Panzerkampfwagen III

Když se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler, dával jasně najevo, že omezení Versailleskou smlouvou nehodlá brát příliš vážně. Německá armáda proto opět začla uvažovat o obrněných vozidlech a taktice jejich masového nasazení. Dosavadní tanky, tedy v té době již vyráběný PzKpfw I a vyvíjený PzKpfw II, byly od začátku nahlíženy jako přechodné a zkušební. Tyto lehké tanky nebyly nikdy schopny plnit všechny bojové úkoly, které pro tank formulovalo armádní velení a ani k tomu nebyly určeny. Bylo zapotřebí těžších a lépe vyzbrojených strojů. Velmi výraznou osobností, která se ve věci pancéřového vojska angažovala, byl náčelník štábu Inspektorátu motorizovaných jednotek, Heinz Wilhelm Guderian. Podle jeho představ měly páteř německých tankových vojsk v budoucnosti tvořit dva typy strojů. Jeden vyzbrojený protitankovým kanonem, ten měl likvidovat tanky nepřítele, druhý měl nést velkorážové dělo. S ním měl poskytovat podporu postupující pěchotě, útočit na opevněné body a plnit podobné úkoly. Prvním z nich se později stal právě tank PzKpfw III.
Vznik tanku provázel spor mezi zbrojním úřadem a vojskem samotným. Šlo o výzbroj stroje. Zbrojní úřad (Waffenamt) považoval za dostačující výzbroj kanón ráže 37 mm. Armáda v tomto případě celkem rozumně trvala na ráži 50 mm. Nakonec vyhrál Waffenamt. Bylo to proto, že protitanková děla ostatního vojska měla stejnou ráži, a snížil se tím počet druhů munice, kterou bylo nutno dodávat. Logistika se zjednodušila. Dlužno ale říci, že pozdější vývoj dal armádě za pravdu. Nicméně Waffenamt udělal armádě ústupek. Ten spočíval v konstrukci věže. Tam byl brán ohled na možné pozdější osazení větší zbraní.
V roce 1934 vydal Waffenamt specifikace. Hmotnost vozidla neměla podle specifikací překročit 15 tun. Požadovaná rychlost stroje byla 40 km/h a posádku mělo tvořit pět mužů – velitel, střelec, nabíječ ve věži, a řidič a radista vpředu trupu. Stroj měl být samozřejmě plně pásový s výzbrojí soustředěnou v otočné věži. Těchto specifikací spolu s objednávkou prototypu se chopily firmy MAN, Daimler-Benz, Rheinmetall-Borsig a Krupp. Ovšem k prototypu dospěly pouze firmy Krupp a Daimler Benz. Stroj firmy Krupp, označovaný MKA, spočíval na podvozku složeném ze šesti plných pojezdových kol, loukoťového kola napínacího a kola hnacího. V horní části sestavu doplňovaly tři podpůrné kladky. Trup tanku byl tvořen rovnými, povětšině svařovanými, pancéřovými deskami. Rozložení bylo klasické, motorový prostor vzadu, prostor pro posádku vepředu, řidič vlevo. Na ploché desce nástavby byla zhruba v polovině délky stroje umístěna plně otočná věž. Přední spodní rohy věže byly skosené, což se stalo pro věže pozdějších tanků standardem. V čelním štítu věže byl instalován kanón ráže 37 mm a doplňkový kulomet ráže 7,92 mm.

