Avro Lancaster

Lancaster byl další ikonou druhé světové války, podobně jako Jeep, Mustang, Spitfire, nebo Bazooka. Byl to vlastně první pořádný těžký strategický bombardér britské provenience. Chceme-li mluvit o Lancasteru od začátku, musíme začít jeho předchůdcem, Avro Manchester. Ten byl vyvíjen, spolu s Halifaxem a Stirlingem na základě požadavku na náhradu zastaralých Whitleyů a Hampdenů.
Zatímco Handley-Page vyvíjel čtyřmotorový stroj (Halifax), A.V.Roe zariskoval. Postavil dvoumotorák, ve kterém počítal s novými motory Rolls-Royce Vulture. Ty vznikly v roce 1935 ze starších motorů Peregrine. Ty byly smontovány po dvou tak, že vznikl motor s válci do X. Tento motor měl být vysoce výkonný, a kromě Manchesteru se s ním počítalo i do Tempestu. Ostatně podobnou cestou šel Napier se svými motory Sabre, které také Tempesty poháněly. Motory Vulture ale žalostně zklamaly. Byly slabé a značně nespolehlivé. Letadlo samo pak nemělo úplně dobré letové vlastnosti. To řešila třetí ocasní plocha uprostřed, většina Manchesterů ji ale neměla. Manchesterů se vyrobilo jen 209, a firma se rychle přeorientovala na nástupce.
Tam už ale A.V.Roe neriskoval. Upustil od dvoumotorové koncepce a vsadil na osvědčené motory Rolls-Royce Merlin, případně Bristol Hercules, nebo Taurus. Měl splňovat specifikace číslo B.19/39, která požadovala čtyřmotorový bombardér se sedmičlennou osádkou, s nosností 10 000 liber (4 536 kg) pum, vzletovou hmotnost maximálně 50 000 liber (22 680 kg) a dolet měl být minimálně 2 500 mil (4 023 km). Rychlost byla stanovena na 280 mph (451 km/h) ve výšce 15 000 stop (4 572 m). Zvláštností byl požadavek na katapultovaný vzlet, pozemní katapult měl vyřešit nedostatek dlouhých vzletových drah.
První prototyp byl postaven s maximálním využitím dílů z Manchesteru. Byl použit víceméně celý trup, podvozek, přístroje, výzbroj (u prvního prototypu ještě ne všechna) a SOP, VOP byly zvětšeny, Nový byl centroplán s motorovými loži. Do těch byly osazeny osvědčené Merliny X. Ty měly ještě přiškrcené přeplňování, aby snesly 87 oktanový benzin. Dávaly tak 1280 hp (954 kW). Zatímco první prototyp měl jen přední a zadní věž, druhý už měl i hřbetní a také spodní. Zadní věž nesla čtyři kulomety ráže .303 British (7,7mm), ostatní věže po dvou stejných. Spodní věž byla dálkově ovládaná. Nebyla plně otočná, mířila vzad a mohla se otočit o 100° na každou stranu. Druhý prototyp už měl přeplňování otevřené naplno, jeho motory dávaly 1490 hp (1111 kW). U Rolls-Royců ukončili výrobu problematického motoru Vulture a tak byla ukončena i výroba Manchesterů. Při Lancasteru stálo štěstí, protože lord Beaverbrook, ministr válečného průmyslu, při ukončení výroby Manchesteru požadoval i ukončení vývoje Lancasteru a uvolnění výrobní kapacity pro Halifaxy. Naštěstí k tomu nedošlo, a výkony prototypu jasně ukázaly, že spíše Lancaster nahradí starší Halifaxy. V listopadu 1941 byl zalétán i třetí prototyp, tentokrát s motory Bristol Hercules, o výkonu 1650 hp (1230 kW). Ukázalo se, že i přes vyšší výkon motorů výkony nestouply, zato spotřeba paliva ano.

