Jakovlev Jak-1 a Jak-3

Účast I-15 a I-16 za války ve Španělsku v roce 1937 nastavila nemilosrdné zrcadlo úrovni sovětského stíhacího letectva. Reakcí na to byl vývoj několika moderních dolnoplošných typů – jmenovitě pak typů Jak 1 a Jak 3.
Sovětský Jak-1 a následný Jak-3 patřil k nejlepším a nejvýkonnějším stíhacím letounům 2. světové války. Mimo jiné byly ve výzbroji i známé francouzské perutě Normandie-Němen, jejíž piloti tvrdili, že Jak-3 je nejlepší stíhačkou, s jakou kdy létali. Bojové výsledky této perutě byly úctyhodné – 273 sestřelů (jen v říjnu 1944 sestřelili na těchto strojích 119 fašistických letadel). Právě toto dodalo typu nepominutelnou mediální pozornost. A tak historie bezesporu kvalitního stroje nekončí ani dnes – Rusko jej v omezené kusové výrobě (s americkými motory) vyrábí pro bohaté sběratele ještě dnes, což je jistě konec kariéry nadmíru uspokojivý.
Zatímco nad Španělskem obratné I-15 a dostatečně rychlé I-16 ještě držely vysokou bojovou hodnotu, již během bojů v Číně proti japonským stíhačkám začaly s jejich vzrůstající kvalitou ztrácet dech. Dokázaly jim být často rovnocennými protivníky, ale vývoj v Evropě šel dopředu mnohem rychleji a nové generace evropských (a brzy i japonských) stíhaček by jim nedávaly mnoho šancí. Vývoj Hurricanů, Spitfirů, Messerschmittů Bf 109, ale i Moranů MS.406 či Dewoitine D-520 nutil velení sovětského letectva k přehodnocení potřeb.
Padlo rozhodnutí vyvinout jeden základní vysoce výkonný typ stíhačky, který nahradí zastarávající park. Toto rozhodnutí však přišlo s jistým zpožděním, a nemohlo do doby německo-ruského konfliktu přinést celkovou změnu skladby letectva. Jakou roli hrála v tomto případě stalinská státní byrokracie, která svou krutovládou podstatně podvazovala iniciativu vývojových kanceláří, je jasné – vždyť i tak militarizovaný stát, jakým bezesporu SSSR byl, vstupoval do války, na kterou se na rozdíl od jiných, demokratických zemí intenzivně připravoval, s letectvem z valné části zastaralým. Přes početní převahu v letadlech pak jen s nesmírnými obtížemi čelil vysoce profesionálnímu agresorovi – nedávnému spojenci – Německu.

Jakovlev Jak-1

Vývoj nového stíhacího letadla byl zadán po vyhodnocení všech perspektiv možných „protivníků“ až v roce 1939 – tedy s několikaletým zpožděním proti Západu. Jedním ze tří vývojových center pověřených vytvořit moderní konstrukci byla i kancelář Alexandra S. Jakovleva OKB. Ten, poučen svými předchozími konstrukcemi, byl limitován hlavně motorem, který měl k dispozici – licenčním Hispano Suiza 12Y – i ten byl samozřejmě postupně vyvíjen. Jakovlev získal mírný náskok, neboť počátek projektu lze vystopovat na konci roku 1938 a první prototyp byl předán ke zkouškám na konci roku 1939 pod označením I-26.
Po nezbytných úpravách daných zkušebním provozem dosáhl I-26 rychlosti 586 km/h (což byl v té době skvělý výkon) a měl dobré letové vlastnosti. Tak úspěšný stroj nemusel na sériovou výrobu dlouho čekat, a už na konci roku 1940 se výroba rozběhla naplno.
V sériové výrobě se postupně objevilo několik variant – první byla vyzbrojena kanónem ráže 20 mm a dvěma kulomety 7,62 mm a poháněl ji motor M 105 P, druhá série pak s drobnými úpravami používala výkonnější motory VK-105 PA či 105 PF.
Přestože byl Jak-1 pro SSSR zjevným krokem vpřed, bylo stále co zlepšovat. Nejen v technických detailech, ale i co do dílenského zpracování. I tak dopadlo porovnání kořistného Messerschmittu Bf 109 a Jaku 1 i Jaku 7 údajně ve prospěch sovětského produktu. To vedlo mimo jiné k nové verzi Jaku-1B (se zkrácenou ocasní plochou a krytem pilotní kabiny umožňující panoramatický výhled v rozsahu 360) a Jaku-1M se sníženou hmotností. Ten, vybaven motorem VK-105 PF, sníženým hřbetem trupu za kabinou a dalšími úpravami, podával znatelně lepší výkony než jeho předchůdci.
Celkem bylo vyrobeno 8 721 strojů typu Jak-1.
Technický popis Jak-1:

• Typ: jednomístný jednomotorový samonosný dolnoplošník. Stíhací a bombardovací letadlo.
• Motor: Klimov VK-105PF o výkonu 880 kW.
• Výzbroj: kanón ráže 20 mm střílející osou vrtule a dva kulomety ráže 7,62 mm nad motorem, případně dvě 100 kg pumy nebo šest raket ráže 82 mm na závěsnících pod křídlem
• Jak-1 (Jak-1M)Rozpětí: 10,25 m (9,2 m)
• Délka: 8,48 m
• Nosná plocha: 17,15 m2 (14,85 m2)
• Hmotnost prázdného letounu: 2330 kg
• Vzletová hmotnost: 2895 kg (2599 kg)
• Maximální rychlost: 600 km/h (612 km/h)
• Dostup: 10 050 m (10 800m)
• Dolet: 820 km (670 km)