Základní konstrukce prototypu Daimler Benz byla téměř shodná s tou firmy Krupp. Podvozek sestával z pěti relativně velkých pojezdových kol s kruhovými odlehčovacími otvory a gumovou obručí po obvodu, přičemž kola byla zavěšena nezávisle. Vpředu se nacházelo rovněž perforované kolo hnací a zcela vzadu kolo napínací, obě zvednutá nad úroveň terénu. Podpůrné kladky zde byly pouze dvě. Trup byl svařen a snýtován z rovných pancéřových desek. Konstrukce byla stejně klasická jako u Kruppů. řidič vepředu vlevo, vpravo radista, který též ovládal korbový kulomet MG 34. Zbylí tři členové posádky sídlili ve věži, která se podobně jako u prototypu Krupp nacháze přibližně ve středu vozidla. V její zadní části se nacházela velitelská kupole, pod kterou bylo stanoviště velitele tanku. Kupole měla po svém obvodu osm symetricky rozmístěných pozorovacích otvorů, kterými velitel sledoval okolí vozu. Po stranách tubusu velitelské kupole byly v zadní stěně věže umístěny malé obdélníkové střílny pro ruční zbraně opatřené kryty. Čelní stěna věže nesla hlavní zbraň tanku – kanon KwK 36 L/45 ráže 37 mm. Vpravo od něj se nacházely dva spřažené kulomety MG 34. Celková vezená zásoba munice činila 120 nábojů pro kanon a 4425 nábojů pro všechny tři kulomety.
Motorový prostor se nacházel zcela vzadu. Pohonnou jednotkou byl dvanáctiválec Maybach HL 108 TR o výkonu 250 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním, se naopak nacházela zcela vpředu. S motorem ji spojovala hřídel vedoucí pod podlahou bojového prostoru. Maximální rychlost, které byl tank schopen dosáhnout na silnici byla 32 km/h.
Testy obou prototypů probíhaly v oblasti Kummersdorfu a Ulmu na přelomu let 1936 a 1937. Jako vítěz z nich vzešel jednodušší prototyp firmy Daimler Benz vedený pod označením ZW neboli Zugführer Wagen (vozidlo velitele čety). Další osud neúspěšného prototypu MKA není znám, ale zřejmě dosloužil jako cvičné vozidlo.
Členové posádky tanku spolu komunikovali prostřednictvím interkomu. To je celkem zásadní věc, neboť Panzer III byl prvním německým tankem, který byl tímto zařízením vybaven. U předchozích strojů sloužily k předávání povelů zvukovody. Interkom se však ukázal jako podstatně efektivnější, a proto všechny pozdější stroje už byly interkomem vybaveny.
Tato verze byla označena jako Ausf.A a křest ohněm si odbyla při polském tažení. Po této kampani byly vyřazeny a předány školním útvarům. A útvarú bojových je nahradila Ausf.B. Konstrukce podvozku použitá u Ausf.A se totiž v praxi příliš neosvědčila. Jízdní vlastnosti tanku nebyly nijak oslnivé a podvozek trpěl častými závadami. To vedlo k úpravě, která měla problémy odstranit. Nový povozek se skládal se z osmi malých pojezdových kol s gumovou bandáží zavěšených a odpružených po dvojicích velkými listovými pružinami. Přibyla jedna kladka, hnací i napínací kola zůstala stejná. Změn doznala také velitelská kupole, která byla zvýšena. Osm průzorů po jejím obvodu zůstalo. Ostatní zůstalo beze změn. Došlo k nárůstu hmotnosti o cca 500 kg na celkových 15,9 tuny, ale nový podvozek umožnil i při vyšší hmotnosti a se stejným motorem zvýšení maximální rychlosti na 35 km/h.
Výroba tanků Ausf. B probíhala v roce 1937 a celkem bylo dokončeno pouhých 15 strojů. Ty byly bojově nasazeny v Polsku a roku 1940 stejně jako jeho Ausf.A staženy z bojové služby a využity ke školním účelům. Pět z nich potkal jiný osud. Posloužily jako základ pro vývoj samohybného děla Sturmgeschütz III.

