Curtiss SB2C Helldiver

Kořeny vzniku Helldiveru sahají až do roku 1938. Tehdy se začaly vyrábět Douglasy SDB Dauntless a jelikož i USA uplatňovaly systém, při kterém se při zahájení výroby jednoho typu již začínalo pracovat na vývoji jeho budoucí náhrady, předalo námořnictvo leteckým firmám požadavky na nový stroj. Důraz byl kladen na větší kapacitu nesených bomb, a na celkově vyšší výkony. Z nabídnutých projektů byly vybrány dva. Brewster XSB2A, který se služby dočkal pod jménem Bucaneer. A Curtiss XSB2C, budoucí Helldiver. Na něm začaly práce v květnu 1939.
Smlouvu na 370 strojů podepsalo námořnictvo ještě před dokončením stavby prototypu. Bylo to možná trochu ukvapené. Stavba se zpožďovala a první prototyp vzlétl týden před Vánoci 1940. Než prototyp v únoru 1941 havaroval, byl intenzivně zkoušen. S nevalnými výsledky. Letoun se špatně a složitě ovládal, byl nestabilní a nebyl příliš obratný. Během čtrnácti prototypů došlo k řadě změn a upravovaly se pak následně i sériové stroje. Jako první byly zpevněny ocasní plochy a přesunuta výzbroj z trupu do křídel. Na těch se také objevily závěsníky. Ty plnily vedlejší úlohu, hlavní náklad byl v trupové pumovnici.

Od roku 1942 se vyráběly SB2C-1A v nové továrně ve městě Columbus v Ohiu. Zde byly dvě výrobní linky. Jedna sloužila k výrobě, a nově vyrobené stroje na druhé lince procházely úpravami. Když v roce 1943 nastala druhá fáze úprav, obnášela na 800 změn. A to se jich zatím moc nevyrobilo. Po dvoustém stroji obdržely Helldivery dva kanóny ráže 20mm.
Zájem o suchozemskou verzi projevila i armáda, zřejmě pod dojmem nasazení německých Stuk v Polsku a Francii. Denavalizovaná verze přišla o hák, zachovala si však skládací křídla. Dostala širší kola a ostruhové kolečko mělo delší zdvih. Letou obdržel označení A-25A.
Stavba se opět zdržovala, do března 1943 vzniklo 9 prototypů, takže když se A-25 začaly vyrábět, armáda nevěděla co s nimi. Mezitím totiž dostala A-24, což byly denavalizované Dauntlessy. Učinila s nimi podobnou zkušenost, k jaké došli i Němci. Letouny tohoto typu a těchto výkonů, lze použít pouze, když je nepřítel uzemněn, jinak utrpí ztráty jak od stíhačů, tak od protiletadlovců. K tomu si navíc musíme připočíst značnou nezkušenost posádek – američtí letci měli pramálo možností nabrat se střemhlavými bombardéry nějaké bojové zkušenosti. Koncem roku jsou letouny označeny jako RA-25A a zařazeny mezi nebojové. Zájem o ně jevili Australané, po převzetí deseti kusů však tuto zakázku zrušili. Vyrobilo se na 900 strojů A-25A, 410 z nich bylo zpětně navalizováno a předáno námořní pěchotě.

Ač se výrobce snažil letoun neustále zlepšovat, mezi letovými osádkami oblíben nebyl, a vytýkali mu stále to samé. Letoun byl těžký, těžkopádný, špatně ovladatelný, a silně nestabilní. Jediným štěstím Curtisse bylo, že v té době bylo potřeba všechno, co má křídla. Poprvé naszeny byly Helldivery na podzim roku 1943, kdy z paluby USS Bunker Hill bojovaly o Kwajalein, Eniwetok, Truk, Tinian a Rotu.
Objevil se jeden prototyp plovákové verze, ale byl brzy jako neprespektivní zavržen. Od jara 1944 se vyráběla verze SB2C-3, kterou vyráběl i Fairchild jako SBF a automobilka Canadian Car & Foundry jako SBW. Letové vlastnosti se nezlepšily, vypovídá o nich fakt, že 26 letounů SBW-1B, které byly poslány do Británie bylo velmi rychle posláno zpět.
Ke zlepšení došlo až u verze SB2C-4, která byla nejpočetnější verzí vůbec. Došlo k instalaci děrovaných brzdných štítů, vrtulového kužele ale také ke zjednodušení zasklení kabiny. Mohla také nést osm raket HVAR ráže 127mm. Této verze se vyrobilo 2 415 strojů.
Poslední verzí byla SB2C-5, její výroba skončila s koncem války. Tato verze měla o 35 galonů větší kapacitu nádrží. Ačkoli až do konce války nezískaly oblibu, přesto se na porážce Japonska podílely významnou měrou, především díky svým počtům. Nasazení se dočkaly i po válce. Osádky svým stojům přezdívaly „Son of the Bitch Second Class”, tedy „Zkurvysyn druhého stupně”. Jeden z manažerů firmy Curtiss později prohlásil, že Helldiver byl válečným křížem, který firma musela nést. Dlužno ovšem podotknout, že si na sebe tento bič upletli sami.

Technický popis – SB2C-1:

• Výrobce: Curtiss – Wright Corporation, Columbus, Ohio, USA
• Typ: Dvoumístný střemhlavý bombardovací letoun
• Motor: Vzduchem chlazený dvouhvězdicový čtrnáctiválec Wright R-2600-8 Twin Cyclone o výkonu 1 268 kW (1 700k)
• Výzbroj: 4x pevný kulomet Colt-Browning M2 ráže 12,7 mm v křídlech a 1x pohyblivý kulomet Colt-Browning M2 ráže 12,7 mm, 2000 liber bomb v pumovnici a 500 pod každým křídlem.
• Rozpětí: 15,15 m
• Délka: 11,17 m
• Výška: 4,50 m
• Nosná plocha: 39,21 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 4 588 kg
• Vzletová hmotnost: 6 182 kg
• Maximální rychlost: 452 km/h
• Stoupavost: 8,9 m/s
• Dostup: 7 650 m
• Dolet: 1 770 km

Model Helldivera má standardní námořní zbarvení strojů US NAVY za druhé světové války. Označení by mělo odpovídat letce VB-4 na palubě USS Hornet, roku 1943. Stroj je postaven bez významných vylepšení, stavebnic umožňovala postavit křídla pohyblivá, to se ne zcela povedlo. Není patinován.