Jan Zumbach v kabině svého Spitfire RF-D. Zdroj: Neznámý autor – Narodowe Archiwum Cyfrowe, Sygnatura: 37-703-2, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=11406486
Jan Eugeniusz Ludwik Zumbach stihl za svůj život být válečným pilotem, pašerákem, žoldnéřem a majitelem dvou občanství – to za svůj život zpravidla nestihne celá skupina lidí. S tím posledním se ovšem už narodil. Narodil se 14. dubna 1915 v Ursynówě u Varšavy (dnes je Ursynów součástí Varšavy) Eugeniusze Zumbacha, jehož otec byl švýcarský přistěhovalec, který se usadil na konci 19. století v Polsku a Haliny Gorzechowské, jejíž rodina byli pro změnu příslušníky ziemianstwa, což byla společenská třída velkostatkářů a nižší šlechty. Vyrůstal v Bobrowo a v roce 1935 absolvoval střední školu maršála Stanisława Małachowského v Płocku. Ve stejném roce vtupuje do Polské armády a rok slouží jako pěšák, něž se dostane k letectvu. Po absolvování výcviku v 1. výcvikovém středisku polského letectva v Dęblinu byl umístěn u 111. stíhací eskadry (111 Eskadra Myśliwska). Psal se rok 1938 a druhá světová válka byla za dveřmi.
Samotný její začátek ale Zumbach propásl. V létě 1939 totiž s letadlem havaroval a zlomil si nohu. Okamžitě se vrací k jednotce, vlastně jen proto, aby byl evakuován přes Rumunsko do Francie. Ve Francii opět létá, s Morany 406 a americkými Curtissy 75 (Curtiss Hawk) u GC II/55. 10. června, pět dní po Dunkerque je sestřelen, avšak vyvázl nezraněn. To už je ale víceméně konec Francie. 18. června, když Hitler zve Musoliniho do Mnichova, aby spolu probrali kapitulaci Francie, pluje Zumbach na lodi do Velké Británie a druhého srpna se stává jedním ze zakládajících členů 303. polské stíhací perutě.
U třistatřetí létá na Hurricanech, mimo jiné, s Josefem Františkem, je ovšem třeba říct, že Zumbach je podstatně ukázněnější. Během Bitvy o Británii dosáhne osmi potvrzených a jednoho pravděpodobného sestřelu, většinou Messerschmittů Bf-109. 9. května 1941 je jednou stodevítkou, z JG 3, nad Doverem sestřelen, opět však vyvázne bez úhony. 13. října je jedním z prvních spojeneckých pilotů, utkavších se ve vzduchu s Focke-Wulfem FW-190. Jeden FW-190 poškodí, ale je sám poškozen dalším. V prosinci 1941, je Zumbach odeslán k 58. operační výcvikové jednotce (OTU), odkud se v březnu 1942 vrací ke třistatřetí jako velitel letky. Po dvou měsících je povýšen na velitele perutě, tento post zastává od 19. května 1942 do konce listopadu 1943. V té době už 303. peruť létá na Spitfirech a během svého velitelského období, Zumbach létal na celkem třech Supermarine Spitfire mk.Vb, se sériovými čísly BM144, EP594 a EN951. Všechny tyto letouny nesly stejný kód, RF-D, přičemž „RF“ byl kód perutě. Na všech byl obrázek kačera Donalda na levé straně trupu mírně před kokpitem. Přímo pod kabinou byla malými německými kříži znázorněna jeho vítězství. Na nose, pod výfuky byla z obou stran trupu namalována malá polská kokarda. Poté, co na konci listopadu 1943 předal velení 303. perutě, strávil nějaký čas štábní činností. K létání se vrátil jako velitel 133. křídla RAF, druhého polského. 25. září 1944 dosáhl svého posledního vzdušného vítězství, když pravděpodobně sestřelil FW-190 26 stíhací eskadry nad Arnhemem. Celkově tedy dosáhl 12 vítězství, plus dvou ve spolupráci, pěti pravděpodobných sestřelů a jednoho poškození. Když letěl štábním Austerem 30. ledna 1945 na velitelství 84. skupiny, kvůli navigační chybě zabloudil a nad územím obsazeným nepřítelem mu došlo palivo. Nouzově přistál a zbytek války strávil v zajateckém táboře.
