Leichter Panzerspähwagen 222

Lehký čtyřkolový obrněný automobil Sd.Kfz.222 vznikl roku 1938 jako nástupce Sd.Kfz.221, na kterém se při válečném nasazení objevila slabá místa. Celý oficiální název nového obrněnce zněl „leichte Panzerspähwagen (2cm) (Sd.Kfz.222)“. Nový vůz byl vyzbrojen rychlopalným kanonem KwK 30 ráže 20 mm, díky němuž si měl dokázat poradit i s lehčí obrněnou technikou protivníka. Nakonec vznikl ve dvou hlavních výrobních variantách, označovaných jako Ausf. A a Ausf. B, které se lišily použitou verzí podvozku a pohonnou jednotkou.
Sd.Kfz.222 první verze byl založen na unifikovaném podvozku Einheitsfahrgestell I (tovární označení Horch 801/EG I). Trup Sd.Kfz.222 byl tvořen rovnými pancéřovými plechy navařenými na sebe v různě ostrých úhlech, aby na celém vozidle prakticky nebyla plocha, na kterou by mohla dopadnout nepřátelská střela kolmo. Zajímavým prvkem byl trojúhelníkový pancíř se zaoblenými rohy, který chránil středy kol.
Z kapoty vystupovala čelní stěna kabiny se dvěma průzory pro řidiče. Po jednom průzoru měl řidič také v bočních stěnách svého stanoviště. U raných vozidel byly všechny čtyři průzory shodného provedení. V průběhu výroby však došlo ke změnám. V čelní desce byly průzory stále dva, ovšem jiného provedení než původně. Levý byl výrazně větší a narozdíl od toho pravého byl otevíratelný. Nové byly rovněž průzory v bočních stěnách.
Řidič seděl v přídi vozu mírně nalevo od jeho středové osy a ovládal vůz pomocí klasického automobilového volantu. Sd.Kfz.222 měl obě nápravy řiditelné, což výrazně zvětšilo obratnost vozidla. Řízení zadních kol však bylo možno uzamknout, což bylo také pro jízdu vyšší rychlostí doporučeno. Na bocích vozidla byly průlezy tvaru nepravidelného lichoběžníku, jimiž se dalo dostat na stanoviště ridiče.
Za stanovištěm řidiče, v nejširší části trupu, byla hlavní kabina s plně otočnou bojovou věží. Strop kabiny před věží byl plný, tvořený ocelovou deskou, za věží jej tvořila již jen hustá drátěná mříž, která částečna sahala až nad motorový prostor a umožňovala proudění vzduchu k zde uloženému chladiči. Věž byla svařena z plechů o síle 8 mm a měla tvar nepravidelného desetibokého komolého jehlanu. Neměla strop, její přední část chránil zvýšený rám vyplněný pletivem, výklopný do stran. Pletivo samozřejmě nedokázalo odolat střelbě, mělo však sloužit hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla. Nechránilo ani před rozmary počasí.
Na hraně dvou čelních stěn věžičky byl výřez, kterým procházela hlaveň již zmíněného kanonu KwK 30 L/55 ráže 20 mm. Nalevo od něj pak byl v čelní stěně věže další výřez a to pro hlavěn kulometu MG34. Kanon KwK 30 měl kadenci střelby okolo 280 ran za minutu a s protipancéřovou municí dokázal na vzdálenost 500 metrů probít až 20 mm silný pancíř. Pro kanon bylo na palubě k dispozici 180 kusů munice, pro kulomet to bylo 1050 nábojů. Obě zbraně byly uchyceny na společném podstavci, tzv. Sockellafette. Tato lafetace umožňovala vertikální náměr od -7° do +80°, V tomto náměru mohly obě zbraně sloužit jako improvizovaná protiletadlová obrana. Nejsem si jistý, nakolik byl kanón učinný při vyšší letové hladině, ale u nízko letících strojů to bylo myslím celkem jedno. Náměru do +20° šlo přitom dosáhnout i s uzavřeným krytem, pro míření nad 20 stupňů již bylo nutno kryt otevřít.

