Horten Ho-229

Horten trochu vyčnívá z řady letadel, které jsou na těchto stránkách. Jsou tu letadla úspěšná i neúspěšná, váleční dříči i stroje, které jsou ikonami období druhé světové války. Horten nepatří do ani jedné zmíněné skupiny. Boj nikdy neochutnal, a vlastně pořádně ani let. Nikdy se nedostal za stadium prototypu.
Bratři Walter, Reimar a Wolfram Hortenovi se vývoji samokřídel věnovali již od počátku třicátých let. Jejich cílem bylo vyvinout letou s co možná nejmenším čelním průřezem a tedy i co nejmenším aerodynamickým odporem. Zpočátku se jednalo o bezmotorové stroje – Hortenové byli omezeni Versaiileskou smlouvou. Později, když tato padla, byl Horten II. osazen tlačným pístovým motorem Hirth 60R o 80k. Horten V. už byl od počátku projektován pro pohon dvěma motory stejného typu. Tyto stroje neměly praktické využití, sloužily k vývoji a ověřování koncepce.
V roce 1939 se ovšem Německo vrhá do války a bratry Horteny volá branná povinnost. Nastupují k Luftwaffe, kde se jejich cesty rozdělují. Wolfram létá na Heinkelu He-111. Umírá při výbuchu svého stroje v květnu 1940. Walter létá jako stíhač u JG26, kde během Bitvy o Británii dosahuje sedmi sestřelů. Po Bitvě o Británii nastupuje na žádost svého nadřízeného na velitelství, do úseku zabývajícího se technickým vývojem stíhaček. Pro mladého letce a konstruktéra to musel být splněný sen. Setkává se zde, mimo jiné i s proudovými motory, v nichž vidí velkou budoucnost. Samozřejmě i ve svých letounech. Brzy má dostatek pravomocí, aby v Göttingenu sestavil malý výzkumný tým. Do něj nechá převelet i třetího bratra Reimara, který do té doby působil jako letecký instruktor v Kolíně n.Rýnem. Tak se dva bratři zase scházejí. Těžko říci, co bylo oficiálním úkolem Sonderkommanda 3, jak se tento tým nazýval, ale ve skutečnosti se zabýval dalším vývojem samokřídel bratří Hortenů. Na černo, tajně a na státní útraty.

Patrně prvním pokusem o oficializaci práce týmu byl cvičný Horten VII. Vznikl někdy v letech 1942-43.Stroj měl být poháněn dvěma motory Argus As 10C. Byl postaven prototyp, který se při zkouškách vcelku osvědčil, ale ze sériové výroby, kdy ho měl vyrábět Klemm jako Ho-226, nakonec sešlo. V roce 1943 konečně vzniká Horten IX. Je to další pokus o oficializaci práce výzkumného týmu a znamenitě k tomu posloužila soutěž, vyhlášená samotným Göringem. Soutěž 3×1000 měla za cíl vývoj letounu s doletem 1000 km, kam by donesl 1000 kg bomb rychlostí 1000 km/h. První prototyp, označený V1 byl postaven jako bezmotorový kluzák. Na něm byly vyzkoušeny veškeré, v té době poněkud neobvyklé prvky řízení. Dlužno říci, že úspěšně. V2 už byl připraven na motory, ovšem ty nebyly. Podařilo se z nich získat jen pláště. Druhý prototyp také po zkušenostech z prvního prototypu dostal mohutnější přední podvozkovou nohu, která, s velkým kolem, byla poměrně charakteristickým znakem tohoto stroje. Göringa stroj oslovil a rozhodl se jeho vývoj podpořit půl miliónem říšských marek. Hortenové mu pochopitelně zatajili, že na stroji se za říšské peníze dávno pracuje Dalším zvratem ve vývoji letounu byla výměna motorů. Vývoj motorů BMW neustále vázl a tak byli konstruktéři nuceni, stejně jako tvůrci dalších proudových strojů, které vznikaly, sáhnout po motorech JuMo 004. Byly výkonnější, ale také větší a těžší. Dál se informace poněkud různí. Nepotvrzené zprávy říkají, že stroj vzlétl již v prosinci roku 1944 a velmi úspěšně. Doložený je vzlet 18. 2.1945, ten však dopadl špatně. Letounu během zkušebního letu vysadil motor. Pilot dokázal stroj dovést k zemi, přistání už ale nezvládl a narazil do náspu. Dá se říci, že zahynuli oba. Stroj i pilot, Lt. Erwin Ziller. V té době už bylo ale rozhodnuto o sériové výrobě. Stroji bylo dáno označení Ho-229 a bylo objednáno dalších 6 prototypů a 20 předsériových strojů. Ty měly jako Ho-229 A-0 působit zkušebně u JG 400. Stroj byl také zařazen mezi programy tzv. zázračných zbraní a dostal nejvyšší prioritu. Z plánovaných prototypů V3, V6 a V8 měla vyrůst finální stíhací verze Ho-229 A-1, V4 a V5 měly být noční stíhací a V7 měl být dvoumístný cvičný stroj – jeho finální verze měla být označena jako Ho-229 B-1. Hortenové také pracovali na projektu bombardéru, schopného bombardovat USA.
Bylo však již pozdě. Spojenci stáli na prahu Německa a nic je nemohlo zadržet. Ani žádná zázračná zbraň. A tak, když postupovali američtí vojáci Německem, našli v jedné, v té době už opuštěné továrně, nedokončené letadlo, které na první pohled vypadalo jinak, než letadla té doby. během operace Paperclip, při které bylo po celém Německu pátráno po zázračných zbraních a zejména dokumentaci k nim, byl nedokončený prototyp V-3 a veškerá dokumentace odvezena do USA, a všechno ostatní bylo zničeno, aby se nic nedostalo do rukou Rusům. Díky finančním škrtům nebyl dokončen a vlastně ani testován, přesto však firma Northrop, která sama vyvíjela samokřídla, obdržela mnohé cenné zkušenosti.

