Panzerkampfwagen IV

 

Požadavek na vývoj dvou základních druhů tanků byl výsledkem teoretických úvah německých důstojníků o nasazení těchto válečných strojů v novém pojetí války. Tyto stroje se měly stát páteří obrněných jednotek. První měl být stroj střední váhové kategorie s protitankovým dělem, rychlejší a hbitější. Druhý pak měl být těžší, vyzbrojený těžším dělem, který měl lehčím strojům odklízet z cesty opevněné objekty a poskytovat palebnou podporu. Z prvního časem vznikl Panzerkampfwagen III, z druhého pak Panzerkampfwagen IV.
Na konci roku 1934 byly firmám MAN, Krupp a Rheinmetall Borsig Waffenamtem předány požadavky spolu s objednávkou vývoje. Stroj měl vážit kolem 18 tun, mít pětičlennou posádku, a nést dva kulomety a 7,5cm dělo v otočné věži.
Oslovené firmy v roce 1935 dodaly plody své práce. Pouze dvě firmy však měly nějaký prototyp. Návrh firmy MAN ,VK2002 (MAN) zůstal pouze na papíře. Podvozek byl tvořen velkými pojezdovými koly s gumovou obručí ve dvou řadách, která se navzájem překrývala. Pásovou soustavu uzavíralo vpředu kolo hnací a vzadu kolo napínací, obě velmi jednoduché konstrukce. Podpůrné kladky nebyly zapotřebí, neboť pás shora dosedal přímo na pojezdová kola. Zájem členů zkušební komise však projekt firmy MAN nevzbudil a byl zamítnut. Je ovšem jasné, že to ze strany zkušební komise nebyl moudrý závěr. Dnešní pohled ukazuje, že v dalších letech byly tankové podvozky konstruovány tímhle způsobem. V roce 1935 se jednalo o velmi pokrokové řešení.
Stejný osud potkal rovněž stroj navržený firmou Rheinmetall Borsig, VK 2002 (Rh). Tato firma sice dodala prototyp, ne však kompletní. Dodala pouze podvozek, bez věže, kterou simulovala zátěž. Podvozek tvořilo na každé straně osm malých pojezdových kol, zavěšených a odpružených po dvou. Vpředu bylo velké kolo hnací, vzadu napínací. Pás podpíraly tři kladky, rovnoměrně rozmístěné. Prostor mezi koly a kladkami vyplňoval nahoru zkosený plech, který tvořil dodatečnou ochranu boční stěny. Konstrukce podvozku byla celkem složitá, zejména systém uchycení pojezdových kol.
Hranatá nástaba byla tvořena plechy do síly 2cm. S motorem o výkonu 300 koní se stroj pohyboval rychlostí 35 km/h. K osazení věží a výzbrojí však nedošlo, neboť prototyp třetí firmy byl lepší. Vítězem se stala firma Krupp. Stroj byl celkově velmi podobný prototypu Rheinmetallu, stejně jako on se pohyboval na osmi malých pojezdových kolech, která byla zavěšena v párech, podpůrné kladky byly čtyři. Řešení zavěšení však bylo podstatně jednodušší. V testech tento stroj celkově lépe obstál.
Za nosem stroje se kolmo zvedala čelní stěna kabiny. Za ní seděl řidič a radista. Řidič vlevo za otevíratelným průzorem, vedle něj radista. Ten obsluhoval v čelní stěně uchycený kulomet MG34 ráže 7,92mm. Čelní stěna byla v půli lomená – tvořila jakýsi schod, kdy řidičova strana desky byla jakoby vysunutá vpřed oproti druhé polovině. na onom schodu byl umístěn průzor, který umožňoval řidiči vidět doprava. Další dva průzory byly na bocích. Nad těmito místy se nacházely příklopy, jimiž řidič a radista nasedal.