V červnu 1937 vzniká další verze, Ausf. C. Opět se mění podvozek, konkrétně systém pojezdových kol. Jedna velká listová pružina teď spojovala prostřední dva páry kol. Přední a zadní pár byl potom odpružen každý zvlášť jednou menší listovou pružinou. Dále se měnily detaily typu servisních přístupů a podobně. I těchto tanků bylo vyrobeno pouze 15, které roku 1939 rovněž našly uplatnění v bitvách na polském území. A které byly v roce 1940 staženy k dosloužení u školních útvarů.
Verze Ausf. D na sebe nedala dlouho čekat. Vzniká v lednu 1938 a její výroba trvala půl roku. Vyrobilo se jich 30. Systém odpružení se nezměnil, změn došly pouze detaily v umístění některých jeho prvků. Změnila se konstrukce napínacího i hnacího kola.
Velmi zásadní změny se udály jinde. Šlo o zesílení pancéřování v podstatě na dvojnásobek. Což sice významně zlepšilo ochranu posádky, ale také výrazně zvýšilo hmotnost vozidla. A to o celých 3 900 kg. Celková hmotnost vozidla tedy nyní byla 19,8 tuny. Motor se nezměnil, převodovka však ano. ZF SSG 76 měla šest stupňů vpřed a jeden vzad, a umožnila i při zvýšené hmotnosti udržet rychlost 35 km/h. Nová byla také velitelská kupole. Ta se skládala ze segmentů o různém průměru s pěti pozorovacími průzory po obvodu. Stále částečně přesahovala přes horní zadní hranu věže. K dalším změněným detailům patřilo například jiné umístění prutové antény, modifikované sání vzduchu či zvětšení objemu palivových nádrží. S výzbrojí se nelaborovalo. Zde také vzniká první speciální velitelské vozidlo – velitelský tank Panzerbefehlswagen III Ausf. D1.
Osud tanků Ausf.D byl trochu jiný. Kromě polského tažení se zúčastnily i norské kampaně v roce 1940. Poté je však osud předchůdců neminul. I ony skončily u školních jednotek. Všechny dosavadní verze, tedy Ausf.A, B, C a D byly v podstatě vývojovými verzemi. Vyráběl je pouze Daimler-Benz a z povětšinou technických důvodů nebyly zralé pro sériovou výrobu. Na každé verzi ale bylo vidět patrné technologické zlepšení. Největší pokrok se udál u podvozku. Zde došlo k použití několika zcela odlišných systémů, z nichž se ani jedno neukázalo jako ideální. Proto další verze obdržela opět zcela nový podvozek.
Výroba verze Ausf.E byla zahájena v létě 1938. Byla poměrně přelomová, díky již zmíněnému podvozku. Ten tentokrát navrhoval Dr. Ferdinand Porsche, a stal se standardem pro všechny následující verze. Na každé straně se nacházelo šest relativně malých pojezdových kol s malými odlehčovacími otvory a gumovou bandáží. Kola byla nezávisle zavěšena na kyvných ramenech a odpružena torzními tyčemi. První a poslední kola měla navíc svůj hydraulický tlumič. Toto uspořádání značně zvýšilo spolehlivost, zjednodušilo údržbu v poli a zlepšilo jízdní vlastnosti. Na rozdíl od starší konstrukce, byly všechny citlivé komponenty nyní na podlaze uvnitř tanku, kde nebyly vystaveny riziku přímého zásahu. Tam sice zabíraly místo, ale byla to jen malá daň. Navíc se uvolnil prostor nad pojezdovými koly. Toto místo bylo využito k instalaci nouzových průlezů. Byly však poměrně malé a byly proto využívány pouze ve stavu nejvyšší nouze. Novou konstrukci měla i kola hnací a napínací. Celou sestavu doplňovaly na každé straně tři kladky, taktéž s gumovou bandáží.

Nová verze přinesla spoustu dalších drobných zlepšení. Například kulomet na pozici radisty dostal kulové střeliště Kugelblende 30 a zvenku byl chráněn přišroubovanou čtvercovou deskou s výřezem. Upraven byl průzor řidiče či dvířka na bocích věže. Pancéřování zůstalo stejné. Přesto došlo ke snížení váhy – a to díky podvozku, kde bylo prostě méně železa. Oproti předcházející verzi byl Ausf.E o 400 kg lehčí. Tank nyní vážil 19,4 tuny. Nový byl motor. Maybach HL 108 TR byl nahrazen Maybachem HL 120 TR o výkonu 300 koní. Nahrazena byla převodovka, použit byl model Maybach SGR 32 8 145 Variorex. Umožňovala řazení deseti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Kombinace silnějšího motoru, lepšího podvozku a snížení váhy vedlo ke zvýšení rychlosti. Tank nyní dosahuje až 40 km/h.
Hlavní výzbroj zůstala stejná. Kanón KwK 36 L/45 ráže 37 mm. Byl odebrán jeden kulomet z věže. Produkce trvala do pozimu 1939 a vyprodukovalo se 96 kusů, mimo Daimler-Benz také u Henschelů, ve fimě MAN a dalších méně významných firmách. Od září 1940 byla většina strojů verze E přezbrojena kanóny ráže 5 cm KwK 38 L/42.
V září 1939 začala výroba další verze, Ausf.F. Nepředstavovala žádnou zásadní změnu, dnes bychom to nazvali faceliftem. Do března 1940 tanku PzKpfw III a to Ausf. F. Tato verze nepředstavovala žádnou zásadní změnu. Byla pouze vylepšením svého předchůdce. Do března 1940 bylo vyrobeno celkem 435 těchto strojů. Původně byly všechny vybaveny kanónem ráže 37 mm, později byly ovšem, aspoň z většiny, přezbrojeny, stejně jako stroje verze Ausf.E kanónem KwK 38 L/42 ráže 50 mm. První vyráběné série útočného děla StuG II byly založeny na bázi verze Ausf.F.
Od dubna 1940 do března 1941 probíhala výroba PzKpfw III Ausf.G. Byla to první verze tohoto stroje, která byla již ve výrobě vyzbrojena kanonem KwK 38 L/42 ráže 5 cm. Neplatilo to ovšem pro první exempláře, ty ještě dostaly starší 37 mm kanón. Tanky verze G byly vybaveny inovovanou velitelskou věžičkou z pěti segmentů a s pěti pozorovacími otvory, která se stala standardem pro všechny pozdější verze tanku.
Na střeše věže přibyl elektrický větráček, změnil se průzor řidiče. Síla pancéřování, motor, hmotnost ani maximální rychlost se oproti Ausf.F nezměnily. Ausf.G byla také první verze, která měla zezadu k věži přimontovanou úložnou skříň, sloužící k ukládání různého materiálu, takzvanou Rommelovu sadu. Tato schránka se stala pro pozdější verze standardem. Celkem bylo vyrobeno 600 tanků verze G. Ty byly mimo posílány nově i do severní Afriky. Za tímto účelem bylo změněno chlazení a přidány vzduchové filtry. Takto upravené tanky potom nesly označení Ausf.G (Tp) kde Tp byla zkratka pro Tropisch.
Do bojů ovšem „Géčka“ zasáhla dříve. A to během vpádu do Francie, Skandinávie a Beneluxu. Poté účinkovala na Balkáně, v Sovětském svazu i již zmíněné Africe. Poslední tanky verze G ukončily svou aktivní službu až v roce 1944.

