Curtiss P-40 Tomahawk/Warhawk/Kittyhawk

Stíhací letoun Curtiss P-40 zaujal jednou provždy významné místo v historii leteckých bojů druhé světové války. Zejména v prvním poločase tohoto konfliktu jej bylo možno nalézt téměř na každém válčišti. Byl to letoun jednou chválený, jindy zatracovaný, vítězící i sestřelovaný, podle toho kde a proti komu bojoval.
Typ P-40 vznikl v podstatě dalším vývojem letounu Curtiss P-36A na základě objednávky z července 1937 uplatněné velitelstvím USAAC u firmy Curtiss Wright Aeronautical Corporation. Objednávku podnítila již dřívější snaha firmy vybavit upravený drak stroje P-36 novým řadovým motorem Allison V-1710-19 (projekt YP-37). Když prototyp YP-37 dosáhl v šesti tisíci metrech výšky rychlosti 545 km/h, následovala dohoda USAAC s firmou na postavení prototypu XP-40, který již měl mít koncepci bojového stroje.
Elegantní XP-40 poprvé vzlétl 14. října 1938 a po vítězství v soutěži nad konkurenčními typy následovala armádní objednávka na 524 kusy. Ovšem pozdější podrobné zkoušky prokázaly určité nedostatky v dosažení požadovaných rychlostí a prototyp prošel řadou úprav; nejzřetelněji se projevilo přemístění chladiče pod motor do přídě trupu. V rámci dalších úprav byl také zabudován motor V-1710-33, jenž umožnil, aby se maximální rychlost přiblížila k hranici 580 km/h.
Stroj byl přijat k sériové výrobě pod označením Hawk 81A v závěru roku 1939. Výzbroj sestávala ze dvou kulometů ráže 12,7 mm uložených nad motorem a předpokládalo se umístění dalšího kulometu ráže 7,62 mm v každé polovině křídla. Úpravy pokračovaly i na výrobní lince, a tak stroj, označovaný také vojenským kódem P-40 (P jako Pursuit = stíhací), doznal změn při zjednodušení podvozku, při úpravě výfuků a změnách tvaru lapačů vzduchu pro karburátor. U některých strojů přibyl do každé poloviny křídla další kulomet ráže 7,62 mm.

