Jagdpanzer 38(t) Hetzer

V roce 1943 OKH (vrchní velení armády) údajně hledalo výrobní kapacity pro útočná děla StuG III, mimo jiné v podniku BMM (Böhmische-Mahrische Maschinenfabrik), jak se za války nazývalo pražské ČKD, kde se v té době vyráběly stíhače tanků Marder III., které už zvolna začinaly zastarávat. Ukázalo se však, že na čtyřiadvacetitunové StuGy továrna nestačí. Někoho však napadlo, že by se daly aspoň nahradit Mardery modernějšími stroji. Ten měl používat podvozek osvědčeného a nadčasového Pz. 38(t). Ten se sice již v té době jako takový nevyráběl, podvozek a pohon však ano. Používaly ho zmíněné Mardery, nebo samohybky Grille.
Požadavky na nový stroj byly částěčně přizpůsobeny možnostem podniku, bylo rozhodnuto, že půjde o lehké vozidlo. Aby se zvýšila bojová hodnota, měl být stroj mimořádně rychlý, požadavek zněl na rychlost kolem 60 km/h, což je i dnes na pásové vozidlo slušný výkon. Této rychlosti však dosaženo nebylo. Mezi další požadavky patřil uzavřený bojový prostor, neboť špatná ochrana posádky vyplývající z otevřeného byla jednou z hlavních slabin Marderů. Požadován byl také skloněný pancíř – německá armáda se poučila. Celkově však neměla být pancéřová ochrana kdovíjak důkladná, dělostřelecké palbě měl odolávat pouze čelní pancíř. Jako hlavní zbraň byl určen 7,5 cm Pak 39, tedy stejná zbraň, jakou byly zpočátku vyzbrojeny Jagdpanzery IV L/48.
V prosinci 1943 projekt schválil Hitler, v lednu byla hotová maketa 1:1 a v březnu prototypy. Nijak zvlášť se netestovalo, koneckonců, podvozek a pohon byly léty prověřené, a kanón vlastně taky. Od dubna se tak rozbíhá sériová výroba, která měla podle plánu produkovat 1000 vozidel měsíčně. 500 v BMM v Praze a od července 1944 dalších 500 ve Škodě Plzeň. V dubnu se podařilo postavit požadovaných 20 strojů, v květnu 50 a v červnu už rovnou stovku. Na strojích však byl znát spěch a pracovní norma napnutá na maximum, proto byla pro další měsíce snížena, aby k přejímce dorazila vozidla v akceptovatelné kvalitě. Nějakou dobu se laborovalo i s názvem vozidla. Ve hře byly názvy jako “leichte Sturmgeschütz 38 (t)”, nebo “leichte Panzerjäger 38(t)”, tyto názvy se objevují v dokumentech z počátku vývoje a výroby. Později byl stroj v armádní dokumentaci označován patrně jako “Jagdpanzer 38(t) für 7,5 cm PaK 39 L/48”. Názory na přidělení jména Hetzer se různí. Jedna verze je, že stroji bylo přiděleno standardním způsobem, druhá tvrdí, že k tomu došlo nedorozuměním. Jméno bylo údajně přiděleno projektu lehkého stíhače tanků E-10, mimochodem, dost podobnému tomuto stroji. Díky chybě v překladu si češi údajně mysleli, že je řeč o jejich stroji. Použili jméno v dokumentaci u vozidel posílaných k útvarům, odkud putovalo hlášení na inspektorát tankových vojsk, kde si zas mylně spojili, že jméno dali stroji sami vojáci. Kdo ví, buď jak buď, oficiální název se ustálil na “Jagdpanzer 38(t) Hetzer”.

