Bell UH-1 Iroquis

Přestože Bell nedosáhl od Modelu 47 žádných velkých úspěchů s pístovými vrtulníky, nakonec společnost uspěla 23. února 1955, kdy získala kontrakt na nový armádní zdravotnický a evakuační vrtulník. Obdržel firemní označení Bell Model 204 a vojenské označení XH-40. Byly objednány tři prototypy, první let se uskutečnil 22. října 1956.
Model 204 byl Bellův první vrtulník s turbínou. Konkrétně se jednalo o turbínu Lycoming T53-L-1 s výkonem 700 koňských sil. Stroj používal tradiční konfiguraci hlavního rotoru a menšího ocasního rotoru, hlavní rotor byl dvoulistý, což se stalo typickým znakem tohoto stroje. Přistávací zařízení tvořily jednoduché lyžiny. V ocasní části byl vybaven horizontální plochou pro zajištění stability při dopředném letu.
První tří prototypy XH-40 byly následovány šesti testovacími stroji YH-40. YH-40 dostal turbínu T-53-L1A s vyšším výkonem, celkem 770 koňských sil. Kabina stroje byla zmenšena. YH-40 mohl nést pilota, druhého pilota a šest cestujících. První stroj byl US Army dodán 30. června 1959, spolu s dalšími devíti předprodukčními stroji HU-1 Iroquis (Irokéz). HU znamenalo Helicopter, Utility, tedy pomocný vrtulník, a označení Hu-1 tedy brzo vedlo k pojmenování Huey. Toto pojmenování ho provází celou kariérou až dodnes, oficiální Iroquis se nikdy neujalo.
Armáda objednala postupně objednala 183 strojů HU-1A, včetně 14 s dvojím řízením a přístroji pro „let poslepu“ sloužící pro výcvik. Dodávka byla dokončena v roce 1961. Armáda používala HU-1 na Aljašce, v Evropě a Koreji. HU-1 byl později nasazen ve Vietnamu, když se konflikt rozhořel naplno. Mnoho z těchto strojů bylo provizorně vybaveno kulometem Browning nebo M60 ráže .30 na pevných uchytech vedle obou bočních dveří a dvěma raketomety, každý na osm 70mm (2,5″) neřízených raket.
Armáda tedy žádala od firmy Bell změny modelu HU-1, vznikla tak verze HU-1B, první kusy byly dodány v březnu 1961. Zatímco předtím se vrtulník zmenšoval, teď se šlo opačným směrem. HU-1B byl prodloužen, pobral teď sedm pasažérů, nebo 1360 kg nákladu. Poháněla jej turbína T-53-L-5 s výkonem 1100 koňských sil. Certifikace tohoto stroje proběhla v dubnu 1963 a celkem bylo vyrobeno nejméně 1033 kusů HU-1B a Modelu 204B, jak se jmenovala civilní verze.
V září 1962 přešla americká armáda na nový systém značení. HU-1A byl přejmenován na UH-1A, HU-1B potom na UH-1B. Tento stroj byl nasazen ve Vietnamu, nesl zbraňový systém M6E3, složený ze 4 kulometů M60, po dvou na nosnících na každém boku, mohly být zaměřovány a ovládány pilotem, a raketometů. Transportní verze tohoto vrtulníku byly vybavené kulometem M60 na pohyblivém závěsu v prostoru bočních dveřích, aby mohly poskytovat palebnou podporu pěchotě, která prováděla výsadek.

