Protiletadlový kanón Bofors ráže 40 mm

Protiletadlové dělo Bofors 40 mm bylo vyvinuto ve stejnojmenné švédské firmě roku 1930 a vyrábí se, modernizované, dodnes. Do služby se dostalo roku 1932 a slouží taktéž dodnes. Za války sloužilo na všech frontách a na všech stranách konfliktu. Němci ho znali jako 4 cm Flak 28, Britové jako 40 mm Caliber QF, Američané jako 40 mm Caliber a Japonci jako 40 mm Typ 5.
V roce 1922 koupilo švédské námořnictvo dvouliberní pom-pomy. Zároveň byl osloven Bofors, aby vyvinul podobnou – a lepší – zbraň na domácí půdě. Bofors postavil dělo, které bylo výkonnější než dvouliberka, ale menší než šestiliberka. Slušnou rychlost střelby pak zajišťoval automatický mechanismus, který sami vymysleli.
Prototyp byl dokončen a vyzkoušen v roce 1931, byl schopen střelby o kadenci 130 ran za minutu. V roce 1933 bylo dělo schopné sériové výroby, ale přijato bylo již o rok dříve, pod označením „40 mm Akan M / 32”. Známější však bylo jako „Bofors 40 mm L / 60”. Zbraň střílela vysoce explozivní střely 40×311 s úsťovou rychlostí 900 m/s. Rychlost palby byla maximálně 120 ran za minutu. Obecně se dosahovalo tím lepších výsledků, čím nižší náměr dělo mělo, neboť zde zapracovala gravitace a náboje ze zásobníků nahoře prostě „padaly” do závěru rychleji. V praxi naopak rychlost mírně poklesla, protože zásobníky bylo třeba měnit ručně. činila tak mezi 80 a 100 výstřely za minutu. Maximální vertikální dosah byl 7 200 m, ale praktické maximum bylo níže, ve 3 800 m. Zbraň byla vybavena pokročilým zaměřovacím systémem, oba miřiči měli reflexní zaměřovače, zpřesňované jednoduchým počítačem, poháněným autobaterií. Systém to byl bezesporu velmi moderní, který umožňoval velmi přesnou střelbu, nicméně, mál i jistá úskalí. počítač a reflexní zaměřovače byly choulostivější a i ta baterie může být nedostatkovým zbožím. Polní jednotky tak často upřednostňovaly obyčejný nitkový kříž.

Navzdory tomu, že zbraň se zjevně povedla, švédské námořnictvo nakonec usoudilo, že je pro jejich potřeby příliš velká a že potřebuje menší, ručně poháněný protiletadlový kanón. Bofors nakonec vyvinul 25 mm verzi. K prvnímu použití tak došlo na ponorce, kde ovšem byla verze se zkrácenou hlavní, kombinovaně použitelná jako protiletecká, nebo protilodní. Zajímavostí je umístění, kdy byla nepoužívaná zbraň zatažena do vodotěsného válce. Od toho bylo ale časem z důvodů zvýšeného odporu při plavbě pod vodou upuštěno. K prvnímu nasazení L/60 tak došlo na nizozemském křižníku De Ruyter, kde bylo zřízeno pět palpostů vybavených dvojmontáží této zbraně.
Bofors pro své dělo vyvinul i praktický podvozek. Ten umožňoval střelbu z pochodové sestavy, s omezenou přesností, nebo po rozložení a nivelaci, k čemuž sloužily šroubové podpěry. Toto rozložení a nastavení zvládla cvičená posádka pod minutu. První objednávku učinila Belgie, která si v srpnu 1935 pořídila osm kusů. Poté se s objednávkami roztrhl pytel. Většina tehdejších mocností si pořídila Boforsy, včetně takových zemí, jako Polsko, Norsko a Finsko. Bofors otevírá továrny v Polsku, aby byl schopen objednávky plnit. Poté se probraly i domácí složky a tyto zbraně si pořídily. Kromě Boforsů se dělo vyrábělo licenčně ještě v několika dalších firmách. Počet vyrobených kusů bude obrovský a hlavně není definitivní, vzhledem k faktu, že se vyrábí dodnes. Ale zpět k vývoji. Britové, po důkladném prozkoumání zbraně, požádali o licenci, a když ji získali, zbraň dále zdokonalili. Jednak zjednodušili výrobu, což usnadnilo sériovou produkci, jednak vylepšili zaměřovací systém, mimo jiné i za použití komplexního mechanického počítače. Výsledek byl nazván „QF 40 mm Mark III”, vojáky byl však nazýván dále Bofors.
V této podobě, „QF 40 mm Mark III“ (Mk II byl neméně slavný Vickersův „pom-pom”) se stal standardní lehkým protiletadlovým dělem britské armády. Zbraň byla považována za tak důležitou, že byl v roce 1940 natočen propagační snímek The Gun, který měl dělníky, kteří ji vyráběli, povzbudit k ještě většímu pracovnímu nasazení.

