Panzerkampfwagen II

Vývoj tanku Panzerkampfwagen II. se datuje do roku 1934, kdy říšský výzbrojní úřad zadal třem firmám na tento vývoj objednávku. Vývoj probíhal pod krycím názvem LaS 100 (LaS jako Landwirtshaftlicher Schlepper, tedy zemědělský tahač) a mělo jít o stroj přibližně o hmotnosti 10 tun, vyzbrojený rychlopalným automatickým kanónem ráže 20 mm. Oslovené firmy dostaly termín do jara roku 1935 a v boji měly podporovat menší Pz.I.
Krupp jako jediný dodal kompletní prototyp. De facto šlo o upravení Pz.I., avšak neuspěla s ním. Henschel i MAN dodali jen podvozky, přesto však právě podvozek MANu byl v terénu nejlepší. Jeho konstrukce byla tvořena šesti koly, spojenými ocelovým profilem, plným kolem hnacím, napínacím s odlehčovacími otvory a třemi podpůrnými kladkami.
Ještě během roku 1935 byla zhotovena první desetikusová série, dodatečně označená jako Ausf.a1. Tento stroj vstoupil do záznamů jako Sd.Kfz.121. Laborovalo se s podvozkem. Pancíř na většině stroje dosahoval 14,5 mm. Posádku tvořili tři muži, řidič v korbě, a radista s velitelem ve věži. Velitel byl i střelcem a radista nabíječem. Tank byl vyzbrojen kanónem 2 cm KwK 30 L/55 se zásobou 180 nábojů a kulometem 7,92 MG 34 s 1 425 náboji.
Tank poháněl zážehový řadový šestiválec Maybach HL 57 TR, který podával výkon 130 k. na motor navazovala šestistupňová převodovka. Tank byl poměrně hbitý, dosahoval rychlosti okolo 40 km/h. Dvě nádrže pojmuly celkem 170 litrů benzínu, což při spotřebě 66 litrů na silnici a 105 litrů v terénu nedávalo tanku příliš velký dojezd. To byla ostatně slabina asi všech německých tanků.
Verze „a” měla kromě subverze a1 ještě další dvě, označené logicky jako a2 a a3. Odlišnosti byly víceméně kosmetické, celkově se vozidel všech subverzí „a” vyrobilo sto. Moc viditelných změn nenastalo ani u verze „b”. Opět se mírně laborovalo s podvozkem, jinak většina změn proběhla v interiéru. Nicméně začínalo být zjevné, že podvozek bude vyžadovat zásadnější změnu. Mimo jiné i proto, že mezi verzemi „a” a „b” narostla hmotnost o 300 kg a další nárůst se dal čekat. A spolu s ním ještě větší sklon k poruchám.
Na novém podvozku vznikla verze „c” Tahle verze je, řekněme, ta mediálně známá. Právě tak vypadá ten Pz.II, který všichni znají. Hnací a napínací kolo se nezměnilo, ovšem mezi nimi bylo nově pět pojezdových kol většího průměru. Ta nebyla v rámu, ale nezávisle zavěšená a odpružená. nahoře pás nově podpíralo o jednu kladku více. Nový systém sice přinesl nárůst hmotnosti o celou tunu, ale zásadně zlepšil jízdní vlastnosti stroje. Kolik se během roku 1937 vyrobylo strojů verze „c”, se vlastně neví. Ačkoli se strojů verzí, označených malými písmeny, vyrobilo určitě více než sto (viz výše, 100 bylo jen strojů verze a), byly vlastně považovány za stroje nulté série. Opravdová sériová výroba nastala až s ausf.A. Stroje téhle verze jsou od předchozí verze nerozeznatelné. Změny proběhly uvnitř. Modernizován byl motor, převodovka, radiostanice a byla zvětšena zásoba munice. Pohříchu jen pro kulomet.

