Junkers Ju-88

Před druhou světovou válkou se německé letectvo prudce vyvíjelo. Hitler samozřejmě věděl, co chystá Evropě a potřeboval k tomu prostředky. A průmysl, utlumený po první světové válce příliš převratných strojů nenabízel. Tuto situaci potřeboval změnit, než se vydá na cestu války. U stíhacích strojů sliboval slušné výkony tehdy nový Messerchmitt Bf-109, střemhlavé bombardování měly zajišťovat vynikající Stuky, Junkersy Ju-87. Německu chyběly bombardéry a bitevníky. Vznikal sice Dornier Do-17, ale to bylo v zásadě upravené poštovní letadlo. A podobná situace byla i u Heinkelu He-111. V roce 1934 byla tak vypsaná soutěž na letadlo tehdy v Evropě oblíbené, avšak problematické kategorie „Kampfzerstörer,“ což měl být stroj, spojující v sobě rychlý bombardér, těžký stíhač a bitevní. Jelikož požadavky na tyto letouny bývají často protichůdné, stroj, podle tohoto zadání se rodil poměrně těžko. Ostatně, v Evropě vznikl snad jediný stroj podle takového zadání, a to byl britský Bristol Beaufighter, a ani ten nebyl zdaleka ideální a trpěl stejnými neduhy, jaké vykzovaly návrhy německých firem. Nakonec byla soutěž po určitých zákulisních jednáních zrušena a vypsána nová, na „Zerstörer,“ tedy ničitel, bitevník, útočný letoun a „Schnellbomber,“ tedy rychlý bombardér. Lze se domnívat, že na tom měl největší podíl Willy Messerschmitt, neboť jím vyvíjený Bf-110, který původnímu zadání příliš nevyhovoval, najednou přesně pasoval do první kategorie nové soutěže. Hodilo se to také ale ostatním firmám, protože vojenské modifikace civilních, výše zmíněných strojů spadaly do té druhé. Junkers neměl vhodný civilní stroj a tak stavěl od základů vojenské stroje. Nabídl RLM celkem dva projekty, Ju-85 a Ju-88. RLM vybralo Ju 88, který pak byl postaven v prototypech Ju 88 V-1 až V-3. O design letounu se postaral jednak vrchní designer Ernst Zindel, kterému asistovali Heinrich Evers a také americký inženýr Alfred Gassner. Posledně jmenovaní muži spolu pracovali ve společnosti Fokker Aircraft Corporation of America, takže měli dostatek zkušeností pro konstrukci nového německého letounu. K prvnímu letu došlo 21. prosince 1936. Poslední z prototypů, poháněný motory Jumo 211 A (1 000 k), prokázal výborné letové vlastnosti a RLM ihned objednalo další tři prototypy. Ověřovaly se nejenom letové parametry, ale i konstrukce se modifikovala pro hromadnou výrobu. Nakonec bylo zalétáno 10 prototypů a v březnu 1939 přišla do výroby ověřovací Ju 88 A-0.
První sériová verze byla pak Ju-88 A-1 s motory Jumo 211 G-1 (1 200 k), unesla 2 400 kg pum a měla výzbroj šesti kulometů MG 15. Kromě pum bylo do pumovnice možné nainstalovat přídavné nádrže. Nepočetná subverze Ju-88 A-2 umožňovala start z nouzových ploch pomocí přídavných raketových motorů a Ju-88 A-3 byla neozbrojená cvičná subverze s dvojím řízením. V červenci 1940 začala Bitva o Británii, a zde se ukázaly některé slabiny Ju-88. Proti kvalitním Hurricanům a moderním Spitfirům vykazovaly nízký výkon, malou odolnost a slabou výzbroj. Verze Ju-88 A-4 tak dostala nové motory Jumo 211 F nebo J o výkonu 1340 koní, bylo posíleno pancéřování kritických částí a kulomety MG-15 byly nahrazeny modernějšími MG-81 a 131. Výkony této verze byly pro RLM naprosto uspokojivé. Na základě verze A-4 byly stavěny tropikalizované verze, a to už ve výrobě. Byly označeny jako A-9, 10 a 11.