Posádka byla trojčlenná. O řidiči jsme již mluvili. Další dva členové posádky, tedy nabíječ a velitel, který zastával i roli střelce, měli své stanoviště ve věži a hlavní kabině pod ní. Výhled z věže zajišťovala trojice průzorů, kabina pod ní žádné průzory neměla. Tito dva členové posádky do vozidla nastupovali buďto průlezy u řidiče, nebo také mohli použít otevřený strop věže.
Dál k zádi se tup zužoval. Zde se nacházel motor a převodovka. Strop, který byl za věží tvořen jen pletivem, přecházel nad motorem opět do pancéřové desky. Zásoba paliva bývá uváděna jako 100 litrů.
Pohonnou jednotku získal Sd.Kfz.222 spolu s podvozkem. Byl jí benzínový osmiválec Horch V8 3,5 l. Agregát o objemu 3517 ccm dával maximální výkon 75 koní při 3600 otáčkách. Převodovka Horch Einheits umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho vzad. Sd.Kfz.222 Ausf. A vážil pravděpodobně cca 4,4 tuny. Byl schopen vyvinout maximální rychlost 75 km/h. Síla pancéřování u vozu verze A se pohybovala od 14,5 mm na čelní stěně, přes 8 mm na bocích a zádi až k 5 mm u podlahy a stropu.
Prakticky celou zadní stěnu trupu zabíral kryt servisního otvoru pro přístup do motorového prostoru. Kryt byl mřížovaný aby jím mohl proudit vzduch k pohonné jednotce. V průběhu výroby začal být přes zadní stěnu trupu montován dodatečný pancéřový kryt, který záď vozu opticky prodloužil. Podle některých autorů nešlo ani tak o dodatečný pancíř, ale o filtr, který měl zabránit vnikání prachu do motoru. Z afrického bojiště se měl tento doplněk rozšířit i jinam. Smysl dává obojí výklad a je možné, že dodatečný kryt plnil obě uvedené role současně. Přístup k motoru byl možný také skrz velký servisní otvor ve stropě zadní kapoty a dva menší v jejích bočních stěnách. Z motorového prostoru vycházel na každou stranu jeden výfuk, který pak mizel za zadním blatníkem pod trup vozu.
Volný prostor na bocích trupu mezi předním a zadním blatníkem byl využit pro zavěšení různého materiálu. Na levé straně vozu, za průlezem řidiče, byl zavěšen velký box na nářadí. Na pravé straně viselo rezervní kolo. Někdy byla vozidla doslova poseta dalšími zavěšenými boxy, heverem, hasícím přístrojem, kanystry na benzín i vodu apod. Zejména to platilo pro vozy nasazené v Africe, které si díky tomu prý dokonce vysloužily přezdívku „cikánský karavan“.
Sériová výroba Sd.Kfz.222 byla zahájena v roce 1938 a probíhala až do roku 1943. Byly do ní zapojeny firmy Horch, který dodával podvozky, Eisenwerk Weserhütte, který dodával trupy a továrny Schichau, Büssing-NAG,samozřejmě Rheinmetall, který byl dodavatelem kanonové výzbroje a Maschinenfabrik Niedersachsen Hannover, které zajišťovaly konečnou montáž vozů. Nejprve probíhala výroba Sd.Kfz.221 a Sd.Kfz.222 paralelně, počátkem roku 1940 došlo k jejímu zastavení. Pro Sd.Kfz.221 to bylo zastavení definitivní, zatímco produkce Sd.Kfz.222 se znovu rozběhla v létě téhož roku.

