ISU-152 Zvěroboj

Na přelomu let 1942 a 1943 vzniká v SSSR samohybná houfnice SU-152, se zbraní, jak už označení napovídá, ráže 152 mm. K jejímu vzniku vedly dva faktory. Jedním byla situace v bojích u Stalingradu, kde se výrazně projevoval nedostatek samohybných děl, schopných ničit i odolnější nepřátelská opevnění. Druhým faktorem pak bylo zavedení tanků Tiger, na který většina sovětské obrněné techniky nestačila. Stroj se měl umět vypořádat jak s nepřátelským opevněním, tak s těžkými tanky.
SU-152 spojením podvozku tanku KV-1 a polní houfnice ML-20. Podvozek měl být prodloužen, ale od toho bylo upuštěno, stálo by to více času, i prostředků. Po představení projektu dokázal konstrukční tým postavit prototyp během 25 dnů. Po úspěšných zkouškách byl v únoru 1943 stroj přijat do výzbroje.
Stroj neměl tankovou věž, použitá houfnice by se do ní kvůli dlouhému zákluzu nevešla. Místo ní obdržel prostornou, plně uzavřenou nástavbu, která zabírala celou přední polovinu vozidla. Ta však byla poměrně nízká, a tak byla zachována poměrně nízká silueta, tak nepodobná podobně vyzbrojenému KV-2. S tím ji ovšem spojovala stejná nevýhoda – rychlost střelby. I díky dělené munici dokázala SU-152 vystřelit zhruba dvakrát za minutu. Protitankový granát, vystřelený z tohoto vozidla, dokázal probít na 2 km 90 mm kolmého pancíře. Itříštivotrhavý dokázal německé tanky ale vážně poškodit.

Do prosince 1943, kdy byla výroba ukončena, se vyrobilo téměř 700 strojů. Některé z nich válku přežily a sloužily až do roku 1954. Šlo o celkem zdařilé samohybné dělo, ačkoli, některé nedostatky mělo. V boji se však osvědčilo, a sovětští vojáci jej pokřtili jako ”Zvěroboj“, zabiják zvířat, zabiják šelem, pro jeho schopnost ničit německé ”šelmy“, tedy Panthery a Tigery. K ukončení výroby tak nedošlo proto, že by stroj byl špatný, ale proto, aby uvolnil místo svému nástupci – ISU-152.Nový stroj vypadal velmi podobně, skrýval ale mnohá vylepšení. Především, vznikl na podvozku tanku IS, který byl jednodušší a spolehlivější než podvozek tanku KV. S ním přišel i spolehlivější motor, také nová převodovka a i stranové převody. Vylepšena byla pancéřová ochrana. Zvenku viditelným vylepšením byl protuiletadlový kulomet DŠK, použitelný pochopitelně i proti živé síle. To bylo vcelku zásadní, protože SU-152 žádnou generickou protipěchotní výzbroj neměla. Na druhou stranu, zbraň neměla žádný štít, a její použití proti dotírající pěchotě mělo svá rizika.
Stejně jako u SU-152 zabírala přední část vozidla mohutná nástavba. Do ní se vešlo pět členů osádky. Řidič seděl vepředu vlevo. K dispozici měl průzor v čelní části, do stran neviděl. V případě nebezpečí se dal průzor zavřít krytem, a k pozorování pak sloužila jen štěrbina v krytu. Vedle průzoru byl umístěn reflektor. Vyhlížení z vozidla bylo zdá se vůbec ošemetné, protože periskopy neměl patrně ani velitel. Tím se dostáváme ke zbytku posádky. Ta seděla v bojovém prostoru kolem houfnice. Vlevo střelec a 1. nabíječ, vpravo 2. nabíječ a velitel.

Zadní část korby vypadala stejně jako u tanku a stejné bylo i vnitřní uspořádání. A stejně jako u tanku doplňovaly integrální 600 l nádrž čtyři externí na zádi vozidla, které pobraly dalších 360 l. To umožnilo dojezd kolem 220 km po silnici a necelých 100 km v terénu. Není bez zajímavosti, že kvůli nedostatku houfnic ráže 152 mm byly některé stroje osazeny kanónem A-19 ráže 122 mm. Ten byl proti nepřátelským tankům účinnější, než 152 mm houfnice. Vozidlo bylo označeno jako ISU-122. Ke konci války pak byla ISU-122 vybavena ještě výkonnějším dělem, D-25. Celkově bylo do konce války vyrobeno 4075 vozidel obou typů, zdroje nerozlišují, kolik kterého. Po válce se pak vyrobilo dalších 2450 kusů ISU-152. ISU-122 vzniklo po válce ještě 3130 kusů.
ISU 152 a 122 byly organizovány v plucích samohybného těžkého dělostřelectva, přičemž, a to je vcelku zajímavé, nedocházelo k promísení typů. Ve výzbroji se udržely dlouho, od prvního úspěchu v bitvě u Kurska (to byly ještě SU-152) a dlouho po válce, ještě v roce 1956 docházelo k jejich modernizaci.

Technické údaje ISU-152:

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový vznětový V-2IS
• Výkon: 520 k (382 kW)
• Dojezd: cca. 220 km po silnici, 80 km v terénu
• Nejvyšší rychlost na silnici: 37 km/h, v terénu klesala na 14 km/h
• Výška: 2,48 m
• Délka: 9,18 m
• Šířka: 3,07 m
• Hmotnost: 46 000 kg
• Výzbroj: 1x houfnice 152 mm vz. 1937/43 ML-20S, ráže 152,4 mm, s délkou hlavně 33,5 ráže (20 nábojů), 1x kulomet DŠK vz. 1938, ráže: 12,7 mm (250 nábojů)

Model, v podobě, v jaké je postaven, znázorňuje stroj v podobě, v jaké stojí v muzeu v ruské Kubince. Vozidlo v této podobě mohlo sloužit u 338. gardového pluku těžkého samohybného dělostřelectva, který se zúčastnil Bitvy o Berlín, na samém konci války. Stroj jsem patinoval jako bojový, olejovými barvami. Při stavbě jsem si přidělal celkem práci, více v galerii.