Bitva o Británii prokázala některé nedostatky, které měly být odstraněny na Ju 88 A-4. Byly použity motory Jumo 211 F nebo Jumo 211 J-1 (1 340 k), letoun měl zesílené pancéřování a zastaralé kulomety MG 15 byly nahrazeny novějšími MG 81 a MG 131. Tato subverze se vyráběla hromadně a její výkony byly pro RLM naprosto uspokojivé. Některé subverze byly tropikalizovány již při výrobě, čímž vznikly Ju 88 A-9, A-10, A-11.
Verze Ju-88 B se v podstatě nestavěla. Vývojáři zde použili integrální prosklenou kabinu, podobnou, jakou později dostal Ju-188, v době vzniku této verze přišlo však toto řešení RLM příliš avantgardní a nepřijali jej. Nakonec vzniklo jen deset strojů, které létaly jako průzkumné, s výkonnějšími motory Jumo 213.
Junkers se, ani po rozdělení tendru v roce 1935, úplně nevzdal myšlenky, že by JU-55 mohl být i těžkým stíhačem. Od samého začátku tedy vznikal jeden z prototypů v této podobě. Ta dala vzniknout verzi Ju-88 C. Sériově se vyráběla Ju-88 C-2, s motory Jumo 211 B-1, vyzbrojená třemi kulomety MG-17, a buďto jedním velkorážovým 15 mm kulometem MG-151, nebo dvacetimilimetrovým kanónem MG-FF. Osvědčila se a byla dále vyvíjena. Montáží výkonnějších Jumo 211 J-1 vzniká verze Ju-88 C-4, která dostala navíc další dva kanóny ve střelecké vaně pod trupem. Verze Ju-88 C-6 měla pak proti předchozí verzi modifikované pancéřování a opět výzbroj. Většina C-6 létala jako denní (C-6a), ale vznikly i noční varianty (C-6b, c).
Z Ju-88 C-6a byla odvozena průzkumná varianty Ju-88 D. Fotografické kamery byly spolu s přídavnou nádrží umístěny v pumovnici. První sériové Ju-88 D-2 s motory Jumo 211 G-1 přicházely do služby na podzim roku 1940. Zdržení subverze Ju 88 D-1 bylo způsobeno motory Jumo 211 J-1, které nebyly k dispozici. Opět byly ve výrobě některé stroje tropikalizovány a daly tak vzniknout Ju-88 D-3 a D-4.
Vraťme se nyní k noční verzi Ju-88 C. Tato úprava se příliš nevyvedla a tak bylo přikročeno k zásadnějším úpravám konstrukce. Vzniká verze Ju-88 G. Poprvé vzlétá v létě 1943. Sériové Ju-88 G-1 s motory BMW 801 D (1 750 k) byly vyzbrojeny čtyřmi 20 mm kanóny MG 151. Pro noční stíhání byl vybaven radiolokátorem FuG 220 Lichtenstein. Modifikací radiolokátoru a montáží kanónů „Schräge Musik“ za kabinou vznikla Ju 88 G-4. Ve velké sérii byly vyrobeny Ju 88 G-6 s motory Jumo 213 E (1 750 k) a různými typy radiolokátorů. Ju-88 G byly ke konci války zpětně používané jako bombardéry, vzhledem ke svému nočnímu vybavení byly schopné velmi přesných zásahů, jak spojenečtí vojáci, kteří se v červnu 1944 vylodili na kontinentu, ke svému nepohodlí zjistili. Verze Ju-88 G-10 byla v podstatě letounovou střelou. Zajímavý projekt Mistel spojoval bombardér, nacpaný trhavinou, jemuž byla demontována kabina a výzbroj, a stíhačku, umístěnou na konstrukci na jeho hřbetu. Řízení se ovládalo ze stíhačky, a po zaměření na cíl pilot jednoduše řízení zaaretoval, se stíhačkou se odpojil a odlétl. Více o tématu píšu na jiném místě tohoto webu. Každopádně nebyl to úplně špatný nápad a těsně před koncem války bylo provedeno několik útoků Mistely na strategické mosty.

