LCVP

Landing craft, Vehicle, Personnel (LCVP), nebo také Higginsův člun bylo vyloďovací plavidlo, použité ve většině obojživelných operací během druhé světové války. Navrhl jej Andrew Higgins podle vzoru lodí pro provoz v bažinách, močálech a velmi mělkých vodách. Higgins industries a držitelé licence jich během války postavili více než 20.000.
Plavidlo bylo zhotovené převážně z překližky, a díky malému ponoru dokázal člun jako trajekt dopravit mužstvo o velikosti čety (36 mužů) prakticky až ke břehu rychlostí 9 uzlů (17 km/h). Z transportních lodí výsadek většinou nastupoval do člunů pomocí lanových sítí, spuštěných z boků lodě. Na místě pak plavidlo opouštěl sklopnou příďovou rampou. Cesta k tomuto řešení byla ovšem klikatá.
Andrew Higgins původně podnikal v oblasti zpracování dřeva, příliš se mu však nedařilo. Postupně tedy zkoušel stavět lodě (dřeva měl dost), a to také zůstalo jeho jedinou obživou, když jeho dřevařská firma roku 1930 zkrachovala. Říká se, že stavěl lodě pro lovce a prospektory, ale také se říká, že to byla jen zástěrka a spíš stavěl pro pašeráky alkoholu. V té době byla totiž v USA prohibice. Jako schopný podnikatel se však neprojevil ani v loďařství, a tak mu kontrakt s americkou armádou zachránil kůži.
Naštěstí pro něj totiž námořní pěchota právě řešila ožehavou otázku, jak dostat rychle a spolehlivě větší množství vojáků na pláž bez toho, aby se museli někde zdlouhavě brodit s veškerou výzbrojí a výstrojí. To značně zpomalovalo výsadek a zvyšovalo nebezpečí, že tento bude s těžkými ztrátami odražen. Námořní úřad pro stavbu a opravu však nedokázal splnit požadavky USMC a tak přišli ke slovu externí firmy. Logicky se tak musel do hledáčku mariňáků dostat i Higgins, se svými loděmi do mělkých vod. Při testech v roce 1938 člun Eureka (vyrobený Higginsem), překonal člun navržený výše zmíněným úřadem, a postoupil tak do dalších testů při námořním cvičení v roce 1939. Loď byla shledána jako uspokojivá, jako hlavní nevýhoda byl označen fakt, že muži i případná výzbroj opouštěli člun přes boční stěny, přičemž se vystavili nepřátelské palbě. I přesto však byl kontrakt uzavřen a Higginsův člun přijat do služby jako Landing Craft, Personnel (Large), neboli LCP(L).

LCP(L) byl vyzbrojen dvěma kulomety na přídi a povětšinou nazýván jako U-boat, nebo Higgins Boat. Od roku 1940 byl dodáván i britům, ti jej nazývali R-Boat a používali pro nájezdy Commandos.
Japonsko, při druhé čínsko-japonské válce používali čluny Daihatsu se sklopnou přídí. Válka samozřejmě neušla bystrým očím armádních pozorovatelů. Jeden z nich, Victor V. Krulak, si japonský přístup vryl do paměti, a později, v roce 1941 jej konzultoval s Higgins Industries, kteří návrh hbitě zapracovali do projektu.
Zhruba měsíc trvající testy člunu Eureka s příďovou rampou na jezeře Pontchartrain ukázaly, že provoz takového člunu je nejen možný, ale že je lepší než LCP(L). Tento člun byl označen LCP(R) – Landing Craft Personnel (Ramp). Pořád to však nebylo ono. Kulomety dále zústávaly na přídi a rampa byla mezi nimi. Byla však úzká a tak stále ještě neumožňovala tak rychlé opuštění plavidla, jaké bylo požadováno. Že by člun přepravoval motorové vozidlo bylo nemyslitelné. Nosnost to však umožňovala. Další vývoj tedy vedl logicky tímto směrem. V další verzi se kulomety přesunuly na záď a rampa nyní zabírala celou šířku přídě. To byla konečně ona správná cesta a námořní pěchota nechala tato plavidla vyrábět ve velkém. Celý člun byl konstruován z nedeficitního dřeva – dubu, borovice a mahagonu. Kovová byla jen rampa, pohonný systém a kormidlo. Konstrukce byla velmi jednoduchá. Dřevěná konstrukce boků a zádě nenabízela příliš velkou ochranu posádky i výsadku před nepřátelsko palbou, boky se proto potahovaly 6mm silným pancéřovým plechem. Rampa byla 2,1m vysoká, a stejná byla tedy vzdálenost vpřed, kam dosáhla po spuštění. Vzhledem k pomoru, který byl na přídi asi 70cm, tak častokrát dosáhla až na břeh. Ovládala se elektrickým navijákem.

Jako pohon sloužil buďto šestiválcový diesel Gray Marine o výkonu 225hp nebo benzinový Hall Scott o výkonu 250hp. Díky tomu člun dosahoval rychlosti 12 uzlů a měl dosah 110 námořních mil s plným nákladem. Ten živý by tam ovšem tak dlouho nevydržel, neboť se LCVP na neklidném moři silně kolébal a vojáci výsadku trpěli mořskou nemocí. Nákladní prostor měl rozměry 5,3 na 2,4m. Pojmul 3,6t nákladu. Ten mohl být v bojových podmínkách tvořen 36 vojáky s plnou výzbrojí, nebo Jeepem a dvanáctičleným družstvem, nebo také lehkým náklaďákemm Dodge WC, většinou pouze s posádkou vozidla.
Za druhé světové války tvořily čluny LCVP 92% celkového lodního inventáře námořnictva. Během dne D bylo nasazeno 1089 člunů. 26 bylo ztraceno na pláži Utah a 55 na Omaze. Sám vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, Dwight D. Eisenhower, označil LCVP jako rozhodující faktor spojeneckých úspěchů na západní frontě. Vyjádřil se ve smyslu, že Andrew Higgins vyhrál pro spojence válku, a že kdyby nenavrhl a nepostavil LCVP, nikdy by spojenci nemohli provést vylodění na normandských plážíh. Celá strategie války by musela být naprosto odlišná.
Kromě operace Overlord a Operace Torch byly LCVP použity také při vylodění v Itálii, a snad ve všech vyloďovacích operacích v Tichomoří.
Člun měl celkovou délku 10,9 m, šířku 3,2 m a ponor 1 m, když byl plně naložen a jeho výtlak překročil 12 t. Jeřábová váha činila 8,4 t, s lehkým nákladem 6,8 t.

Stavěl jsem LCVP z nové edice stavebnic Airfix, v podstatě krabičkově. Zbarvení odpovídá stroji Royal Navy, který byl nasazen při vylodění v Normandii. Protože stejné čluny pak britové použili k překonání Rýna, ztvárnil jsem jej při transportu od moře, na podvalníku Rogers, na dřívějším modelu transportéru tanků M19. člun jsem lehce orezl a to je stran patiny všechno.