Na střeše nástavby byla v ose vozidla, umístěna věž o půdorysu nepravidelného šestiúhelníku svařená z rovných plechů, jen v zadní tváři byla oblá. V zadní části věže vyčnívala vzhůru kruhová velitelská věžička velmi jednoduché konstrukce s osmi průzory kolem dokola. Její tubus částečně zasahoval do zadní stěny věže. Dále se v bočních stěnách nacházely průzory a velká dvířka, jimiž nastupovali střelec a nabíječ. Ti seděli každý z jedné strany kanónu. Velitel pak seděl vzadu uprostřed, přímo pod velitelskou věžičkou.
Hlavní zbraň tanku, kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm s délkou hlavně 24 ráží se nacházel uprostřed čelní stěny. Napravo od kanonu byl instalován druhý kulomet MG 34, který byl obsluhován nabíječem. Štít děla byl umístěn nezvykle na vnitřní straně lafety. Úchyt kanónu byl tedy zvenčí viditelný. Zajímavým faktem je, že štít kanon nebyl instalován na vnější straně lafety ale uvnitř. Úchyt kanonu do stěny s výřezem pro vertikální pohyb hlavně byl tedy viditelný zvenčí. Toto řešení vydrželo Panzeru IV poměrně dlouho, než bylo nahrazeno vnějším štítem, který lépe chránil uchycení děla. Stejným vývojem ostatně pročel i Panzer III. Tank vezl 122 nábojů pro kanon a 3000 pro kulomety. Po obou stranách kanónu byly další průzory, a další dva vzadu, ty však sloužily i jako střílny. Na zadní straně věže se totiž nenacházela žádná výzbroj, ostatně stejně jako u všech německých tanků, tedy jestli se nepletu. Členové posádky spolu komunikovali prostřednictvím vnitřní radiostanice. Každý měl svá sluchátka a mikrofon, který přiléhal ke krku a snímal hlas přímo z hlasivek.
Tank byl poháněn motorem Maybach HL 108 TR o výkonu 250hp, uloženým v zadní části stroje. Na něj navazovala pětirychlostní převodovka Zahnradfabrik SFG 75, uložená před prostorem posádky, spojená s motorem hřídelí, vedenou pod podlahou. Tři palivové nádrže měly kapacitu 453 litrů a tank na ně ujel 140 km po silnici. V terénu pak dojezd klesal až na 90 km.
Po vítězství firmy Krupp následovala objednávka na výrobu první série nového tanku. Tyto stroje dostaly oficiální označení PzKpfw IV Ausf. A a byly v podstatě shodné s prototypem. Oproti němu bylo zesíleno pancéřování. Hmotnost tanku verze A byla 17,3 tuny a na silnici se dokázal pohybovat rychlostí 30 km/h. Výroba byla zahájena v říjnu 1937, a běžela do března 1938. Během toho půl roku se vyrobilo jen 35 (!) tanků.
V dubnu 1938 byla spuštěna výroba tanku Panzer IV Ausf. B. Mnohé se změnilo. Čelní stěna nástavby byla nyní tvořena jednou rovnou deskou. Zmizel korbový kulomet a na jeho místě se objevil průzor. Nově byl řešen i průzor řidiče a průzory po stranách kanónu. Některé tanky byly vybaveny jednoduchým, leč účinným zařízením, které chránilo anténu radiostanice před zlomením a poškozením horkou hlavní při otáčení věže. Bylo tvořeno jednoduchou vidlicí přivařenou k hlavni. Inovována byla i velitelská kupole. Byla složena z pěti segmentů různého průměru, které do sebe zapadaly. Průzory po jejím obvodu byly zasklené a v případě nouze uzavřené. Drobné změny doznaly střílny na zadní stěně věže.

Opět bylo zesíleno pancéřování. Stroj dostal také nový motor. Maybach HL 120 TR byl o padesát koní výkonnější a také o poznání žravější. Byly tedy zvětšeny nádrže, na 470 litrů, aby dojezd neklesl pod únosnou mez. Nová byla též převodovka, šestistupňová, Zahnradfabrik SSG 76 Aphon. Vzhledem k větším nádržím se vůčihledně zmenšil vnitřní prostor, což se muselo někde projevit. Projevilo se to na zásobě munice. Tank vezl jen 80 nábojů pro dělo a 2700 pro kulomet. Vzhledem k odstranění korbového kulometu se toto konkrétní snížení neprojevilo. Zesíleným pancířem tank přibral 400 kg a celková hmotost byla teď 17,7 tuny. Díky novému motoru a převodovce však rychlost neklesla, ba naopak, stoupla na 35 km/h. Tato verze se vyráběla opět půl roku a produktivita poněkud stoupla, tentokrát se vyrobilo 45 kusů.