Verze Ju-88 H byla dálková námořní, a měla zasahovat proti spojeneckým konvojům. Měla tříčlennou posádku, prodloužený trup, větší palivové nádrže a motory BMW 801 D-2. Ju-88 H-1 byly určeny přesně k tomuto účelu, tedy dálkový průzkum a bombardování, Ju-88 H-2 byly opět adaptovány na těžkou stíhačku.
V roce 1942 vznikla protitanková verze Ju-88 P. Ta nesla v podtrupové vaně kanón KwK 39 L/50, ten byl později nahrazen typem BK 7,5  ráže 75 mm. Letoun vypadal slibně, a tak byly sériové stroje Ju-88 P-1 odeslány na východní frontu, kde ale zklamaly. Laborovalo se i s jinými kanóny, ale k zásadnějšímu zlepšení nedošlo.
Verze Ju-88 R vznikla montáží silnějších motorů do Ju-88 C. To byl způsob, jak vylepšit stávající typ bez přerušení výroby. Bylo odstraněno zařízení, umožňující střemhlavé bombardování, zredukována výzbroj a místo řadových motorů Jumo byly použity hvězdicové BMW 801 D.
Následující Ju-88 S-1 měly motory BMW 801 G-2 se zařízením pro zvýšení výkonu GM 1, vstřikujícím do motoru oxid dusný, S-2 obdržely Jumo 213 A (1776 k, s GM1 až 2 300 k). Také měly větší pumovnici. S-2 byla poslední bombardovací variantou. Úpravou pro průzkum vzniká definitivně poslední verze, Ju-88 T
Ju 88 byl univerzální a vysoce osvědčený letoun. Byl jedním z posledních vrtulových strojů, které se ještě vyráběly a létaly, když už byla výroba ostatních vícemotorových vrtulových letounů zastavena. Ač nebyl pronikavě moderní a za celou válku se nepodařilo ho plně nahradit modernějšími konstrukcemi, sloužil ve všech možných podobách. Byl takovým „dělníkem války.“ Po válce se již nestavěl.
Pokud bychom měli vyjmenovat jeden z nejúspěšnějších letounů německé Luftwaffe, nemohli bychom opomenout Junkers Ju 88. Ten se výborně Němcům osvědčoval v univerzální roli až do konce druhé světové války. Bylo vyrobeno více než 15 000 strojů všech verzí, což z Ju-88 dělá jeden z nejvíce vyráběných typů bombardérů za druhé světové války vůbec. Pouze americké Liberatory B-24 je dokázaly ještě o 3000 překonat. Vpádu do Polska se zúčastnilo pouze 12 Ju-88, produkce se teprve rozbíhala. Objevily se nad Norskem, kde během bojů s Brity poškodily bitevní loď HMS Rodney a potopily britský torpédoborec HMS Gurkha. Další bojiště, kde se objevily, byla v květnu 1940 Francie. Zde se uplatnily i jako střemhlavé. O Bitvě o Británii jsem se již zmínil, zde utrpěly bombardéry těžké ztráty, Junkersy Ju-88 nevyjímaje. Dále létaly Ju-88 nad Jugoslávií, při jejím obsazování a následně nad Řeckem. Asi nejvíce bojových akcí odlétaly Junkersy ale nad východní frontou, a byly zde velice úspěšné, dílem i proto, že rané sovětské stíhačky na ně byly při jejich rychlosti krátké.
Kromě Luftwaffe létaly Ju-88 také ve finských barvách – Finové si koupili 24 strojů. Další pak létaly v maďarských, rumunských a italských barvách.

Technické údaje:

• Výrobce: Junkers Flugzeug und Motorenwerke AG, Dessau, Německo
• Typ: dvoumotorový stíhací a bombardovací letoun.
• Osádka: 4
• Rozpětí: Ju-88A 18,25 m, pozdější verze 20,08 m
• Délka: Ju-88 A 14,35 m, C, G 14,96 m, S 14,85 m
• Výška: Ju-88 A 5,30 m, pozdější verze 5,07 m
• Nosná plocha: Ju-88 A 47,80 m², pozdější verze 54,50 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 7 400 – 8 500 kg
• Vzletová hmotnost: 12 000 – 14 000 kg
• Maximální rychlost: Ju-88A 450 km/h, C 488 km/h, G 540 km/h, S 547 km/h
• Dostup: podle verze, nejvyšší 10 500 m
• Dolet: podle verze 1 800 – 2 800 km
• Motor: 2x kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec Junkers Jumo 211 či 213 různých verzí,  2x vzduchem chlazený dvouhvězdicový BMW 801 různých verzí.
• Výkon motoru: 1 200 – 1750 k podle motoru.
• Výzbroj: až 7 kulometů ráže 7,92 mm (někdy i ráže 13 mm), až čtyři kanóny ráže 20 mm různých typů podle verze, až 3000 kg pum

Nočního Junkerse Ju-88 G-6 stavěla přítelkyně ze stavebnice Zvezda a až na některé detaily, jako jsou motorové gondoly, půlená křídla, či půlená kabinky není nijak složitý. Kamufláž provedla houbičkou a zdá se celkem povedená, byť některé detaily poněkud uspěchala. Vybrala letoun s označením W7+LK, který patřil NJG 100, jejíž části v posledních měsících války operovaly z pražské Ruzyně. Model není patinován.
Ju-88 G-10 mám obsaženého v Mistelu ze stavebnice Italeri, víceméně zbarveného podle návodu. Bohužel tam je napsáno jen experimental unit, což byly ale svým způsobem všechny, u kterých Mistely byly. Kamufláž je víceméně standardní, nepatinoval jsem. Jediná vylepšení spočívají v otevřené kabině a lanku antény. Podoba stroje by měla být z roku 1944.