Schwere infanterie geschütz 33 15 cm

Těžké pěchotní dělo SiG 33 15 cm v muzeu v Bělehradu. Zdroj: Dungodung – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1356090

Kořeny těžkého polního děla, neboli Sturm Infanterie Geschütz SIG 33 ráže 15 cm můžeme vysledovat už v bojích na západní frontě 1. světové války. Poté, co boje uvázly ve vleklé zákopové válce, došlo německé velení k něpříjemnému, a překvapivému zjištění. Totiž, že pěchotní i dělostřelecké zbraně jsou velmi efektivní v obraně, pramálo však v útoku. Zejména problematická byla kulometná hnízda nepřítele, které se mnohdy nedařilo likvidovat ani delší dělostřeleckou přípravou. Došlo tehdy k závěru, že jediným řešením je, aby si pěchota vezla svoji artilerii sebou. To samozřejmě vyžadovalo menší a pohyblivá děla. Ta navíc musela být schopna cíl likvidovat nejen palbou přímou, ale i vrchní skupinou úhlů. Byl sice zkonstruován leký moždíř ráže7,6 cm, ale ten situaci příliš neřešil. Požadavky na potřebnou zbraň byly následující: Musela mít jednoduchou obsluhu a musela být lehká, zároveň však dostatečně účinná. Až do konce první světové války se však nepodařilo vyvinout zbraň, která by byla vyhovující.
I když Versailleská smlouva vývoj takových zbraní Německu zakazovala, ve firmách Krupp a Rheinmetall v pracech na novém dělu pokračovali. Dost bouřlivě se diskutovalo o vlatnostech, jaké by mělo mít. Velmi lákavá byla představa, že by tato zbraň šla použít i proti tankům. Zde ovšem idea narazila na technické limity. Protitankové dělo potřebuje vysokou úsťovou rychlost, což znamená dlouhou hlaveň. Ta však znesnadňuje primární zamýšlené využití děla pro bombardování horní skupinou úhlů. Proto bylo nakonec od protitankového využití upuštěno. Ve druhé polovině dvacátých let tak vznikla dvě děla. Lehčí leIG 18 ráže 7,5 cm a těžší, ráže 15 cm. To bylo přijato do výzbroje až roku 1933 pod označením SIG 33. Vyzbrojení plukovního dělostřelectva tak mohutnou zbraní v takové míře bylo neobvyklé a díky tomu měli Němci na počátku války výhodu.

Těžké pěchotní dělo 33 15 cm

Dělostřelci divize pancéřových granátníků Grossdeutschland nabíjí SiG 33 15 cm. Pravděpodobně během letní ofenzívy 1942 na jihu SSSR. Zdroj: Bundesarchiv, Bild 146-2006-0057 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5483891

Dělo klasické konstrukce, se solidní skříňovou lafetou, s klínovým závěrem, hydropneumatickým brzdovratným zařízením. Hlaveň byla dlouhá 1700 mmm, což bylo necelých dvanáct ráží. Vzhledem k délce hlavně a z toho plynoucí úsťové rychlosti zbraň postrádá úsťovou brzdu. Ochranný štít byl u SIG 33, stejně jako u LeIG 18 byl umístěn tak, aby co nejméně omezoval možný náměr. Ten u SIG 33 činil -4° až +75°. Možný byl i odměr, v rozsahu 11,5° na obě strany. Poněkud archaickým prvkem byla ocelová odlévaná kola s gumovou obručí. Absence pneumatik ovšem zvyšovala spolehlivost. Mírně se lišila děla pro tažení vozidly a koňmi. Mimo jiné i hmotností. Verze pro motorizovaný potah vážila 1 800 kg, v pochodové pozici ještě o 25 kilo více. Verze pro koňský potah byla cca o 120 kg lehčí. Přesto ji muselo táhnout šest koní. Sedmičlenná posádka dokázala dělo připravit k palbě za 45 minut. Postavení nepřítele byla pak schopná zásobovat dvěma až třemi granáty za minutu.
Produkce byla zahájena roku 1933 ve firmě Rheinmetall a Německo přišlo jedno každé dělo na cca 20 000 marek. Během války se tato děla vyráběla ještě AEG v Berlíně a Česká Zbrojovka ve Strakonicích, od března 1939 Böhmische Waffenfabrik. Dělo bylo hodnoceno dobře, jediná výtka směřovala k váze zbraně, ta znesnadňovala manipulaci na bitevním poli. Později došlo k využití lehkých slitin, což dělo odlehčilo asi o 150 kg. K jednotkám se však odlehčených děl dostalo jen málo, a s tenčícími se zdroji lehkých kovů se výrobce vrátil k původní konstrukci.
Používaly se trhavotříštivé granáty s náloží 8,3 kg anatolu a celkovou hmotností 18 kg, zadýmovací granáty o celkové hmotnosti 40 kg, mohly být i kumulativní o hmotnosti 24,6 kg, schopné probít na vzdálenost 1 000 m šestnáct centimetrů pancíře. Účinnou trhavinou v něm byl hexogen. Nadkaliberní střely o hmotnosti 90 kg, s 27 kg anatolu byly používány proti opevněným pozicím, nebo na prorážení minových polí.
Děl se vyrobilo úhrnem něco kolem 4 500 kusů, u některých jednotek byla nahrazována těžkými minomety SGrW 42 ráže 12 cm. Mimo jiné i proto, že bylo snazší vyrábět minomety, než těžká děla. Navíc minomet přišel na dvacetinu toho, co dělo.

  • Ráže: 150 mm L/12
  • Celková délka: 4.30 m
  • Šířka: 2.15 m
  • Výška: 1.65 m
  • Bojová hmotnost: 1 800 kg
  • Traverse: 23°
  • Úhel sklonu: -4° až +75°
  • Frekvence střelby: 2-3 výstřely za minutu
  • Max. úsťová rychlost: 240 m/s
  • Max. efektivní dostřel: 4 700 m

Celoresinový model z odlitků amatérského původu, mimochodem poměrně kvalitních, jsem doplnil vlastnoručně vyrobenými díly, které odlít nešly. Je natřené polní šedí a řádně zabahněné. Připřáhl jsem jej za Opel Maultier. Neznámá jednotka, východní fronta, podzim 1944.