Hawker Typhoon

Hawker Typhoon byl britský jednomístný stíhací letoun sloužící v RAF a v letectvech Kanady a Nového Zélandu během druhé světové války. Ačkoliv při vývoji s ním bylo počítáno jako s náhradou Hurricanů v roli přepadového stíhače (pro kterou však neměl nadbytek výkonu), v průběhu války se z něj stal nejúspěšnější letoun určený k útokům na pozemní cíle.
V jedné z výstavních prostor Muzea vylodění Spojenců ve francouzském pobřežním městečku Arromanches je na nápadném místě instalována vitrína s blokem mohutného čtyřiadvacetiválcového motoru Napier Sabre II. Ne, nejde o nablýskaný exponát, nýbrž o zdeformovaný a korozí těžce poškozený exemplář vykopaný kýmsi řadu let po válce na místě havárie kdesi v Normandii. Že z nekonečného množství reliktů války našel cestu do Muzea vylodění i britský letecký motor Napier Sabre, není náhoda. Motory tohoto typu totiž poháněly stíhací a stíhací-bombardovací letouny Hawker Typhoon a Hawker Tempest, z nichž zejména ty dříve jmenované pomohly v červnu až srpnu čtyřiačtyřicátého roku svojí údernou silou vybojovat bitvu o Normandii.
Pozdější „válečný rváč“ Hawker Typhoon vznikal od začátku roku 1937 v konstrukčních kancelářích firmy Hawker v Kingstonu. Práci týmu konstruktérů vedl Sydney Camm – otec slavného Hurricanu, který v té době vstupoval do sériové výroby. Vlastně právě Hurricane byl tím letounem, jenž měl být v budoucnu nahrazen novým výkonným přepadovým stíhacím letounem, poháněným jedním z oněch nových, velmi silných leteckých motorů, prozatím sestavovaných a zkoušených ve vývojových dílnách motorářských firem. Nikdo snad v té době netušil, že nový letoun vstoupí do služby vzhledem k nelehkému vývoji – až za pět dlouhých let.

V průběhu roku 1937 zformulovalo Ministerstvo letectví technické podmínky F.18/37 k výrobě jednomístného stíhacího letounu, vyzbrojeného kanóny a v lednu 1938 je rozeslalo leteckým firmám. Sydney Camm již předtím rozpracoval koncepční návrhy na využití nového čtyřiadvacetiválcového motoru s řadami válců uspořádanými do tvaru ležatého „H“, jenž sliboval dát výkon okolo 1 471 kW (2 000 k), nezbytný k pohonu výkonného, těžce vyzbrojeného letounu. Ministerstvo letectví však mělo zájem na uplatnění jiného motoru, a to čtyřiadvacetiválce Rolls-Royce Vulture s uspořádáním řad válců do „X“ a 22. dubna 1938 zadalo firmě Hawker objednávku na výrobu dvou prototypů s označením Type N (jako Napier) a Type R (jako Rolls-Royce). Stroje stejné koncepce draku, lišící se zabudovanými motory, dostaly později jména Typhoon (N) a Tornado (R).
Vývoj motorů Napier Sabre se poněkud pozdržel a z toho důvodu prototyp Type R vzlétl dříve. K události došlo 6.10.1939 na letišti Langley u Staines, kam byl letoun dopraven z Kingston-upon-Thames v Surrey. Chladič kapaliny pod centroplánem nedělal dobrotu a konstruktéři jej přemístili pod přední část motoru. S touto úpravou letoun Tornado opět vzlétl 6.12.1939, následován s ročním odstupem druhým prototypem, jenž vzlétl 5. prosince 1940. První Typhoon, napohled velmi podobný Tornadu, vzlétl 24.2.1940 s motorem Sabre I. Na jaře téhož roku provedly oba typy řadu srovnávacích zkušebních letů. Mnoho z nich absolvoval zalétávací pilot Philip G. Lucas, jemuž se v květnu podařilo přivést na přistání prototyp Typhoonu s poškozeným trupem a zachránit jej před zničením.
Doba po porážce Francie a čas bitvy o Británii nikterak nepřály experimentům a v důsledku toho se vývoj obou typů zpomalil a byl navíc komplikován potížemi s motorem Sabre I. V tomto období se tým konstruktérů zamýšlel nad vylepšením obou typů, avšak mnoho nápadů zůstalo jen na papíře. V roce 1941 spatřil světlo světa v pořadí třetí prototyp letounu Tornado, tentokrát vybavený hvězdicovým motorem Centaurus – zkušenosti s ním získané později posloužily při vývoji Tempestu II. U Typhoonu konstruktéři dokonce zvažovali instalování šesti kanónů, případně zabudování chladičů do kořene křídla, promýšleli zeštíhlení profilu nosné plochy apod. Typhoonu již tyto úvahy nepomohly, ale v některých případech byly využity při vývoji Tempestu, následníka Typhoonu.