I Ausf.B. je okem téměř nerozeznatelný, inženýři se v tomto případě spíše soustředili na optimalizaci a zjednodušení výroby. Béčko bylo také první verzí, která si zabojovala. Praxe ukázala, že Pz.II nijak extrémně kvalitativně nevyčnívá, spíše naopak. S polskými tanky byl tak srovnatelný, a české i francouzské ho daleko převyšovaly. Vznikl tak požadavek na napravení tohoto stavu. To byl ovšem tak trochu problém. Výkonnější dělo znamenalo větší věž a to znamenalo nárůst hmotnosti. Posílení pancéřování znamenalo totéž. V kombinaci to pak platí dvojnásob. Snadno tak hrozilo přetížení podvozku. Bylo tedy jasné, že oboje provést nepůjde. Jednodušší bylo posílit pancíř. To se provedlo tou nejjednodušší metodou. Na povrch tanku byly připevněny přídavné pancéřové pláty o síle 20 mm. Právě to zapříčinilo zjevnou tvarovou změnu, podle níž byl Ausf.C., jak byla opancéřová verze nazvána, rozpoznatelný. Kromě jednoho jediného místa pláty kopírovaly povrch tanku. Na přídi, kde původní pancíř tvořil oblouk, nyní dvě desky tvořily ostrou špici s vodorovnou hranou. Poprvé se objevuje velitelská věžička. tato verze se vyráběla do března 1940 a do té doby vzniklo více než 1 000 kusů všech verzí do té doby. Tou dobou bylo už jasné, že Pz.II. nemá perspektivu, jenže Pz.III a IV bylo málo, a Němci brali zavděk tí, co je. A kromě kořistních tanků to byly Panzery II, za horizontem své doby. A tudíž neustal ani vývoj.
Ještě předtím, v průběhu roku 1938 ale vznikají Ausf.D. a E. To měl být lehký, velmi rychlý, patrně průzkumný tank. Opět doznal změn podvozek. Pojezdová kola byla jen čtyři a ještě větší. Nová převodovka měla o stupeň víc. Na silnici byl tank schopen dosáhnout až pětapadesátikilometrové rychlosti. I přesto, že opět narostla hmotnost, která se ustálila na rovných deseti tunách. Odlišnosti Ausf.E byly jen kosmetické. Obou verzí vzniklo jen málo kusů, Nijak zvlášť se neprosadily a jejich podvozky byly časem využity k přestavbám na samohybná děla a podobně specializované tanky. Dalo by se říci, že Ausf.D a E byly slepou uličkou vývoje.
Ten totiž pokračoval strojem s označením Ausf.F. Ten sice vycházel z Céčka, ale něco společného měl i s Déčkem. U Ausf.F zmizela ona asymetričnost korby, která byla pro Pz.II typická od samého začátku. Na čelní stěně řidičova prostoru teď byly průzory dva, jen ten nový byl falešný. Jinak byl s Céčkem víceméně totožný. V pozdější fázi výroby nakonec přece jen došlo i na výkonnější dělo. Byť stejné ráže. Velitelská věžička je již standardem a po Céčku podědilo Efko i motor. Hmotnost dosáhla 9,5 tuny, rychlost zůstala stejná jako u Céčka. Sériová výroba začala v roce 1941 a do prosince 1942 bylo vyrobeno 524 kusů. To byla poslední verze tanku Panzerkampfwagen II.
Vznikly ještě další čtyři typy, které nesly označení Pz.II, neměly však s původními dvojkami nic moc společného. Prvním z nich byl Ausf.G. Z původních dvojek měl jen věž. Podvozek i trup byl komplet nový, a úplně jiný. Design byl vlastně stejný jako u polopásových tahačů, Pantherů, či Tigerů. Pojezdová kola se totiž překrývala. S novým motorem Maybach HL 45 o výkonu 145 koní dosahoval rychlosti 50 km/h. Nikdy si nezabojoval. Vyrobilo se všeho všudy 12 kusů a projekt byl zrušen. Byl zrušen ve prospěch projektu, který později dostal označení Ausf.H. Zde byla ještě více rozvinuta filozofie rychlého, nenápadného průniku. Zejména proto obdržel ještě silnější motor, Maybach HL 66 P. Ten dával 200 koní a rychlost stoupla o 10 km/h. Ani ten si však nezabojoval. Než vývojáři dospěli k tomuto výsledku, situace na frontě se změnila a lehký rychlý tank náhle nebyl potřebný.