Po vyrobení dvou set strojů byla výroba pro americké armádní letectvo přerušena ve prospěch urgentní francouzské objednávky, z níž bylo vyrobeno 140 strojů Hawk 81A, které však do Francie do jejího pádu nedorazily. Letouny, vybavené zčásti francouzskou výstrojí a bez jakéhokoliv pancéřování, převzala VeIká Británie. Zde bylo strojům, které se vzájemně lišily různými úpravami, přiděleno označení Tomahawk Mk.I, Mk.IA a Mk.IB a v rámci RAF byly zařazeny ke dvanácti perutím. Vzhledem k předpokládané nízké bojové hodnotě byly určeny především pro školení stíhacích pilotů a část byla převelena na severoafrické bojiště.
Další verzi, označovanou jako P-40B, lze považovat za hodnotnější z hlediska potřeb evropského válčiště byla vybavena samosvornými obaly nádrží, neprůstřelným čelním sklem, pancéřováním pilotního prostoru a celkem šesti kulomety; většina z nich také mohla nést křídelní pumové závěsníky. Britové objednali 110 kusů a USAAC 131 kusů. Stroje byly v Británii označovány jako Tomahawk Mk.II (s americkou výzbrojí dvou kulometů ráže 12,7 mm nad motorem a celkem Čtyř kulometů ráže 7,62 mm v křídle) a Tomahawk Mk.IIA (s britským přístrojovým vybavením a s kulomety v křídle s „britskou“ ráží 7,7 mm), v USA pak také jako Hawk 81A-2. Do stavu USAAC přicházely od února 1941 a tvořily část stíhací ochrany Havajských ostrovů a Filipín v prosinci 1941, kdy se střetly s útočícími Japonci. P-40C (Hawk 81A-3, resp. Tomahawk Mk.IIB) byl téměř totožný s Hawkem 81A-2. Nesl větší interní zásobu pohonných hmot v samosvorných nádržích a mohl nést pod trupem přídavnou nádrž. USAAC objednalo 193 a RAF 930 kusů. Z britských počtů bylo 100 kusů dodáno do Číny, 73 dalších pak do SSSR. Sloužily rovněž u jihoafrického a australského letectva. Do bojů ve Středomoří zasahoval tento typ výrazněji od října 1941. V Číně tvořil výzbroj legendární americké dobrovolnické jednotky „Flying Tigers“, vzniklé v polovině roku 1941.
Další výrazněji odlišenou verzí byl P-40D resp. Hawk 87A-2 (Kittyhawk Mk.I) vyrobený v počtu 23 kusů, který již neměl výzbroj v trupu a v křídle měl 4 půlpalcové kulomety. Byl upraven kryt motoru a otvor nasávání vzduchu pro chladiče pod kuželem vrtule byl posunut dopředu. Dále byla provedena úprava překrytů kabiny a trup zkrácen o 0,16 m. Pod trupem mohla být nesena puma ráže 227 kg. Verze P-40E (Hawk 87A-3) byla velmi podobná P-40D a byla vyzbrojena 6 kulomety ráže 12,7 mm s 280 náboji na zbraň. Ve dvou provedeních (P-40E a E-l) bylo vyrobeno 2 320 strojů pro letectvo USA a 1 500 pro RAF (Kittyhawk Mk.IA) s motorem V-1710-39 o výkonu 846kW(1 150k).
25. 11. 1941 byl zalétán P-40D s britským motorem RR Merlin s kompresorem. Zrodila se modifikace P-40F (Kittyhawk Mk.II) a Američané jí dali jméno Warhawk. Měla lepší výškové vlastnosti a od série – F-5 byla vyráběna s trupem prodlouženým z 9,52 m na 10,20 m. Sériové stroje měly motor Packard Merlin, vyráběný v licenci v USA.
V sérii 1 300 pro USAAF a 21 kusů pro RAF byla vyrobena verze P-40K (Kittyhawk Mk.III) s motorem V-1710-73 (F4R) s výkonem 956 kW (1 300 k). Část série (K-1 až K-5) měla kratší trupy shodné s délkou P-40E, subvarianty -K-10 až -K-15 měly trupy shodné s délkou P-40F. Verze P-40L byla v zásadě odlehčenou variantou P-40F a v roce 1943 byla vyrobena v počtu 700 kusů, zatímco 600 kusů vyrobených P-40M s motory Allison V-1710-81 mělo lepší vlastnosti ve výškách.

Nejrychlejší z Warhawků byla verze P-40N (Kittyhawk Mk.IV), která se objevila v březnu roku 1944. Měla odlehčenou konstrukci a první blok 400 kusů měl jen 4 kulomety. Tyto stroje dosahovaly rychlosti až 608 km/h.P-40N-5-CU měla Opět šest zbraní a výrazně upravené prosklení kabiny pilota. Celkem bylo vyrobeno 5 219 strojů verze „N“, které často sloužily i jako stíhací bombardéry v SSSR i v Tichomoří. Pod křídlo a trup těchto strojů bylo totiž možno zavěsit tři pumy po 227 kg. Série P-40N-200CU až -35-CU byly poháněny motory V-1710-99 s výkonem až 883 kW (1 200 k). Verze P-40N-40-CU měla motor Allison V-1710-115.
Britové převzali 586 strojů P-40N a používali je v Itálii, většina přešla do služeb australského a novozélandského letectva. Vyráběna byla také dvoumístná cvičná verze TP-40N.
Curtiss P-40 sice nikdy nepatřil mezi vynikající letouny, avšak přesto byl vyráběn ve velkých sériích. Zveřejněné údaje o počtu vyrobených P-40 se značně liší – nejvyšší z nich hovoří o 16 802 dodaných P-40, z nichž 4 787 vzniklo na základě britských objednávek. Jen v rámci amerického armádního letectva uskutečnily „P – čtyřicítky“ přes 67 tisíc bojových vzletů, jejich piloti sestřelili 480 nepřátelských letounů, ale za cenu ztráty 553 strojů. Nicméně, také letadla tohoto typu přispěla ve velké míře k získání převahy nad protivníkem.
Technický popis:

• Výrobce: Curtiss Wright Corporation, Airplane Division, závody Buffalo ve státě New York a Lousville v Kentucky, USA.
• Typ: jednomístný stíhací a stíhací-bombardovací letoun
• Motorová jednotka:
  • verze P-40, B, C, D, E, K, M, N měly kapalinou chlazené motory s dvanácti válci do V řady Allison V-1710 s výkony od 765 kW (1040 k) do 956 kW (1300 k)
  • verze P-40 F, L kapalinou chlazený motor s dvanácti válci do V typu Packard Merlin V-1650-1 s výkonem 846 kW (1150 k).
• Výzbroj:
  • kulomety:
    • P-40, B: 2x 7,62 mm, 2x 12,7 mm
    • P-40C: 4x 7,62 mm, 2x 12,7 mm
    • P-40D, L, N: 4x 12,7 mm
    • P-40E, F, K, L, M, N: 6x 12,7 mm
  • pumy:
    • P-40F: 1x 227 kg pod trupem, 2x 113 kg pod křídlem
    • P-40N: 1x 227 kg pod trupem, 2x 227 kg pod křídlem
• Rozpětí: 11,38 m
• Délka:
  • P40, B, C: 9,68 m
  • P40 D, E: 9,52 m
  • P40 F, K, L, M, N: 10,20 m
• Výška: 3,76 m
• Nosná plocha: 21,90 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 2439-2989 kg
• Vzletová hmotnost: 3079-4563 kg
• Maximální rychlost: 555 km/h – P-40C, 608 km/h – P-40N-1-CU
• Stoupavost : 625 m/min – P-40E, M, 1006 m/min – P-40L
• Dostup: 8534 m – P-40K, 10890 m – P-40L
• Dolet: 1776 km – P-40E, 1988 km – P-40N-20-CU

Moje P 40 je další z Easy Assembly. Těmi jsem si obvykle léčil nervy po něčem náročném, jako byla B-29. Ostatně pákáren a pakárniček bych ve sbírce našel víc. Výhoda Easy assembly je v tom, že těch pár dílů většinou perfektně pasuje, bez broušení a patlání, a model vypadá k světu. Nevýhoda v chudém aršíku, třeba. Zde bylo na výběr mezi Létajícími tygry v čínském markingu, a americkým markingem. Trochu jsem kombinoval a vytvořil stroj, patřící 23. stíhací skupině CATF (China Air Task Force), spadající pod velení 10. letecké armády USA. Jinak řečeno, stroj patří Létajícím tygrům AVG, ovšem po začlenění do řad armády. Stroj má proto již americké znaky, ale zároveň zubatou tlamu létajících tygrů.
Druhá je P-40K, neboli Kittyhawk mk.III, V této podobě s ním, s rudými hvězdami na křídlech v únoru 1943, v řadách 436. IAP létal nad bojišti východní fronty N.F.Kuzněcov. Stroj je postaven ze staré, ale pěkné stavebnice Směr, vylepšení tvoří otevřená kabina a lanko antény z rybářského vlasce. Stroj je patinován očouzením suchým stětcem.
Třetí je taktéž P-40K, tentokrát v markingu britském. 112. žraločí peruť RAF. Stavebnice je sice Mistercraft, ale ve skutečnosti jde o přebal stejného Směru jako u předchozího. Se ztvárněným strojem létal F/Sgt. H.G.Burney, z letiště Gambut v Lybii. Na tomto stroji byl sestřelen a zahynul 30.5.1942. Stroj je stejně jako předchozí vylepšen lankem antény a očouzen suchým štětcem.