A. I. Pokryškin s ostatními letci před Bell P-39 Airacobra

Patrně nejslavnější pilot Airacobry, Alexandr Ivanovič Pokryškin, v debatě s dalšími letci před svou Airacobrou. Říká se, že když měli být jednotky, létající na Airacobrách, před koncem války z politických důvodů přezbrojeny na letouny domácí provenience, hodně se jim to nelíbilo. Zdroj: Topwar.ru

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun bojově nasazený v druhé světové válce. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné – v letectvu USA a Velké Británie mělo velmi špatnou pověst, naopak sovětskými letci bylo hodnoceno výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu.
Bell P-39 Airacobra byl svou konstrukcí pozoruhodný letoun. Jeho nekonvenční řešení spočívalo na umístění motoru v těžišti a výzbroji kanónem ráže 37 mm. A právě toto zaujalo sovětské experty, vybírající letadla pro Rudou armádu. Byl to letoun pro Východní frontu přímo ideální a jména pilotů jako Pokryškyn, Klubov, Rečkalov či Lavriněnkov hovoří za své. Do Sovětského svazu bylo nakonec dodáno 4578 těchto letadel.
6. dubna 1938 vzlétl na letišti Wright Field v Ohiu v USA poprvé elegantní stíhací letoun, který se lišil od ostatních strojů vznikajících v tomto období. Pozoruhodný byl nejméně ze tří důvodů – jeho motor byl umístěn za kabinou pilota přibližně v těžišti stroje, letoun byl vybaven do té doby málo využívaným příďovým podvozkem a konečně bylo pozoruhodné i to, že zkušební pilot „na volné noze“ Jimmy Taylor vstupoval do pilotní kabiny dvířky podobnými dveřím automobilu.
Bell P-39 byl druhým typem, který vyvíjela letecká firma Bell Aircraft Corporation založená Lawrencem D. Bellem v roce 1935. Konstruktéři P-39 opustili obvyklé konstrukční řešení a vedeni snahou umístit letecký kanón ráže 37 mm v ose přední části nového letounu, zabudovali pohonnou jednotku co nejblíže k těžišti stroje – za kabinu pilota. Toto řešení předpokládalo, že vrtule bude poháněna dlouhou hřídelí a že přední část letounu bude také využita pro umístění přední podvozkové nohy a dvou kulometů ráže 12,7 mm. Vojenské letectvo USA (Army Air Corps) podepsalo s firmou Bell smlouvu na výrobu prototypu XP-39 dne 7 října 1937.
Prototyp byl zalétán bez výzbroje a jeho vzletová hmotnost představovala pouze 2 517 kg. Letové výkony XP-39 byly velmi povzbudivé. Do výšky 6 100 metrů byl schopen nastoupat během pěti minut a v této výšce dosahoval maximální rychlosti 628 km/h. Velitelství Army Air Corps objednalo již 27 dubna 1939 ověřovací sérii 12 kusů YP-39. Firma Bell ve snaze zvýšit výkony letounu provedla na prototypu řadu úprav. Stroj byl přeznačen na XP-39B a jeho hmotnost vzrostla na 2 930 kg. V letounu byl zamontován řadový motor Allison V-1710-39, který dával ve výšce 4 055 m výkon 802 kW (1 090 k), nebyl však vybaven kompresorem. Stoupavost i rychlost XP-39 sice poklesly, ale velitelství Army Air Corps trvalo na výrobě upravených YP-39B bez kompresoru.

P-39 Q

Bell P-39 Q na letišti Will Rogers Field, Oklahoma City, v roce 1944. Autor: Frank Bond – Bond Photograph Library, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=77265051