Další verze, Ausf J. se vydala cestou právě opačnou. Ten měl sloužit k přímé palebné podpoře pěchoty. Obdržel proto skutečně mohutné opancéřování. Jeho hmotnost stoupla více než dvojnásobně a aby dvousetkoňový motor zvládl svůj úkol, musel být jinak zpřevodován a výrazně poklesla rychlost. V roce 1941 se vyrobilo jen dvacet kusů, které se objevily na východní frontě, jednak jako normální frontové stroje, jednak jako „policejní”, tedy protipartyzánská vozidla. Několik strojů bylo přestavěno na vyprošťovací tanky.
Poslední ze všech modifikací ale celkem úspěšná byla. Ausf.L., který dostal jméno Luchs, tedy Rys, se tak trochu vrátil ke kořenům. Podvozek převzal z předchozích typů, tedy velká, překrývající se pojezdová kola, co se týče pancíře, vrátil se k tak nějak, pro lehké tanky normálním hodnotám. Tvar byl maximálně zjednodušen, svařen z rovných pancéřových desek. Výzbroj byla vlastně standardní. 20 mm kanón, KwK 38 a kulomet MG 34. Tank si vezl 320 nábojů pro kanón a necelých 2300 pro kulomet. Pásy byly o 6 cm širší, a se stejným motorem jako u předešlých verzí a s novou šestistupňovou převodovkou ZF SSG 48 Aphon dosahoval rychlosti 40 km/h. Jednalo se nejspíše o nejlepší německý lehký tank celé války. Bohužel s postupující válkou museli Němci šetřit a Pz.II.Ausf.L. byl poměrně složitý a nákladný. Výroba byla z těchto důvodů v květnu 1943 zastavena. I přesto Luchsy sloužily až do konce války, a to jak u Wehrmachtu, tak i u SS. Luchs byl také jedinou verzí dvojky, která měla čtyřčlennou posádku. I přes úspěšnost Luchsů však stále byla jistá snaha přezbrojit tank výkonnějším kanónem. Nakonec bylo asi 30 Luchsů přezbrojeno kanónem KwK 39 L/60 ráže 5 cm. Věž musela být mírně zvětšena, zároveň přišla o strop. Nikdo neví, jak moc jim však tato úprava prospěla. Záznamy se nedochovaly.
Tradují se pověsti ještě o jednom prototypu.Ten se měl jmenovat Leopard, a protože ho navrhli v plzeňské Škodovce, měl to být Pz.II Ausf.Skoda. Výroba však nakonec nebyla schválena. Co však schváleno bylo, bylo použití podvozků Pz.II na různé přestavby. Bezesporu nejúspěšnějšími byla samohybná houfnice Wespe, nebo stíhač tanků Marder II. Zajímavou přestavbou byl ale i Pionier Panzerwagen II. Na tanku bez věže byla postavena dřevěná nástavba ve tvaru jakési ohrádky. To vytvořilo i nákladní prostor na různé nářadí a materiál, kterého sebou ženisté vozívají dost a dost. V souvislosti s Bitvou o Británii, a plánovanou invazí do Velké Británie, potřebovali Němci dostat na britské ostrovy také tanky. Na rozdíl od Američanů v roce 1944, kteří měli Higginsovy čluny, Němci se vydali jinou cestou. Ostatně stejně jako Britové, kteří stvořili Sherman DD, i Němci vytvořili plovoucí tank. A vlastně se ani moc nelišil. Dostal úchyty a to pravé kouzlo přišlo až s pontonem ve tvaru člunu. Od motoru tanku poháněné dva lodní šrouby dokázaly tank na hladině posunovat zhruba sedmi – osmiulovou rychlostí. Těžší Pz.II musel být řešen zásadně odlišně. Ponton ho neunesl. V tomto směru se Němci ukázali jako břídilové.