Objednávky původních Manchesterů, které nebyly realizovány, tak byly převedeny nový typ, ten však bylo ještě třeba otestovat. Tyto zkoušky proběhly velmi úspěšně. Bylo doporučeno odstranit spodní věž, byla považována pro noční bombardér za zbytečnou (to se později ukázalo jako chyba), zatěžující letoun a zvětšující aerodynamický odpor. Na vánoce roku 1941 byl Lancaster mk.I, později B mk.I uznán operačně způsobilým a téhož dne dostala první jednotka první kusy. Specifika prvních vyrobených kusů se navzájem dost lišila. Různé byly zejména nádrže. S postupem výroby dostaly Lancastery také novější typy Merlinů s vyšším výkonem.
33 strojů bylo speciálně upraveno pro nesení pum Tallboy. Byla to poměrně speciální puma, konstruovaná tak, aby se zaryla do země a při výbuchu vyvolala mohutnou destrukční vlnu. Těmito pumami byl zablokován tunel u Saumuru, byly jimi bombardovány ponorkové bunkry v Le Havre, Boulogni a Brestu. Byl jimi zničen plavební kanál Dortmund-Ems u Ladbergenu. A konečně, byl jimi potopen Tirpitz. Ta měla hmotnost 12500 lb a letoun tak bylo třeba řádně odlehčit. Bylo třeba stroj upravit ještě víc, když pak přišla puma Grand Slam. Ta vážila 22000 lb a letoun přišel o přední a hřbetní věž, dva členy posádky a dveře pumovnice. Bomba z pumovnice vyčnívala, což letoun dost brzdilo a snižovalo dolet. Pumy Grand Slam byly s úspěchem použity na různé viadukty, na ponorkové kryty v Brémách a Hamburku a poslední nasazení bylo proti pobřežnímu dělostřelectvu na Helgolandu. Na základě Lancasteru mk.I vznikla také průzkumná verze PR mk.I. Ta byla odzbrojena a v pumovnici nesla sadu kamer. Tato verze létala až do roku 1953. Některé stroje byly upraveny pro provoz na Dálném východě. Změněno bylo radiové a navigační vybavení, stroje nesly přídavné nádrže, umístěné v pumovnici. Na palubě bylo tropické vybavení. Jiná byla také kamufláž. Celkem vzniklo na 3350 Lancasterů mk.I.
O motorech Bristol jsem se už zmínil, letoun osazený těmito motory byl označen jako Lancaster B mk.II. Zkoušky ukázaly, že stroj je srovnatelně rychlý, má lepší vzletové vlastnosti, ale nižší dostup. Bylo postaveno 300 kusů s motory Hercules XVI, které byly optimalizovány na větší výšky. Dalších Lancasterů s motory Bristol nebylo třeba, Merlinů a Packard Merlinů bylo dost. Letové vlastnosti byly mírně odlišné, motory Bristol se točily na druhou stranu.

Lancaster B mk.III byl v podstatě stejný jako mk.I, lišil se použitými motory. Americká firma Packard vyráběla motory Merlin v licenci a právě těmito motory byl letoun osazen. Rozdíly byly minimální, Packard Merliny se pak montovaly při opravách i do „jedniček“. Bylo postaveno 3059 letounů tohoto typu. Díky tomu, a díky podobnému počtu vyrobeních B mk.I se Lancaster stal nejrozšířenějším a nejúspěšnějším čtyřmotorovým bombardérem, který Bomber Command používalo.
Od B mk.III bylo odvozeno několik subverzí. Proslavila se zejména jedna. Britové vymysleli, že by mohli německý průmysl poškodit protržením hrází přehrad v Porúří. Bombardovat přehradu je ovšem složitější, než se zdá. Při náletu po proudu řeky, napříč hrázi, je hráz celkem malý cíl. Nálet po délce hráze zase vystavuje posádku protiletadlové palbě, která byla na hrázích přehrad poměrně nahusto. Také by mohlo posloužit torpédo. Jenže torpédo nejde použít všude, navíc je hráz možné chránit protitorpédovými sítěmi. Řešení přišlo v osobě doktora Barnese N. Wallise, který za to byl povýšen po válce do šlechtického stavu. Ten vymyslel speciální pumu na boření přehrad. Bomba měla tvar válce, byla zavěšena napříč a před shozením se roztočila proti směru letu na 500 otáček za minutu. Musela se odhodit při rychlosti 354 km/h, ve výšce 60 ft (18,3 m) a ve vzdálenosti od 410 do 370 m od hráze. A to celé v noci, kdy Bomber Command pořádal nájezdy na Němce. Když byla odkozena, doskákala po hladině k hrázi jako žabka, po nárazu na hráz klesla u ní pod hladinu a v hloubce 9-15 m explodovala. To na drtivou většinu hrází bohatě stačilo. Pro tyto účely bylo upraveno 23 sériových Lancasterů. Aby mohly nést bombu o průměru 1,27 m a délce 1,52m a váze 4196 kg (9250 lb), přišly o dveře pumovnice a horní střeleckou věž. Dostaly speciální závěsník, s hydromotorem, který bombu roztáčel, dálkoměr, kterým posádka určila správnou vzdálenost odhozu a do pumovnice dva reflektory, které sloužily jako jednoduchý výškoměr. Byly namotované po obou stranách šikmo tak, že když byl stroj ve správné výšce, odrazy se na hladině slily v jeden. Stroje byly nasazeny u 617. perutě RAF a byly v téhle roli poměrně úspěšné, byť boření přehrad nesplnilo účel tak, jak se čekalo.
V roce 1945, kdy podle zákona o půjčce a pronájmu, museli Britové vracet Američanům Liberatory, které létaly u Coastal Commands. Bylo tak upraveno 120 LancasterůB mk.III na ASR mk.III, kdy ASR znamená Air Sea Rescue. Byly vybaveny protilodními radary ASV na vlnové délce 3 cm. Tento přístroj vycházel z radaru H2S a byl velmi výkonný. V případě potřeby mohla posádka shodit na padácích záchranný člun typu Airborne Lifeboat Mk.II, který byl zavěšen v místě zrušené pumovnice. 100 ASR mk.III bylo nakonec upraveno do podoby GR mk.III, verze pro daleký průzkum, ty pak střežily lodní cesty a lovily ponorky.
Nejdéle sloužily Lancastery M.R. mk.3, byly to námořní průzkumné letouny, létaly do roku 1953, kdy jejich úkoly převzaly Shackletony. Poslední dolétal u školní jednotky v roce 1956.
Verze B mk.IV a mk.V byly upraveny celkem zásadně. Bylo prodlouženo křídlo i trup, také byla posílena výzbroj. Stroj obdržel novější – a výkonnější – verze motorů Rolls- Royce Merlin. Tyto stroje byly přeznačeny na Lincoln mk.I a mk.II.

