třeba dodat, že to byly stroje, na kterých se před nasazením prováděl výcvik a tak přicházely značně olétané, poškozené a s chybějícími částmi, takže je polní jednotky flikovaly, jak se jen dalo. Dalších 170 strojů A-24A bylo podobně odvozeno z SBD-4.
Od února 1943 se vyráběla verze SBD-5. Měla silnější motor Wright R-1820-60 o výkonu 735 – 883 kW (1 000 – 1 200 k). Snadno k poznání byla podle krytu motoru, ze kterého již nevyčnívalo sání pro karburátor. Výzbroj se nezměnila, zásadnější změna nastala jen v kabině pilota, který obdržel reflexní zaměřovač. Křídelní pumové závěsníky byly nově řešeny jako „mokré,“ bylo na ně možno zavěsit pumy i přídavné nádrže, neboť byly potrubím spojeny s palivovou soustavou. Tato verze se vyráběla do dubna 1944 a vyrobeno bylo již 2 965 kusů. I z této verze byla odvozena armádní varianta, tentokrát A-24B, která vznikla v počtu 615 strojů . Dauntlessy SBD-5 po určitou dobu nesly veškerou zátěž bojů, neboť starší stroje již ztrácely bojovou hodnotu a nástup novějších Helldiverů se nepříjemně protahoval.
Od roku 1944 začaly Dauntlessy mizet z palub letadlových lodí. Douglas sice přišel v březnu 1944 s verzí SBD-6, která se nijak zásadně nelišila od SBD-5, měla jen silnější motor a větší palivové nádrže. Vyrobilo se jich 450, ale byly používány většinou jen na nebojové úkoly.
V El Segundo v Kalifornii a v Tulse v Oklahomě, kde byly výrobní závody, vzniklo celkem 5 936 letounů všech verzí (Dauntlessů i Banshee). Stroj dostal spoustu přezdívek, ne všechny lichotivé, například „Barge“ (prám), „Clunk“ (zvuk nárazu, tupého úderu), či „Slow but Deadly“ (pomalý, ale vražedný), odvozený od zkratky označení typu. Nebyl to rozhodně špičkový letoun, ale byl tím nejpoužitelnějším, co šlo mít. Posádky si své Dauntlessy oblíbily a v jejich kabinách dokázaly neuvěřitelné věci. Byly to právě Dauntlessy, které připravily Japoncům takový výprask u Midwaye.

Technický popis Douglas SBD Dauntless

• Výrobce: Douglas Aircraft Company, Santa Monica, Kalifornie, USA
• Typ: dvoumístný, jednomotorový střemhlavý bombardovací letoun
• Motor: 1x zážehový, devítiválcový hvězdicový motor Wright R-1820 s dvourychlostním, jednostupňovým odstředivým kompresorem, různých verzí o výkonu 735 kW (1000 k – verze 32, 52), či 883 kW (1 200k – verze 60, 66)
• Výzbroj: 1-2 kulomet Colt – Browning M2 ráže 12,7 mm, synchronizovaný, v kapotě motoru, 1-2 kulomet Colt – Browning M1919 ráže 7,62 mm na pohyblivém závěsu, ovládaný radistou/pozorovatelem, až 1020 kg pum na celkem třech závěsnících.
• Rozpětí: 12,65 m
• Délka: 10,08 m
• Výška: 4,14 m
• Nosná plocha: 30,20 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 2 905 kg
• Vzletová hmotnost: 4 842 kg
• Maximální rychlost: 410 km/h
• Dostup: 7 781 m
• Stoupavost: 516 m/min
• Dolet: 1 244 km, postupně se prodlužoval.

Já si chtěl postavit Dauntlesse v předválečném zbarvení. K dispozici jsem měl stavebnici Bílek, což je přebalený Airfix. Ze stavebnice šlo postavit oficiálně SBD-3 a SBD-5. Logicky i SBD-4, protože vypadá stejně. A v podstatě i SBD-2. Ovšem aby mi zapadl do doby, čtyřka ani pětka to být nemohla. A vlastně ani trojka, ale ta v zásadě šla použít. Musel jsem si dát pozor, abych použil správné komponenty. Kapotu, ostruhové kolo, hák, závěsníky či výzbroj. Detaily stavby najdete v článku v galerii, V postavené podobě létal v roce 1940 na základně v San Diegu jako stroj letky VMB-2, jedenácté vzdušné skupiny námořní pěchoty. Jednalo o stroj velícího důstojníka této letky. Patinován je pouze očouzením kolem výfuků a žeber chlazení, kteréžto jsem krapet přehnal. Já prostě musím vždycky něco zvrtačit. Ale celkově považuji Dauntlesse za povedený model.