Savoia-Marchetti S.M.79 Sparviero

Savoia – Marchetti ze zpočátku zabývala převážně vodními letouny. Právě zde vyvinula samonosné celodřevěné křídlo, které ji proslavilo. Totéž křídlo pak použila na počátku třicátých let pro své první dopravní letadlo, S.71. Třímotorové letadlo hornoplošné koncepce nezapřelo inspiraci Fordem Tri-motor či třímotorovými Fokkery, bylo však stavěné moderněji. Jedním z moderních prvků byly například motorové gondoly. Ty nebyly na systému vzpěr mezi křídlem a trupem, ale byly elegantně vkomponovány do náběžné hrany křídel. Letoun měl tříčlenou osádku a uvezl 8 – 10 cestujících. Pilotní kabina byla od prostoru pro cestující oddělena průhlednou stěnou, což společně s průběžným prosklením přispívalo ke světlosti a vzdušnosti kabiny pro cestující. Za prostorem pro cestující byl prostor pro zavazadla a dokonce i toaleta. Stroj byl smíšené konstrukce, měl již zmíněné celodřevěné křídlo potažené překližkou a trup a ocasní plochy s trubkovou svařovanou konstrukcí potaženou plátnem. S.71 se bezesporu osvědčil.
Nástupce S.71, S.M.73 byl větší, výkonnější, ne však modernější. Letoun byl konstruován jako dolnoplošník, a pobral až čtrnáct cestujících, zachováno zůstalo průběžné zasklení. S.M.73 se ale příliš nepovedl. Trup neměl docela vhodný tvar a i vlivem zasklení do prostoru pro cestující výrazně pronikal hluk od motorů. Na výrobce tlačili potenciální zákazníci a ten tak přistoupil k zásadní přestavbě. V tuto chvíli se stalo několik věcí víceméně najednou. Nový prototyp byl označen S.M.73bis, ale později se od onoho bis upustilo, protože první prototyp nikdy nepřišel do výroby. Stroj dostal zcela nový, elegantní a aerodynamický trup, s velkou směrovkou a pevným podvozkem s kapkovitými kryty. Konstrukce byla stejná, dřevěné křídlo potažené překližkou, a trup z ocelových trubek potažený plátnem. Trup byl ovšem prostornější, vešly se do něho dvě kabiny pro cestující. Markantní změnou byla samostatná okénka kabiny cestujících místo dříve průběžného skleněného pásu. Stroj měl salónek první třídy nad křídlem a za ním kabinu pro 14 cestujících. Prostor pro zavazadla se nacházel ve spodní části trupu, pod podlahou kabin. Posádka byla čtyřčlenná, letoun měl zdvojené řízení a byl vybaven radiostanicí. Mezi vybavení kabiny patril kromě toalety nově i palubní bufet. Lože všech motorů měla tlumiče vibrací. S.M.73 byl ještě úspěšnější, než S.71. Několik strojů létalo i pro tehdejší ČSA.

Vlastně okamžitě byla od S.M.73 odvozena vojenská verze S.M.81 Pipistrelo, tedy Netopýr. Ta dostala pumovnici na 2000kg pum a na obranu pět kulometů Breda. Stroje se objevily nad Španělskem, kde Italové bojovali na straně generála Franca, a také v nesmírně tragické válečné epizodě nad Etiopíí, kdy fašistická Itálie napadla v podstatě neozbrojený stát. Na začátku druhé světové války začínaly být ale S.M.81 zastaralé.
A v podstatě současně s militarizací S.M.73 začíná vznikat i zmenšená verze. První prototyp S.M.79 ještě vzniká jako civilní dopravní, se kterým se chtěla Itálie zúčastnit letecké soutěže. Z toho sice sešlo, ale výkony prototypu byly zajímavé. Letoun byl menší, lehčí, ale jeho motory jsou stejně výkonné. To se logicky muselo projevit a stroj létal zhruba o 100 km/h více, než S.M.81. Militarizace se dala očekávat. Zpočátku dostal stroj jen tři kulomety a pumovnici, ve které unesl 1250 kg pum. K jednotkám přicházely stroje od roku 1936.
V březnu 1937 se začalo experimentovat s torpédy, nejprve s jedním, po tom i se dvěma. Verze S.M.79-II vyráběná od října 1939 již zcela standardně nosila dvě torpéda ráž 450 mm.
I S.M.79 se objevily už nad Španějskem. Nasazovány byly poměrně hojně, za zmínku stojí například celkem 206 náletů na republikánské přístavy. Při nich potopily lodě o celkovém výtlaku 150000 BRT.
Prvním nasazením S.M.79 v druhé světové válce byl 11. června 1940 nálet na Maltu. Při něm se jednomu z maltských Gladiatorů podařilo jednu Savoiu poškodit. Nebudu vypisovat všechny bojové akce, ale Sparviera létala až do konce války. Zmínil bych se o poslední bojové akci, která se odehrála během invaze na Sicílii. Došlo při ní k poškození letadlové lodi Indomidable. K úplně poslední akci došlo v noci na 8. září 1943, již po kapitulaci Itálie. Po podepsání příměří zůstalo Italům na straně Spojenců 29 funkčních S.M.79. Ty byly nadále používány pouze jako transportní. V letectvu Italské sociální republiky, kterou založil Benito Musolini na severu Itálie, v téže době zůstal přibližně stejný počet funkčních strojů. Později obdrželo ještě další 20.

