Junkers JU-87D po přistání na zasněženém letišti na východní frontě na počátku roku 1943. Autor: Ruffneck’88 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=64104193. Toto je upravený obrázek, což znamená, že byl oproti původní verzi digitálně změněn, v tomto případě kolorován výše zmíněným uživatelem. Původní verzi je možné zhlédnout zde: Bundesarchiv Bild 101I-329-2984-05A, Russland, Junkers Ju 87.jpg. Původní fotografii pořídil Willi Weber. Snímek je uložen v Německém federálním archivu v Koblenzi, v oddělení Propagandakompanien der Wehrmacht – Heer und Luftwaffe (Bild 101 I), Inventární číslo Bild 101I-329-2984-05A.
Junkers Ju 87 – Stuka [štuka] (přezdívka Stuka pochází z německého slova das Sturzkampfflugzeug) sloužil během druhé světové války jako střemhlavý bombardovací letoun nacistické Luftwaffe. Model Ju 87 B-1 se osvědčil především na počátku války (v Polsku, Holandsku, Belgii i Francii), v bitvě o Británii však zcela zklamal. Jejich bojová hodnota však poměrně rychle slábla jakmile Luftwaffe narazila na protivníka, schopného omezit a posléze utlumit německou převahu ve vzduchu.
V roce 1933 RLM vyhlásilo soutěž na střemhlavý bombardér, kterou firma Junkers obeslala svým projektem Ju 87. Byl to dvoumístný jednoplošník s lomenými křídly s pevným podvozkem. Soutěž tento typ vyhrál a tak se začal stavět prototyp Ju 87 V-1 s motorem Rolls-Royce Kestrel V (525 k). Prototyp nebyl vybaven pro střemhlavý let.
Letoun vzlétl v září 1935, při zkouškách se však objevily závady, vedoucí až k havárii. Stavba dalších prototypů však pokračovala a po provedení změn konstrukce byla koncem roku 1936 postavena desetikusová série Ju 87 A-0 s motorem Jumo 210c (640 k), následovaná sériovými Ju 87 A-1.
Výkon motoru se však ukázal jako nedostatečný a proto vznikl Ju 87 A-2 montáží motoru Jumo 210 Da (680 k). To však také nestačilo a tak následovala zásadní rekonstrukce.
Po dalších prototypech přišla v roce 1938 verze Ju 87 B, která kromě motoru Jumo 211 (1 000 k) měla silnější výzbroj a další vylepšení. Na subverzi Ju 87 B-1 se objevily sirény, které se za války staly neodmyslitelným doplňkem útoků Stuk.
Výkon byl stále zvyšován instalací silnějších motorů. Ju 87 B-2 měla motor Jumo 211 Da (1 200 k) a přídavné pancéřování. Některé stroje byly tropikalizovány. Němci před válkou stavěli letadlovou loď, která ale nebyla nikdy dokončena. Pro palubní letectvo byla připravena verze Ju 87 C se sklápěcími křídly, přistávacím hákem a nafukovacím člunem. Bylo postaveno jen několik kusů.
Protitanková verze Ju-87G-2 (Kanonenvogel) od 10(Pz)./SG 1. Autor: Bundesarchiv, Bild 101I-646-5184-26 / Niermann / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5477307
V létě 1940 bylo rozhodnuto o další modernizaci. Nová verze měla mít větší nosnost a výzbroj, což vedlo k opětovnému zesílení výkonu motoru. Plánovaný motor Jumo 211 F však nebyl připraven a tak se na několika prototypech zkoušely motory Jumo 211 J-1 (1 400 k), které byly prohlášeny za postačující. Tato verze měla lepší pancéřování, silnější výzbroj (2 ks křídelní MG 17 a pohyblivý MG 81 Z) a nosnost 1 800 kg pum.
Výroba se rozběhla v létě 1941, Ju 87 D-1 byl opravdu lepší, než předchozí verze. Úpravou pro vlečení kluzáků vznikla nepočetná série Ju 87 D-2. Mnohem rozšířenější byla Ju 87 D-3, která měla sloužit jako bitevní letoun. Motor a další agregáty byly pancéřované a jako výzbroj letoun nesl kontejnery s malými pumičkami.
Poslední velkosériová subverze Ju 87 D-5 byla rovněž bitevní. Měla větší rozpětí a místo křídelních kulometů 20 mm kanóny MG 151. Byly hromadně nasazeny na východní frontě.
Pro noční útoky vznikly úpravou D-3 a D-5 subverze Ju 87 D-7 a D-8 s motory Jumo 211 P (1 500 k), tlumiči ohně na výfucích a doplněným přístrojovým vybavením.
Jako torpédový palubní bombardér vznikl Ju 87 E, z upraveného Ju 87 C. Zkoušky byly v roce 1942 zastaveny, protože dostavba letadlové lodi se neustále odkládala. V roce 1942 byly na východní frontě nasazovány Rudou armádou ve stále větší míře tanky a Němci hledali všechny možné prostředky, jak s nimi bojovat. Tak vznikla verze Ju 87 G. Letoun verze D byl odlehčen a pod křídly byly instalovány dva 37 mm kanóny v aerodynamických pouzdrech. Tyto letouny byly nasazeny na východní frontě, kde dosáhly značných úspěchů. Verze Ju 87 R vznikla přestavbou z verze B na dálkový bombardér, operující hlavně nad mořem. Měla dvě přídavné nádrže a unesla 250 kg pumu.
Stuky sloužily až do konce války, hlavně jako protitankové a noční bitevní letouny.
Technický popis:
- Výzbroj: 2x BK 37mm, 2x 12 nábojů; 1x MG 81 Z, 1000 nábojů
- Rozpětí: 15 m
- Délka: 11,5 m
- Výška: 3,88 m
- Nosná plocha: 33,68 m2
- Hmotnost prázdného letounu: 3 930 kg
- Vzletová hmotnost: 5 960 kg
- Maximální rychlost: 396 km/h
- Dostup: 7 320 m
- Dolet: 1 000 km
Stuka G2 v mé sbírce je strojem Pz.J.Sta./St.G2, pilota Hanse Ulricha Rudela, velitele tohoto útvaru a nejúspěšnějšího pilota Stuky vůbec. Během půl roku zničil 100 sovětských tanků. Hans-Ulrich Rudel celkem uskutečnil 2530 bojových vzletů (z toho asi 400 letů na Fw-190). Podle oficiálních údajů zničil 519 tanků, kolem 800 dalších vozidel, 150 kusů dělostřeleckých zbraní, čtyři obrněné vlaky, 2 křižníky, bitevní loď (Marat) a 1 torpédoborec a potopil 70 menších plavidel. Sestřelil 9 letadel, z toho dva Il-2 a sedm blíže nespecifikovaných stíhaček. Pro tak velké ztráty Rudé armádě, vypsal Stalin na Rudela zvláštní odměnu 100 000 rublů. Celkem byl dvaatřicetkrát sestřelen, přitom několikrát nad nepřátelským územím.