Na Ausf. B navázal Ausf. C. Změny byly spíše kosmetické, nejvýznamnější bylo další zesílení pancéřování. Tato verze byla ve výrobě až do srpna 1939 a tentokrát se vyrobilo nezanedbatelné množství, tedy 194 kusů. V září 1939 přišla další verze. Ausf. D. byl výrazným krokem. Čelní deska nástavby se vrátila k zalomenému tvaru, jako u verze A. Na své místo se vrátil i trupový kulomet. Nejvýraznější změnou byl však nový štít děla, poprvé vnější. Dělo zůstalo stejné. Po zkušenostech z polské kampaně byl na čelní desku montován plát dodatečného pancíře o síle 2 cm. Tank poháněl novější motor Maybach HL 120 TRM o stejném výkonu, měl však lepší vlastnosti. Rychlost vzrostla na 42 km/h. Výroba byla ukončena v srpnu 1940 a vzniklo 229 strojů.
Další verze přichází v září 1940. Oproti verzi předcházející došlo k několika změnám. Opět došlo k výměně velitelské věžičky, ta nově nezasahovala do zadní stěny věže, což umožnilo její jednodušší řešení. Nově řešna byla ochrana průzoru řidiče, do stropu věže také přibyl elektrický větrák. Opět se posilovalo pancéřování, zejména na bocích a přídi. To obnášelo dodatečné pláty o stejné síle jako pancéřování pod nimi. Tyto pláty byly přišroubovány. Tuto úpravu však neobdržely všechny tanky Ausf. E. Pancéřování věže se neupravovalo. Nezměnila se ani hlavní zbraň. Přidané pláty se markantně projevily na váze. Ta vzrostla na rovných 21 tun. Na jízdní vlastnosti to nemělo vliv, rychlost zůstala stejná, stoupla ovšem spotřeba. ta nyní činila cca 225 l/100 km po silnici. Do dubna 1941 bylo zkompletováno celkem 233 tanků PzKpfw IV Ausf. E.

Ve stejném měsíci naběhla výroba verze F. Ta se ovšem dělí na dvě subverze, neboť v průběhu výroby došlo k výrazné úpravě. Verze F1 se tedy začala vyrábět v dubnu 1941. Změny byly markantní. Čelní deska zde byla opět rovná. Nyní ji tvořilo 50 mm homogenního pancíře. Pancéřování věže bylo rovněž posíleno. Na zadní stěně věže byla zavěšena velká schránka, známá jako Rommelova sada. Ta byla stndardem i u dalších verzí. Tank přibral tři sta kilogramů, na 21,3 tuny. Aby se zachovalo rozumné měrné zatížení, stroj byl vybaven novými pásy, o čtyři centimetry širšími. To sebou ovšem zase neslo zcela nová napínací a hnací kola. Dvířka na věži byla nově dvoukřídlá, trupový kulomet byl uložen v nové lafetě, nazvané Kugelblende. Na levém blatníku byl instalován zatemňoovací reflektor Notek. PzKpfw IV. Ausf. F1 byla poslední verzí s krátkohlavňovým kanónem KwK 37 L/24.V Polsku, Francii a severní Africe tato výzbroj plně dostačovala, PzKpfw IV. Ausf. F1 neměl srovnatelného protivníka. To se změnilo s útokem na SSSR. T 34 byl pro tento tank velmi tvrdým oříškem. Granát, který opouštěl hlaveň rychlostí 380 m/s, na probití jejich skloněného pancíře nestačil. T 34 byly v tu chvíli schopny ničit Panzery IV z větší vzdálenosti, než tomu bylo naopak. Ztráty německých tanků mohly být ještě drtivější, nebýt mizerné sovětské taktiky. Situace však byla vážná a tak velení tlačilo na vývoj výkonnějších zbraní. Tato výkonnější zbraň se nakonec objevila v březnu 1942. Tehdy byla ukončena výroba verze F1, a celkem se vyrobilo 462 kusů.
