Bell H-13 Sioux

Model 47 byl patrně největším úspěchem firmy Bell. A pokud ne největším, tak jedním ze dvou největších. Spolu se slavným Huey UH-1. S vrtulníky se v USA experimentovalo již od roku 1938. Prvním strojem byl Vought-Sikorsky VS 300, létající v letech 1939-441. Ten sice neměl praktické využití, ale ukázal, že to funguje. Prvním použitelným strojem se pak stal Sikorsky R-4, který poprvé vzlét v roce 1942 a ve službě se osvědčil. Bellům se za války moc nedařilo. Airacobra a později Kingcobra sice nebyly vůbec špatné, ale obchodní úspěch až tak výrazný nebyl. Přemýšleli tak, kam dál rozšířit oblast podnikání, a experimenty u Sikorských jim samozřejmě nemohly uniknout. Najali proto talentovaného konstruktéra Arthura M. Younga. Ten postavil napřed Bell model 30. Ten vzlétl v roce 1943, a sloužil spíše jako VS 300 u Sikorských – jako hledání cesty. O tři roky později vzniká model 47. Malý, lehký stroj se ujal hned od začátku, když byl schválen pro civilní provoz v USA, byl to vůbec první vrtulník, který takové oprávnění obdržel. Stroj byl s úspěchem nabídnut i armádě a námořnictvu, kde se objevují v roce 1947. Od roku 1948 vyrábí model 47 v licenci japonské Kawasaki, od roku 1953 italská Augusta, a od roku 1965 britský Westland.
Do vojenkých služeb vstoupil model 47 jako R-13 (respektive, před přijetím do služby jako YR-13), později přeznačen jako H-13. Jako spojovací, průzkumný a sanitní stroj sloužily H-13 dlouhá léta, samozřejmě ne v nezměněné podobě. Stejně jako civilní stroj byl průběžně vyvíjen a modernizován a to až do roku 1974. Celkem bylo vyrobeno cca 5600 strojů.

H-13 létaly i vyzbrojené – jsem v pokušení nazvat to „gunship“, ale tak nějak se mí to příčí u vrtulníku, vážícího jako osobní auto. Setkal jsem se s několika výzbrojními variantami. Kulomety byly umísťovány na speciální držák na horní rozšířenou část podvozkových nosníků (podvozkem budiž myšleny ližiny) podobně, jako nosítka u sanitní verze. Raketová výzbroj se umisťovala pod ony nosníky. Co se týče kulometné výzbroje, setkal jsem se se dvěma verzemi. Buďto byly na každé straně umístěny dva kulomety M 1919 ráže 7.62 mm, nebo jeden kulomet M60 stejné ráže. Rakety, neřízené, byly odpalovány z trubkových raketnic, podobných, jaké nosily třeba Thunderbolty, nebo Airacobry. Při nasazení vrtulníků v boji se došlo k několika poznatkům. První – zasáhnout vrtulník z bojového letadla je problematické. Druhý – zasáhnout vrtulník pozemními prostředky protiletadlové obrany je poměrně snadné. Takto lapidárně napsáno v praxi znamenalo, že během korejské války nebyl ani jeden vrtulník sestřelen letadlem, ovšem ze země bylo zničeno celkem 13 strojů. Může se to zdát na tři roky dlouhý konflikt málo, ale vezměme v úvahu nepříliš velký počet nasazených strojů, a také fakt, že většina působila v týlu. Ve vietnamu, kde H-13 zvolna dosluhovaly, jich bylo ztraceno 150.
Technický popis Model 47:

• Výrobce: Bell Aircraft Corporation, Buffalo, New York, USA
• Typ: víceúčelový vrtulník
• Motor: zážehový šestiválec s protilehlými válci Franklin O-335, nebo Lycoming O-435 o výkonu cca. 150 kW (dle verze)
• Výzbroj: většinou žádná, nebo kombinace kulometů M 1919, případně M 60, a neřízených raket.
• Průměr rotoru: 10,71 m
• Délka trupu: 8,33 m
• Výška: 2,9 m
• Hmotnost prázdného stroje: 785 kg
• Vzletová hmotnost: 1 089 kg
• Maximální rychlost: 137 km/h
• Dostup: 3 962 m
• Dolet: 322 km

Postavený stroj nemá konkrétní vzor, jde o improvizaci na téma sanitního OH-13D během korejské války. Stroj má, co se označení týče, náležitosti stroje, který vozil zraněné do mobilních nemocnic MASH.