Jak jsem již předeslal, Hetzer byl velmi moderní stroj. Vzhledem k pozdějšímu vývoji obrněnců a k tomu, že se Hetzery vyráběly až do šedesátých let, a sloužily ještě déle, se dá říct, že předběhly dobu.Stěny kompletně uzavřeného bojového prostoru byly všechny skloněné pod velkým úhlem, mohly proto být slabší, než kdyby byly kolmé. Přesto si myslím, že to trochu přehnali, neboť síla bočních a zadních pancéřových desek dosahovala pouhých 20mm, strop 8mm a podlaha 10mm. Jediný trochu silnější pancíř byl vepředu, kde dosahoval 60mm. S výškou 185cm byl Hetzer poměrně nenápadný a obtížně zasáhnutelný, díky tomu měl obvykle výhodu prvního výstřelu, než byl zpozorován. S hmotností byl trochu problém. Ačkoli byl o tři tuny těžší, než bylo zamýšleno, nebyl ten nárůst tak závažný, jako problematické rozložení váhy. Díky silnému čelnímu pancíři, převodovce v přídi a kanónu, vyčnívajícímu dva metry vpřed, byl stroj výrazně těžký na předek. A motor vzadu to vyvážit nemohl. To ovšem dávalo pohybu Hetzeru jistá specifika.
Stroj sice vycházel z podvozku Pz. 38(t), tem však byl upraven. Měl nést těžší a větší zbraň a také nástavba byla těžší. Podvozek byl proto rozšířen a dostal větší kola, původně určená pro Pz. 38(t)n.A. Jiná byla napínací kola a podpůrná kladka byla jen jedna na každé straně. Vozidlo mělo poměrně úzké pásy, pouhých 35cm, při jeho váze to však stačilo.
Poháněn byl šestiválcem Praga AE 2800. Motor měl zdvihový objem 7,754 l a výkon 150 koní. S ním dosahoval rychlosti 40 km/h, tedy asi o 30% méně, než bylo požadováno. V terénu to ovšem bylo ještě podstatně méně. Zde se Hetzer pohyboval průměrnou rychlostí 15 km/h. Nádrže obsahovaly 320 l benzinu a stroj na ně ujel 180km po silnici, nebo 130 v terénu. Výkon byl hřídelí přenášen ze zadní části vozidla dopředu, kde byla uložena převodovka s pěti stupni vpřed a jedním vzad.
O použité hlavní zbrani už jsem se zmiňoval, kvůli prostoru uvnitř byl umístěn vpravo mimo osu vozidla, což sebou neslo další úskalí. Byl totiž navržen pro nabíjení zprava, ale nabíječ musel sedět vlevo od něja a nabíjel přes kryt závěru, což se podepsalo na rychlosti střelby. Kromě nešikovného nabíjení nyl omezen odměr zbraně. ten měl být původně 15° na každou stranu, nakonec byl jen 11° napravo a 5° nalevo. S touto zbraní byl Hetzer schopen zničit T-34-85 na 700m, ten se však musel přiblížit na 400m. Při střetnutí s IS-2 z větší vzdálenosti než 100m neprostřelil, ale sám mohl být zničen na více než kilometr. Ještě patrnější je to u tanků západních spojenců. Cromwell, Chruchill, ani Sherman neprostřelili ani z nulové vzdálenosti. Obráceně se hodnoty pohybovaly ve stovkách metrů, v případě Cromwellu přes kilometr. To vše ale platí jen zepředu. Zboku a zezadu si s Hetzerem poradily i malorážové kanóny a dokonce pěchotní protitankové pušky. Němci si byli této slabiny vědomi a nasazovali Hetzery vě větších skupinách a ideálně ještě ve spolupráci spěchotou, aby se jim nepřítel nemohl dostat do zad.
Hetzer si vezl celkem 40 nábojů pro kanón, později se povedlo zvýšit zásobu ještě o 5. Používaly se čtyři druhy munice. Protipancéřový Pzgr39, trhavotříštivý Sprgr. proti živé síle, kumulativní Gr38 HL a speciální, poměrně vzácný, Pzgr40, podkaliberní střelu proti nejsilněji pancéřovaným tankům nepřítele.
