Hawker Tempest

Naprostá většina nejpoužívanějších britských typů letadel 2. světové války vznikla už před válkou, ale Hawker Tempest je výjimkou. Stíhací letoun Tempest vznikl radikální modernizací typu Hawker Typhoon. Výroba Tempestů trvala až do roku 1946, celkem bylo vyrobeno přes 1500 kusů všech verzí (tj. Mk.V, Mk.II a Mk.VI).
Od ranních hodin 13. června 1944 byla britská protivzdušná obrana nucena čelit novému druhu zbraní: na jižní Anglii začaly dopadat zprvu sporadicky, později stále častěji německé letounové střely Fieseler Fi 103 (V-1). Taktika účinné obrany proti této zbrani musela být teprve vyvinuta, ověřena a poté v maximální míře využita v praxi. Letounové střely představovaly obtížně zasažitelný cíl – byly malé, létaly poměrně rychle (540 až 760 km/h) ve výškách od 300 do 2 000 m a pro neopatrného stíhacího pilota představovaly smrtelné nebezpečí – výbuch více než osmisetkilogramové bojové hlavice mohl snadno zničit i vzdálený stíhací letoun. Na skutečnosti, že byla zneškodněna téměř polovina z 9 250 střel, jejichž přílet byl evidován britskou protivzdušnou obranou mezi 13. červnem 1944 a 29. březnem 1945, má podíl stíhací letectvo RAF, protiletadlové dělostřelectvo, útvary přehradových balónů a také vysoká míra poruchovosti narychlo vyráběných střel. Pravidelné letecké hlídkování proti V-1 bylo zahájeno 16.6.1944, ale šanci zde měly především velmi rychlé a současně obratné letouny schopné střely ničit palbou z kanónů či vychýlením z kurzu blízkým průletem nebo dotekem křídla při souběžném letu. Mezi nimi zvláště vynikaly velké jednomotorové letouny typu Hawker Tempest – šesti perutím Tempestů, činným proti V 1 v období červen až září 1944 je připisováno zničení 638 z celkem 1 770 střel, zneškodněných v tomto časovém úseku Královskými leteckými silami.

Stíhací – bombardovací Hawker Tempest měl svého předchůdce – byl jím Hawker Typhoon, letoun téměř stejného určení. Robustně vyhlížející Typhoon spatřil světlo světa začátkem roku 1940 první prototyp vzlétl 24. února 1940 na Langley Aerodrome v Buckinghamshiru – a už v březnu byly v konstrukčních kancelářích fy Hawker Aircraft Co. Ltd. v Kingstonu zahájeny práce na studiích, které měly vést ke zdokonalení výkonů Typhoonu ve větších výškách. Cesta k tomuto cíli mohla defacto vést jen přes snížení čelního odporu, jenž byl u Typhoonu relativně velký a způsobovalo jej dílem křídlo s mimořádně tlustým profilem (18°70) a dílem velký náporový chladič, umístěný pod motorem. Výkony mohlo zřejmě zlepšit i použití jiného motoru – Napier Sabre, zabudovaný v Typhoonech, trpěl v té době mnohými nedostatky. Na každý pád stál před šéfkonstruktérem firmy Hawker Sydney Cammem a pracovníky jeho kanceláře nelehký úkol…
V průběhu roku 1941 Camm předložil Ministerstvu letectví návrh na využití poloeliptického křídla se speciálním štíhlým profilem, blížícím se profilu laminárnímu. Nové křídlo mělo oproti křídlu Typhoonu větší plošnou výměru a současně ukrývalo ve svých kořenech dva chladiče, takže příď trupu navrhovaného letounu, převzatého z typu Typhoon a mírně prodlouženého o 0,53 m, měla nyní čistý aerodynamický tvar. Ministerstvo letectví na základě již dříve vydaných specifikací F.10/41 připravilo v listopadu 1941 smlouvu na výrobu dvou prototypů a v lednu 1942 přidělilo novému letounu jméno – od té doby jej letecká historie zná jako Tempest.
V průběhu roku 1941 byl zrušen vývojový program letounu Hawker Tornado, stíhacího letounu, příbuzného typu Typhoon, avšak vybaveného nevydařeným čtyřiadvacetiválcovým motorem Rolls-Royce Vulture. Pozornost Ministerstva letectví se naplno soustředila na vývoj nadějného Tempestu a současně na jeho přizpůsobení různým typům motorů. Objednávka na stavbu prototypů byla rozšířena, a tak se v průběhu roku 1942 stavěly následující stroje: Tempest Mk.I s motorem Napier Sabre EC 107C (lV) a s chladiči v křídle, 2 Tempesty Mk.II s hvězdicovým motorem Bristol Centaurus IV, Tempest Mk.III s motorem Rolls-Royce Griffon IIB, Tempest Mk.IV s motorem Rolls-Royce Griffon 61 a konečně Tempest Mk.V s motorem Napier Sabre II. Stroje označené jako Mk.III a Mk.IV nebyly jako Tempesty dokončeny (Mk.III se stal nakonec prototypem stíhacího letounu Hawker Fury a Mk.IV nebyl dokončen vůbec).
Cesta k výběru „toho pravého“ z řady prototypů byla značně komplikovaná, situaci negativně ovlivňovaly zejména potíže s nevyzrálými motory Sabre IV a Centaurus IV kombinované s nedostupností motorů Griffon, vyhrazených pro stíhačky Spitfire a letouny Fleet Air Arm. V důsledku těchto i jiných vlivů se dostal vývoj Tempestu do tíživé situace, a to v době, kdy Ministerstvo letectví trvalo na dodávce čtyř set Tempestů Mk.I na základě kontraktu, uzavřeného v srpnu 1942. Prvním z prototypů Tempestu, který se dostal do vzduchu, byl letoun s číslem HM595 s motorem Napier Sabre II, s chladičem pod přídí trupu a se čtyřlistou vrtulí. Měl sice ještě původní kryt kabiny s dvířky a ocasní část z Typhoonu, ale trup byl o 0,533 m prodloužen vsazením trupové nádrže před kabinu a především byl již vybaven novým poloeliptickým křídlem.