Používání zvláštních vrtulníků vybavených kulomety a raketami – „Gunships“ – pro podporu „Slicks“ (jak se říkalo transportním vrtulníkům UH-1) a „DustOffs“ (jak se přezdívalo zdravotnickým strojům) vedlo k výraznému poklesu bojových ztrát celé skupiny. A tak přestože se někteří armádní činitelé domnívali, že vrtulníky jsou příliš citlivé pro bojové nasazení v přední linii, ztráty Hueyů byly překvapivě přijatelné.
Gunship UH-1B byl ale málo výkonný. Obtěžkán zbraněmi a municí byl pomalejší než transpotní UH-1, které měl doprovázet. Bell tedy vytvořil další variantu, označenou UH-1C, ktera byla výhradně určena pro roli Gunshipu. Obsahovala lepší turbínu, T-53-L-11, velké zásoby paliva a nový rotor, který měl delší listy, ale byl lehčí a poskytoval lepší manévrovací schopnosti. UH-1C byl uveden v září 1965, ale bylo postaveno jen 750 kusů, protože Bell již připravoval optimalizovanou verzi AH-1 HueyCobra. To byl gunship, postavený na technologii UH-1C. AH-1 Cobra prokázal lepší manévrovací schopnosti a větší rychlost. Také měl podstatně užší profil a tím se stal složitějším cílem než vrtulníky Huey. Přesto gunshipy Huey se střelci ve dveřích nákladového prostoru zůstaly ve Vientamu až do konce války. Přece jen na rozdíl od Cobry uměly střílet i do zadní polosféry, a pak, víc očí, víc vidí. A střelci znamenali další oči. Navíc, vrtulníků AH-1, které by Hueye nahradily, prostě nebyl dostatek…
UH-1B a UH-1C byly postupně vybaveny vylepšenými zbraňovými systémy :

• XM3: měl na rozdíl od obvyklé sestavy M-6E3 (raketometů na 8 raket a 4 kulometů) raketomety s 24 raketami a žádné kulomety.
• XM16: byl podobný původní M6E3, ale používal raketomety XM-158 na 7 raket a 4 kulomety
• M5: obsahoval granátomet M75 40mm v nosu stroje, s kadencí kolem 220 ran za minutu.
• M21: nahrazoval XM-16. Zůstaly mu raketomety XM-158, ale obě dvojice kulometů M60 po stranách stroje byly nahrazeny dvěma šestihlavňovými kulomety GE M-134 typu Gatling, ráže 7,62mm. Tito „miniguny“ měly kadenci až 2000 ran za minutu.

Gunshipy Huey vybavené systémem M5 se nazývaly Frog, se systémy XM3 Hog. Byla možná i kombinace obou. Vrtulník se pak nazýval Heavy Hog. Některé stroje byly také přezdívány Cobra nebo Snake, hlavně na začátku války ve Vietnamu, ale toto se změnilo s příchodem „pravé“ Cobry AH-1.