Skupina pilotů 303. polské stíhací perutě RAF pózuje u výškovky Hawkeru Hurricane mk.I v Northoltu. Zleva: Pilot Officer Mirosław Ferić, Flying Officers Bogdan Grzeszczak, Pilot Officer Jan Zumbach, Flying Officer Zdzisław Henneberg a Flight-Lieutenant John Kent, Poláky přezdívaný Kentowski, který v té době velel letce ‚A‘. Zdroj: Stanley Arthur Devon, press photographer and official photographer of the British Royal Air Force – This photograph CH 1533 comes from the collections of the Imperial War Museums., Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=18045427
Konec války byl bohužel ve znamení hodně nechutného postoje Velké Británie k Poláků. Zatímco ze zrady viní Brity kvůli Dunkerque neopodstatněně Francouzi, jestli se k někomu zachovala Británie opravdu odporně, byli to Poláci. Vláda Clementa Attleeho nechtěla provokovat Moskvu a proto na velkou přehlídku k oslavě vítězství nepozvala polské vojenské jednotky, které bojovaly během druhé světové války na Západě a podléhaly polské exilové vládě. Pozvánku dostala pouze 303. peruť, jenže polští piloti se odmítli přehlídky zúčastnit. Chtěli tak vyjádřit solidaritu s více než 200 tisíci dalšími vojáky polských pozemních sil a vojenského námořnictva. Velká Británie ostatně už rok uznává za legitimní prozatímní vládu národní jednoty, která ve Varšavě vznikla pod taktovkou Sovětského svazu. Co je horší, a ošklivější, proti Polákům se nepochopitelně obrací i veřejné mínění. Většina Britů je v v roce 1946 ve své zemi nechce a je přesvědčena, že by se měli vrátit do Polska. Jenže jen z letců, kterých bojovalo na západě na čtrnáct tisíc, se většině do Polska, budoucího socialistického, většině nechce. Vrátit se rozhodly asi jen tři tisíce mužů. Ti, kteří se odhodlali sloužit v Polské „lidové“ armádě, byli alespoň zpočátku do jejích řad přijímáni. Jenže pak přišel rok 1948 a zostření „třídního boje“. Piloty ze Západu v lepším případě z armády propouštěli, aby nadále pracovali jako skladníci nebo dělníci. Řada z nich byla však zatčena. Pouhým zázrakem unikl smrti nejúspěšnější polský pilot druhé světové války Stanisław Skalski. Na základě falešných obvinění ho odsoudili k trestu smrti, jejž mu režim následně změnil na doživotí. Z vězení se dostal v roce 1956. Jiní takové štěstí neměli. Některé piloty a mechaniky se nakonec rozhodla RAF přijmout. Někteří našli cestu i do civilních leteckých společností. Zbytek se doslova rozprchl po světě. Polští piloti tak například spoluzakládali pákistánské letectvo, působili ve vzdušných silách některých arabských zemí, nebo se nechali se naverbovat do americké CIA a podstupovali nebezpečné mise po celém světě. Několik z nich se jako nájemní žoldáci zúčastnilo různých světových konfliktů. Jan Zumbach byl jedním z nich, ale to předbíhám.
Po válce si s několika dalšími piloty založil leteckou společnost. Oficiálně přepravovali sice turisty, ale nepohrdli ani jiným, méně legálním výdělkem. Mezi Velkou Británií a Belgií tak pašovali diamanty, a když zjistili, že by se dalo skvěle vydělat na švýcarských hodinkách, začali v tajných úkrytech svých letadel pašovat i hodinky. Zumbachovi přitom hodně pomohlo jeho švýcarské občanství. Nezůstalo jen u zboží. Společnost si vyhlédli také židovští politici. Přislíbili Zumbachovi a spol. velké peníze za nelegální přepravu dobrovolníků, kteří se v Palestině chystali bojovat proti Arabům. Později, když nastala konjunktura cen zlata a cigaret, přišly schopnosti polských mechaniků, jež společnost zaměstnávala, znovu vhod. Vymýšleli totiž skrýše, které se celníkům nedařilo objevit. Společnost začala používat k pašování také loď, což se jí stalo nakonec osudným, ale zprvu to vypadalo slibně. Sice se stávalo, že před hrozící celní kontrolou skončil celý náklad v moři, ale už další plavba ztrátu vždy vynahradila. Pak si ale ve francouzském přístavu Dieppe pozorný celník všiml, že loď, jež měla do Anglie vézt zeleninu, nevyplula při odlivu, což bylo podezřelé. Námořníci se začali připravovat k plavbě teprve ve chvíli, kdy se objevil na palubě muž s kufrem. Celník nechal loď opravdu důkladně prohledat a všechno prasklo. Pašování hodinek bylo prozrazeno. Udělená pokuta byla likvidační, společnost přišla jak o loď, tak o všechna letadla. „Byl jsem ještě chudší než na konci roku 1946, kdy jsem odložil do skříně svou krásnou uniformu podplukovníka RAF. Teď jsem neměl dokonce ani to letadlo,“ vzpomínal po letech Zumbach. Dodává, že z finanční nouze mu v té chvíli pomohl československý diplomat ve Švýcarsku, kterému měl pokoutně shánět penicilin, který Spojené státy zakázaly dodávat do zemí východního bloku. Ideologie byla ovšem Zumbachovi ukradená, prvořadý byl výdělek. To nakonec ukázal ještě mnohokrát potom.
