Panzerkampfwagen I

Panzerkampfwagen I. byl po tancích z první světové a experimentech z dvacátých let vlastně prvním tankem nové generace. Jeho konstrukce byla prvním článkem kocepce, která vedla k postavení moderního tankového vojska.
Vývoj tanků před druhou světovou byl v Německu zakázán Versailleskou smlouvou. Starým pruským důstojníkům od pěchoty či kavalerie to bylo víceméně jedno, Ale moderně uvažujícím vojákům, jako byl zejména jistý nadporučík, Heinz Guderian, který v roce 1937, již jako plukovník, v knize Achtung, Panzer! položil základy moderní tankové taktiky, bylo jasné, že jejich protivníci nespí na vavřínech a zanedbat tuto část vojska by do budoucna zanmenalo obrovskou nevýhodu. Ostatně, právě proto tanky zakazovala i mírová smlouva z konce první světové války. Ta začala být již ve dvacátých letech porušována skrytě. První experimenty se maskují jako zemědělské tahače a testují se v SSSR, v té době ještě spojenecké zemi, daleko od očí západních mocností. Bez nějaké ideje, jakou roli by měl tank vlastně zastávat na bojišti se ale práce příliš nedařila. Požadavky na vozidlo, poskytující přímou palebnou podporu pěchotě jsou od požadavků na vozidlo, určené k boji s nepřátelskými tanky dost odlišné. Konkrétní směr vývoj dostal až s inspektorem transportních jednotek Oswaldem Lutzem. To už se ale blížíme k výše zmíněnému Guderianovi. Oba viděli tanky ne jako podpůrný, ale jako útočný prostředek. Pod jejich dohledem vzniká první tank nové generace.
Představa byla taková, že na bojišti budou dva druhy tanků. První, lehčí, budou hlavní útočnou silou, ničící tanky nepřítele, druhé, těžší, je budou krýt, podporovat a ničit opevněné body. Tato představa realizace nakonec doznala, ale cesta byla trnitá. V prvním stadiu museli překonat odpor konzervativních složek vojska a získat podporu v nejvyšších kruzích. Pak potřebovali vyrobit nějaký tank, kterým by své teorie podepřeli v praxi. Bylo proto důležité, aby stroj byl jednoduchý a levný. V boji být efektivní nemusel, s jeho nasazením se moc nnepočítalo. Výzbrojní úřad proto v září 1931 zadal vývoj podvozku i nástavby a to samostatně. U podvozku měl jasnou podmínku, aby konstrukce toho vyšla z podvozku zakoupeného britského pásového tahače Vickers-Carden-Lloyd. Ten byl totiž v praxi vyzkoušen a Waffenamt se chtěl vyhnout zbytečným průtahům při samostatném vývoji. Počítalo se s váhou kolem 2,5 tuny, motorem o výkonu 60 k a rychlostí až 45 km/h. (Pořád mluvíme o holém podvozku). Nástavba měla být svařena z pancéřových plechů o takové síle, aby odolaly průbojným nábojům z armádní pušky Gewehr 98 i z nulové vzdálenosti. Věž byla nakonec osazena pouze dvěma kulomety, patrně ve snaze urychlit vývoj. V létě 1932 byl hotov prototyp a testy ukázaly, že cesta sice jde správným směrem, ale bude dlouhá.

Podvozek se už na první pokus podobal budoucí finální verzi. Byl tvořen pěti stejnými loukoťovými pojezdovými koly, optřenými gumovou obručí, na každé straně, z nichž poslední fungovalo i jako napínací. ta byla odpružena v párech listovými péry, spojenými ještě ocelovým profilem. Přední pojezdové kolo bylo odpruženo zvlášť, vinutou pružinou. Pás pohánělo plné hnací kolo a podpírala jej jedna kladka. Jako pohon sloužil Krupp M301 o výkonu 51 k. S prototypem nebyl Waffenamt zcela spokojen. Jednak byl těžší, dále pak motor nedosahoval požadovaného výkonu. Byl požadován silnější motor a některé dílčí úpravy. Předsériové stroje dostaly silnější motor M 302, který přesto nedosahoval požadovaného výkonu, a pětistupňovou převodovku ZF F.G.35. Přibyly další dvě podpůrné kladky a a průměr napínacího kola se poněku zvětšil. Nejpatrnější změnou byla úprava profilu, spojujícího odpružení. Byl nyní mimo jiné o něco kratší. Waffenamt v této podobě podvozek schválil. Není se čemu divit. Podvozek v testech obstál lépe než anglický vzor. Píše se červenec 1933.