Sherman DD váži 30 tun a přesto plaval. I když občas všelijak. K nasazení však nedošlo a tak si Schwimmpanzery našly svůj osud jako běžné Pz.II na východní frontě. Možná se plováky uplatnily při překračování nějaké ruské řeky.Další variace se týkala nakonec neschválených verze D a E. Ty byly přestavěny na plamenometné tanky, pojmenované malebně Flamingo, tedy Plameňák. Vzhledem k nehumánnosti zbraně to bylo až trochu morbidní, byť smysl to dávalo. Hlavní zbraní byl dvojhlavňový plamenomet Flamm 40. Jeho dvě hlavně ústily ve věžičkách na blatnících v přední části tanku, Obě se mohly otočit na obě strany do pravého úhlu. Byla překonstruována věž, která nesla jen kulomet. To bylo jednou slabinou tohoto stroje, byl totiž snadno rozpoznatelný. Druhou pak bylo, že se do prostoru po munici nastěhovala nádrž s palivem do plamenometu. To byla s poměrně slabým pancířem nešťastná kombinace. Při zásahu většinou došlo k probití a střepiny s železnou pravidelností prorazily nádrž a palivo zapálily. Což pro posádku představovalo jistou a poměrně ošklivou smrt. Jinak plamenomet „dostřelil” zhruba na třicet až čtyřicet metrů, a 350 litrů směsi vystačilo na cca 200 vteřin zášlehů. Plamenometné tanky se vzhledem k výše zmíněným slabinám často přestavovaly zpět na běžně vyzbrojené stroje.
Údajně vznikl odminovací tank, na podobném pricipu jako americká Teta Jemima. Ovšem nikdo neví, kolik jich vlastně vzniklo a kde byly nasazeny. Zachovalo se pouze několik starých fotografií.
Panzerkampfwageny II byly nasazeny od roku 1936 až do konce druhé světové války. Ve službě tak strávily dlouhých devět let, i když od roku 1941 to byla spíše z nouze ctnost. A spíše v týlu jako cvičné. Ale i v boji. Zabojovaly si ve Španělsku, zúčastnily se obsazení ČSR. Pohříchu nebojového. Tehdy jsme disponovali rozhodně lepšími tanky, než Němci. Do Polska jich, spolu s další technikou, vpadlo více než 1 000. Ovšem již zde začínaly být slabiny patrné a v následujících západoevropských kampaních se již projevily naplno. Slabý byl kanón, ten měl již u francouzských a britských tanků problém probít, respektive se to ukázalo jako zhola nemožné. Ještě horší ale byl pancíř, ten dokázal osádku ochránit pouze před střelami z kulometů a střepinami granátů. I přesto byl ale Pz.II v červnu 1941, při útoku na Sovětský svaz, druhým nejpočetnějším tankem. Pz.II byl proti Pz.I dozajista pokrokem, stále se však jednalo o velmi lehký tank. Za svou dlouhou kariéru vděčí pak především tomu, že Němci trpěli neustálým nedostatkem obrněných bojových vozidel. Zato však němečtí konstruktéři získali na Panzerech II zdaleka nejvíce zkušeností. Technické údaje:

• Osádka: 3 muži(kromě plamenometných a Ausf.L)
• Motor: zážehový vodou chlazený řadový 6válec Maybach různých typů
• Výkon: od 130 do 200 k, podle verze
• Obsah nádrže: 170 litrů
• Dojezd: cca. 300 km – po silnici, 170 v terénu – platí pro Ausf.a, pozdější verze byly těžší a tak stoupala spotřeba a klesal dojezd
• Nejvyšší rychlost na silnici: 30 – 55 km/h, podle verze
• Výška: od 1,94 do 2,05 m, podle verze
• Délka: od 4,38 do 4,81 m, podle verze
• Šířka: od 2,14 do 2,30 m, podle verze
• Hmotnost: od 7 600 do 18 000 kg, podle verze.
• Výzbroj: 1 x kanon KwK 30 L/55 ráže 2 cm, později KwK 38 stejných parametrů, 1x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Celkem jednoduchá stavebnice firmy S-model nenabízela příliš variant. Jedná se o jednotkově neidentifikovatelný Pz.II Ausf.B. Podle znaků jsem pak určil, že se jedná patrně o Francii, nebo počátek ruské kampaně. Barva je tanková šedá, stroj je zaprášen olejovým filtrem. Otevřel jsem poklop.
I druhý Pz. II pochází z celkem jednoduché stavebnice. Tentokrát šlo o Pz. II Ausf.L Luchs firmy MaCo. I zde bya ve stavebnici pouze jedna varianta, tank 4. Panzer-Aufklärung-Abteilung, 4. Panzer Division. Tato jednotka byla v zimě mezi lety 1944/45 obklíčena v Kuronsku. Tank nese tedy zimní kamufláž a lesklým bílým sprejem byla vytvořena námraza. I zde jsem otevřel poklop.