Piloti 303. perutě, zleva: P/O Ferić, F/Lt Kent, F/O Grzeszczak, P/O Radomski, P/O Zumbach, P/O Łukuciewski, F/O Henneberg, Sgt. Rogowski, Sgt. Szaposznikow. Fotografie pochází z roku 1940. Zdroj: Neznámý autor – Główny Zarząd Polityczny WP (1960) Z Dziejów Wojny Wyzwoleńczej Narodu Polskiego 1939-1945, Warsaw: Wydawnictwo Ministerstwa Obrony Narodowej, Eugeniusz Duraczyński (1974) Wojna i Okupacja Wrzesień 1939 – Kwiecień 1943, Warsaw: Wiedza Powszechna, Polish Institute and Sikorski Museum London, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3536167
Když mu v prosinci 1961 zavolal neznámý muž, který se tajemně ptal, jestli pořád sní o dobrodružství a o létání, že by pro něho něco měl, souhlasil s osobní schůzkou. Když si na ní pročítal smlouvu, kterou poté podepsal, věděl, že se právě stal žoldákem. Jeho úkolem bylo zorganizovat a řídit letectvo v Katanze, nejbohatší provincii Konga. Konga, které před pouhým rokem přestalo být kolonií a osamostatnilo se. Katanga se vzápětí vzbouřila a vyhlásila nezávislost. Jejím prezidentem se stal Moïse Tshombe. Zumbach nakoupil Douglasy A-26 Invader, dopravil je do Afriky a naverboval piloty i mechaniky. Katanžské letectvo poté bombardovalo konžské vládní síly. On sám absolvoval na šedesát bojových letů. Poměrně úspěšných, než zakročila OSN. V rámci jejich vzdušných sil se nad Kongem objevily švédské proudové stíhačky a s letectvem Johnnyho „Kamikaze“ Browna (pod tímto jménem Jan Zumbach v Katanze působil) byl rychlý konec. Zbytek pilotů musel uprchnout do Angoly. Kromě porážky a útěku měla celá akce ještě jednu hořkou dohru – prezident Tshombe nezaplatil. Jan Zumbach se vrací do Paříže a stává se opatrnějším. Následujících šest let podobné akce odmítá, možná i proto, že se mu narodil syn.