Souběžně probíhal vývoj nástavby a věže. Návrhy sice byly hotové již v roce 1932, žádný z nich ale Waffenamt neuspokojil. Došlo tak k tomu, že podvozky musely být testovány se závažím, a dokonce, po schválení podvozků, tyto začaly být vyráběny na sklad, s tím, že se osadí nástavbami a věžemi dodatečně. První byly armádě předány v lednu 1934 a pořád šlo jen o podvozky. Byl opět vyměněn motor, tentokrát šlo o Krupp M 305, který konečně dosáhl žádaného výkonu.
Verze B Po několika měsících provozu byly vzneseny požadavky na změny, které vyšly z rpovozu, a tak byly objednány další, u kterých měly být tyto požadavky zapracovány. Blížila se polovina roku 1934 a nástavba pořád nebyla. A to i přesto, že se dramaticky změnila politická situace v zemi, a ze stavby tanku se stala věc národní důležitosti. Aby se vlk aspoň trochu nažral, bylo postaveno dvacet rádoby tanků pro účely prezentace a cvičení. Ty jsou ovšem od budoucích sériových tanků ještě zásadně odlišné. S konstrukcí nástavby nakonec uspěl Daimler-Benz. Poprvé se objevuje v květnu 1933. Až v červenci 1944 však bylo rozhodnuto, že se stane standardem. První kompletní tanky definitivní podoby se začínají k jednotkám dostávat počátkem roku 1935. Na podvozcích těchto strojů byly jisté změny, zejména co se zvýšení pevnosti týče, nicméně pouhým okem patrné příliš nebyly. Nástavby, svařená z pancéřových plechů dosahovala síly 13 mm, což dnes působí směšně. Jediný člen posádky, sedící v trupu, tedy řidič, měl k dispozici velké množství průzorů a tedy slušný výhled. Na své místo se dostával dvoudílným poklopem, který

zasahoval i do boční stěny. Druhý člen posádky, což byl velitel, střelec a nabíječ v jedné osobě, sice seděl většinou těla také v trupu, jeho sedadlo se otáčelo spolu s věží, správnější je tedy říci, že seděl ve věži. Ve věži byla soustředěna výzbroj tanku. Dva kulomety MG 13 byly upevněny ve válcové masce. Uprostřed masky byl zaměřovač, a kulomety byly po stranách. Náměr byl od -10 do 20 stupňů, odměr byl kruhový. Velitel měl k dispozici dvě řididla, jedním ovládal náměr a druhým otáčel věží. Na každém řididle byla spoušť jednoho kulometu. Pro oba kulomety vezl tank dohromady 2250 nábojů v zásobnících po 25 nábojích. Ty se do kulometů zasouvaly zleva. Věž mohl velitel opustit velkým příklopem na stropě věže. V něm byl ještě jeden menší, jednak na větrání a navíc ještě pro signalizaci praporky. Pz I totiž neměl vysílačku. Respektive, měl jen přijímač, kterým mohl dostávat povely z velení. Anténa byla umístěna na pravém boku kabiny a šla zevnitř sklopit dozadu.
S motorem M305 byl tank schopen na silnici dosáhnout rychlosti 38 km/h. Na 140 l benzinu v nádrži tank ujel 140 km, měl tedy spotřebu jako tank :-). Sto na sto. V terénu dojezd klesal na 90 km. Rozměry tanku byly na dnešní poměry legrační. Na délku 4,02 m, na šířku 2,06 a vysoký byl 1,72 m. Celý tank vážil 5,4 t. Tyto stroje přichází k jednotkám zpočátku roku 1935, zprvu pod názvem M.G.Panzerwagen, tedy Maschinen Gewehr, tedy kulometný vůz. Později dostal definitivní označení Panzerkampfwagen I a výzbrojní kód Sd.Kfz.101. Současně bylo rozhodnuto, že oněch 150 podvozků zpětně osazeno nástavbou nebude. Místo toho si armáda nechala podvozky jako tréninkové stroje. Do konce roku 1935 bylo předáno 700 strojů. Postupně se objevovaly různé úpravy. Jednou z nejzásadnějších byla výměna motoru. Praktické zkušenosti ukázaly, že ani 60 koní není žádná výhra. Nový motor, Maybach HL 38 TR dával rovných 100 koní. To znamenalo celkem zásadní přestavbu celého stroje, protože nový motor byl výrazně delší. Došlo tak k prodloužení stroje o 40cm. Přibylo jedno pojezdové kolo, a zcela nové napínací kolo se zvedlo od země. Počet kladek se zvýšil na čtyři. Nová byla i převodovka ZF F.G.31. I přes nárůst hmotnosti na 5,8 t byla nová verze rychlejší. Došlo i ke změně tvaru hlav nýtů. Původní nýty se mohly při zásahu trhat a pak se v interiéru chovat jako kulky. Nová verze byla označena jako Ausf.B, starší tak analogicky jako Ausf.A.