13. září 1940 vzlétl první stroj ověřovací série YP-39 s motorem V-1710-37 a s plnou výzbrojí, kterou tvořil jeden kanón Oldsmobile M 4 ráže 37 mm s 15 náboji, dva kulomety ráže 12,7 mm se 200 a dva kulomety ráže 7,62 mm s 500 náboji na hlaveň. Pilot byl chráněn lehkým pancéřovým štítem. Hmotnost stroje se však zvýšila na 3 285 kg a dosahoval nejvyšší rychlosti 590 km/h.
Americké armádní letectvo objednalo již v srpnu 1939 sérii 80 strojů pod označením P-45, které se brzy změnilo na P-39C. Dodávky začaly v lednu 1941 sérií 20 kusů. Pak výroba pokračovala šedesáti kusy verze P-39D se samosvornými potahy palivových nádrží, která měla v křídle čtyři kulomety ráže 7,62 mm s 1 000 náboji pro zbraň, dále dva kulomety ráže 12,7 mm a kanón M 4 ráže 37 mm se 30 náboji v přídi trupu. Stroj mohl nést na centrálním závěsu pumu o hmotnosti 227 kg nebo odhazovatelnou palivovou nádrž s kapacitou 283 litrů. Takto upravený letoun však ztrácel ve výškách nad 5 000 m dobré bojové vlastnosti. Výstup do výše 4 500 m trval 5,7 min a v této výšce nedosahoval vyšší rychlosti než 590 km/h. Firma Bell vyrobila celkem 923 kusů P-39D.
Zájem o nákup Airacobry projevila Francie a Velká Británie. Zatímco k dodávce strojů pro francouzské letectvo nedošlo, Britové objednali 675 kusů exportní verze nazvané Caribou Mk.I. Jméno se však neujalo, a tak nad Británií létaly Airacobry Mk.I – Britové totiž převzali původní bojové jméno, přidělené typu P-39 v USA.
Airacobra Mk.I byla takřka identická s verzí P-39D s tím rozdílem, že v letounu byl zabudován kanón Hispano M 1 ráže 20 mm s 60 náboji a motor Allison V-1710-E4 s výkonem 846 kW (1 150 k); šest kulometů mělo v tomto případě ráži 7,7 mm. Jedenáct nových letounů bylo po překonání problémů spojených s montáží a zalétáním předáno 601. squadroně RAF „County of London“ v září 1941. Čtyři stroje zahájily bojové operace nad Francií, ale Britové s nimi nebyli spokojeni, i když oceňovali jejich manévrovací schopnosti. Stroje nedosahovaly předpokládaných výkonů, nepomohly ani četné úpravy, a tak byly 11. října 1941 staženy z bojových akcí a v prosinci dokonce ze služby v RAF. 212 britských Airacober bylo dodáno do SSSR a část ještě nedodaných převzalo americké armádní letectvo, pod označením P-400, které jimi posílilo mj. i své jednotky v Tichomoří kde 7. prosince vypukly válečné operace.
Letouny verze P-39D se vyráběly v několika modifikacích. P-39D-l (336 kusů) nesla kanón M 1 ráže 20 mm a vyznačovala se zaobleným přechodem z kýlové plochy do hřbetu trupu. P-39D-2 (156 kusů) měla motor V-1710-63 o výkonu 975 kW (1 325 k). Bitevní P-39D-3 a D-4 měly pancéřované chladiče oleje a glykolu. Vznikly také tři experimentální XP-39E a určitý počet dvoumístných strojů vycházejících především z verze P-39Q.

Bell P-39 N

Bell P-39N Airacobra (s/n 42-8896), v roce 1943. Letadlo pojmenované Ill Winds patřilo do sestavy 353. stíhací perutě 354. stíhací skupiny. Tato peruť létala na Airacobrách jen nad USA, když byla v roce 1943 převelena do Anglie, byla přezbrojena Mustangy. Fotografie tedy pochází z jara 1943 a byla pořízena patrně na letišti Hamilton Field v Kalifornii. Zdroj: USAAF – Official U.S. Air Force photo no. 080128-f-3927s-028 [1], Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4945722