Existovalo samozřejmě i mnoho dalších variací, jako vybavení raketomety XM-159 s 19 raketami na místo XM-158 a další improvizované zbraňové úchyty. Některé stroje byly vybaveny zásobníky s minami do minometů, které svrhávali na nepřátelské pozice. Tato „šílená“ verze – Mortar Aerial Delivery – MAD – se ukázala velmi účinná pro boj v džungli.
Některé UH-1B byly také vybaveny šesti francouzskými drátem řízenými protitankovými raketami SS-11, Američany používanými pod označením AGM-22B, ale nikdy se z nich nestala oblíbená zbraň. SS-11 musela být řízena operátorem, sledujícím raketu a ovládajícím jí pomocí joystiku, jehož pokyny se přenášely do rakety po drátu, který mezi sebou a vrtulníkem za svého letu odvíjela. To vyžadovalo dobře trénovanou posádku. Výsledky tomu úpně neodpovídaly – přesnost těchto raket byla velmi malá.
Na jaře 1972, ke konci americké účasti ve Vientamu, byly některé UH-1B vybaveny novou raketou BGM-71 TOW (tube-launched, opticaly-tracked, wire-guided). Jak už název napovídá, je to po drátě řízená raketa jako SS-11, ale obsahuje mnohem chytřejší řídící systém, operátorovi stačí neustále sledovat cíl, a řídící systém udělá zbytek. Na obrněnou techniku bylo odpáleno 81 TOW, s celkem 57 úspěšnými zásahy. 20 SS-11 zaznamenalo jen 3 zásahy. Nasazení TOW ve Vietnamu vydláždilo této zbrani cestu k širokému použítí v poválečné éře.
Poslední variantou Bellu 204 zakoupenou armádou byla varianta UH-1M, která obsahovala jak nové stroje, tak přestavby z UH-1C. UH-1M obsahoval novou turbínu T53-L-13 se 1400 koňskými silami, vybaven byl „Iroquois Night Fighter And Night Tracker (INFANT)“, systémem pro noční vidění, založeném na televizi při velmi nízkém stupni osvětlení a vyhledávacím světlometem a novým zbraňovým systémem M21. UH-1M byl nasazen do Vietnamu v roce 1969 v poměrně malém počtu.
V březnu 1962 získal Bell kontrakt pro námořní pěchotu (USMC) na dodávku útočného a podpůrného vrtulníku, což vedlo k verzi UH-1E. Mariňáci získali celkem 250 těchto strojů, které byly podobné UH-1B, ale byly vybaveny dalším zařízením, jako byl vnější vyprošťovací naviják, brzda rotoru pro upevnění během plavby a upravená elektronika. První let UH-1E se konal v únoru 1963, dodávky začaly v únoru 1964. Rotor použitý u strojů UH-1C byl zaveden do produkce UH-1E v roce 1965. Mariňáci také získali 20 TH-1E strojů pro výcvik.
V červnu 1963 Bell získal další kontrakt, tentokrát od US Air Force, na vrtulník vybavený raketami, nová verze byla označena UH-1F. Jednalo se opět o subverzi UH – 1B. UH-1F měl ještě šiřsí rotor, celkem 14.63m a turbínu T58-GE-3 s výkonem 1290 koňských sil. První UH-1F vzlétl 20. února 1964, dodávky začaly začátkem září 1964. Celkem bylo vyrobeno 164 kusů. Některé byly později upraveny na UH-1P, vrtulník pro psychologický boj, nesoucí velké tlampače, tyto vrtulníky se pak proháněly nad džunglí a vyzývaly nepřítele, aby se vzdal. Opět bylo vyrobeno několik strojů ve cvičném provedení. Bell také vytvořil variantu UH-1B označenou HH-1K pro US Navy, které se vyrobilo celkem 27 kusů. Jejich cílem byly operace Search and Rescue (SAR). Tyto stroje byly vybaveny turbínou Lycoming T53-L-13 s výkonem 1400 koňských sil a zvláštní avionikou. První dodávky proběhly v roce 1970. Dalších 90 strojů bylo postaveno jako výcvikové vrtulníky pod označením TH-1L Seawolf, a dalších 8 jako UH-1L, pomocný vrtulník. US Navy také používalo některé armádní vrtulníky pro spolupráci s říčními hlídkami. Některé vrtulníky také používal „Air America“, krycí společnost americké CIA.