První béčka sjely z linek patrně v první půli roku 1936 a vlastně se pořádně neví, kolik strojů vlastně vzniklo. Z některých podvozů Ausf.B byly také postaveny školní stroje, stejně jako z Ausf.A. Školní stroje se navíc, v pozdějších fázích války zhusta přestavovaly na pohon dřevoplynem. V přestavbách zevnějšku byla velká volnost, a školní stroje tak ani zdaleka nebyly jednotvárně stejné. Navíc, se objevovaly i stroje, upravené do podoby jiných tanků, jako učební pomůcky. Je doloženo hned několik takových mutantů.
Na bojovou hodnotu se příliš nehledělo už v době vzniku, a na začátku války už byla v podstatě nulová. I přesto si Panzery I zabojovaly, díky nedostatku jiných tanků. Spousta podvozků pak byla použita na stavbu různých dalších strojů.

Kromě cvičných vozů vznikly také vozy muniční. Z něho byla snesena věž a otvor byl zakryt dvoudílným příklopem. Vzhledem k rozměrům vozidla se dovnitř nevešlo až tolik munice, takže byly Munitionschleppery, nebo také Munitionpanzery I, jak byly nazývány, často doplňovány přívěsným vozíkem. Ještě později, když s výkonem tankových kanónů narostly rozměry jejich nábojů, doznala tato vozidla další úpravy. Na střechu nástavby dostala jakousi korbu, shora otevřenou a zaplachtovanou. Ještě další, speciální verze muničních vozů pak vznikla pro potřeby Flakpanzerů. Ty neměly snesenou jen věž, ale i vrchní část nástavby. Místo toho byl otvor obehnán poměrně vysokými stěnami z pancéřového plechu. Vepředu před místem řidiče bylo vyřezáno a plexisklem vyplněno okno. Prostor byl shora otevřený a kromě nábojů v něm často cestovala i posádka Flakpanzeru. V tom totiž nebylo moc místa na nějaké pohodlné cestování. Vozidlo dostalo od vojáků přezdívku Laube. Tedy Altán.
Dalším zajímavým strojem, postaveným na bázi Panzeru I., byl Ladungsleger. Sloužil k pokládání ženijních náloží, což bylo v bojové zóně daleko snazší, byli-li ženisté chráněni pancířem. V prvním provedení měl tank na zádi rampu, která se svažovala dozadu. Na ní pak byl kontejner. V zápolí byla do kontejneru umístěna výbušnina. Na místě pak ženisté odjistili kontejner. Ten sjel na konec rampy, kde se otevřel a nálož vypadla. Mělo to výhody i nevýhody. Nevýhodou bylo, že vůz musel k cíli nacouvat. Mohl ale rychleji odjet. Tyto vlastnosti zůstaly i druhé verzi, ovšem konstrukce s pohyblivým ramenem rozšířila možnosti uložení nálože. Ladungslegerů však vzniklo jen pár, ona sílící výzbroj protivníka učinila použití tohoto stroje srovnatelně nebezpečným s pěším výsadkem. Ještě hůře dopadly mostní tanky. Už u prototypu bylo zřejmé, že s nosností Pz I. takový most nikoho nevytrhne.