Airacobra byla využita americkým armádním letectvem v Tichomoří zejména při útocích na pozemní cíle – od května 1942 s nimi například létali piloti 35. stíhací skupiny USAAF v oblasti Port Moresby. Od ledna 1943 byla Airacobra nasazena v oblasti bojů ve Středomoří a již dříve byla využita při plnění bitevních úkolů v rámci vy lodění Spojenců v severní Africe (operace „Torch„). Airacobry létaly na Aljašce, Islandu, Havajských ostrovech, v Itálii a jiných místech. Od roku 1942 využívalo 22 strojů australské letectvo a 18 internovaných strojů zařadilo do své výzbroje letectvo portugalské.
Airacobra se dále vyvíjela. Verze P-39F (229 kusů) měla podobně jako P-400 dvanáct výfuků na každé straně a vrtuli Aeroproducts místo původní Curtiss Electric. U jednotek tyto stroje upravovali instalací pancéřové desky pod břicho trupu a dvou fotokamer do zádě trupu. Takto upravené stroje byly označovány P-39F-2. 25 vyrobených kusů P-39J bylo navíc vybaveno automatickým regulátorem plnicího tlaku.
Verze P-39G, H a I vyráběny nebyly, zato P-39K až N se lišily instalovanými motory a vrtulemi, přičemž strojů verze N bylo vyrobeno 2 095 kusů s motorem o výkonu 1 044 kW (1 420 k). Úpravami rostla neustále hmotnost letounu, takže verze -N měla hmotnost až 4 120 kg a musela být přijata opatření ke snížení hmotnosti za cenu zmenšení zásoby pohonných hmot. Verze P-39Q byla určena pro dodávky do SSSR a počet vyrobených kusů činil 4 905 (SSSR dostal celkem 4 758 Airacober všech verzí). Jejich výroba byla zadána v září 1942 a první stroje vyšly z tovární haly v březnu 1943 s motory V-1710-85. P-39Q měla kanón ráže 37 mm a dva kulomety 12,7 mm v přídi a pod křídlem nesla většina těchto strojů v pouzdrech další dva kulomety stejné ráže. Jednotlivé subvarianty P-39Q, na kterých byly v průběhu výroby provedeny více či méně významné konstrukční úpravy, byly označovány v rozmezí od P-39Q-l do P-39Q-30.
V SSSR se staly Airacobry posléze oblíbenými stroji a piloti zde s nimi dosahovali pozoruhodných bojových úspěchů při plnění stíhacích a bitevních úkolů. S P-39Q létali od února 1944 i piloti 332. stíhací skupiny USAAF v Itálii. Airacobra sloužila od května 1943 také v letectvu Svobodné Francie (165 letounů verzí N a Q) a Itálie (více než 220 kusů od května 1944).
Výroba P-39 byla ukončena v září 1944 a v té době končila i jejich činnost v prvoliniových jednotkách. Koncepce P-39 byla východiskem pro konstrukci neúspěšné palubní verze XFL-1 Airabonita (ta nebyla nikdy zařazena do sériové výroby) a především typové řady Bell P-63 Kingcobra. Celkem bylo postaveno 9 558 Airacober všech verzí.
Technický popis:

  • Výrobce: Bell Aircraft Corporation, Buffalo, New York, USA
  • Typ: jednomístný stíhací letoun
  • Motor: kapalinou chlazený řadový dvanáctiválcový motor do V, typ Alison V-1710-63 o výkonu 975 kW (1325 k)
  • Výzbroj: 1 kanón Oldsmobile M 4 ráže 37 mm s 30 náboji nebo kanón Hispano M 1 ráže 20 mm s 60 náboji, dva synchronizované kulomety Brovning M 2 ráže 12,7 mm v trupu (po 200 nábojích), 2 kulomety Browning ráže 7,62 m v křídle (po 1000 nábojích).
  • Rozpětí: 10,36 m
  • Délka: 9,19 m
  • Výška: 3,63 m
  • Nosná plocha: 19,79 m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 2 540 kg
  • Vzletová hmotnost: 3 530 kg
  • Maximální rychlost: 612 km/h
  • Stoupavost: 20,3 m/s
  • Dostup: 10 650 m
  • Dolet: 2 360 km s příd. nádrží

Postavený stroj je Airacobra P-39Q 362. stíhací perutě na území Spojených států amerických, konkrétně v Kalifornii, roku 1943.
Druhou postavenou Airacobrou je P-39Q Grigorije Andrejeviče Rečkalova, 16.GvIAP, červen 1944. Postavená je ze stavebnice Academy, udělal jsem otevřená dvířka kabiny a doplnil lanko antény. Patina pouze očouzením.