Panzerkampfwagen VI Königtiger

Tank Sd.Kfz. (Sonderkraftfahrzeug) 182, nebo též Pz.Kfw. (Panzerkampfwagen) VI Ausf. B nebo též Tiger II nebo též Königstiger byl posledním německým sériově vyráběným tankem druhé světové války. Zároveň byl také tankem nejtěžším a nejsilnějším.
V květnu 1941 byl odstartován projekt VK4501, jež nakonec vedl ke vzniku tanku Tiger I. Souběžně s tím již představitelé německé armády i průmyslu přemýšleli nad dalším vývojem tanků v Německu. Budoucnost spatřovali ve výrobě těžkého tanku vyzbrojeného některou konverzí osvědčeného protiletadlového kanonu FlaK 41 ráže 88 mm. Kromě dané výzbroje měl stroj splňovat i další požadavky. Měl mít skloněný pancíř všech stěn o síle 150 mm na čele a 80 mm na bocích. Na silnici měl být tank schopen dosáhnout rychlosti alespoň okolo 40 km/h. Do vývoje tanku se zapojily firma Henschel a firma Porsche. Vývojem věže byla pověřena firma Krupp. Tedy stejné složení jako při vývoji tanku Tiger I, a stejný byl i výsledek. Firma Porsche neuspěla a pro sériovou výrobu byl přijat výrobek firmy Henschel.
Práce na Porscheho projektu započaly v únoru 1942. Konstrukce stroje vycházela do značné míry ze staršího projektu VK4501 (P) tedy neúspěšného prototypu tanku Tiger I. Profesor Porsche opět použil svůj nešťastný benzíno-elektrický pohon. A právě tento prvek se stal, stejně jako u Tigeru I, důvodem jeho neúspěchu. Spalovací motor nepoháněl přímo hnanou nápravu, ale elektrický generátor. Ten potom dodával energii elektromotoru, který poháněl nápravu. Výhodou tohoto složitého řešení byla o poznání větší plynulost jízdy a zvyšování rychlosti stroje. Řízení těžkých pásových vozidel nebylo snadnou záležitostí a tento systém pohonu jej měl usnadnit. V praxi však byla tato výhoda převážena nešvary kombinovaného pohonu, zejména zvýšenou poruchovostí a velkými ztrátami energie.
Podvozek byl na každé straně tvořen šesti velkými plnými pojezdovými koly, která byla zavěšena a odpružena v párech. Vepředu bylo kolo hnací a vzadu kolo napínací. Shora dosedal pás přímo na pojezdová kola. Pohon zajišťovaly dva spalovací motory a dva elektromotory. Profesor Porsche spolupracoval s firmou Krupp i na vývoji věže pro svůj tank a navrhl sám její design. V prosinci 1942 byl Porscheho projekt zastaven. Důvodem byly oprávněné obavy armádních odborníků, že tento stroj nebude splňovat jejich požadavky. Projekt Henschel sliboval větší výkon a spolehlivost a proto se měly zdroje soustředit právě na něj. V době zrušení projektu nebyl ještě dokončen ani jeden z Porscheho.Poté obdržel Henschel objednávku na výrobu nejen prototypu, ale rovnou i první série svého tanku v počtu 350 kusů. Situace na frontě totiž nedovolovala čekat se zahájením sériové výroby až na výsledek zkoušek prototypů. Případné objevené nedostatky měly být tudíž odstraňovány až v průběhu výroby.