V říjnu 1940 začala výroba Ausf.H. Tato verze byla již od začátku vyzbrojena kanonem ráže 5 cm. Úroveň ochrany posádky byla zesílena přišroubováním 3 cm přídavných plátů na čelní stěny korby i věže. Toto přídavné pancéřování bylo nazýváno „aplique“. Opět došlo k výměně převodovky – teď se montovala ZF SSG 77 Aphon se šesti stupni vpřed a jedním vzad. Nové bylo hnací a napínací kolo. Hmotnost této verze vzrostla na 21,6 tuny. Kvůli zachování měrného tlaku na podklad byly užity o 4 cm širší pásy. To si vynutilo změnu roztečí podpůrných kladek. První byla posunuta vpřed, takže už nebyly rozmístěné souměrně. Výroba verze H probíhala až do jara 1941 a celkem vzniklo 408 strojů. V letech 1942 a 1943 byl 5 cm kanón opět měněn. Za modernější KwK 39 L/60 stejné ráže, ale s delší hlavní. To zvyšuje úsťovou rychlost a tím přesnost a razanci střel. To mohlo zvětšit šance Pz. III proti nejrozšířenějšímu sovětskému T-34.
V březnu 1941 se rozjela produkce PzKpfw III Ausf.J, které bylo vyrobeno celkem 2 617 strojů. Prvních 1 550 tanků ještě obdrželo kanón KwK 38 L/42, zbylých 1 067 strojů už obdrželo novější KwK 39 L/60, oba ráže 50 mm. Bylo zesíleno pancéřování na čelní straně. Verze J byla nejpočetnější verzí PzKpfw III. Ovšem v té samé době začalo být více než zřejmé, že tento typ je za zenitem. Sice stále docházelo k vylepšování, ale celková výroba byla spíše utlumována – stroj nadále nemohl být jedním z hlavních bojových typů, vzhledem k vyspělosti nepřátelských strojů. Proto už žádná další verze nebyla vyrobena v takových počtech.
V červnu 1942 byla zahájena výroba Ausf.L. Tento stroj byl výslkedkem složité situace, kdy velení vědělo, že Pz. III zejména na východní frontě pokulhává a nestačí na stroje jako T-34 pozdějších verzí a zejména T-34/85, KV, a IS. Zároveň ale vědělo, že nic lepšího momentálně nemá. Snažili se proto vylepšit, co bylo. Stroj se vyráběl do prosince téhož roku a z linek sjelo 653 kusů. Opět došlo k zesílení pancéřování, tentokrát na všech stěnách. Síla všech stěn byla 5 cm, na čelních stěnách byly ještě přídavné desky o síle 2cm. Z věže mizí boční průzory i průzor nabíječe. Od počátku byl osazen kanónem KwK 39 L/60 ráže 5 cm.
Ausf.M byla poslední verzí s 5cm kanónem. Nejvýraznější změnou oproti předchozí verzi byla instalace Schürzen (zástěry). Tak se nazýval představný pancíř, osazený na bocích trupu a kromě čelný strany okolo celé věže. Jednalo se o desky síly 5 mm, jejichž účelem bylo přivést k výbuchu kumulativní střely dříve, než dorazí k pancíři. Patřičný odstup byl zajištěn zavěšením na speciálních rámech. Se schürzen mizí nouzové výlezy nad pojezdovými koly, neboť ztratily smysl. Nový byl výfuk, který umožňoval překonání o půl metru hlubší vodní překážky než předchozí verze. Brodivost nyní byla 1,3 metru. Na věži přibyly zadýmovací granátomety ráže 9 cm, na každé straně tři hlavně. Celkem vzniklo 250 tanků verze M.

