Boulton Paul Defiant

Britské ministerstvo letectví dostalo k dispozici pro svá letadla otočnou věž se čtyřmi kulomety. To byl před válkou asi nejosudovější moment ve vývoji britských letadel. Ministerstvo se jí totiž pokoušelo osadit všechna možná i nemožná letadla. Zejména lákavá byla představa použití na stíhačce, která by mohla tak vést palbu z nečekaných směrů. V červnu roku 1935 jsou tak vydány požadavky F.9/35 a F.10.35. Je osloveno patnáct leteckých firem. K prototypu se dopracují pouze dvě, Hawker a Boulton-Paul, ostatní odstoupili, znechuceni neustálými novými a často protichůdnými požadavky. Hawker postavil stroj Hotspur, který měl ale tak mizerné letové vlastnosti, že do výzbroje nebyl přijat. Boulton-Paul přišel se strojem P.82 a ač nebyl prost dětských nemocí, vypadal slibně. V dubnu 1937, ještě před vzletem prototypu je objednáno 81 strojů.
Prototyp vzlétá v srpnu 1937 a je příjemným překvapením. Zatím je ještě bez věže, místo ní vozí zátěž. Prošel zkouškami a byl hodnocen kladně. V květnu vzlétá druhý prototyp, který by měl být vzorovým strojem pro sériovou výrobu. Je již vybaven věží a pohání jej Merlin II o výkonu 1029 k. Sériová výroba se rozjíždí v červenci 1938, a letoun je vybaven motorem Merlin III. Ten je již připraven pro stooktanový benzín, a při jeho použití dosahuje velmi slušných výkonů. Vysokooktanového paliva je však nedostatek a při použití 87 oktanového klesá výkon na úroveň Merlinu II. O letouny je zájem i v zahraničí, Británie je ale neuvolní, potřebuje je sama. Stroje jsou hodnoceny jako méně obratné, klidné za letu, s průměrnými výkony. Ty zprvu vypadaly lépe, ale věž se na nich podepsala více, než se čekalo. Jako slabina je hodnocena komunikace mezi pilotem a střelcem za letu, ta byla velmi problematická.

Stanoviště střelce je tedy v hydraulicky ovládané otočné věži s kulometným čtyřčetem Browning ráže 7,7 mm (.303) s šesti sty náboji na zbraň. Celá se ovládala jedinou pákou. Doprava a doleva otáčela věží, vpřed a vzad upravovala náměr zbraně. A konečně se na ní nacházela i spoušť. Před a za věží byly aerodynamické kryty, které byly standardně vysunuté, zasouvaly se do trupu před bojem. Asi nejhorší slabinou věže jako takové, byl fakt, že ji šlo opustit pouze v určitém úhlu natočení, což při nutnosti opustit stroj ne vždy šlo.
V prosinci 1939 se dostaly k bojové jednotce první letouny. V dubnu 1940 už sloužily naplno. V květnu vypukla Bitva o Francii, která, jak víme, skončila evakuací BEF z Dunkerque. Zde si Defianty zabojovali poprvé a entrée to bylo velmi slušné. Za jediný den nahlásili posádky Defiantů, které evakuaci poskytovaly vzdušné krytí, 37 sestřelených německých stíhačů. Má se za to, že Němci zaměnili Deafianty za Hurricany, a podle toho útočili, a přesně podle plánu se jim dostalo nehezkého překvapení. S čím plán nepočítal, byla rychlost, jakou se němečtí piloti poučili. Mezi posádkami Defiantů nastala jatka. Již v srpnu 1940 byly Defianty z první linie staženy a převedeny k nočnímu stíhání.
Do výzbroje je jako první dostala 264.stíhací Squadrona v prosinci 1939. V dubnu 1940 začaly již sloužit naplno. První bojové nasazení v květnu 1940 přineslo poměrně slušný úspěch kdy střelci Defiantů, kryjící evakuaci vojsk u Dunkerque, nahlásili sestřelení 37 nepřátelských letadel! Z velké části to bylo dáno podobou Defiantů s Hurricany, stíhací piloti Bf-109 se potom snažili zaútočit zezadu a to bylo pro mnoho z nich osudné. Němečtí piloti se však brzy poučili a z Defianta se stávala snadná kořist. Právě velké ztráty byly důvodem pro jejich převedení k nočnímu stíhání. To se stalo již v srpnu roku 1940.