Vznikly 2, slovy dva, plamenometné tanky. Oba v polních podmínkách. První ve španělské občanské válce, a nikdy nebyl nasazen, druhý v Africe, a ten se možná objevil u Tobrúku. Konstrukce byla podobná. Plamenomet nahradil jeden z kulometů a zásobník směsi byl v interiéru vozidla. V obou případech to byla zbraň provizorní a nebezpečná stejně nepříteli jako vlastní obsluze. Ve Španělsku vznikl ještě jeden zajímavý stroj. vznikl z výsledku konfrontace Pz.I s ruským T-26. Vzhledem k výzbroji a pancéřování obou strojů to bylo jasné předem. Ve snaze aspoň trochu zvýšit palebnou sílu Pz I. Španělé jej vybavili 20mm kanónem Breda modello 1935. Kanón byl lehký s malým zákluzem, což umožnilo montáž do malé věže. Tu museli ale i přesto zvýšit.. Jiná musela být i maska. Němce tím však nepotěšili, neboť zaměřování kanónu se provádělo otevřeným otvorem v masce, což německým tankistům nepřipadalo jako chytrý nápad. I přesto byly takto přestavěny čtyři stroje. NA zastavení další produkce měly vliv dva faktory. Jednak přestavěné stroje krom zmíněného trpěly spoustou dalších nectností, a dále se podařilo ukořistit nějaké T-26, které byly hbitě využity proti původním majitelům.

Radiovůz vznikl v reakci na to, že Panzery I. měly jen přijímač. Velitelé tankových čet oprávněně protestovali, že v boji mají dost práce na to, aby ještě signalizovali praporky instrukce podřízeným. Tento vůz byl snadno k poznání. Zmizela věž a místo ní se objevila vyšší, nepohyblivá nástavba. Do ní se vešel i třetí člen posádky, prostor byl ale i tak stísněný. A to i přesto, že tank byl zbaven veškeré výzbroje, což z něj dělalo dobrý a dobře rozpoznatelný cíl. Verze odvozená z Ausf.B byla o něco lepší. Nástavba byla vyšší, prostornější, byl z ní lepší výhled. V poklopu kupodivu zůstal menší poklop pro signalizaci. A dostal i výzbroj. V předním pancíři byl v kulové lafetě kulomet MG 34 s 900 náboji. Ve Španělsku se ještě objevily tato vozidla bez kulometů, protože nebyly kulové lafety. To ovšem aktivní Španělé řešili provizorně. Beze zbraně se jim do pole nechtělo. Bylo vyrobeno několik verzí, které se v detailech lišily. Na radiovozy byly přestavěny i některé normální Pz.I. Je zajímavé, že radiovozy, nebo také velitelské vozy, ve své roli normální tanky Pz I. přežily. Poté, co byly i v této roli nahrazeny, byly některé přestavěny na sanitní. Pojmuly zdravotníka a sedícího pacienta. Ležící pacient mohl cestovat na nosítkách na kapotě, alenebyl chráněn a asi mu tam moc dobře nebylo. Proto u druhé verze, která byla přímo vyvíjena jako sanitní, došlo ke změnám, které nedostatky první verze eliminovaly. Další využití vyřazených velitelských vozů bylo třeba jako bezpečné mobilní stanoviště pro válečné zpravodaje. Daly se odsud také řídit dálkově ovládané odminovače.
Na podvozcích panzeru I. vzniklo několik samohybných děl. První byl Sturmpanzer I. Na podvozku Panzeru I. Ausf.B bylo lafetováno polní dělo SiG 33 ráže 15cm. To bylo ve vysoké nástavbě, zezadu a shora otevřené, umístěno celé, včetně kol. Zbraň to byla ve své době potřebná, vždyť to bylo jediné samohybné dělo, které v té době měli. Jinak to byl stroj se spoustou much. Byl vysoký, pomalý, nestabilní. Byl strašlivě přetížený, což způsobovalo poruchy z nadměrného opotřebení. Další přetížení pak představovaly rázy při výstřelu. Konečně zásoba munice na palubě byla přímo zoufale malá. Prameny zmiňují 8 nábojů. Zbytek musel vézt doprovodný muniční vůz.
Panzerjäger I vznikl po polském tažení, kdy už bylo nad slunce jasné, že Panzer I. je v boji k ničemu. Ale co s nimi ? Tekdy vzniká myšlenka umístit na podvozek české protitankové dělo vz.36, ráže 47mm. I toto vozidlo stálo na podvozku Ausf.B. Posádka byla chráněna pětihranným štítem, který sice nebyl o moc vyšší, než původní štít děla, ale na PzJg.I. vypadal poměrně vysoký. Alkett a plzeňská Škoda přestavěly kolem dvou set strojů, které šly rozeznat podle nástavby. Ta byla u škodovácké verze protažena více dozadu a posádku více chránila. Na to, že se jednalo o nouzovou přestavbu, sloužily Pzjg.I. až do roku 1942. Podvozek zde nebyl tolik přetížen jako u Sturmpanzeru I a vozidlo bylo spolehlivější. Mělo ale i dost nectností. Mezi ně patřila mizerná ochrana posádky nebo mizerný výhled z bojového prostoru. Mezi klady patřila naopak výkonná zbraň.