Poslední standardní verzí se stala Ausf. N. Zde už velení rezignovalo na roli Pz.III jako bitevního stroje. Tyto stroje velmi úzce vycházely z verze M, ovšem byly osazeny kanónem KwK 37 L/24 ráže 75 mm, původně určeným pro rané verze těžšího Panzeru IV. Tento kanón byl v polovině války proti tankům už k ničemu. Ovšem byl účinný, proti statickým postavením. Proto tank Pz III Ausf.N sloužil jako podpůrný tank pro jiné stroje, podobně jako samohybná děla. Někdy byl proto nazýván Sturmpanzer III. Od června 1942 do srpna 1943 vzniklo celkem 700 tanků verze N.
Některé stroje verze N byly vybaveny nátěrem Zimmerit proti magnetickým minám. Stejně jako Ausf.M byly i Ausf. N vybaveny vrhači zadýmovacích granátů. Na velitelských věžičkách některých strojů se objevily držáky na kulomet, sloužící jako improvizovaná protiletadlová ochrana. podobné zařízení měl například Panther. Rovněž část strojů Ausf.N měla představné pancíře.
Verze N byla poslední sériovou verzí Pz. III. Ukončením její výroby skončila výroba tohoto tanku jako takového. Vznikla však spousta prototypů a speciálních strojů. Do skupiny prototypů patřil například projekt Panzer III/IV.
Pracovalo se na něm v průběhu roku 1941. Tento stroj měl být spojením dobrých vlastností Panzeru III a IV, a představovat levné a efektivní řešení do budoucna. Podvozek ale nepocházel ani z Pz.III, ani z Pz.IV. Byl zcela nový, vyvynulo ho FAMO a nejpodobnější byl pozdějšímu tanku Panther, či Tiger.
Tvořilo jej šest dvojitých pojezdových kol velkého průměru, která se vzájemně překrývala. K nim patřilo samozřejmě ještě kolo hnací a napínací. Projekt Panzer III/IV byl ovšem nakonec zrušen dříve než vznikl jeho prototyp. Dva podvozky, které mezitím stihla firma FAMO vyrobit byly tedy použity k nesení běžného PzKpfw III verze Ausf. J. Prototyp tanku na tomto podvozku prošel testováním, a byl také zamítnut. Vzhledem k tomu, že později na tuto konstrukci došlo, domnívám se, že má horší vlastnosti, než ta, která byla u Pz.III použita, a k jejímu použití němce donutila až vysoká hmotnost pozdějších tanků. Oba hotové stroje potom dosloužily jako tahače nákladů a odklízecí buldozery.
Velmi zajímavou úpravvou prošel Panzer III při přípravě na invazi do Velké Británie. Pro tuto operaci se vyvíjely speciální obojživelní obrněnci, kteří měli zaútočit první a vytvořit předmostí. Tam by byly pak vysazeny normální tanky. Obojživelníci mohli buďto plavat – to se uplatnilo u Pz.II. Pz. III byl ale na plovák příliš těžký. Sáhlo se proto k druhé variantě.

