Lavočkin-Gorbunov-Gudkov LaGG-3

V lednu 1939 velení sovětských vzdušných sil vydalo požadavek na nový jednomotorový stíhací letoun s uzavřenou kabinou a zatahovacím podvozkem. Cílem bylo nahradit zastarávající I-16 a starší typy. V té době vzniká i výškový MiG-3, a i zde se objevují zajímavé prototypy. Jejich vývoj je mimo jiné komplikován i nedostatkem strategických surovin, zejména duralu. Nejzajímavější prototypy byly dva. I-26 konstruktéra Jakovleva a I-22 konstruktéra Semjona Alexejeviče Lavočkina a asistentů Vladimíra Petroviče Gorbunova a Michaila Ivanoviče Gudkova. Oba stroje měly celodřevěné křídlo, potažené překližkou a plátnem, u trupu byla situace jiná. Zatímco I-26 měl víceméně klasickou konstrukci, kovovou kostru potaženou leteckou překližkou, plátnem a v nejnutnější míře duralem. I-22 měl svým způsobem revoluční. Díly trupu byly lisovány pod vysokou teplotou z poměrně tenkého sendviče z březové dýhy, nasycené fenolovou pryskyřicí. Tato bakelizovaná překližka dostala název Delta-drevesina. Vrstva měla sílu tak 0,3 – 0,5 mm. Materiál byl svými vlastnostmi srovnatelný s duralem, nehořel, nehnil. Ale byl těžký. Těžší než dural a těžší než překližka. Navíc byl velmi choulostivý na dodržení výrobního postupu, což se později stalo kamenem úrazu, stejně jako nestrategický materiál. Ten se totiž po napadení SSSR Německem v roce 1941 strategickým stal, většina potřebné pryskyřice se dovážela.
Z I-26 se stal Jak-1 a z I-22 se stal LaGG-1. Někdy v průběhu vývoje I-22 vzniká I-301. Ten se pak stává LaGGem-3. Letoun měl původně pohánět poměrně výkonný Klimov M-106, ale nakonec se musel spokojit se slabším M-105P. To se na vlastnostech letounu samozřejmě podepsalo.
Výzbroj tvořil kanón střílející dutou hřídelí vrtule, doplněný kulomety. Během výroby se objevovaly různé kombinace. Jako kanón se objevoval 23 mm VJa-23, 20 mm ŠVAK, nebo se na jeho místě objevoval kulomet UBK ráže 12,7 mm. Hlavní zbraň byla doplněna dvěma kulomety UBS, nebo ŠKAS ráže 12,7 mm. Pod křídly LaGGů se objevovaly rakety RS-82. V pozdějších obdobích války býval na pozici hlavní zbraně osazován kanón NS-37 nebo K-37 ráže 37 mm. Tato verze byla označována LaGG-3IT.

A teď ty výkony. S plánovaným motorem M-106 byly fantastické, ale úplně špatné nebyly ani sM-105. Maximální rychlost se ustálila na 580 km/h v 5 000 m, do kteých stoupal téměř 7 minut. Byl poměrně obtížný na pilotáž, na pokyny řídící páky reagoval neochotně, zejména obtížné bylo vybírání střemhlavého letu. Při utahování zatáčky snadno docházelo k přetažení, při kterém měl letoun tendenci přepadávat do vývrtky. Obtížné bylo i přistání. To byl jeden z důvodů, proč neměli piloti tento stroj příliš rádi. Dalším důvodem pak byla spousta provozních závad. Lámaly se podvozky a lámaly se trupy u ocasu. Tekla hydraulika a motory se přehřívaly. Tyto problémy byly způsobeny vyšším zatížením v boji, ale zejména mizerným dílenským provedením a jak jsem již naznačil, nedodržením výrobního postupu. Nezřídka docházelo destrukcím podvozku a trupu i u zaparkovaněho letadla. To mu samozřejmě na pověsti nepřidalo, a došlo to až tak daleko, že letoun dostal chmurnou přezdívku vycházející z označení LaGG – Lakyrovanaja Garantirovanaja Grobnica, tedy lakovaný garantovaný hrob. Ke cti konstruktérů je třeba poznamenat, že situace byla průběžně řešena, Trupy byly vyztužovány, podvozky upraveny, na náběžnou hranu křídla byly instalovány automatické sloty, které zlepšovaly manévrovací schopnosti a zejména usnadňovaly přistání. Od roku 1943 dostal LaGG-3 nový motor, Klimov M-105PF S ním dosahoval v 3 500 m rychlost 616 km/h. I tak bůhvíjaké obliby nedošel, zejména u pozemního personálu. Byl totiž poměrně složitý na údržbu, a co hůř, byl na ni poměrně citlivý.
LaGG-3 bojovaly v podstatě po celou dobu války na všech bojištích výchdní fronty. I přes celkovou neoblibu typu na něm někteří piloti dosáhli statutu esa. Do roku 1944 bylo vyrobeno celkem 6 528 kusů. Z typu se montáží motoru Švecov M-82 vznikl bez Gudkova LaG-5, posléze se Lavočkin Zbavil i Gorbunova a stroj pokračoval jako La-5, jedna z nejlepších sovětských stíhaček. Mimo vzdušných sil Sovětského svazu LaGGy-3 sloužily jako kořistní stroje jen ve finském letectvu.

Technický popis:

• Výrobce: Lavočkinova konstrukční kancelář, Chimki, SSSR. Stroj se vyráběl v několika továrnách po celém SSSR
• Typ: jednomístný jednomotorový stíhací letoun
• Motor: dvanáctiválcový vidlicový motor Klimov M-105P, později PF o výkonu 780 kW (1 050 k), resp. 940 kW (1 260 k)
• Výzbroj: 1 kanón ŠVAK ráže 20 mm, případně VJa-23 ráže 23 mm, nebo NS-37 či K-37 ráže 37 mm. V některých případech kulomet UBK ráže 12,7. 2 synchronizované kulomety UBS, nebo ŠKAS ráže 12,7 mm. 6 raket RS-82 nebo RS-132 do celkové hmotnosti 200 kg.
• Rozpětí: 9,80 m
• Délka: 8,81 m
• Výška: 2,54 m
• Nosná plocha: 17,4 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 2 205 kg
• Vzletová hmotnost: 2 620 kg
• Maximální rychlost: 575 km/h
• Stoupavost: 14,9 m/s
• Dostup: 9 700 m
• Dolet: 1 000 km

Letoun je postaven podle návodu, zobrazující anonymní frontový stroj. Postavili jsme ho se synem s minimálními úpravami, obnášejícími doplněný sloupek a lanko antény, a pitotovu trubici. Model je bez patiny.