Flakpanzer I vznikl pro změnu na podvozcích Ausf.A, v roce 1941, kdy už Němci měli výkonnější protitanková i samohybná děla, a naopak se projevovala potřeba samohybného protiletadlého děla. Na vozidle byl lafetován jednohlavňový protiletadlový kanón FlAK 38 ráže 2cm. Ten se mohl otáčet dokola, proto vozidlo nemělo pevnou nástavbu, jen štít děla a na bocích dva sklopné plechy, které bylo před bojem nutno sklopit. Ochrana posádky byla tak téměř nulová. Vzniklo všehovšudy 24 kusů, které byly nasazeny všechny u jednoho útvaru na východní frontě, a poslední kusy dobojovaly u Stalingradu.
Zcela nakonec jsem si nechal dva stroje, které se sice jmenují Panzer I, ale moc podobné jim nejsou. Pz.I Ausf.C vznikl údajně na popud výsadkářů, kteří požadovali rychlý tank, který by byl zároveň dost lehký, aby se dal přepravovat letecky. Podvozek byl zcela nové konstrukce, podobný jako u polopásových tahačů. No podobný, konstrktér byl pověřen, aby svou koncepci z polopásu transformoval na zcela pásové vozidlo. Vzniká tak podvozek s překrývajícími se, velkými pojezdovými koly, odpruženými torzními tyčemi, ne nepodobný pozdějším Tigerům. Prototyp, nazvaný VK601, nebo přesněji VK6.01, kde VK znamená Vollketten a 6 plánovanou hmotnost 6 tun, vznikl pravděpodobně v roce 1941 a to ještě, pravděpodobně, do šuplíku, jak se říká.
Tvar tanku, když si odmyslíte pojezd, by vám byl povědomý. Jedná se totiž o klasickou konstrukci té doby, tvarově podobnou ostatním německým konstrukcím. Věž byla klasickému Pz.I velmi podobná. dokonce nesla také dvě zbraně ráže 7,92 mm.Ovšem na rozdíl od Pz.I to nebyly dva kulomety. Jeden z nich, ten nalevo, byl nahrazen poloautomatickým kanónkem stejné ráže EW 141. Náboje do této zbraně byly průbojné, s větší prachovou náplní, než klasické kulometné. I zvenku se zbraň lišila. Hlaveň byla delší, a také silnější, což působilo dojmem větší ráže. Na sto metrů probila 25 mm skloněného pancíře. Byla to vlastně rychlopalná poloautomatická protitanková puška. vozidlo bylo vybaveno i vrhačem zadýmovacích granátů. Na věži byla velitelská kupole, která zabrala téměř celý vršek věže. Posádka byla pouze dvoučlenná a velitel měl plné ruce práce. Stroj byl poháněn motorem Maybach HL 45 P a rozmístění prvků pohonné soustavy bylo pro německé tanky také velmi typické. Zvláštností, z dnešního pohledu určitě, je řízení volantem. Bylo to asi pohodlnější, ale zcela určitě technicky složitější. Pancéřování bylo výrazně silnější, než u klasického Pz.i, v některých i dvojnásobně. V kontextu jiných strojů ani tato síla nebyla nijak závratná. Hmotnost dosáhla 8 tun a v očekávané rychlosti nezklamal. Ta byla pro jistotu omezena na 65 km/h. Bez omezovače dosáhl rychlosti 79 km/h. Na nádrže o kapacitě 170l ujel 300 km po silnici a 190 km v terénu. Po zkouškách bylo objednáno 40 předsériových strojů, dodaných v roce 1942, což byly také jediné, které byly vyrobeny. Od poloviny roku běžela totiž výroba Pz.II Ausf.L „Luchs”. Typ se tak stal zbytečným. Nejsou ani záznamy o bojovém nasazení onšch 40 kusů. Byly pravděpodobně využity k výcviku.

Panzer I Ausf.F měl být strojem přímé palebné podpory. A jako takový měl být odolný proti dělostřelecké palbě nepřítele. Jelikož hmotnostní limit byl 18 tun, byl projekt pojmenován VK18.01. Podvozek s velkými, překrývajícími se koly, byl velmi podobný podvozku Pz.I Ausf.C, i když pochopitelně silnější. První prototyp vzniká v roce 1941.