Tank byl dokonale utěsněn, vybaven osmnáctimetrovým šnorchlem, a k cíli měl dojet od místa vysazení po dně.Maximální hloubka byla 15 metrů, zbylé tři byla rezerva. Šnorchl tvořily gumové hadice, které na hladině držela bóje. Sloužily k přívodu čerstvého vzduchu, odvodu výfukových plynů, a šnorch dokonce obsahoval prutovou anténu, aby posádka mohla komunikovat i během jízdy pod vodou. Pro případ vniknutí vody měl tento stroj, označovaný jako Tauchpanzer III, elektrickou pumpu. Touto úpravou přošlo 168 Panzerů II verzí F, G a H. Pohyb po mořském dně byl sice poměrně nebezpečný, na druhou stranu zase voda poskytovala tankům vynikající ochranu a zanedbatelný nebyl ani moment překvapení při vynoření. K tomu však nikdy nedošlo. Invaze se nekonala a Tauchpanzery byly nasazeny na východní frontě. Tam byly úspěšně použity pro přechod řeky Bug, nicméně byla to labutí píseň. Nikdy potom již není doloženo použití této techniky pro přechod další řeky. Nejednalo se navíc o původní Tauchpanzery, ale o jejich úpravu. Šnorchl nebyl tvořen hadicí, ale ocelovou trubkou. Ta byla dlouhá jen 3,5 metru. Na přechod řeky to bylo dostačující.
Na počátku roku 1943 bylo cca 100 tanků Panzer III Ausf.M přestavěno na plamenometný tank. Tato verze se nazývala Flammpanzer III. Za upozornění stojí posílení pancéřování – o 3 až 5 cm v přední části. Mělo to zcela prozaický důvod. Plamenometné tanky musely k něpříteli mnohem blíž, a riziko poškození palbou u nich bylo daleko vyšší. Kanón byl odstraněn, nahradila ho šlehovka plamenometu. Nádrže byly umístěny na místě, kde se standardně vozila munice. Tedy uvnitř tanku, což mělo na zranitelnost nemalý vliv. Šlehovka byla 1,5 metru dlouhá trubice o průměru 14 mm. Tank vezl zásobu 1020 litrů hořlaviny. Byla vzněcována elektrickou jiskrou a čerpadlo ji dokázalo „plivnout“ až na vzdálenost 60 metrů. Zásoba stačila na 130 sekundových zášlehů. Posádka Flammpanzeru zhubla na tři muže. Tyto stroje byly plánovány pro boj v městských aglomeracích, typicky ve Stalingradu, tam se ale nikdy nedostaly.
Zásobování tanků v boji střelivem byla choulostivá záležitost, přesto se němci snažili zásobovat na bojišti, aby je nemuseli stahovat příliš hluboko do týlu. To ovšem vyžaduje stejně chráněné vozidlo, jakým je tank sám. Tak vzniká z tanku Panzer III muniční tank Munitionspanzer III. Stroj byl zbaven věže a vnitřní prostor byl využit k uskladnění střeliva. Jediná výzbroj, která stroji zůstala je korbový kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Celkem vzniklo asi 110 Munitionspanzerů III.
Sejmutím věže začala i přestavba na vyproštovací a opravárenské vozidlo Bergepanzer III. Po sejmutí věže byl podvozek vybaven několika navijáky. Kolem otvoru po věži vznikla jakási nástavba, ohrádka z dřevěných prken. Veškerý prostor pak sloužil k uskladnění náhradních dílů, nářadí a dalšího materiálu. Těchto strojů vzniklo okolo 200.
Podobně byl řešen i Pionierpanzer III. Tšchto ženijních vozidel na bázi Ausf.L a M vzniklo jen málo. Prostor v tomto případě sloužil pro uskladnění ženijního vybavení. Stroj byl rozpoznatelný podle malého ženijního můstku, jehož dva díly vezl. Tentýž můstek vozily i další ženijní stroje, třeba polopásové SdKfz 251/7.

Jestli jste dávali pozor, pak Vám v předchozím výčtu verzí chybí písmeno K. Ovšem verze Ausf.K existovala. Její celý název ovšem zněl Panzerbefehlswagen III Ausf.K. Tento stroj byl speciálním velitelským strojem, ne prvním, ale posledním a nejlepším velitelským tankem s číslem III.
Velitelský tank musel splnit několik požadavků. Musel se pohybovat v bojové zóně, aby důstojník na palubě mohl operativně řídit manévry jednotky, musel nést technické vybavení, které velitel potřeboval k velení a musel veliteli poskytnout spolehlivou ochranu. Dvě věci byly zajištěny tím, že se jedná o tank, třetí vyžadovala jisté úpravy. Befehlpanzery nesly rozšířené radiovybavení a větší škálu antén. U ranných strojů se jednalo o antény rámové, stroje pozdější nesly delší či různě rozvětvené prutové antény. První velitelský tank Panzer III, Panzerbefehlswagen III Ausf. D1, vznikl na bázi Pz. III Ausf.D. Na přelomu let 1938 a 1939 jich vzniklo 30 kusů. Nesl dvě výkonné radiostanice a nad motorovým prostorem silnou rámovou anténu. Nicméně, velké a výkonné radiostanice by se normálně do Pz III nevešly. Bylo třeba uvolnit prostor a tomu padly za oběť celkem zásadní věci. V první řadě kanón. To by samozřejmě dělalo z velitelského tanku lovnou zvěř, a tak byla na věži namontována atrapa ze dřeva a plechu. Zmizel i kulomet v trupu. a jeden ze dvou kulometů z věže. Stroji tak zůstal na obranu jediný kulomet. Posádka stroje sice zůstala pětičlenná, měla však jiné povinnosti. Tvořil ji velitel, kterému pomáhal jeho adjutant, řidič a dva radisté, kteří přijímali a odesílali depeše. Věž nebyla otočná. Důvodem demontáže otočného mechanismu byla snaha o uvolnění vnitřního prostoru.
Druhým velitelským tankem v pořadí byl Panzerbefehlswagen III Ausf.E, jak by se dalo čekat, na bázi Pz III Ausf.E. Od předchozí verze se lišil specifiky verze použitého tanku, specifika úprav byla stejná, jako u verze D1. Těch vzniklo 45.
Následovala verze H, založená samozřejmě na tanku verze H. Vztahuje se na něj v podstatě totéž, co na Ausf.E, za pozornost stojí dvě varianty maket děla. V průběhu výroby totiž došlo k přezbrojení, a v rámci nenápadnosti byly tedy přezbrojeny i Befehlpanzery. Zatímco rané kusy nesly maketu kanónu ráže 3,7 cm, pozdější už nesly maketu kanónu ráže 5 cm. Na přelomu let 1940 a 1941 jich vzniklo 145.
Čtvrtou verzí byl Panzerbefehlswagen III Ausf.J nebo také Panzerbefehlswagen mit 5cm KwK 38 L/42. Stroj byl samozřejmě založen na tanku verze J a označení, zahrnující typ kanonu, si vysloužil proto, že nenesl maketu zbraně, ale konstruktérům se podařilo optimalizovat prostor tak, že nebylo nutné demontovat hlavní zbraň tanku. Přišel jen o kulomet v trupu a nesl zmenšenou zásobu munice. Další markantní změnou byla náhrada rámové antény anténou prutovou, na konci hvězdicovitě rozvětvenou.
A dostáváme se k Panzerbefehlswagenu III Ausf.K. Vzniká na základě tanku verze M, a stejně jako u předchozí verze je u něj zachována hlavní zbraň. Proto bývá někdy označován jako Panzerbefehlswagen III mit 5cm KwK 39 L/60. Při pohybu na bojišti se kontaktu s nepřátelskými tanky nevyhnete, a s maketou kanónu nešlo opětovat palbu. Množily se proto stížnosti velitelů. Proto se konstruktéři snažili tuto situaci řešit, což se jim u posledních dvou verzí podařilo. I tento typ nesl rozšířenou radiovýbavu a dvě antény, z toho jednu hvězdicovitě rozvětvenou.

