KdF 87 Kommandeurwagen

Brouk vyvinutý Ferdinandem Porschem se stal před druhou světovou válkou nástrojem nacistické propagandy, i když slavný konstruktér začal malý „lidový vůz“ vyvíjet ještě před nástupem Adolfa Hitlera k moci. Místo značky Volkswagen se ovšem později používala zkratka KdF (Kraft durch Freude), podle nacistického hesla. Tehdy se mu ovšem ještě neříkalo brouk.

Skupina vozů, do níž patřil i zmíněný Brouk, nebo správněji dobově KdF-wagen, čítala několik vozů, technicky dosti příbuzných. Jednak to byl klasický Kübelwagen KdF 82. Z něho byla odvozena verze KdF 82E, která měla upravený podvozek osmdesátdvojky a karosérii budoucího Brouka. Plánovaný civilní vůz měl označení KdF 60. Dále vznikl KdF 166 Schwimmwagen, tedy obojživelný automobil, používající většinu techniky Kdf 82. Z něho byla odvozena větší verze KdF 182 Grosse Schwimmwagen, původní Schwimm byl opravdu malinký, já bych se do něho se svými dvěma metry neposkládal. Tato verze měla mít pohon všech kol. K jeho výrobě však nakonec nedošlo a podvozek s minimálními úpravami převzal KdF 87, který jej kombinoval s karosérií KdF 60, civilní verze. V období mezi lety 1937 a 1944 se vyráběly především Kübelwageny KdF 82, těch se do konce války vyrobilo více než 50 000 kusů, a Schwimmwageny, kterých se vyrobilo téměř 15 000 kusů. Ostatních verzí se vyrobylo méně. Verze 82E a subvarianty 92E pro SS vzniklo 759 kusů. KdF 87 pak jen 562. Civilní pak nevznikly téměř žádné.  Pár kusů pro úřady třetí říše, možná, což je poměrně pikantní. Civilní KdF-wagen, nazývaný Volkswagen – lidové auto – byl vyvíjen už od roku 1934 na rozkaz Adolfa Hitlera. Chtěl postavit Německo na kola, dát možnost každému Němci pořídit si automobil. Nebo, lépe řečeno, vzhledem k výše zmíněnému, chtěl vzbudit ten dojem. „Lidový vůz“ měl být zpřístupněn občanům Německa prostřednictvím spořícího programu za 990 říšských marek, na což se dalo teoreticky našetřit přibližně za rok. Žádný z účastníků spořicího programu ovšem nikdy své auto nedostal, minimálně ne do konce války.
Auto, a to se týká víceméně všech verzí snad kromě Schwimmwagenu, kde byly určité

složitosti daní za obojživelnost, bylo navrženo tak, aby bylo co nejjednodušší po mechanické stránce. Čtyřválcový zážehový boxer o zdvihovém objemu 1131 ccm a výkonu 18 kW (24 k) s vestavěným chladičem oleje měl na tak malé autíčko dostatek síly a chlazení vzduchem bylo výhodné i pro náročné klimatické podmínky. To je samozřejmě bonus zejména pro armádní vozy a v zásadě to trochu osvětluje pohnutky, skryté za heslem „postavit Německo na kola.“ Na druhou stranu nejen Němci vyvíjeli v té době civilní stroje s perspektivou snadného použítí v armádní službě. 
O vzniku KdF 87 již hovořil, spolu s typy 82E a 92E poskytoval pohodlí než KdF 82, proto byl přidělován vyšším hodnostem, které se ale pohybovaly v poli, kde by větší štábní auto zapadlo, zároveň však ještě neměli nárok například na Horcha 108. Vozidla vyrobená pro německý Afrika Korps byla často vybavena tropickým zařízením, které chránilo vzduchový filtr, karburátor a elektriku před prachem, kromě toho byla vybaveny pískovými pneumatikami Kronprinz.
Kommandeurwageny KdF jsou dnes velmi vzácné, válku jich přežilo naprosté minimum a spíše verze 82E, než 87. Jeden je vystavený v muzeu Volkswagenu ve Wolfsburgu, ale podle letopočtu na cedulce se jedná pravděpodobně o kus, vyrobený již po válce.

Technické údaje KdF 87:

• Výrobce: KdF-Wagen, Stadt des KdF-Wagens bei Fallersleben, Němcko. Po válce byla firma přejmenována na Volkswagen a město na Wolfsburg.
• Délka: 3 830 mm
• Šířka: 1 620 mm
• Výška: 1 720 mm
• Užitečná hmotnost: 450 kg
• Celková hmotnost: 1 240 kg
• Motor: Vzduchem chlazený, žážehový, plochý čtyřválec o zdvihovém objemu 1 131 cm³ a výkonu 18 kW (24 k).
• Maximální rychlost 80 km/h
• Dojezd: 470 km na hlavní, 40 litrovou nádrž, vozidlo s sebou zpravidla vozilo jeden až dva kanystry, každý z nich přidal 235 km. Spotřeba byla okolo 8,5 l/100 km.
• Posádka: 1 řidič, až tři další pasažéři.
• Výzbroj: Integrální žádná, ale říká se, že kapota byla konstruována tak, aby na ni bylo možné usadit kulomet.

Stavěl jsem KdF 87 ve službách DAK, mezi lety 1941 a 1943. Tomu odpovídá písková kamufláž a zaprášení pískovým pigmentem. Resinová stavebnice TP model je sice jednoduchá (skládá se zhruba z deseti dílů), přesto však problematická. Odlitky hrubě nepasují a je třeba poměrně slušné sochařiny. Navíc je, zejména karosérie, hodně tlustá a vnitřní plochy mají do roviny daleko, takže zasklívání je malé peklo. Je to ostatně vidět i na fotkách, stejně jako pneu bez vzorku. Je tam také vidět krupice, kterou jsem vytvořil pigmentem – dneska už bych asi dělal pouštní prach jinak. Ale tohle mi tady leží už více než pět let. Řekl bych, že jsem z něho vykřesal, co jsem mohl.