V rámci programu Lend & Lease byla za druhé světové války dodána Sovětskému svazu spousta materiálu. Jednotlivé prameny se v přesných počtech celkových dodávek do SSSR liší, ale přibližně bylo celkové množství zbraní a materiálu následující: více než 400 000 džípů a nákladních automobilů; asi 13 000 obrněných vozidel (cca 7000 tanků, 1386 typu M3 Lee a 4102 M4 Sherman), cca 11 400 letadel (4 719 Bell P-39 Airacobra), 35 000 motocyklů, 131 633 ks automatických zbraní, 12 997 ks pistolí, 350 000 t výbušnin, 90 nákladních lodí, 15 417 000 párů vojenských bot, 622 100 tun kolejnic (56,5 % z produkce SSSR), 2000 lokomotiv – před válkou měl Sovětský svaz 25 000 lokomotiv (za války vyrobeno jen 446 lokomotiv, z toho mezi lety 1942 a 1945 pouze 92). Dále bylo dodáno 11 000 železničních vozů, ale pouze v okupovaném území SSSR byla ztraceno či poškozeno 428 000 vozů. Z letadel byly, kromě Airacober dodány také Bostony a kolem tisíce Mitchellů, ve verzích C, D a J. Objevily se i Géčka s 75 mm dělem v nose, ale těch bylo jen pár.

Na jaře 1942 byly na nový bombardér přezbrojeny již tři pluky 222. bombardovací letecké divize. Mitchelly se tak mohly zúčastnit např. bojů u Vjazmy, kde létaly bez stíhacího doprovodu. Jejich cíli byly německé automobilní a tankové kolony a soustředění dělostřelectva. Uvedení Mitchellů do služby se však neobešlo bez problémů. Jeden, poměrně závažný defekt se projevil velice záhy – začaly prosakovat palivové nádrže. Na vině byl sovětský letecký benzín 4B – 78, bohatý na aromatické uhlovodíky, které rychle narušují vnitřní vrstvu gumových nádrží. V říjnu 1942 proto všechny B-25 přešly na americký benzín B – 100. Další problémy přinesla zima. Po prvních problémech zimního provozu byly B-25 pro Sovětský svaz vybavovány zimní výbavou hned při výrobě v USA. Dostávaly speciální těsnění, odolnější hydraulické hadice, nemrznoucí hydraulickou kapalinu a kryty kol. Jinak byl ale Mitchell přizpůsobený zimním podmínkám poměrně dobře. Měl systém ředění oleje benzínem, tělesa pro rychlý ohřev olejových nádrží, ofukování skla kokpitu horkým vzduchem a odledování křídel a ocasních ploch pneumatickým systémem a vrtulových listů lihem.

Ve frontovém letectvu se Mitchelly dlouho „neohřály“. V malých výškách se stávaly snadnou kořistí nepřátelského protiletadlového dělostřelectva a ztráty začaly narůstat. Ukázalo se, že nasadit B-25 k taktickým úkolům je neefektivní a 222. letecká bombardovací divize byla na podzim 1942 převedena k dálkovému letectvu. Toto využití bylo na východní frontě logické. Pro taktické úkoly vyhovoval lépe Petljakov Pe – 2, nebo opět z USA dodaný Douglas A – 20 Boston, zatímco u dálkového letectva se dobře uplatnil velký dolet, radiové a navigační vybavení a též nosnost pum „Bé dvacet pětek“. Svými letovými charakteristikami se podobal dálkovému Iljušinu IL – 4, který převyšoval především rychlostí a defenzivní výzbrojí. Aby se k akcím na maximální dolet nemusely do pumovnice montovat nádrže, které by omezily celkovou nosnost jen na dvě pumy FAB-250 na křídelních závěsnících, vyvinuli konstruktéři v závodě č. 156 vnější, jednorázové kartonové přídavné nádrže. Do přídě se k nočním náletům začal rovněž montovat zaměřovač NKPB – 7.

Rychlé a obratné B-25, se kterými posádky navíc často létaly podobným způsobem, jako se stíhačkami, se často používaly jako vedoucí stroje při úderech velkých skupin bombardérů. Krom toho také potlačovaly činnost pozemních prostředků protivzdušné obrany a blokovaly letiště německých nočních stíhačů. V této roli např. působil v roce 1944 v Maďarsku 221. gardový bombardovací letecký pluk, zabezpečující činnost ostatních pluků 15. gardové bombardovací letecké divize. U 2. gardového bombardovacího leteckého pluku byly B-25J s rozšířenou výzbrojí v přídi používány i k nočním bitevním útokům na nepřátelská letiště. Podobně jako jiné stroje sovětského dálkového letectva i Mitchelly se často využívaly k transportním účelům. Kromě osádky se v trupu mohlo směstnat až 20 dalších osob. Kromě lidí se letouny také používaly k přepravě 1 tunu těžkého nákladu a to na vzdálenost až 2 240 kilometrů. Poprvé byly B-25 využity k přepravě nákladů v únoru 1944, kdy dopravou zbraní, léků i potravin podporovaly jugoslávské partyzány. V pumovnici měly přídavné nádrže a na palubě po 12 padákových vacích každý o váze 100 kilogramů, které osádka vyhazovala dvířky v podlaze. Tyto zásobovací lety 15. gardové letecké bombardovací divize pokračovaly až do konečného osvobození Jugoslávie. Při jednom z nich dokonce jeden z Mitchellů sestřelil nad Černým mořem německý bombardér a další poškodil. Do této dopravní činnosti spadal i letecký most během Slovenského národního povstání. Li – 2 a C – 47 během této operace přistávaly ve dne na letišti Tri duby u Bánské Bystrice a Mitchelly B-25 ze 4. gardové letecké bombardovací divize v noci shazovaly padákové vaky se zbraněmi, střelivem a dalšími zásobami. Záhy se však přešlo ke shozům na plochu Rohozná u Brezna nad Hronom, aby byly Tri duby volné pro Dakoty a Lisunovy. K letům nad Slovensko startovaly B-25 z Kalinovky ležící 30 kilometrů jihozápadně od Vinnice na Ukrajině.