Verze F2, která navázala těsně na F1 byla naprosto stejná. Změnila se jen ta hlavní zbraň. Tou byl nyní kanón KwK 40 L/43 stejné ráže, tedy 7,5 cm, ovšem s výrazně delší hlavní. Zpětný ráz snižovala jednokomorová úsťová brzda. Cíl se zdařil. Standardní průbojný granát nyní opouštěl hlaveň rychlostí 740 m/s, a podkaliberní ještě rychleji. V dubnu téhož roku si tank nechal předvést samotný Adolf Hitler, který se o vývoj nových zbraní osobně velmi zajímal. S novou zbraní se hmotnost stroje zvýšila na celkových 22,6 tuny. Rychlost poklesla na 40 km/h. V této podobě už se mohl Panzer IV. postavit sovětské T 34 s neskonale většímii šancemi a hlavně na rozumnou vzdálenost. V severní Africe pak neměl konkurenta. Během pouhých čtyř měsíců se vyrobilo jen asi 75 těchto strojů. Na jejich výrobě se přitom, kromě továren Krupp, podílely rovněž firmy Vomag a Niebelungwerke.
Pzkpfw IV. Ausf. F2 se velmi osvědčil a proto na sebe nedala dlouho čekat další verze, která odstraňovala slabá místa. Ta se začala vyrábět v květnu 1942. Nejviditelnější úpravou byla instalace představných pancířů. Ty kryly boky trupu a věž kromě čelní strany. Tvořil je 5 mm silný plát, který měl jediný úkol. Přivést k výbuchu kumulativní nálože protitankových střel, dříve než dorazí k pancíři. Tento pancíř se nazýval Schürzen a u verze G ještě nebyl standardem. Byl upevněn na nosnících a na věži se dal otevřít, aby byl umožněn přístup k průlezům na jejích bocích. Kanón zůstal stejný, jen obdržel modernější dvoukomorovou úsťovou brzdu. Tank verze G byl prvním strojem, který dostal takzvané Ostketten, nebo také Winterketten, speciální široké pásy, které měly tanku usnadnit pohyb v moři bahna, kterým východní fronta oplývala nadmíru. Ausf. G byla také první verzí, která byla opatřena Zimmeritem, pastou proti magnetickým minám. Ani ten ale nebyl u géčka standardem. Výroba byla ukončena v červnu 1943 a vzniklo celkem 1687 tanků této verze.

Od poloviny roku 1943 do června 1944 běžela výroba verze H a celkem jich vzniklo 3774, čímž se háčko stalo nejrozšířenější verzí. Tank dostal nové dělo stejné ráže, ale s ještě delší hlavní. Ta byla nyní 48 ráží. To samozzřejmě dále zvýšilo úsťovou rychlost a tím i průraznost. Další výzbroj se neměnila. Tank vezl 87 nábojů pro dělo a 3150 pro kulomety. Pancéřování bylo opět zesíleno, Schürzen i Zimmerit se staly standardem. Mizí boční průzory, neboť s představnými pancíři jsou k ničemu. Velitelská kupole dostalo nový, jednodílný příklop, a ůchyt pro kulomet MG 34, podobně jako na Pantheru. Nová byla převodovka. Zahnradfabrik SSG 77 Aphon byl inovací staršího modelu. Měl stejný počet stupňů, ale vylepšenou konstrukci. Motor zůstal stejný. Spolu se silnějším pancéřováním, které způsobilo nárůst váhy na 23,9 tuny, způsobilo pokles rychlosti na 38 km/h.