Firma Henschel začala pracovat na svém stroji s mírným zpožděním oproti Porschemu a to až v květnu 1943. Henschelovi konstruktéři vycházeli rovněž ze zkušeností s výstavbou stroje VK4501 (H), který vyhrál výběrové řízení a začal být sériově vyráběn jako tank Tiger I. Konstruktéři ovšem provedli řadu změn, které měly odstranit nešvary staršího podvozku, které se projevily během testů a provozu. Henschel postavil celkem tři prototypy svého podvozku. První z nich byl dokončen v listopadu 1943 a další dva potom v lednu 1944. Věžemi ovšem byly všechny osazeny až v lednu 1944. Pojezdová kola nového stroje bylaplná a celoocelová. Konstruktéři se snažili podvozek oproti tanku Tiger I zjednodušit. U starších „jedniček“ totiž docházelo poměrně často ke vtažení kamene do prostoru mezi překrývajícími se koly a jejich následné deformaci nebo zadření. Mezi koly rovněž často zamrzalo bláto což potom znesnadňovalo rozjetí tanku. To se u nového podvozku nesmělo opakovat. U nového podvozku měla tedy být plocha překrytí kol alespoň co nejmenší.
Nový stroj měl na každé straně podvozku devět os pro pojezdová kola. Ta byla na osách umístěna ve dvou řadách, pět kol ve vnější a čtyři ve vnitřní řadě. Každé kolo bylo přitom zdvojené a jeho dva díly byly na ose umístěné hned u sebe. Kola tedy do sebe navzájem nezapadala ale pouze se překrývala. Zcela vepředu se potom nalézalo kolo hnací a vzadu kolo napínací, obě loukoťového provedení. Podpůrné kladky nebyly třeba neboť pás shora dosedal přímo na pojezdová kola.
Stroj používal dva druhy pásů, bojové, o šířce 800 mm a přepravní, o šířce 660 mm. Bojové pásy se používaly pro běžný provoz tanku. Pro přepravu na železničních vagónech byl ale stroj s těmito pásy příliš široký. Při výměně pásů nebylo nutné demontovat žádná pojezdová kola.
Trup nového tanku připomínal svým celkovým řešením trup tanku Panther, byl ovšem mnohem robustnější. Čelní deska byla ostře skosená a po stranách z ní vystupovaly přední blatníky pásů. V její pravé části se nacházelo vypouklé polokulovité střeliště trupového kulometu MG 34 ráže 7,92 mm. Palbu z kulometu vedl radista, který seděl v tomto místě trupu. Mimo to obsluhoval radista stanici Fu5 jejíž dvoumetrová prutová anténa byla umístěna na pravém okraji trupu za věží. Nalevo od radisty seděl řidič, který ovládal stroj pomocí volantu a při poruše hydrauliky potom pomocí brzdných pák. Řidič i radista měli přímo nad hlavou své vlastní průlezy k nástupu a výstupu. K výhledu z vozidla sloužil každému vlastní periskop, který ústil ve stropní desce trupu před jejich průlezy. Periskop řidiče byl otočný, radistův byl pevný.

V zádi trupu byl motorový prostor, který ukrýval dvanáctiválcový benzínový agregát Maybach HL 230 P30 o obsahu 23 litrů a maximálním výkonu 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. Ve stropě motorového prostoru se nacházela pletivem chráněná ústí ventilátorů a kryt otvoru pro servisní přístup k pohonné jednotce. Převodovka byla potom umístěna v samotné přídi trupu a spojena s motorem hřídelí vedoucí pod podlahou bojového prostoru. Konstruktéři zvolili převodovku Maybach Olvar 40 12 16 B s osmi stupni pro jízdu vpřed a čtyřmi reverzními. Takto vybaven byl tank schopen dosáhnout na silnici maximální rychlosti 38 km/h. V terénu potom jeho rychlost klesla cca k 15 až 20 km/h. I taková rychlost je však úctyhodná uvážíme-li, že hmotnost obrněnce byla 68,5 tuny (hodnota platná pro tank s věží Porsche). Tiger II používal motor o stejném výkonu jako pozdní verze tanku Tiger I, ačkoliv byl o téměř 12 tun těžší. Boky trupu byly posety úchyt k připevnění všemožného příslušenství. Na samé spodní hraně bočních stěn trupu byly potom upevněny plechové blatníky sestávající z několika samostatných dílů. Zadní stěna trupu byla rovněž zešikmená a směrem vzhůru se po ní táhly dva výfuky, chráněné u většiny strojů plechovými kryty.
Uprostřed trupu byla plně otočná věž tanku. Prvních padesát tanků bylo osazeno tzv. Porsche Turm (věž Porsche), které byly v době zamítnutí Porscheho prototypu již byl v halách firmy Krupp před kompletací. Proto bylo rozhodnuto využít je pro vítězný podvozek firmy Henschel. První prototyp věže Porsche byl zkompletován v lednu 1943 v úzké návaznosti na zakončení vývoje hlavní zbraně. Ve stejném měsíci totiž dokončila firma Krupp vývoj nového tankového kanonu KwK 43 L/71 ráže 88 mm, který Adolf Hitler osobně potvrdil jako hlavní zbraň nového tanku. Kanon KwK 43 však nebyl jednou z variant zmíněného protiletadlového FlaK 41, ale zcela nově vyvinutou zbraní, byť stejné ráže a podobných vlastností jako FlaK.
Čelní stěna věže byla zaoblená, boky byly zkosené směrem vzhůru, záď byla výrazně protažená a zakončená zkosenou stěnou. Síla pancéřování věže byla 100 mm na čele a 80 mm na bocích a zádi. V ose čelní stěny byl umístěn již zmíněný kanon ráže 88 mm, chráněný kónickým límcem. Vpravo od něj byl umístěn kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Obsluhu kulometu měl na starosti nabíječ kanonu. Výhled při míření mu zajišťoval periskop, který ústil ve stropě věže přímo nad jeho stanovištěm. V čelní stěně, nalevo od hlavně kanonu, ústil binokulární optický zaměřovač Turmzielfenrohr 9b, který sloužil střelci z hlavní zbraně. Napravo od kanonu tedy seděl nabíječ, nalevo od zbraně střelec. Poslední z pětičlenné posádky – velitel, neseděl v podélné ose věže, ale na její levé straně hned za střelcem. Měl nad hlavou kruhovou velitelskou kupoli se sedmi symetricky rozmístěnými periskopy. Tubus velitelské kupole částečně zasahoval do levé boční stěny věže a vytvářel v ní vybouleninu. Ve stropě kupole byl kruhový průlez s jednodílným poklopem, který se otevíral vytočením do strany. Nabíječ měl vlastní průlez obdélníkového tvaru, uzavíral se jednodílným poklopem a nacházel se v pravé přední části stropu věže. Kousek za tímto poklopem se nacházel otvor elektrického větráčku kabiny a ještě kousek dále ústila hlaveň vrhače zadýmovacích nebo šrapnelových granátů. Řidič neměl vlastní průlez a k nástupu a výstupu používal průlez velitele. Vrchol velitelské kupole obepínal pás, na který se dal oběžně upevnit další kulomet MG 34, kterým bylo možno vést palbu na nízko letící nepřátelská letadla.

