Bristol Beaufighter

Vznik Bristolu Beaufighter byl vlastně improvizace. Na tom nakonec není nic špatného, improvizací toho v historii vzniklo poměrně hodně. Něco se ukázalo být řešením nouzovým a dočasným, něco se naopak ukázalo být v praxi velmi funkčním a potřebným. Kam patří Beaufighter ? osobně bych ho řadil spíše do druhé skupiny, i když byl později nahrazen typem lepším, výkonějším a zejména specializovaným. Před válkou, kdy Hitler už nepokrytě porušoval Versailleskou smlouvu a formoval armádu a letectvo nacistického Německa, Jako velmi slibné se jevily těžké stíhačky Messerschmitt Bf-110. Podobný stroj britské RAF chyběl. Na vývoji se sice pracovalo, ale bez významnějších výsledků. Změna nastala na jaře roku 1939, kdy se konstruktéři firmy Bristol rozhodli, jak výše zmíněno, tak trochu improvizovat, použít křídlo a ocasní plochy již vyráběného bombardéru Beaufort a dopracovat nový, poměrně stíhlý trup pro dvoučlenou osádku. Při tom zjistili, že bude třeba udělat ještě 100 a jednu změnu (díky novým motorům se muselo přepracovat uchycení, tím došlo ke změně těžiště a musela se měnit délka trupu a podobně), ty však byly ku prospěchu věci. Vývoj šel poměrně rychle a letoun byl připraven k letovým zkouškám již na podzim téhož roku. Ministerstvo letectví bylo doslova nadšeno a stroj objednalo dokonce před zalétáním prototypu. Za rok se tak dostávaly první sériové stroje k bojovým útvarům. Stroj dostal jméno Beaufort Fighter, což bylo záhy zkráceno na Beaufighter a ještě později na krátké Beau.
Prototyp s motory Bristol Hercules dosáhl rychlosti 540 km/h a blížil se tak výkony Hurricanu – pravda, bez výzbroje. Třetí prototyp nesl plnou výzbroj, pancéřování, kyslíkové lahve, neprůstřelné čelní sklo a fotokulomet. Stroj měl nést šest kulometů, které měly být původně v pouzdře na spodní části trupu, ale zástupce náčelníka štábu letectva navrhl, aby byly vestavěny symetricky do křídla. To by však znamenalo přepracovat umístění přistávacích reflektorů, a tak byly umístěny asymetricky, dva v levém a čtyři v pravém. Tato poměrně neobvyklá konfigurace se udržela po celou dobu produkce. Výzbroj a výbava se na výkonech podepsaly rychlost třetí prototypu klesla těsně pod 500 km/h.
Pod přídí letounu tak zůstaly čtyři kanóny Hispano o ráži 20 mm, původně nabíjené bubnovými zásobníky po 60 nábojích. Ty za letu měnil druhý člen posádky. Později už bylo střelivo standardně v pásech. Dále mohl letou nést dvě pumy po 1000 librách, jedno torpédo ráže 457 mm či baterii osmi raket RP-3 v různých kombinacích. K vidění tak mohl být stroj s raketami, torpédem, kterému po odhození zbyla ještě hlavňová výzbroj, schopná smést z oblohy vícéméně jakýkoli stroj protivníka.