Vzlétl v Langley 2.9.1942 a po dalších úpravách se stal předobrazem sériové verze Tempest Mk.V. Připomeňme jen, že prototyp Tempestu Mk.I s chladiči v křídle poprvé vzlétl až 24.2.1943, jeho výkony i ovladatelnost byly hodnoceny dobře (dosáhl rychlosti až 750 km/h), avšak potřebám náročné vojenské služby nevyhovovala poruchovost motorů Sabre IV, a proto bylo rozhodnuto tento projekt opustit a sériově vyrábět pouze Tempesty Mk.V. Vycházely z linky Hawkerovy továrny v Langley, kde první sériový Mk.V vzlétl 21.6.1943. Tempesty Mk.V nesly již od počátku sériové výroby kapkovitý kryt kabiny, byly poháněny motory Napier Sabre IIA s výkonem 1 603 kW (2 150 k) při vzletu a ocasní plochy měly definitivní podobu.
Prvních 100 vyrobených Tempestů Mk.V Series 1 mělo v křídle uloženy dva páry kanónů British Hispano Mk.II, jejichž hlavně asi o 0,2 m přesahovaly náběžnou hranu, další Tempesty Mk.V Srs.2 byly vyzbrojeny kanóny Hispano Mk.V s kratší hlavní, která z náběžné hrany křídla nevyčnívala. Později vyrobené letouny byly poháněny upravenými motory Sabre IIB resp. IIC, což se však navenek nijak neprojevilo. Pod křídlo mohly být zavěšeny dvě pumy o hmotnosti až 454 kg, zápalné pumy plněné 205 1 Napalmu, až osm třípalcových raket, anebo dvě nádrže s kapacitou 409 1 vysokooktanového leteckého benzínu.
Britské továrny vyrobily celkem 805 kusů Tempestu Mk.V, na konci války je úspěšně využívalo sedm bojových perutí. Bojového křestu se Tempest dočkal začátkem května 1944 nad Francií, kde se při útocích na dopravní systém a letiště, užívaná německou Luftwaffe, prokázaly jeho dobré užitné vlastnosti. Mezi nimi bezkonkurenčně dominovala vysoká maximální rychlost, využitelná při přepadovém stíhání.
Již v září roku 1942 uplatnilo britské Ministerstvo letectví objednávku na výrobu pěti set Tempestů Mk.II, vybavených osmnáctiválcovým hvězdicovým motorem. Prototypy vzlétly v roce 1943 a posloužily především k prověření různých modelů motorů Centaurus. Na sériové výrobě Mk.II se podílely firmy Bristol a Hawker, které postavily celkem 452 letouny tohoto typu – asi 300 exemplářů z tohoto počtu bylo dodáno až po válce ve stíhací-bombardovací úpravě, takže mohly nést pumy nebo rakety. Tempest Mk.II dosahoval poněkud lepších výkonů než Mk.V, ale na scéně se objevil příliš pozdě na to, aby do války zasáhl byť již jen proti Japonsku v rámci tzv. Tiger Force RAF.
Na verzi Mk.V vývojově navázal (ale války se nezúčastnil) Tempest Mk.VI, rozlišitelný od Mk.V podle vstupů vzduchu v kořenech křídla. Tempestů Mk.VI, vybavených silnějším motorem Napier Sabre V s výkonem 1 721 kW (2 340 k), bylo vyrobeno pouze stodvaačtyřicet. Tempesty sloužily u perutí RAF ještě nějakou dobu po válce jak v Británii, tak na kontinentě v Německu, ale i na blízkém východě a u Far East Air Force v Asii, avšak téměř výhradně ve verzích Tempest Mk.II a Mk.VI. Svého Času jeden z nejpokročilejších stíhacích-bombardovacích letounů se v sestavě pákistánského letectva udržel až do roku 1954.