Mezitím se vývoj motoru Vulture dostal do slepé uličky a firma Rolls-Royce nemohla uprostřed vypjaté válečné výroby a vývoje dalších variant motorů Merlin přešlapovat na místě. Z původně objednané první série dvou set a jednoho letounu Tornado byl vyroben právě jen ten jeden sériový exemplář – poté byl celý program zrušen ve prospěch výroby Typhoonu.
Stavba sériových Typhoonů byla zahájena v nevyužitých továrnách firmy Gloster Aircraft v Hucclecote v Gloucestershiru. Odtud vyšel v květnu 1941 první z úvodní série 110 letounů tohoto typu – nesly označení Typhoon Mk.IA a byly vyzbrojeny prozatím „jen“ dvanácti kulomety Browning (později byly téměř všechny přestavěny na standard Mk.IB). Vystupující kryt kabiny byl za hlavou pilota opatřen neprůhlednou kapotáží, později vyrobené stroje (a také první Mk.IB) měly část za hlavou prosklenou, ale s rámováním, od roku 1943 byla kabina kryta elegantním odsunovacím kapkovitým krytem, vylisovaným z Perspexu (Typhoon Mk.IB). Piloti nastupovali do kabin verzí Mk.IA a dříve vyrobených Mk.IB „automobilovými“ dvířky zpravidla z pravé strany trupu, avšak potom začínala složitá procedura startování poněkud nevyzpytatelného motoru Sabre, náchylného k požárům i k zadření – první motory Sabre I mnohdy nevydržely v chodu ani 25 hodin, předepsaných mezi revizemi. Příčina vážných potíží nespočívala jen v poruchovosti motorů, ale problémy zpočátku přinášel (pomineme-li málo účinné brzdy) i drak, pevnostně poddimenzovaný v části těsně před ocasními plochami, jehož destrukce stála řadu pilotů život (RAF ztratila v průběhu války z tohoto důvodu nejméně 26 strojů). Odborníci se pokusili problém vyřešit nejprve vnějším, později i vnitřním zesílením kritického místa. V jisté době se v RAF dokonce hovořilo o zrušení výroby Typhoonů.
S těmito problémy se v plné míře potýkali i piloti první operační squadrony která dostala do výzbroje Typhoony Mk.IA 21.září 1941 (56. perut‘ Duxford). Němci právě v té době zaváděli do výzbroje nové Focke-Wulfy Fw 190 A-1/A-2 a RAF urgentně potřebovala letouny dosahující běžně rychlosti řádu 600 km/h. Mimochodem, v důsledku tvarové podobnosti Typhoonu s Fw 190 docházelo k tragickým omylům a nejeden pilot Typhoonu se stal v průběhu války obětí stíhačů RAF či vlastní protiletadlové obrany. Vzhledem k problematické provozní spolehlivosti Typhoonů leželo těžiště střetů s německými stíhacími letouny dále na nových verzích Spitfirů a jiných spojeneckých stíhacích letounech, ale Typhoon se od konce roku 1942 velmi dobře osvědčil při útocích na železniční a silniční provoz v Nizozemsku, Belgii a Francii, zvaných „Rhubarbs“. Všechny Typhoony Mk.IB byly vyzbrojeny čtyřmi 20 mm kanóny British Hispano se zásobou munice po 140 nábojích. Dříve vyrobené Mk.IB neměly hlavně kanónů chráněné vřetenovitými pouzdry.
V roce 1943 byly Typhoony vybaveny závěsy pro dvě pumy o hmotnosti až 454 kg nebo nádrže po 205 či 409 1 pod křídlem a alternativně mohly nést až osm neřízených raket. Takto vybaveny se zúčastnily operace „Channel Stop“, zaměřené proti nepřátelské lodní dopravě, výpadů proti radarovým stanicím, odpalovacím základnám V-l a působily při podpoře pozemních bojů spojeneckých armád v západní Evropě (jen u 2. taktické letecké armády RAF působilo v letech 1944-45 23 perutí vyzbrojených Typhoony a devět dalších operovalo v rámci Fighter Command).
Naprostá většina Typhoonů byla vybavena některou z verzí motoru Napier Sabre IIA, IIB nebo IIC s výkonem 1 602 kW (2 180 k) až 1 661 kW (2 260 k) a opatřena čtyřlistou vrtulí. V roce 1943 byly v Africe zkoušeny tři stroje s protiprachovými filtry a jeden byl dokonce vybaven radarem AI Mk.IV. praktického hlediska však byla důležitější ozbrojená fotoprůzkumná verze, vzniklá úpravou šedesáti standardních strojů na Typhoon FR Mk.IB. Z křídla byly v tomto případě odstraněny vnitřní kanóny, do uvolněného prostoru byly instalovány vpřed (vlevo) a šikmo (vpravo) zaměřené kamery, doplněné vertikálními kamerami v trupu.V listopadu 1945 byl vyroben poslední z celkem 3 317 Typhoonů, s výjimkou 17 kusů všechny vyrobila firma Gloster. V té době létaly jen u útvarů tzv. druhé linie (jejich místo již dříve zaujal výkonnější Tempest) a definitivně dosloužily v roce 1946.

Technický popis:

• Výrobce: Hawker Aircraft Co. Ltd., Kingston-upon-Thames, Surrey, Velká Británie.
• Typ: jednomotorový jednomístný stíhací a stíhací-bombardovací letoun.
• čtyřiadvacetiválcový čtyřřadový, kapalinou chlazený motor Napier Sabre IIA s max. vzletovým výkonem 1 603 kW (2 180 k) a s výkonem 1 346 kW (1 830 k) ve výšce 3 500 m.
• Výzbroj: čtyři kanóny British Hispano ráže 20 mm se zásobou 140 nábojů pro zbraň, 2x 454 kg pumy pod křídlem, resp. 8 neřízených leteckých raket.
• Rozpětí: 12,67m
• Délka: 9,73m
• Výška: 4,66m
• Nosná plocha: 25,90m2
• Hmotnost prázdného letounu: 3 992kg
• Vzletová hmotnost: 5 216kg
• Maximální rychlost: 652km/h
• Dostup: 10 363m
• Dolet: 982km; 1 610km s přídavnou nádrží

Typhoona jsem stavěl z krabičky, bez příkras, jako ostatně většinu mých modelů. Typhoon Ib, HF-L, patřil 183. stíhací peruti v Colerne na počátku roku 1944. Stavebnice se na Airfix celkem povedla, obtisky méně….