Zlákat se nechá až v roce 1967, kdy je požádán, aby dopravil starý letoun A-26 Invader do Biafry. Biafra byla původně provincií Nigérie, obývaná většinou kmenem Igbů. Poté, co se důstojníci kmene Igbo podíleli na vojenském převratu v lednu 1966, stávali se příslušníci kmene krvavých útoků, pogromů a vyhlazování na základě náboženského vyznání. To byl jeden z důvodů, proč podplukovník Chukwuemeka Odumegwu Ojukwu, guverněr provincie, 30. května 1967 vyhlásil samostatnost pod názvem Republika Biafra (podle přilehlého zálivu) s hlavním městem v Enugu. Sám sebe jmenoval prezidentem. Nezávislost Biafry uznalo pouze několik, vesměs afrických států, zbytek světa se, jak to bývá, rozdělil. Zatímco část poskytla Biafře materiální i vojenskou podporu (Francie, Portugalsko, Jižní Afrika), jiní se naopak angažovali ve prospěch Nigérie (Spojené království, Sovětský svaz včetně jeho satelitů). Následující válka byla vedena neobyčejně brutálním způsobem, počet obětí je odhadován až na několik milionů. Velký podíl na tom měl hladomor mezi Igby, vyvolaný odříznutím Biafry od zásobování, který byl světově medializován. Ze strany nigerijské armády bylo naprosto běžné ostřelování a bombardování nemocnic a zvláště křesťanských kostelů. Vojska separatistů kapitulovala 12. ledna 1970, prezident Ojukwu uprchl do Pobřeží slonoviny (vrátil se po amnestii roku 1980). Území Biafry bylo následně rozděleno do několika států federace a stejnojmenný záliv byl přejmenován (na „záliv Bonny“). Pro představu o krutostech, které se tam děly, doporučuji ke shlédnutí film Slzy slunce, který byl patrně právě tímto konfliktem inspirován. Zumbach se v Biafře setkal s vůdcem vzbouřenců Chukwuemekou Odumegwuem Ojukwuem, samozvaným prezidentem, který mu navrhl, aby velel letectvu Biafry. Pilot uvěřil, že prezident je člověk, „který se obětoval, aby uchránil svůj národ před hrozbou genocidy“. Letadlo, které sem dopravil, bylo jedním ze dvou strojů biaferského letectva (mimochodem, oba to byly A-26). A samozřejmě, nebylo ozbrojené To se muselo vyřešit provizorně. Ve skladech se našly kulomety, československé, jenže pěchotní. Řešení bylo vskutku nevídané. V nosu letadla byl vyvrtán otvor, do kterého byl kulomet umístěn. Za ním ležící obsluha ale neviděla ven, protože Invader nemá na rozdíl od Maraudera, ze kterého je odvozen, prosklený nos. Na sklo pilotní kabiny byl tak umístěn primitivní zaměřovač, pilot zamířil celým letounem, jako s pevným kulometem, a pak dal obsluze znamení. To se provádělo provázkem, jehož druhý konec byl přivázaný k ramenu střelce ležícího u kulometu. Pilot zatahal a voják začal střílet. Střelbu zakončil, když opět ucítil zatahání za provázek. Druhý kulomet byl v letadle namontován o něco konvenčněji. Střelec, který jej obsluhoval, mohl střílet šikmo dolů skrz otevřenou pumovnici. Letadlo bylo vyzbrojeno také pumami – tedy pumami – zpočátku to byly sudy naplněné benzínem, fosforem a kusy kovu, odpalované primitivní rozbuškou. Při náletu je biaferští vojáci z letadla vyhazovali ručně. „Obě technická řešení vzbudila u zhruba dvacítky letců, které mi Ojukwu přidělil, nelíčený obdiv. Všichni pak chtěli létat právě se mnou a bojovat z paluby našeho stroje,“ napsal Zumbach. V Biafře se znovu proslavil. Provedl nálet na letiště, během kterého padl náčelník štábu vládního vojska a poškodil válečnou loď Nigeria. Pod jeho vedením se letecký park zvolna rozrůstal, mimo to vedl výcvik pilotů a pašoval do Biafry vše potřebné. Po roce se z bojů stáhl a vrátil se zpět do Paříže. Ojukwu ho v telegramech žádal, aby mu pomohl potopit fregatu Nigeria, která znemožňovala dodávky výzbroje námořní cestou. Zumbach se o to pokusil. Sehnal potápěče. kteří se měli v přístavu, pod rouškou noci, k lodi přiblížit, a potopit ji výbušninami, ale tentokrát to nevyšlo. Poté, alespoň zdánlivě, vedl život poklidného pařížského restauratéra, když si v Paříži založil noční klub L’Etoile. Proslul prostopášným životním stylem. Rozhazoval peníze ve velkém.