Na rozdíl od předchozích verzí, kde se úpravy odehrávaly ve většině uvnitř, zatímco zvenku se jednalo o víceméně standardní tank, měla tato speciální úpravu věže. Kanón byl posunut doleva a vpravo vedle něj byl umístěn pozorovací průzor. Těchto strojů vzniklo v letech 1942 a 1943 celkem 50.
Další pozoruhodnou přestavbou tanku Panzer III byl Panzerbeobachtungswagen III, zaměřovací dělostřelecký stroj. Od ledna 1943 do dubna 1944 vzniklo celkem 262 těchto strojů. Všechny byly přestavěny z již existujících tanků. Zcela změněna byla výzbroj. Byl odstraněn kanón a kulomet v korbě. Na věži byla vytvořena nová střílna uprostřed čelní strany věže. Tam umístěný kulomet MG 34 byl jedninou výzbrojí. Napravo od ní, byla umístěna maketa děla, aby nebylo tak zřejmé, že se nejedná o běžný tank. Uvolněný prostor zabrala výkonná radiostanice, kterou stroj potřeboval ke komunikaci s dělostřelci, umístěnými za frontovou linií. Nejdůležitější výbavou stroje byl binokulární dělostřelecký zaměřovací periskopický delkohled (ano, je to takový ten přístroj, který vypadá jako tykadla), který se vysouval ze střechy věže. Posádka stroje jeho pomocí určila polohu nepřítele, rádiem předala tento údaj dělostřelcům. Ti pak mohli poměrně přesně pálit, aniž přímo viděli nepřítele. I zde posádku tvořilo pět mužů. řidič, dva radisté, a dva pozorovatelé, z nichž jeden byl velitelem.
Dalším zajímavým prototypem byl odminovací tank Minenraumpanzer III. Z Panzeru III převzal jen nástavbu a design podvozkových kol. Jinak stroj vypadal jako pěkná obluda. Trup byl vysoko zvednutý, aby se při najetí na minu snížilo ohrožení posádky. Změněn byl rovněž systém odpružení, který byl výrazně zesílen. Stroj měl před sebou tlačit dva velké válce, které měly miny přivést k výbuchu. Nebyl nijak ozbrojen, jedinou ochranou posádky tak byly její osobní zbraně. Program byl nakonec zrušen a zůstalo tak u jediného prototypu.
Koncem roku 1942 vznikly prototypy dvou nebo tří obrněných drezín na bázi Panzeru III. K běžné konstrukci tanku přibyly osy s koly pro pohyb po kolejích. Stroj měl dosahovat rychlosti kolem 100 km/h a měl sloužit k železničnímu průzkumu, nebo k ozbrojenému doprovodu vojenských vlaků. Po ukončení testů byl ale ukončen celý projekt. Nejzajímavější přestavbu ovšem neprovedli němci. Vznikla v sovětských dílnách poměrně záhy po zahájení ruské kampaně. Rudá armáda tehdy ukořistila nějaké Pz III a rozhodla se je bojově využít. Ovšem ne jako tank. Vozidlo je přestavěno na stíhač tanků. Po sejmutí věže je z rovných pancéřových plechů svařena nová nástavba, ve které je umístěn výtečný 76,2 mm protitankový kanón.