Protažená záď věže sloužila jako prostor pro 16 kusů munice pro kanon. K nakládání sloužil velký otvor v zadní stěně věže, který se uzavíral masivním jednodílným krytem. Celková zásoba munice na palubě tanku byla 72 nábojů.
Elegantní zaoblení čelní stěny věže přineslo dost závažný problém. Podle propočtů firmy Krupp mohlo při zásahu do spodní části zaoblení dojít ke kumulaci energie granátu směrem dolů a k tak proražení stropní desky trupu, která nebyla tak silná jako čelo věže. Nakonec rozhodli vše vyřešit konstrukcí zcela nové věže. Následující kusy byly již osazeny věží novou, nazývanou Henschel Turm. Nová věž měla o poznání jednodušší hranaté tvary. Síla čelní stěny vzrostla na úctyhodných 180 mm, pancéřování boků a zádi zůstalo na úrovni 80 mm a stropní deska měla 40 mm. Kanon dostal masivnější štít, který byl na pravé straně mírně protažen takže chránil i střílnu věžového kulometu. Napravo od kanonu opět ústil zaměřovač střelce. Tentokrát pro něj ale bylo třeba pouze jeden otvor, neboť tank dostal nový zaměřovač Turmzielfenrohr 9d, který byl monokulární. Velitelská kupole zůstala stejného typu i na stejném místě, ale již nezasahovala do bočné stěny což podstatně zjednodušilo výrobu této partie. Obdélníkový průlez nabíječe se posunul dozadu. Ústí větráčku a vrhače granátů se posunula naopak vpřed a byla nově před nabíječovým průlezem. V zadní části stropu se nacházel kruhový otvor s jednodílným poklopem, který sloužil k vyhazování prázdných nábojnic. V zadní stěně věže byl opět velký čtvercový poklop. S novou věží vzrostla celková zásoba munice pro kanon na palubě na 84 kusů. Zásoba munice pro kulomet zůstala na 5850 nábojích. Na bocích věže se objevily háky pro uchycení náhradních dílů pásů, které potom sloužily jako dodatečné pancéřování. Hmotnost tanku s novou věží vzrostla na 69,8. Rozmístění členů posádky ve věži se nezměnilo stejně jako se nezměnila hlavní zbraň. Celkem se pro ni používaly čtyři druhy munice. Protipěchotní Sprenggranate 43 s dotřelem 5000 metrů, průbojný Panzergranate 39/43, podkaliberní Panzergranate 40/43 a konečně kumulativní Granate 39/40 HL.
Výroba se rozběhla od ledna 1944 a trvala až do března 1945 kdy výrobní linky opustilo posledních třicet strojů. Během celého produkčního období vzniklo celkem 489 Königstigerů a to ve čtyřech výrobních sériích.
Velitelský tank Panzerbefehlswagen Tiger Ausf. B sloužil velitelům útvarů a byl vybaven dodatečnou radiovýbavou pro zajištění kvalitního spojení s týlem i ostatními podpůrnými jednotkami v poli. Velitelský Königstiger vznikl ve dvou provedeních. První z nich, SdKfz 267, nesl mimo běžnou radiostanici Fu5 ještě výkonnější stanici Fu8. Druhý, SdKfz 268, kombinoval stanice Fu5 a Fu7. Instalace dodatečných aparatur si u obou verzí velitelského stroje vyžádala snížení vezené zásoby dělostřelecké munice na 63 kusů. Velitelské tanky jsou na fotografiích rozeznatelné podle dvou antén. Jedné na zádi trupu a jedné na stropě věže. Trupová anténa byla navíc u těchto vozů hvězdicově rozvětvená.