Poslední verzí byla verze J. Ta se vyráběla od června 1944 v podstatě dokud to šlo. Byla velmi podobná verzi H, proti ní však byla v mnohém krokem zpět. Hlavním důvodem jejího vzniku bylo zjednodušení a zlevnění výroby. Třetí bříši už tou dobou začínalo, tedy co se surovin týče, téct do bot. Zmizel například elektrický pohon otáčení věže, zůstal jen pohon ruční. Uvolněný prostor posloužil pro další nnádrž paliva, jehož zásoba stoupla na 680 litrů a dojezd na 320 km. Vtipně ovšem v době, kdy nebylo jisté, zda u jednotky vůbec dají dohromady tolik benzínu. Podpůrné kladky přišly o gumovou bandáž – i guma byla nedostatkovou komoditou. Jejich počet byl redukován na tři. Zjednodušen byl výfuk. Také představný pancíř byl zajímavě upraven. U této verze byl již standardem, avšak ve verzi tzv. Thoma Schürzen. Byl tvořen pletivem napjatým v rámu. Svůj účel plnil stejně jako pancíř plný. Hmmotnost tanku se zaokrouhlila na 25 tun, rychlost byla zachována. Vzniklo jich 2392.
Pzkpfw IV, či jeho podvozek dále posloužil ke stavbě různých speciálních vozidel. Ne všechny však došly činné služby.
Vznikla například ponorná, obojživelná verze, podobně jako u Panzeru III. Ten se mohl pohybovat až ve dvanáctimetrové hloubce za pomoci dlouhých hadic s plovákem. Součástí této sady byla i plovoucí anténa, takže i pod vodou byla posádka ve spojení. Vzniklo celkem 48 strojů, určených pro vylodění na britské ostrovy, ovšem k tomu nikdy nebyly použity a nakonec byly nasazeny na východní frontě.
Odminovací verze, ne nepodobná americké Tetě Jemimě, vznikla v jediném exempláři. Proti americkému sroji byl ovšem, nerad to přiznávám, dokonalejší. Kromě dvou válců před pásy za sebou vlekl ještě třetí, který vykrýval prostor mezi pásy. Bůhví proč se nevyráběl.

Zmíněné dvě speciální verze pořád vypadaly jako tanky a v podstatě jimi byly. Podstatně radikálnější přestavbou byl mostní tank. Brückenlegerpanzer IV byl vyráběn firmami Krupp a Magirus, a celkem jich vzniklo dvacet, z toho 16 u Magirusu. Z podvozků verzí C a D byla snesena věž a nahrazena systémem nosníků, na kterých spočívala devítimetrová mostovka s nosností 28 tun. Poprvé byly tyto stroje nasazeny ve Francii a o rok později v SSSR. Zde také pravděpodobně všechny zůstaly.
Podobnou úpravou byla útočná lávka pro pěchotu, Infarterie Sturmsteg auf Fahrgestell PzKpfw IV, jak se stroj oficiálně nazýval. Na tankovém podvozku byla připevněna výsuvná lávka, sloužící ke zdolávání menších vodních toků, zátarasů, zdí, nebo i extrémně členitého terénu. Celkem vznikly maximálně čtyři stroje – není to úplně jisté – a jejich osud byl podobný, jako u mostních tanků. Zmizely kdesi v Sovětském svazu. Do sériové výroby se Sturmseg nedostal.
Stejně jako u nižších řad Panzerů, i u čtyřky byla vytvořena velitelská varianta. Ta vznikla z tanku Ausf. H. Na rozdíl od něj byla ovšem vybavena rozšířenou radiovýbavou. Zvenku byla rozeznatelná podle dvou prutových antén. Na rozdíl od menších tanků nemusela být odstraněna výzbroj, Pz.Bef.Wg IV tak byl na bojišti stejně nebezpečný, jako jiné Panzery IV. Omezena byla jen zásoba střeliva. Vzniklo 97 velitelských tanků.