V boji se opět projevilo, že elektromechanický zaměřovací systém je příliš zranitelný, nespolehlivý a nepružný, jinými slovy, často nefungoval úplně optimálně, nebo vůbec. Díky tomu pak měly britské jednotky s touto zbraní horší výsledky než jednotky jiných států, vybavených stejně. Systém se nakonec podařilo modifikovat a vznikl takzvaný „ Stiffkey Sight” k jehož obsluze přibyl ještě jeden člen osádky. Vznikl také lehký dvoukolový podvozek, určený pro letecké výsadky této zbraně. Takto vybavená zbraň byla nazvána „QF 40 mm Mark XII” a poprvé nasazena byla v rámci kanadských jednotek v bitvě o Aleuty.
Experimentovalo se s osazením zbraně na různá vozidla s cíle vytvořit samohybné protiletadlové dělo. Plusem tohoto řešení je operativnost. Samohybná zbraň se může pohybovat s jednotkami a v případě ohrožení spustit palbu bez zdlouhavého rozkládání složeného taženého děla. Osazením na podvozek tanku Crusader vznikl Crusader III AA Mk.I. Vzikla, a ve větším počtu, i lehčí samohybná verze, na podvozku 30.cwt Morrise. Byly nasazeny například v Normandii. Zajímavého použití se dočkaly v Africe, během druhé bitvy u El Alameinu. Zde střílely horizontálně trasovacími náboji, a označovali bezpečný koridor německými minovými poli. Tato praxe byla pak použita i v Evropě, kde výbuchy barevně odlišené trasovací munice definovaly osu různých formací při nočních útocích velkého rozsahu.

Zbraň houfně využívalo také britské námořnictvo. A vracíme se na začátek, používali ji vlastně všichni. Američané dokonce zahájili svoji výrobu bez licence, kterou pak řešili dodatečně. Osadili zbraň na podvoze tanku M 24 Chaffee, čímž vznikl M 19 GMC. Němci získali množství těchto zbraní v Polsku, ve Francii a v Norsku. Japonci ukořistili tyto zbraně v Singapuru a dále je vyráběli. Všichni uživatelé zbraně ponechali ve službě i během studené války – některé slouží dodnes. Po válce, v době, kdy začala být masivněji nasazována proudová letadla, se však zjistilo, že by bylo třeba zvýšit výkon zbraně. Toho se docílilo prodloužením hlavně o deset ráží a v této podobě se také zbraň dodnes vyrábí. Byť došlo k dílčím modernizacím, které dále zvýšily rychlost palby. Děla Bofors ráže 40mm jsou také osazena ve speciálním útočném letounu AC-130.
Děla Bofors v britských službách byla – v taženém uspořádání – na bojiště dopravována vozy Morris Commercial 30.cwt, později pak Morris Quad.
Technické údaje:

• Ráže: 40 mm
• Váha: 1981 kg(L60)/5150 kg (L70)
• Náměr: -5° – 90°
• Odměr: 360°
• Délka: cca 3000 mm v pochodové konfiguraci
• Šířka: cca 1800 mm v pochodové konfiguraci
• Váha střely: 0,955 kg
• Úsťová rychlost: 881 m/s (L60)/1021 m/s (L70)
• Dostřel: 7160 m (L60)/12500 m (L70)
• Rychlost střelby: 120 v/min (L60)/330 v/min (L70)
• posádka: dle použití zbraně

Dělo Bofors bylo součástí stavebnice Bofors 40mm Gun & Tractor od Airfixu. Dělo i tahač jsem tedy vyvedl v pouštní pískové, tak jak sloužily v 1. baterii osmé čety 15. lehkého protiletadlového pluku, připojeného k 7. obrněné divizi v severní Africe v roce 1940. Model je zaprášen pískovým pigmentem.