Osmaosmdesátka umožňovala tanku likvidovat protivníka na vzdálenosti, na které oni nemohl pancíř Tigeru II ani poškrábat. Nejčetnější americký Sherman nedokázal probít čelní pancíř věže a trupu Königstigeru ani z nulové vzdálenosti. Zato Königstigeru stačilo přiblížit se k Shermanu na 2600 metrů k probití věže a dokonce jen na 3500 metrů k probití trupu. Probít čelní pancíř věže a trupu Königstigeru ovšem nedokázal žádný ze soudobých tanků spojenců ani Sovětů. Na boční a zadní stěny však již mnohé z nich stačily. Obecně byl nejnebezpečnějším protivníkem sovětský těžký tank IS-2 s kanonem ráže 122 mm. Na západní frontě to byl potom stíhač tanků Sherman Firefly. Vedle obrovské palebné síly a vysoké úrovně pasivní ochrany posádky však Königstiger trpěl také řadou nešvarů. Jeho velkou nevýhodou byla obrovská hmotnost a s ní spojená nízká rychlost a pohyblivost obecně. S tím byla spojena rovněž obrovská spotřeba paliva. Zásoba pohonných hmot v nádržích byla 860 litrů. Na sto kilometrů jízdy v terénu přitom Königstiger spolykal v průměru okolo 750 litrů benzínu. V těžkém terénu se však tato hodnota lehce vyhoupla přes 900 litrů. Přihlédneme-li k faktu, že se benzín stával pro Němce koncem války stále vzácnější surovinou, je jasné jak velkou nevýhodu taková spotřeba znamenala. Další slabinou byla náročnost stroje na údržbu a vysoká poruchovost. Ta pramenila z obrovského mechanického namáhání, kterému byly agregáty tanku vystaveny v důsledku poddimenzování pohonné jednotky. Königstigery se účastnily obranných bojů proti Rudé armádě v Polsku, Maďarsku a jinde. Velkou roli sehrály během poslední velké německé ofenzívy v Ardenách a později v obranných bojích ve Francii, Holandsku a Belgii. A konečně bojovaly i na území dodýchávající Třetí říše.

Technické údaje:

• Typ: těžký tank
• Motor: Maybach HL 230 P30, zážehový vidlicový dvanáctiválec 23 100 cm³
• Výkon motoru: 700 hp při 3 000 ot/min
• Délka: 10,28 m
• Šířka: 3,76 m
• Výška: 3,09 m
• Hmotnost: 69,7 t
• Posádka: 5
• Maximální rychlost : 35 km/h
• Dojezd na silnici : cca 120 km
• Dojezd v terénu : cca 90 km
• Zásoba PHM: 860 l
• Výzbroj: kanon KwK 43 L/71 ráže 88 mm, 2-3 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Mé ztvárnění Königtigera je natřené šedou barvou, přes niž byl aplikován bílý zimní nátěr. Barva byla ovšem již skoro vyschlá, a vytvořila poměrně zajímavý efekt. Na stroji nikde není znak jednotky, dílem proto, že nebyl na aršíku a dílem mého pohodlí, že jsem nesháněl podklady. Vytvořil jsem tak anonymní velitelský tank s věží Henschel z ofenzívy v Ardenách (asi díky kladnému vztahu k filmu, kde se žádný tygr ani neobjevil :-))