V dubnu 1945 používalo sovětské letectvo 497 Mitchellů různých verzí. V srpnu 1945 se sovětské B-25 zúčastnily ještě bojů s Japonci. Po válce byl, podle ustanovení Smlouvy o půjčce a pronájmu, Sovětský svaz povinen vrátit mj. i bombardéry North American B-25 do USA. Pro nákladnost zpátečního přeletu a nadbytečnost letadel, v tomto případě navíc notně olétaných, se ale od vrácení po vzájemné dohodě upustilo a letouny byly v SSSR sešrotovány pod dohledem amerických inspektorů. Tento proces probíhal v letech 1945 – 1947 nejčastěji v ukrajinské Vinnici a to za použití pásových traktorů. Zdaleka ne všechny stroje ale byly zničeny. Např. 330. bombardovací letecký pluk Mitchelly používal až do roku 1949. 14. letecká divize u Poltavy létala na B-25 do roku 1950 a smíšený letecký sbor na Kamčatce vyměnil své už notně staré Mitchelly za proudové Iljušiny IL – 28 dokonce až v roce 1953.

Po válce došlo v SSSR k několika vylepšením „Bé dvacet pětek“. Instalován byl elektrický autopilot C – 1 spojený se zaměřovačem Norden M – 9 montovaným ve verzi J. Koncem roku 1945 pak M – 9 nahradil přesnější německý Lefte – 7, kterého Sověti ukořistili více než 1 000 v závodě firmy Karl Zeiss. Tato úprava však nebyla tak úspěšná, jak bylo zamýšleno. Americký autopilot ale s německým zaměřovačem moc nespolupracoval a neustále se objevovaly problémy. Některé stroje ve verzích G a J Sověti přestavěli na velitelské, dopravní či jako experimentální. Používalo je jak polární letectvo tak i ministerstvo rybolovu k vyhledávání lovišť.

K již zmíněným poznatkům je třeba doplnit, že zkušební i frontoví letci hodnotili North American B-25 velmi kladně. Oceňovali jeho výborné letové vlastnosti, včetně stability za letu, dobrého chování při startu i přistání. Ani při letu na jeden motor si Mitchell nevedl špatně. Při klasickém bojovém nákladu a s přídavnými nádržemi nejenže neztrácel výšku, ale byl schopen i stoupat. Např. S. M. Antonov dokonce po vysazení motoru hned po startu pokračoval v letu k cíli, svrhl bomby na německé kolony u Orla a vrátil se zpět na základnu. Je tedy jasné, že Sovětský svaz získal velmi cenný přírůstek do inventáře dálkového letectva a že v rolích, v nichž se B-25 na východní frontě uplatňoval, se jednoznačně osvědčil.

Sovětského Mitchella B-25 C jsem stavěl ze stavebnice… To je vlastně zajímavý příběh. Model jsem dostal s tím, že se jedná o stavebnici značky Bílek, což byly jejich vlastní obtisky a přebalené výlisky Italeri. A je fakt, že bych si byl všiml dříve, že něco nehraje, kdyby nebyly všechny díly pečlivě vycvakány z rámečků a uskladněny v sáčcích se zámky. Stavba je totiž bezproblémová a návod v podstatě nepotřebujete. Takže jsem zradu zjistil až ve chvíli, kdy jsem potřeboval složit motory a zjistil, že vypadají zásadně jinak, než u Italky. Nastala tedy mravenčí práce se zjišťováním, kdo další dělal Mitchella verze C v tomto měřítku. Postupně jsem se dobral k tomu, že model pochází z produkce DZI, Doněckého Zavodu Igrušek na Ukrajině, z osmdesátých let. A následně, že je tedy vyrobený z forem stavebnice firmy Frog z roku 1964. Aby nebyl Bílek úplně upozaděn, obtiskový aršík pocházel od něho. Prastarý Frog se stavěl velmi dobře, stavebnice neukrývá zásadní pasti, i když, na tmel samozřejmě došlo. Nepodařilo se mi, tradičně, dovážit stroj na nos, buďto to hodně přeženu, nebo dám málo, jako v tomto případě. Postavený model má tudíž za proskleným nosem uskladněny nějaké bedny (vyrobené z olůvka). Interiér se od skutečného stroje patrně také odlišuje, tyto díly chyběly a musel jsem je dodělat z destičky. Tentokrát se mi nepodařilo nikde nic ulomit, taže mě nečekaly přůběžné opravy. Doplnil jsem anténní lanko, v tomto případě i se sloupky. Kamufláž jsem zvolil podle aršíku, a jelikož sovětský stroj je tam jen jeden… „Golubaja 11“ byl stroj 15. gardového Sevastopolského bombardovacího leteckého pluku v sestavě 4. gardové Brjanské bombardovací letecké divize. Tento útvar a samozřejmě i tento konkrétní letoun, s posádkou gardového nadporučíka A. P. Anisimova, se zúčastnil shozů zbraní a zásob během leteckého mostu na pomoc SNP v září 1944. Opět jsem měl během stavby občas pochybnosti, ale výsledek je nakonec celkem slušný. Když jsem řešil, jak očoudit za výfuky, musel jsem chvíli hledat, jak měl vlastně B-25C řešený výfukový systém.

A teď už k fotografiím.