Jako noční stíhač byl Defiant úspěšný. a bylo jím vybaveno celkem osm perutí. V roce 1941 dostaly Defianty palubní radar AI mk.IV. Takto vybavené stroje byly přeznačeny na mk.IA. Velkově bylo Defiantů mk.I (včetně IA) vyrobeno 712 kusů, pak přišel mk.II. Ten byl prodloužen, dostal nový motor, radar AI mk.VI a některé další, dílčí, změny. Slabiny, kterými byla ztížená komunikace posádky, omezená možnost opuštění věže a absence jiné výzbroje než té ve věži, ovšem zůstaly. Bylo vyrobeno kolem dvou set mk.II a některé mk.I byly na standard mk.II přestavěny. V roce 1942 byly Defianty ve výzbroji třinácti nočních perutí. Další Defianty byly postaveny jako letadla na vlekání vzdušných terčů. Ta neměla věž a na jejím místě se nacházel naviják. Označena byla jako Defiant TT mk.I a mk.II. Některé stroje byly na tyto verze přestavěny. Bylo také postaveno 140 strojů mk.III, ty byly stavěny rovnou jako vlečné. V této roli Defianty už dosloužily. Do února 1943, kdy byla výroba zastavena, bylo postaveno cca 1060 strojů všech verzí.
Na Defiantech létali i naši, například Sgt. František Chábera a Sgt. Karel Bednařík. Tato posádka však na Defiantu nezaznamenala sestřel, pouze poškodila jeden He-111.
Defiant, jak už to u letadel, která jsou zklamáním, bývá, nebyl tak strašně špatný, ale strašně nesplnil očekávání. Ministerstvo mělo obecně s věžovými stíhačkami velké plány a očekávali zázračnou zbraň. Ale letadlo nebylo hvězdou, nebylo ani průměrné. Spíš lehce podprůměrné. Proto se také v roli nočního stíhače vcelku osvědčil, i když i zde začal s příchodem modernějších německých strojů ztrácet dech. Skončil tak u vlekání a výcviku, kde jeho výkon plně dostačoval, a zejména po snesení věže.

Technický popis Boulton-Paul Defiant mk.I/mk.II

• Výrobce: Boulton-Paul Aircraft, Wolverhampton, Velká Británie
• Typ: dvoumístný, jednomotorový stíhací letoun
• Osádka: 1 pilot, 1 palubní střelec
• Motor: 1x zážehový, kapalinou chlazený, vidlicový dvanáctiválec Rolls-Royce Merlin III o výkonu 1 029 k/Merlin XX o výkonu 1 260 k
• Výzbroj: 4 kulomety Browning M1919 ráže 7,7 mm (.303 British) v otočné věži
• Rozpětí: 11,99 m
• Délka: 10,77 m/10,92 m
• Výška: 3,45 m
• Nosná plocha: 23,26 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 2 755 kg/2 868 kg
• Vzletová hmotnost: cca. 3 788 kg/3 902 kg
• Maximální rychlost: 485 km/h/507 km/h
• Dostup: 9 250 m/9000 m
• Stoupavost: 579 m/min/609 m/min
• Dolet: 740 km/885 km

Model pochází z šest let staré – a vcelku povedené – stavebnice Airfix. Napotřetí (viz galerie :-)) se mi podařilo celkem zdařile Defianta dostavět. Stroj by měl létat u 151. noční stíhací perutě ve Witteringu, Cambridgeshire v únoru 1941. Od celočerného nátěru se později upouštělo, hrubá struktura matné černé barvy zvyšovala aerodynamický odpor a adekvátně tomu poklesly výkony. V pozdějších fázích nasazení Defiantů tak zůstávaly v denním zbarvení. Vylepšeno opět jen decentním očouzením a anténním lankem.