Horten Ho-229 byl tzv. samokřídlo, letoun bez trupu a ocasu. Takový letoun v době 2. světové války notně předběhl dobu. Ještě dnes moc samokřídel nelétá (vzpomeňme například B-2 Spirit), jejich mnohdy problematické letové vlastnosti kompenzuje množství elektroniky. Tu Hortenové neměli, je tedy otázkou, nakolik by byl Ho-229 v boji účinný a nakolik nebezpečný i svým vlastním pilotům. Centroplán, tedy „trup“ měl žebronosníkovou konstrukci z ocelových trubek, křídlo byla poloskořepina s ocelových trubek a dřeva. Traduje se, že krycí panely byly vytvořeny ze zvláštní překližky, z uhlí, pilin a speciálního lepidla. A že tento materiál snižoval radarovou odrazivost lstroje. Letoun byl po mnoha letech kladení této otázky, v době, kdy se začínala vyvíjet stealth letadla, zrekonstruován s použitím dobových technologií – mohlo to přinést cenné informace. Bohužel se zjistilo, že snížení radarové odrazivosti je zcela zanedbatelné. Bylo odhadnuto, že u radarů za druhé světové války mohlo dojít ke snížení tak o 20%. A pravdou je, že Ho-229 s touto ideou vůbec stavěn nebyl.
Letoun neměl výškovku ani směrovku a její roli zastávaly řídící prvky na křídle. Křídlo mělo vztlakové klapky, na koncích pak tzv. elevony, kombinující funkci křidélek a výškovky. Funkci směrovky pak zastávaly spoilery a aerodynamické brzdy. Ovládání muselo být komplexní a poměrně složité (a proto ty počítače u dnešních samokřídel). Jak již zmíněno, stroj měly pohánět dva proudové motory JuMo 004, stejné jako měl Messerschmitt 262. Zde však byly ukryté uvnitř stroje. Ho-229 měl příďový podvozek s výrazně mohutnější přední nohou a po přistání pomáhal letounu zpomalit brzdící padák. Pilotovi mělo k opuštění stroje sloužit vystřelovací sedadlo.

Technický popis

• Výrobce: Gothaer Waggonfabrik, Gotha, Německo a Klemm Leichtflugzeugbau, Böblingen, Německo
• Typ: jednomístný stíhací letoun
• Motor: dva proudové JuMo004B, o tahu 8,7 kN.
• Výzbroj: Stroj měl mít dva kanóny ráže 30 mm, dále měl mít možnost nést 2x 500 kg pumu či bateriineřízených raket R4M.
• Rozpětí: 16,80m
• Délka: 7,40m
• Výška: 2,81m
• Nosná plocha: 53 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 5 067kg
• Vzletová hmotnost: 8 100kg
• Maximální rychlost: 977km/h
• Stoupavost: 22m/s
• Dostup: 15 800m
• Dolet: 1000km – to je ovšem pouze odhad, při maximální výšce a nezatíženém prototypu. Dolet vyzbrojeného stroje by byl výrazně nižší.

Jelikož vlastně Horten Ho-229 nikdy bojově nelétal, zbarvení je v každém případě what-if. Jelikož jsem neměl původní obtiskový aršík, měl jsem do jisté míry volnou ruku. Rozhodl jsem se tedy, že „dokončím“ třetí prototyp. Zvolil jsem gezackt kamufláž v kombinaci šedé a zelené, s šedomodrým břichem. Standardní německé výsostné znaky jsem doplnil číslem 3 na motorových krytech a krytu předního podvozku. Patinoval jsem očouzením, zejména na výstupu z trysek.