Technický popis:

• Výrobce: Hawker Aircraft Co. Ltd., závod v Langley, Buckinghamshire, Velká Británie.
• Typ: jednomotorový jednomístný stíhací a stíhací-bombardovací letoun.
• jeden čtyřiadvacetiválcový čtyřřadový, kapalinou chlazený motor Napier Sabre IIA, IIB nebo IIC s max. vzletovým výkonem 1 603 kW (2 180 k) a s výkonem 1 346 kW (1 830 k) ve výšce 3 500 m.
• Výzbroj: čtyři kanóny British Hispano Mk.V ráže 20 mm se zásobou 200 nábojů pro zbraň, 2x 454 kg pumy pod křídlem, resp. 8 neřízených leteckých raket.
• Rozpětí: 12,49m
• Délka: 10,26m
• Výška: 4,90m
• Nosná plocha: 28,00m2
• Hmotnost prázdného letounu: 4 150kg
• Vzletová hmotnost: 5 226kg
• Maximální rychlost: 700km/h; 630km/h u země
• Dostup: 11 125m
• Dolet: 1 191km; 2 462km s přídavnou nádrží

Měl jsem velké nutkání postavit „Le Grand Charles“ Pierra Clostermanna – dřívější stavebnice firmy Směr měly na aršíku potřebné dekály. Tenhle je sice také od Směru, ale možná už tam na Karlíka obtisky nebyly, nebo možná v rámci pověrčivosti – tenhle Tempest je čtvrtý, pod jeho předchůdci došlo vlastní vahou modelu k destrukci podvozku, a dva byli „Velcí Karlové“ – jsem se rozhodl jinak. Postavil jsem osobní stroj velitele 122. křídla 2. taktického leteckého sboru Rolanda B. Beamonta (DSO, DFC). Stroj má stejnou kamufláž jako Typhoon, pro zvýraznění podobnosti obou strojů, i když to pravděpodobně neodpovídá polovině roku 1944. Model se v mých sbírkách již nenachází – věnoval jsem jej synovi.
Druhý Tempest – ano, podlehl jsem. Přece jen jsem musel mít Velkého Karla. Tentokrát ovšem z velmi pěkné stavebnice Academy. Podle podkladů jsem se snažil udělat Tempest, se kterým létal Clostermann až do konce války u 3. perutě 122. křídla 2.TAF, přičemž jeden čas celému křídlu reálně velel. Shodou okolností je to stejný útvar, kterému velel R. Beamont. Model je postaven s minimálními úpravami (otevřená kabina), patinován jen očouzením.