Nešlo však o pouhé obnovení původní výroby, ale o vznik nové upravené verze vozu, která byla označena jako Ausf. B. Hlavní změnou bylo využití modernizovaného posíleného podvozku Einheitsfahrgestell I s novým továrním označení Horch 801/v. Nový podvozek s sebou přinesl také nový motor a sice Horch V8 3,8l o bsahu 3,823 litru s maximálním výkonem 81 koní při 3600 otáčkách za minutu. Posílení konstrukce podvozku a výkonnější motor konečně umožnil konstruktérům vyřešit také druhý palčivý problém – slabé pancéřování. Sd.Kfz.222 Ausf. B mohl díky popsaným změnám dostat čelní pancíř o síle 30 mm. Původní kanon KwK 30 byl nahrazen modernějším KwK 38 stejné ráže ale s vyšší kadencí střelby. Další úpravou byla změna způsobu uchycení zbraní. Namísto původní lafety s podstavcem začala být používána efektivnější závěsná lafeta Hängelafette 38. Díky tomu vzrostl již tak obdivuhodný maximální vertikální náměr z 80° na 87° což ještě zlepšilo možnosti vedení palby na nepřátelská letadla. Kvůli novému způsobu zavěšení zbraní musel být zvýšen pletivový rám nad přední částí věže.
Hmotnost vozu stoupla díky úpravám o dalších zhruba 400 kg na konečných 4,8 tuny. Přesto však došlo ke zvýšení maximální rychlosti na 80 km/h. V roce 1941 mělo podle některých autorů dojít k další modernizaci pohonné jednotky. Agregát Horch V8 3,8l měl být pomocí zvýšení kompresního poměru posílen na maximální výkon 90 koní. Sd.Kfz.222 pak měl být schopen vyvinout na silnici rychlost až 85 km/h. V průběhu výroby byl také zrušen zajímavý prvek zmíněný ze začátku. Ony trojúhelníkové kryty na kolech. U pozdních vozidel se již nevyskytovaly.
Celkem bylo postaveno 989 kusů těchto vozidel, Sd.Kfz.222 se tak stal nejpočetnějším německých čtyřkolovým obrněným automobilem druhé světové války. V roce 1938 prodali Němci 12 kusů do Číny, která je pak nasadila proti jejich spojenci, Japonsku. Během války dodalo Německo 20 kusů také Bulharské armádě.
Sd.Kfz.222 sloužily na všech frontách, kde Německo bojovalo. I přesto, že během války zastaraly, se některé exempláře udržely u jednotek zřejmě až do konce války. Bojové podmínky ruské fronty naplno ukázaly nevhodnost těchto vozidel pro pohyb mimo zpevněné komunikace.
Mezi hlavní slabiny SdKfz 222 patřilo složité řešení zavěšení kol, ostatně charakteristické pro všechny Horchy, které bylo náchylné k poruchám a to zejména v podmínkách ruských cest, v podzimních a jarních období plných bláta, které celý systém zanášelo a poškozovalo.
Technické údaje:

• Délka: 4,80 m
• Šířka: 1,95 m
• Výška: 1,75 m
• Hmotnost: 4,8 t
• Motor: Zážehový vidlicový osmiválec Horch, obsah 3517 ccm, kapalinou chlazený
• Výkon: 75 hp
• Max.rychlost: 80 km/h na silnici
• Dojezd: 320 km, v terénu klesal na 200 km
• Posádka: 3 muži
• Výzbroj: Kanón KwK 30(38) ráže 20 mm, kulomet MG34

Můj Sd.Kfz.222 je Ausf. B, kamuflovaný doubarevným hadovitým schématem. Podle označení patřil do SS-Panzergrenadier Regiment 9 „Germania“ (9. pluk pancéřových granátníků SS „Germania“), což byla součást SS-Panzergrenadier Division 5.„Wiking“ (5. divize pancéřových granátníků SS „Wiking“). Období bitvy u Kurska – červenec 1943. Stavěno z krabičky, nemám fotopodklad pro konkrétní stroj.