V roli útočných letounú Beaufightery vydržely v podstatě až do příchodu Typhoonů, v roli stíhaček zase do příchodu Mosquitt. Přece jen, musely se dříve či později projevit stejné problémy, jaké dohonily Bf-110. Jako stíhač v manévrovém boji byl příliš těžkopádný a jednomotorovým strojům se prostě rovnat nemohl.
Některé stroje byly pokusně vybaveny řadovými motory Rolls-Royce Merlin. Ty měly sice menší výkon, než motory Hercules, ale díky menšímu aerodynamickému odporu byly rychlejší, než soudobé verze s hvězdicovými motory. S novou verzí motorů Hercules už Merlinů nebylo zapotřebí – nadto po Merlinech byla velká poptávka v jednomotorových strojích. Navíc, v další roli Beaufighteru nebyla rychlost až tak zásadní. Britové už od začítku věděli, že noční stíhačky bude třeba. Situace se stala naléhavější v bitvě o Británii a po zahájení bombardování Londýna přímo kritickou. Britové situaci řešili. Nad Londýnem létaly černě natřené Spitfiry, Hurricany a Defianty, se stínítky nad výfuky a se speciálním osvětlením kokpitu, aby pilot nebyl oslněn, a snažily se najít německá letadla. Sloužil jim k tomu jen vlastní zrak pilotů a svit měsíce, nebo protiletadlových reflektorů. Radar byl ještě příliš rozměrný a těžký, aby ho malé stíhačky unesly. Takový Blenheim ho sice unesl, leč zase byl příliš pomalý. He-111 ještě dohonil, ale Ju-88 nebo Do-217 už ani náhodou. Navíc měl pouze kulometnou výzbroj, která byla na celokovová německá letadla už příliš slabá. Beaufighter měl výhody obou. Byl velý a silný, palubní radar unesl bez problémů, a zároveň byl rychlý jako jednomístné stroje. Ač i používání radaru mělo zpočítku svá úskalí, byl v této roli Beaufighter velmi úspěšný, dokud ho nenahradila Mosquitta a americké P-61 Black widow. Celkem se této „nouzové” stíhačky vyrobilo 5928 kusů a u pobřežního letectva, na dálném východě a v Austrálii sloužily Beaufightery až do roku 1960. Za zmínku též stojí, že měly poměrně tichý chod (týká se dle mého názoru verzí s motory Hercules, které měly na výfukových svodech tlumiče), v nízkém letu se mohly poměrně nepozorovaně přiblížit a velmi nepříjemně překvapit pozemní jednotky nepřítele. Japonci se o tom přesvědčili v Barmě, kde začali Beaufighterům přezdívat „Šeptající smrt”. Kvůli této vlastnosti a kvůli drtivé palebné síle..
Technický popis:

• Výrobce: Bristol Aeroplane Company, Bristol, Velká Británie
• Typ: Dvoumístný stíhací/bitevní/víceúčelový letoun
• Motor:
  • 2x vzduchem chlazený dvouhvězdicový přeplňovaný čtrnáctiválec Bristol Hercules X o výkonu 1185kW (1589k)
  • 2x kaplinou chlazený dvanáctiválec do V Rolls-Royce Merlin XX o výkonu 984 kW (1320k)
• Výzbroj: v různých kombinacích letou nosil:
  • 4x kanón British Hispano Mk.II ráže 20 mm ve spodní části přídě, nejprve s bubnovými zásobníky po 60 nábojích, měněných za letu druhým členem posádky, později s pásy po 240 náboji na zbraň.
  • 6x kulomet browning M 2 ráže 7.7 mm, umístěný nesymetricky v křídlech
  • 8x neřízená raketa RP-3
  • 2x puma kalibru 1000 lb (454 kg)
  • 1x torpédo ráže 457 mm
  • 1x pohyblivý kulomet Vickers GO, nebo Browning M 2 ráže 7,7 mm, ovládaný druhým členem posádky.
• Rozpětí: 17,65 m
• Délka: 12,6/13,03 m
• Výška: 4,84 m
• Nosná plocha: 46,73 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 6 382/6 305 kg
• Vzletová hmotnost: 9 525 kg
• Maximální rychlost: 516/484 km/h
• Stoupavost: 10/9,8 m/s
• Dostup: 8 077 m
• Dolet: 1 882,9/1 673,7 km

Postavený stroj zbarvením odpovídá Beaufighteru RAAF v tichomoří, stroji 31, letky, 77. křídla v Holandské východní Indii v roce 1944. Navíc je bigglessovský rudý pruh, model jsem stavěl tak trochu pod vlivem knížky Biggless na Borneu. Model jsem ztmavil hnědočerným nástřikem hodně zředěnou barvou, který má napodobovat povětrnostní vlivy. Dále je model očouzen u ústí zbraní a u výfuků.