I když Bell průběžně vylepšoval Model 204, společnost už vyvíjela novou sérii „protažených“ Hueyů s označením Model 205. Bell prezentoval tento koncept armádě v roce 1960 a na základě toho získal kontrakt v červenci 1960 na sedm prototypů YUH-1D. Model 205 poprvé vzlétl 16. srpna 1961 a byl zaveden do služby o dva roky později pod označením UH-1D. Obsahoval turbínu Lycoming T53-L-11 s výkonem 1100 koňských sil, rotor o průměru 14,63m, zvýšenou kapacitu palivových nádrží, zařízení pro upevnění přídavné nádrže a prostor pro 12-14 pasažérů nebo 1800kg nákladu. Snadno se rozpoznal oproti modelu 204 tím, že boční dveře měly 2 okna místo obvyklého jednoho.
Model 205 se stal hlavním armádním transportním a zdravotnickým vrtulníkem ve Vietnamu. Menší model 204 byl nadále používán jako gunship. Armáda zakoupila více než 2000 vrtulníků UH-1D. Modifikace UH-1D vedla k verzi UH-1H, která byla velmi podobná, ale byla vybavena silnější turbínou T53-L-13 s výkonem 1400 koňských sil a avionikou pro létání v noci a za špatného počasí a radionavigačním systémem Decca. UH-1H se vyráběl od roku 1967 a zůstal ve výrobě celých 20 let. US Army obdržela celkem 3573 UH-1H a mnoho z nich stále ještě slouží, zejména v jednotkách Národní gardy a armádních rezerv. Byly modernizovány, vybaveny novou avionikou, vylepšenými kompozitními listy rotoru, obrannými světlicemi, klamnými cíly a dalšími novinkami.
Tři UH-1H byly přestavěny na EH-1H pro elektronický průzkum, ale armáda se posléze rozhodla pro toto využít Sikorského EH-60C Black Hawk, takže z další přestavby sešlo. 220 strojů UH-1H bylo upraveno na zdravotnický medevac UH-1V a armáda také koupila 30 podobných HH-1H pro krátké mise typu search and rescue.
Ve Vietnamu byl Model 205 vybaven zejména kulomety M-60 ve dveřích nákl. prostoru, některými zbraňovými systémy, a pancéřováním, což omezovalo přepravní kapacitu. UH-1H s výkonějším motorem byl považován za silně nadřazený modelu UH-1D, zejména v „hot and high“ prostředí, tedy ve vysokých nadmořských výškách a při vyšší teplotě vzduchu (řidší vzduch měl samozřejmě velký vliv na výkon motoru a na vztlak rotoru, o tyto situace nebylo v hornatém terénu Vietnamu nouze). Vrtulníky UH-1H se staly typickými záchrannými vrtulníky, označenými červenými kříži a bez výzbroje. Vietnamci ale nebrali na toto označení ohledy, a tak byly záchranné mise velmi rizikové, zejména, letěly-li vrtulníky bez doprovodu. Americké jednotky ztratily ve Vientamu celkem 4869 vrtulníků, z čehož bylo nejvíce právě Hueyů, a to 2591. Zajímavé je, že jen 1211 strojů bylo ztraceno v boji, zatímco 1380 bylo ztraceno díky jiným problémům. Statistiky dokazují, že přes všechny obavy nebyl vrtulník tak zranitelný, jak se předpokládalo a jedna ztráta připadla na 8000 vzletů. Vysoký počet ztrát tak spíše než zranitelnosti můžeme připsat na vrub vysokému nasazení, které způsobovalo technické poruchy a chyby pilotů. Výroba UH-1 samozřejmě sledovala vývoj války ve Vietnamu, z 20 kusů měsíčně v roce 1963 na 160 vyrobených kusů v roce 1967 a zpět na 10 měsíčně v roce 1973. Vietnam byl označen za první válku vrtulníků a Huey zcela jistě zůstane symbolem této války.
Technický popis Model 204:

• Výrobce: Bell Aircraft Corporation, Buffalo, New York, USA
• Typ: víceúčelový vrtulník
• Motor: turbohřídelový spalovací motor, Lycominng T -53 kolem 1000 kW (dle verze)
• Výzbroj: poměrně pestré kombinace různých systémů, od kulometů M60 v posuvných dveřích až po sofistikované systémy na podvěsech pod vrtulníkem
• Průměr rotoru: 13,41 m
• Délka: 16,15 m (včetně rotoru)
• Délka trupu: 12,98 m
• Výška: 4,44 m
• Hmotnost prázdného stroje: 2 155 kg
• Vzletová hmotnost: 3 855 kg
• Maximální rychlost: 220 km/h
• Dostup: 5 090 m
• Dolet: 340 km

Technický popis Model 205:

• Výrobce: Bell Aircraft Corporation, Buffalo, New York, USA
• Typ: víceúčelový vrtulník
• Motor: turbohřídelový spalovací motor, Lycominng T -53 kolem 1000 kW (dle verze)
• Výzbroj: poměrně pestré kombinace různých systémů, od kulometů M60 v posuvných dveřích až po sofistikované systémy na podvěsech pod vrtulníkem
• Průměr rotoru: 14,63 m
• Délka: 17,62 m (včetně rotoru)
• Délka trupu: 12,77 m
• Výška: 4,41 m
• Hmotnost prázdného stroje: 2 365 kg
• Vzletová hmotnost: 4 310 kg
• Maximální rychlost: 205 km/h
• Dostup: 3 840 m
• Dolet: 510 km

Postavený stroj je UH 1D 116th Assault Helicopter Company, „Wasp“ Platoon, tedy něco jako vrtulníkové útočné jednotky, čety „vos“, působící v roce 1971 ve Vietnamu.