V roce 1943 a 1944 bylo postaveno 9 výškových Lancasterů. Poháněly je Merliny 85/87 s dvoustupňovými a dvourychlostními kompresory, které si udržely výkon i ve velkých výškách. Dosahovaly výkonu 1705 hp (1271 kW), byly však náročné na údržbu, malou životnost a bylo těžké je za letu sladit. Dostaly je jen čtyři vybrané perutě, v průběhu služby dostaly radiolokátory a přišly o střelecké věže, kromě zadní. Sloužily jako značkaři – Pathfinders. Lancastery B mk.VI, jak byly označeny, byly koncem roku 1944 staženy z aktivní služby a dolétaly jako létající laboratoře.
V dubnu 1945 vzlétl první Lancaster mk.VII. Od prvních Lancasterů se lišil celkem zásadně, zejména výzbrojí. Hřbetní věž byla stejná jako na B-17, nebo B-24, a byla posunuta o 2,2 m vpřed, jiná byla i zadní věž. Vzniklo 180 letounů, většina z nich ve specifikaci FE, pro boj proti Japoncům v Tichomoří. Nádrž v pumovnici měly standardně, experimentovalo se s dalšími nádržemi na hřbetě. Tyto letouny do bojů víceméně nezasáhly.
V Kanadě byla v roce 1943 spuštěna výroba licenčních Lancasterů. Byly to v podstatě B mk.III, byly však upraveny, podobně jako mk.VII. Takto létaly u kanadských jednotek a od září 1943 se začaly dostávat i do Británie. Tam byly americké věže často při opravách nahrazovány původními britskými a kanadské Lancastery tak poněkud splývaly s britskými. Celkem bylo postaveno 430 letounů, označených jako B mk.X. Z tohoto typu byly po válce odvozeny další varianty, těm už se zde ale věnovat nebudu. Celkem vzniklo 7378 Lancasterů všech verzí.

Technický popis Avro Lancaster B mk.I.

• Výrobce: Avro, Machester, Velká Británie
• Typ: těžký strategický bombardovací letoun
• Osádka: 7 (pilot, letecký inženýr, navigátor, bombometčík, radiooperátor a dva střelci)
• Motor: čtyři dvanáctiválcové, zážehové, kapalinou chlazené Rolls-Royce Merlin XX nebo XXII o výkonu 1460 hp (1090 kW) každý.
• Výzbroj: Celkem deset kulometů Browning ráže 7,7 mm, 9980 kg pum, stroj ale zvládl i větší zatížení.
• Rozpětí: 31,10m
• Délka: 21,10m
• Výška: 5,97m
• Nosná plocha: 120 m2
• Hmotnost prázdného letounu: 16 705kg
• Vzletová hmotnost: 31 750kg
• Maximální rychlost: 462km/h
• Dostup: 7 470m
• Dolet: 2 675km

Lancaster, který jsem stavěl, je jedním z těch, které existují dodnes. Stroj sériového čísla R5868 byl přidělen v červnu 1942 83. perutě jako OL-Q. V srpnu následujícího roku byl převelen k australské 467. peruti jako PO-S. Mimochodem, 467. peruť i 83. peruť se zúčastnily v květnu 1943 náletu na plzeňskou Škodovku, při kterém byla významně zasažena obec Radčice, což je kilometr od mého někdejšího bydliště. Je tedy velmi pravděpodobné, že stroj číslo R5868 se náletu zůčastnil, ať už jako OL-Q, nebo jako PO-S. Stroj po skončení války vystřídal několik expozicí, až skončil v muzeu RAF ve Scamptonu, kde je dodnes. Stavba modelu byla vcelku náročná, sestavený model je bez patiny.