Podobně na tom byl i Panzerbeobachtungwagen IV, dělostřelecký pozorovací tank. I on byl schopen sám bojovat, na rozdíl od různých polopásových vozidel, sloužících stejnému účelu. Kromě rozšířeného radiovybavení byl na střeše vozu instalován výsuvný periskop, sloužící k zaměření nepřátelské pozice. Koordináty byly pak rádiem předány dělostřeleckým bateriím v týle. Tento stroj se začal vyrábět v září 1944 a do března 1945, kdy byla výroba ukončena, bylo postaveno okolo 90 strojů.
Velmi zajímavého využití došel Panzer IV v souvislosti se samohybným moždířem, který dostal jméno Karl. Obrovské dělo ráže 60 cm vystřelovalo obrovské granáty o váze více než dvou tun. Tyto granáty po dvou transportoval speciální muniční vůz. Z tanku byla snesena věž, a v zadní části byla z ocelových plechů vytvořena nástavba, kde byly granáty uloženy. Součástí této nástavby byl i jeřáb, který s nákladem manipulovat. Není známý počet vzniklých strojů, ale vzhledem k tomu, že i moždířů bylo vyrobeno jen pár, nebyl nijak vysoký.
Podobnému účelu, jen v menším, sloužil Munitionspanzer IV. Přestavba byla jednoduchá. Tank přišel o věž a otvor zakryl velký, dvoudílný příklop. Posádka byla redukována a většina vnitřního prostoru sloužžila k dopravě munice pro ostatní tanky a další techniku. V případě setkání s nepřítelem zůstal muničnímu tanku korbový kulomet. Pokud se setkal s obrněncem, měl problém.

Němci na podvozek Panzeru IV zkusili nainstalovat i raketomet. Tank verze B byl upraven následujícím způsobem. Původní věž byla nahrazena novou, podstatně menší, výrazně hranatou, velmi jednoduchou věžičkou, v jejíž čelní stěně byl nainstalován kulomet MG 34. Za ní pak na nosníku svazek raketometných hlavní. Vznikl jeden jediný kus a nemám informace o bojovém nasazení.
Během války bylo potřeba řady tankistů neustále doplňovat a tak ve školících střediscích sloužila celá řada strojů, A samozřejmě i Pz.IV. Pro výcvik řidičů se pak nezřídka používaly jen samotné podvozky – věž v tomto případě nebyla zapotřebí. S blížícím se koncem války a tenčícím se zdrojem paliva, bylo stále více těchto strojů přestavováno na plynový pohon. Jeho součástí byly i tlakové nádoby, jejichž rozmístění nebylo nijak standardizováno, je dokonce zdokumentován cvičný tank s nádržemi instalovanými na zádi nastojato. Vůz tím získal ale opravdu originální vzhled.
Dosud jsme probírali úpravy, které směřovaly vozidlo k jiným úkolům, ale vznikaly také úpravy, neměnící účel, vozidla, ale posunující jej dál v jeho určení. Nikdy nedošly do stadia sériové výroby, a proto jsou zde, v seznamu úprav.
V době, kdy na východní frontě trpěly německé tanky s krátkohlavňovými děly těžké ztráty, přezbrojovalo se rychle na dlouhohlavňové zbraně, kterých ale samosebou nebyl dostatek, neboť němci tuto změnu dopředu neplánovali. Tehdy vznikl nápad vybavit Panzer IV dělem, které obdržel Panzer III. Jednalo se o kanón KwK 39 L/60 ráže 5 cm. Byl dokonce postaven prototyp, avšak výroba byla zamítnuta, snad proto, že ráže děla byla o 25 mm menší, než zbraň původní. Další zbraň, kterou zkusili inženýři vybavit Pz. IV, byl kanón KwK 42 L/70 ráže 7,5 cm, tentýž, který nesl Panther. V případě, že by jej nepojmula věž, měla být kompletně vyměněna, za věž „Schmall Turm“, vyvíjenou pro Panther Ausf. F. Bohužel byl Panzer IV touto zbraní vyzbrojen jen na papíře.