---

Jakovlev Jak-3
Vznikl v roce 1942 v konstrukční kanceláři Alexandra Sergejeviče Jakovleva dalším zdokonalením a rekonstrukci stíhačky Jak 1M. Vedoucím konstruktérem přestavby, jejímž cílem se měl stát rychlý, vysoce obratný, silně vyzbrojený a dobře ovladatelný stroj byl K.V. Sínelščikov. Stíhací letoun Jak 1M nebyl za základ nového stroje vybrán náhodou. Šlo o radikálně upravený původní Jak-1 s křídlem o menším rozpětí a se zmenšenou nosnou plochou (z původních 17,2 m2 na 14,9 m2!) a s kapkovitým krytem kabiny (místo původní trupové). Pří použití stejného motoru VK-105 PF-2 o maximálním výkonu 910 kW (1.240 k) stoupla maximální rychlost o více než 10 km/h až na 610 km/h.
Stíhací letoun Jak-3 převzal od Jak 1M menší rozpětí křídel, motor i kapkovou kabinu. Výraznými změnami však prošla aerodynamika celého stroje. Olejový chladič z přídě trupu pod motorem byl přemístěn do kořenů křídel. V náběžné hraně u trupu byly vstupní otvory pro vzduch, zatím co regulovatelné výstupní otvory (s aerodynamickými ploškami) byly pod křidly. Úpravou prošel i chladič kapaliny, který sice zůstal pod trupem u odtahové hrany křidel, ale byl více do trupu zapuštěn a lépe aerodynamicky vyřešen vstup vzduchu i jeho regulace při výstupu.
Konstrukce draku odpovídala v podstatě předcházejícím Jakovlevovým stíhačkám, nosníky křídel však již byly duralové (nikoliv dřevěné). Potah přední částí trupu včetně pilotního prostoru pozůstával z odnímatelných duralových panelů a příhradová kovová kostra trupu za kabinou byla potažena plátnem.
Oproti původním Jak-l byla podstatně silnější i výzbroj, tvořená jedním osovým kanónem ŠVAK ráže 20 mm a dvěma synchronizovanými kulomety UBS ráže 12,7 mm. Přes tuto výzbroj byl Jak 3 o více než 200 kg lehčí než Jak-l (2.105 kg proti 2.330 kg) a jeho maximální rychlost dosahovala ve výši 500 m hodnoty 660 km/h. Vynikající byly i letové vlastnosti, manévrovatelnost a stoupavost.
První prototypy nového stíhacího letounu prošly úspěšnými státními zkouškami v dubnu 1943, záhy na to byla zahájena velkosériová výroba a stroje se dostaly na frontu již v červenci téhož roku, aby zasáhly s velkým úspěchem do bitvy v Kurském oblouku. Nové Jaky převyšovaly svými letovými vlastnostmi i výkony všechny v té době používané fašistické letouny a patřily k nejobávanějším a také k nejrozšířenějším sovětským strojům.
Také stíhací letoun Jak-3 byl dále vyvíjen. Montáží podstatně výkonějšího motoru VK-107 A výkonu až 1250 kW (1700 k) a výrazně silnější výzbroje – osového kanónu N-37 ráže 37 mm (místo původního ŠVAKu) a dvou UB-20 ráže 20 mm (místo UBT 12,7 mm) vznikla jeho nejvýkonnější verze, označená Jak-3U a zavedená do výzbroje sov. voj. letectva po skončení 2. světové války. Tento stroj, s max. rychlostí přes 700 km/h., byl – spolu se stihači Jak-9U a La 11 standardním stíhacím letounem až do nástupu kvalitativně nové – reaktivní techniky. Tak se Jak-3U stal jedním z posledních stíhacích strojů s pístovým motorem, používaných vojenskými vzdušnými silami SSSR.
Celkem bylo vyrobeno 4848 strojů typu Jak-3.
Technický popis Jak-3:

• Typ: jednomístný jednomotorový samonosný dolnoplošník. Stíhač.
• Trup: svařen z ocelových trubek, v přední části (až po pilotní prostor) potažen odnímatelnými duralovými plechy, zbytek překližkou a plátnem.
• Křídlo a ocasní plochy: byly tvořeny kovovou a dřevěnou kostrou potaženou překližkou, stejně jako pevné ocasní plochy. Křidélka a pohyblivé ocasní plochy s potahem plátěným.
• Podvozek: zatahovací. Hlavní nohy zatahovány do křídla směrem k centroplánu, záďové kolo do trupu.
• Motor: řadový dvanáctiválec VK-105 PF-2 o maximálním výkonu 927kW (1260 k), který poháněl třílistou stavitelnou vrtuli.
• Výzbroj: jeden osový kanón ŠVAK ráže 20 mm a dva synchronizované kulomety UBS ráže 12,7 mm.
  Technická data:
  • Rozpětí: 9,2 m
  • Délka: 8,49 m
  • Nosná plocha: 14,90 m2
  • Vzletová hmotnost: 2660 kg
  • Maximální rychlost: 655 km/h
  • Dostup: 10800 m
  • Dolet / s příd.nádrží: 670/900 km

U Jaku-3 jsem měl jasno s označením. Normandie-Němen. Jako kluk jsem četl knihu o tomto pluku. Mockrát. Ostatně stejně jako další knihy o válečných letcích. A ještě ji někde mám.
Jedná se tedy o stroj posledního válečného velitele této jednotky, majora Louise Delfina, z května 1945, kdy tato jednotka operovala z Elbingu ve východním Prusku.