Dalšími uživateli S.M.79 byla Jugoslávie, Rumunsko, Irák, Argentina, Brazílie, Německo, Španělsko, Libanon, ale například i Velká Británie. S.M.79 bylo bezesporu kvalitní a úspěšné letadlo. O tom svědčí 1330 vyrobených kusů, než byla v roce 1945 výroba ukončena. Z nich 1000 sloužilo v italských službách. Letouny, které přežily válku, byly v Itálii, ale i u dalších uživatelů, vyřazeny z provozu až v padesátých letech. A zapomenuta nebyla ani civilní verze, ta po určitých konstrukčních úpravách vznikla v roce 1937 jako S.M.83
Konstrukčně byl letoun S.M.79 třímotorový dolnoplošník, s dřevěným samonosným křídlem potaženým překližkou a trupen s konstrukcí svařenou z ocelových trubek, potaženou v přední části duralem, v zadní pak plátnem. Vodorovné ocasní plochy byly vzpěrové, ostruhový podvozek zatahovací – tedy kromě ostruhy. Jeden motor se nacházel na přídi stroje, další dva v gondolách na křídlech. Během jeho kariéry stroj poháněla pestrá plejáda motorů, včetně německých JuMo 211 u strojů licenčně vyrobených v Rumunsku. Stroj byl charakteristický svým hrbem. V něm byla jednak pilotní kabina, a dále střeliště s pevným kulometem Breda-SAFAT ráže 12,7mm mířícím vpřed. Ten měl zásobu 350 nábojů. V zadní části hrbu se nacházelo otvíratelné střeliště s pohyblivým kulometem Breda-SAFAT, taktéž ráže 12,7 mm. Ten chránil zadní horní část prostoru a k dispozici měl 500 nábojů. Další kulomet stejného typu se nacházel v břišní gondole a chránil spodní zadní část prostoru. V zadní části trupu se nacházela dvě otvíratelná okna, většinou se používal jeden kulomet u jednoho z nich, ale občas byl letoun osazen oběma. Zde byl kulomet Lewis ráže 7,7mm, respektive dva.

Technický popis Savoia-Marchetti S.M.79-II

• Výrobce: Savoia-Marchetti, Milano, Itálie
• Typ: třímotorový střední bombardovací letoun
• Osádka: 5
• Motor: 3× 14válcový zážehový, vzduchem chlazený dvouhvězdicový motor Piaggio P.XI RC.40 o výkonu 1000k každý
• Výzbroj: 3x kulomet Breda-SAFAT ráže 12,7 mm, jeden pevný, vpřed mířící a dva pohyblivé, mířící vzad, 1-2x kulomet Lewis ráže 7,7 mm, střílející okny do stran. Dvě torpéda ráže 450 mm – verze II byla čistě torpédová. Bombardovací verze nesla v pumovnici až 1250 kg pum
• Rozpětí: 21,20 m
• Délka: 16,20 m
• Výška: 4,10 m
• Nosná plocha: 61 m2
• Hmotnost prázdného letounu: cca. 7 610 kg
• Vzletová hmotnost: 12 500 kg
• Maximální rychlost: 435 km/h v 3 000 m
• Dostup: 7 000 m
• Stoupavost: 409 m/min
• Dolet: 2 000 km s torpédy

S.M.79 jsem stavěl z prastaré stavebnice Airfix, stavba byla velice jednoduchá, problémy byly spíš s přesností výroby – u Airfixu z té doby ostatně časté. Stavěl jsem z krabičky, letoun na zemi těsně před startem, takže s vysunutým podvozkem, otevřenými dvířky a zavřenými střelišti. Idea byla začlenit model do jednoduché Diorámy s Macchi M.C.202 a Lancií 3RO s protiletadlovým dělem. Kamufláž všech modelů jsem sjednotil a u Savoie to nepřeháněl s patinou. Jako základ dio posloužila překližková destička, na které jsem se pokusil znázornit betonové panely letištní plochy. Zde jsem naopak patinoval, tužkou jsem vytvořil šmouhy od pneumatik, olejovou barvou skvrny od oleje. Do hlubších spár jsem nasypal posyp znázorňující trávu. Dioráma časem oživí ještě figurky, mám je už připravené.