Patrně ke zjednodušení práce řidiče měl vést pokus nahradit mechanickou převodoku převodovkou hydrostatickou. Takto byl upraven jeden jediný stroj Ausf. H těsně před koncem války. Zvenku byl snadno rozeznatelný podle zaoblené zádě – všechny Pz. IV měly záď hranatou. Nedostal se ani do sériové výroby, ani do boje. Prototyp ukořistili američané. Podvozek Panzeru IV dal vzniknout i dalším strojům. Konstrukce Jägdpanzeru IV, StuGu IV a samohybného děla Brummbär se dá považovat za velmi povedenou. Tyto stroje používaly přímo podvozek Pz. IV, stejně jako flakové tanky Möbelwagen, Wirbelwind, Ostwind a plánovaný Kugelblitz. Po úpravě dále posloužil pro stíhač tanků Nashorn a samohybné dělo Hummel. Na základě tohoto hojného využití můžeme říct, že konstrukce tanku Panzerkampfwagen IV byla velice úspěšná, univerzální a provozně spolehlivá. Němci toho také patřičně využili.
První nasazení proběhlo v Polsku, v září 1939. DO boje vyrazilo 211 strojů, které na tomto bojišti neměly protivníka. Jediné, co je mohlo zásadněji ohrozit, bylo klasické dělostřelectvo. Ztráty během celé kampaně činily pouhopouhých 19 tanků Pz.IV. O rok později byla situace podobná ve Francii. Ačkoli, zde se už setkaly s aspoň trochu důstojnějšími protivníky. Tím byl tank Somua S-35 a tank Char B-1. Nikdy jich nebylo dost a jejich organizace byla mizerná, proto je německá lavina převálcovala stejně jako poláky. Z 290 Pz.IV jich bylo ztraceno jen kolem třiceti. Do třetice na Balkáně nebyl, kdo by se německým Panzerům IV postavil. Jejich protivníkem byl spíše obtížný terén a miny.
Ani v Africe neměl Pz.IV zásadní problémy. I s krátkou hlavní stačil na většinu strojů spojenců, snad s výjimkou opravdu dobře pancéřované Matildy. Britové byli nuceni nasazovat americké M3 a M4. Ani tyto ale nebyly zásadnější problém, zvlášť když Deutsche Afrika Korps dostal tanky s dlouhohlavňovými děly.
Problém nastal až v SSSR. Východní fronta byla prubířským kamenem pro veškerou německou techniku. Včetně Pz.IV. Se stroji jak T-26 a BT-5 si poradily snadno, hhorší to bylo s T-34, KV-1 a KV-2. Setkání s nimi přineslo němcům nad výkony jejich strojů trpké zklamání. Jejich děla nestačila na nepřátelský pancíř, což obráceně neplatilo. Sověti byli schopni zasahoat a ničit na vzdálenost, která byla pro němce nedosažitelná. Toto vedlo k inovací a novým verzím tanků, které technologický náskok vyrovnaly a překonaly. Kvantitativní přesila byla pak řešena zavedením jjednoduchých a levných samohybných děl, které byl německý průmysl schopen produkovat ve větších množstvích než tanky. Tyto pak vznikaly i na podvozcích tanků, které byly pro východní frontu slabé a zastaralé. Rozhodně neplatilo, že by němci mohli na východní frontě použít staré stroje a slabé jednotky.

Během války se z celkem dobrého stroje stal stroj výborný. Východní fronta vybrousila z hroudy drahokam. Stal se hlavním tankem, tažným koněm německých obrněných sborů. Jeho bojová hodnota vzrostla během jeho vývoje mnohokrát.
Po vylodění v Normandii a otevření západní fronty byly nasazeny i zde, mnohdy s posádkami zocelenými podmínkami fronty východní. Ty byly pro spojenecké tanky velmi tvrdým oříškem a nebýt drtivé vzdušné převahy, mohla se západní fronta vyvýjet velmi odlišně. Pozdní verze s dlouhými hlavněmi děl palebnou silou předčily většinu spojeneckých strojů, mnohdy o generaci modernějších. Nakonec však drtivá spojenecká přesila zvítězila i zde.