Pancéřování bylo vskutku impozantní, dosahovalo až 80mm. Výzbroj ve srovnání s tím vypadala jako vtip. Stroj měl stejné dva kulomety, jako Ausf.A či B. Zatímco byl opravdu odolný, jeho palebná síla stačila jen na „měkké” cíle, pěchotu a nepancéřovaná vozidla. Zajímavostí, i když logickou, je absence průzorů. Jediný měl před sebou řidič, ostatní byly nahrazeny periskopy. Také výlez pro řidiče byl řešen zajímavě. Na klasikcý příklop nezbylo místo a tak byly vytvořeny průlezy na bocích, hned nad pásy. Hmotnost stroje nakonec limit přesáhla, o celé tři tuny. Je celkem jasné, že se stejným motorem jako Ausf.C to moc nejelo a spotřeba byla astronomická. Na 180 litrů benzinu tank ujel 150 km po silnici a cca. 110 v terénu. I zde byla posádka dvoučlenná. Bylo vyrobeno 30 kusů, z nichž poslední byl předán v roce 1942. Další už pro nevalnou bojovou hodnotu vyrobeny nebyly.
Panzery I. si zabojovaly už ve Španělské válce. Už zde se jejich problematická bojová hodnota projevila naplno. Němci zkrátka zjistili, že kanón je kanón. A že se mu s kulometem těžko vzdoruje. Přesto se objevily i Polsku, protože prostě musely. Lepších strojů byl nedostatek. Stejný problém měli Němci ve Francii a dokonce ještě na počátku ruského tažení. I potom zůstalo Němcům dost bojově moc nepoužitelných Panzerů I. Na jejich podvozcích tak vznikla spousta přestaveb a polních úprav. Ty španělské už jsme zmínili, těmi to ale zdaleka nekončí. Některé byly natolik zdařilé, že se staly oficiálními.
Na minimálně jeden školní podvozek bylo namontováno kulometné dvojče MG 42 na otočném podstavci se sedátkem. Takto vznikla celkem slušná protiletadlová zbraň, která ovšem byla účinná pouze na lehčí, nízko letící stroje. Nebo, ve snaze získat samohybné dělo, byl na podvozek Pz I. lafetován kanón StuK 40 ráže 75 mm. Tato úprava, byť je doložená, však patrně nebojovala. Už jenom nesení těžkého děla muselo podvozek přetěžovat, natož pak rázy při výstřelu. To už lépe dopadla lafetace trojčete MG 151/15 ráže 15 mm. O oficiálních úpravách jsem se zmínil již dříve v textu, aani ony nebyly bez chyb. Na Panzery I byla montována i odpalovací zařízení pro rakety ráže 280, nebo 320 mm. Jednalo se o podobné klece, které bývaly k vidění na polopásech Sd.Kfz.251.

Technické údaje Pz. I Ausf. A/B:

Osádka: 2 muži
Motor: zážehový vodou chlazený řadový 6válec Krupp M305/Maybach HL 38 TR
Výkon: 60 k/100 k
Obsah nádrže: 140/146 litrů
Dojezd: cca. 140/170 km – po silnici, 90/115 v terénu
Nejvyšší rychlost na silnici: 37/40 km/h
Výška: 1,72 m
Délka: 4,02/4,42 m
Šířka: 2,06 m
Hmotnost: 5 400/5 600od kg
Výzbroj: 2 x kulomet MG 13 ráže 7,92 mm

Jednoduchá stavebnice FTF, určená především na wargaming, poskytuje i dost detailů, aby tank nevypadal jako hračka. Nemusí ve vitríně dělat žádnou ostudu, tím méně ve vitríně patlala 🙂 Aršík nabízí několik možností číselného označení a plné trámové kříže, typické pro počátek polské kampaně. Místo a čas nasazení jsou tedy jasné, jednotka identifikováne není. Panzerkampfwagen I Ausf.A je natřen tankovou šedí a důkladně zašpněn pigmentem CMK, který jsem tentokrát rozmíchal přímo v olejové barvě, kterou jsem znázorňoval zaprášení. Kříže jsem nezamalovával, ačkoli se to celkem často dělalo. Polsko, září 1939. Jak ostatně říká i název série modelů na krabičce – Wrzesień 1939. Žádné otvírání poklopů se tentokrát nekonalo.