Celkem bylo přestavěno až kolem dvou set Panzerů III. Rusové je pak samozřejmě nasadili proti němcům, což musel být pro němce zvláštní pocit. Pár těchto vozidel ukořistili zase pro změnu němci.
Panzer III byl prvním plnohodnotným německým bojovým tankem. O Panzerech I a II se to říct nedalo. byly příliš lehké, slabě chráněné a mizerně vyzbrojené. České LT vz.35 a zejména LT vz.38 byly lepší. To se změnilo s příchodem Panzeru III. Poprvé byl použit v boji v roce 1939 v Polsku, kde se kampaně zúčastnilo 98 panzerů III celkem pěti verzí. Doprovázelo je na dvacet Befehlpanzerů D1. Ztráty tehdy činily pouhých osm strojů, zde ještě nebyl soupeř, který by ukázal slabiny stroje.
Ve Francii už bylo nasazeno více než 350 Panzerů III. Zde už stály proti lepším soupeřům, jakými byly tanky Somua S-35 a Char B-1, ale díky špatné organizaci francouzských sil ani zde ještě nedošlo k zásadním ztrátám a slabiny ještě nevyplouvají na povrch. Úspěšné bylo i nasazení na Balkáně a v Africe. Panzery III narazily až na východní frontě. Zde byly nasazeny v počtu 1440 kusů, proti nim ale stály vyspělé tanky T-34 a těžké tanky KV-1 a KV-2. Proti nim se Panzer III ukazuje jako slabý, a to jak pancéřováním, tak výzbrojí. Vzhledem k tomu, že v té době tvořil páteř německých tankových jednotek, je zřejmé, že němci zažívali na východní frontě obrovské problémy. Museli však vydržet až do roku 1943, kdy jej v roli hlavního bojového stroje nahradil Panzer IV. Sloužil však i poté, a to až do konce války.
Panzer III byl velmi spolehlivý stroj, který si vydobil respekt u posádek i nepřátel. Jeho konstrukce určila směr dalšího vývoje tanků nejen v Německu. Po roce 1943 však byl již dávno za horizontem. Přesto ještě po válce sloužily Pz III v armádách mnoha zemí. Stroje Sturmgeschütz III, odvozené od Pz. III sloužily dokonce až do roku 1967.

Technické údaje:
Ausf. A

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový Maybach HL 108 TR
• Výkon: 250 k
• Dojezd: cca. 165 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 95 km
• Nejvyšší rychlost: 32 km/h
• Výška: 2,33 m
• Délka: 5,69 m
• Šířka: 2,81 m
• Hmotnost: 15 400 kg
• Výzbroj: Kanón KwK 36 L/45 ráže 37 mm, 3 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Ausf. E

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový Maybach HL 120 TRM
• Výkon: 300 k
• Dojezd: cca. 165 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 95 km
• Nejvyšší rychlost: 40 km/h
• Výška: 2,43 m
• Délka: 5,38 m
• Šířka: 2,91 m
• Hmotnost: 19 500 kg
• Výzbroj: Kanón KwK 36 L/45 ráže 37 mm, 3 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Ausf. H

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový Maybach HL 120 TRM
• Výkon: 300 k
• Dojezd: cca. 165 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 95 km
• Nejvyšší rychlost: 40 km/h
• Výška: 2,50 m
• Délka: 5,52 m
• Šířka: 2,95 m
• Hmotnost: 21 600 kg
• Výzbroj: Kanón KwK 38 L/42 ráže 50 mm, 2 x kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

Ausf. N

• Osádka: 5 mužů
• Motor: 12 válcový Maybach HL 120 TRM
• Výkon: 300 k
• Dojezd: cca. 155 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 95 km
• Nejvyšší rychlost: 40 km/h
• Výška: 2,50 m
• Délka: 5,65 m
• Šířka: 2,97 m
• Hmotnost: 23 000 kg

Model je postaven ze stavebnice ESCI, a rozhodně jsem z něj nebyl tak nadšen jako ze Shermana. Jedná se o stroj verze N, tedy verze blízké podpory. Nese označení 9. Panzer Division. Velmi pravděpodobně se takový tank mohl zúčastnit bitvy v Kurském oblouku. Model obdržel standardní tmavý wash. Nebahnil jsem, ač by si to sovětská fronta i zasloužila. Figurka ve věži byla součástí stavebnice.