Nicméně i přesto protivník Pzkpfw. IV respektoval jako nebezpečného soupeře. Naopak posádkami byly všechny verze velmi oblíbené. Byl jediným německým tankem, který se vyráběl celou válku, a vyrobilo se více než 9000 strojů a stal se tak nejpočetněji zastoupeným německým tankem. Ovšem proti počtu shermanů a T-34 těch 9000 bylo jako nic. Ještě v roce se zvažovalo zastavení výroby ve prospěch Pantherů a Tigerů, vrchní inspektorát tankových vojsk a jeho náčelník, Heinz Guderian, tomu však zabránil. Zmíněné typy nemohly Pz. IV nahradit, vyrábělo se jich příliš málo. Pro svět to znamenalo prodloužení války minimálně o několik měsíců.
Kromě německých jednotek je používaly armády německých spojenců, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko i Finsko. Po válce pak získaly tyto tanky další státy, třeba Turecko, Španělsko, Jordánsko či Egypt. Ve Finsku byly vyřazeny z aktivní služby až v roce 1962. Po druhé světové válce bojově Panzery IV nasadil jediný stát. Pikantní na tom je, že dodnes nikdo neví, kde je vlasně vzal. Tím státem je Sýrie a zmíněné stroje byly nasazovány samozřejmě proti Izraeli. Naposledy během Šestidenní války roku 1967. Údajně ještě v té době byl pro moderní izraelské tanky – z velké většiny upravené britské Centuriony poměrně nebezpečný protivník. Dodnes údajně stojí kdesi na Golanských výšinách vrak Panzeru IV.

Technické údaje:
Ausf. A

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový Maybach HL 108 TR
• Výkon: 250 k
• Dojezd: cca. 140 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 90 km
• Nejvyšší rychlost: 30 km/h
• Výška: 2,68 m
• Délka: 5,87 m
• Šířka: 2,83 m
• Hmotnost: 17 300 kg
• Výzbroj: Kanón KwK 37 L/24 ráže 75 mm, 2 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Ausf. E

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový Maybach HL 120 TRM
• Výkon: 300 k
• Dojezd: cca. 200 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 125 km
• Nejvyšší rychlost: 42 km/h
• Výška: 2,68 m
• Délka: 5,92 m
• Šířka: 2,84 m
• Hmotnost: 21 000 kg
• Výzbroj: Kanón KwK 37 L/24 ráže 75 mm, 3 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Ausf. F2

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový Maybach HL 120 TRM
• Výkon: 300 k
• Dojezd: cca. 200 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 130 km
• Nejvyšší rychlost: 40 km/h
• Výška: 2,68 m
• Délka: 6,63 m
• Šířka: 2,88 m
• Hmotnost: 22 600 kg
• Výzbroj: Kanón KwK 40 L/43 ráže 75 mm, 2 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Ausf. J

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový Maybach HL 120 TRM
• Výkon: 300 k
• Dojezd: cca. 320 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 210 km
• Nejvyšší rychlost: 38 km/h
• Výška: 2,68 m
• Délka: 7,01 m
• Šířka: 2,88 m
• Hmotnost: 25 000 kg
• Výzbroj: Kanón KwK 40 L/48 ráže 75 mm, 2 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Na stavebnici Italieri nebylo uvedené provedení, postupoval jsem tedy vylučovací metodou. Tank má dělo s dlouhou hlavní, což měly provedení od F2 dále. Dále by mohl mít představný pancíř, který se objevuje u G a standardem se stal až u H. Dělo má však pouze jednokomorovou úsťovou brzdu, což měla pouze děla verze F2. Šel jsem cestou nejmenší prasárny, nenamontoval představný pancíř a stroj postavil jako F2. Jediná úprava, které jsem se nevyhnul, byl příklop velitelské věže, který bůhvíproč vyrobili jako jednodílný. Stroj dostal zimní kamufláž a označení 16. Panzer Division. V této podobě mohl bojovat (a pravděpodobně být zničen) u Stalingradu na přelomu let 1942 a 1943.
Model obdržel pouze lehký „zimní“ wash, jinak je postaven z krabičky.