Provinční prezident Moïse Tschombé (vlevo, čte) a štábní důstojník navštívili Jana Zumbacha (uprostřed) a jeho „eskadru“ v Kalwezi (Kongo). Zdroj: Fotografie z knihy „Pan Brown: Můj život letce, pašeráka a dobrodruha“
V roce 1969 přesídlil do Londýna Zumbachův blízký přítel z letecké školy v polském Dęblinu i z doby bojů ve Velké Británii – plukovník Witold Łokuciewski. Říkalo se mu Tolo a byl jedním z veteránů z RAF, kteří se po válce vrátili do Polska. Komunisté jej krátce věznili, poté pracoval jako taxikář. Když přišlo v roce 1956 politické tání, mohl Łokuciewski opět sloužit v armádě. Jelikož si také příliš nelámal hlavu, jaké ideologii slouží a byl schopný, udělal v komunistickém státě kariéru a v roce 1969 byl vyslán do Londýna jako vojenský atašé tamní polské ambasády. Zumbach se za ním vydal. Měli vlastně dost společného – mnozí z veteránů se na ně dívali skrz prsty, že pošpinili důstojnickou čest. Zumbach tím, že se stal žoldákem, Łokuciewski spoluprací s komunisty. Asi se nedozvíme, na čem se ti dva domlouvali, ale Zumbach začal od tohoto okamžiku navštěvovat Varšavu, kde se údajně scházel se Stanisławem Skalským, jenž se po perzekuci padesátých let vrátil do armády a později působil ve veteránských organizacích podřízených režimu. Setkal se také s generálem Edwinem Rozłubirským, jenž ztratil svou pozici v komunistické armádě poté, co odmítl v roce 1968 vyslat armádu, aby potlačila studentské demonstrace. Zumbach mu nyní navrhl, aby se stal nájemným žoldákem v Africe. „Dají ti několik desítek lotrů z celého světa, vezmeš si je do parády a budete vypalovat protivníkovy vesnice,“ vysvětloval užaslému generálovi. Oficiálně vystupoval jako zástupce francouzské firmy, která se zabývala prodejem optických zaměřovačů. Ve Varšavě ovšem působily v té době také palestinské organizace spjaté s abú Nidálem, vůdcem revoluční rady Fatah, teroristického uskupení zodpovědného za útoky na Židy v Izraeli i v západních zemích. Zumbach patrně prodal Palestincům zaměřovače a nejspíš i další vojenský materiál. A nejen to, obchodoval i se zbraněmi, které pocházely ze skladů Polské lidové armády, právě díky Skalskému a Łokuciewskému a jejich konexím. V polovině osmdesátých let chtěl založit firmu přímo v Polsku, ale na to už nedošlo. Třetího ledna 1986 objevili tělo Jana Zumbacha v jeho pařížském bytě. Zemřel za nejasných okolností a vyšetřování jeho smrti bylo ukončeno na příkaz francouzských orgánů bez veřejného vysvětlení. Byl pohřben na Vojenském hřbitově v polské Varšavě. Jeho bratr pak okomentoval jeho smrt několika strohými větami: „Můj bratr se věnoval záležitostem, o nichž nechci nic vědět. Můžu vám říci jen to, že zemřel ve své posteli, ale s těžkými zraněními.“
Supermarine Spitfire mk.Vb (AB910) z Pamětní letky Bitvy o Británii vzlétá na leteckém dnu Kemble Air Day 2009, Kemble, Gloucestershire, England. Podle sériového čísla se patrně nejedná o stroj, na kterém létal Jan Zumbach, ale warbird, ztvárněný do té podoby k jeho poctě. Zdroj: Adrian Pingstone (Arpingstone) – Own work, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=7713306
Jak jsem zmínil již na začátku, byl to dobrodruh, který prožil několik životů najednou a zemřel doslova podle rčení „kdo s čím zachází, tím také schází.“ Za 2. sv. válku má dvanáct prokazatelných sestřelů, dva sdílené sestřely, pět pravděpodobných a jedno poškození. Obdržel několik vyznamenání, Mimo jiné Stříbrný kříž Virtuti Militari, což je jedno z nejvyšších polských vyznamenání. Dále Polský kříž za chrabrost, Polskou leteckou medaili a od Britů dvakrát DFC, Válečnou medaili a Obrannou medaili. Jeho válečný život popisuje film Hurricane, kde Jana Zumbacha hraje herec Iwan Rheon.Zde se objevuje i již zmíněný Josef František, kterého hraje český herec Kryštof Hádek.
Zumbachův Spitfire jsem lepil z easy assembly stavebnice HobbyBoss, takže v zásadě nebylo co pokazit. I přesto mi tenhle letoun ležel na stole poměrně dlouho, kvůli jistěmu modelářskému útlumu. Tradičně jsem jen doplnil lanko antény a očoudil. Jedná se o Spitfire se sériovým číslem BM144, se kterým Jan Zumbach létal v roce 1942. Model se v mé sbírce nenachází, stavěl jsem jej pro syna.
No Comments Yet