Sekundární zbraní byl kulomet MG 34 nebo MG 42. Ten byl umístěn na střeše vozidla, měl kruhový odměr a byl ovládán nabíječem zevnitř. Bubnový zásobník měl však kapacitu pouhých 50 nábojů, a po jeho vystřílení musel nabíječ stejně ven, aby ho vyměnil. Možná právě proto, byl kulomet vybaven aspoň malým štítem.

Posádka byla čtyřčlenná: řidič, střelec, nabíječ a velitel. Jejich komunikaci usnadňoval interkom – u německých tanků v té době již celkem běžný. Rozesazení ve vozidle bylo poměrně netypické. Řidič, střelec a nabíječ seděli za sebou vlevo u stěny kabiny. Řidič koukal ven průzorem v čelní stěně, střele a nabíječ pak vysouvacími zaměřovači na střeše. Velitel seděl vpravo vzadu, až za kanónem. Ten jej odděloval od zbytku posádky. Velitel měl proto vlastní průlez. K výhledu ven složil veliteli vysouvací periskop na střeše. Z výše napsaného je jasné, že výhled do stran nebyl nejlepší, zejména pak vpravo. Tuto slabinu mohl nepřítel velmi snadno využít.
V průběhu výroby byly aplikována různá zlepšení, s větším, nebo menším úspěchem. Primárním cílem modernizací byla optimalizace rozložení váhy. Zatímco na příďi štít a uchycení kanónu bylo odlehčováno, zkoušky různých variant napínacího kola vzadu mířily směrem opačným. Bylo posíleno dopružení přední části stroje. Upraven byl také výfuk, zde s menším úspěchem. Místo původního dlouhého perforovaného krytu, který byl uložen napříč byl montován krátký, zahnutý kryt velkého průměru, nazývaný Flamm-Vernichter, tedy cosi jako odstraňovač plamene. Svému jménu ovšem nedostál. Plameny z něj vyšlehávající v noci prozrazovaly polohu vozidel s nastartovaným motorem. Druhým problémem byl hluk, neboť nový výfuk jej tlumil podstatně hůře.
Stroje vyráběné od dubna 1944 putovaly na frontu celé tři měsíce. Ty byly stráveny zkouškami, zaškolováním posádek a tvorbou manuálů. 731. Panzerjäger Abteilung byl prvním útvarem, který obdržel 45 nových Hetzerů. Stejný počet obdržel také 743. Panzerjäger Abteilung. Následovaly 741., 561. a 744 oddíl stíhačů tanků. Další stroje byly po čtrnácti přidělovány rotám stíhačů tanků, podřízeným pěším, motorivovaným, nebo granátnickým divizím. Od února byly tyto roty redukovány na 10 strojů.
Hetzer byl velmi úspěšným strojem. Byl rychlý, pohyblivý, dobře vyzbrojený a při čelním střetu i poměrně odolný. Neměl sklony k poruchám a celkově byl považován za velmi spolehlivý stroj. Překvapivě vynikal i v pouličních bojích, zde se proti živé síle naplno uplatnil dálkově ovládaný kulomet.
Ještě za války byl Hetzer hojně modifikován, jen málo modifikací však nějakým způsobem překonalo původní vozidlo. Většina z nich se nevyráběla. Mezi úspěšné patřil například “Flammpanzer 38(t) Hetzer”. Místo kanónu byla instalována výmetnice hořlaviny, v rouře připomínající hlaveň kanónu. Dostřel plamenometu byl 60m a stroj si vezl 700 litrů zápalné směsi, uskladněné ve vnitřních nádržích, kde byly lépe chráněny před zapálením nepřátelskou palbou. Posádka byla opět čtyřčlenná, a tvořil ji řidič, velitel, radista a obsluha plamenometu. Vzniklo celkem dvacet kousků, ze kterých byly vytvořeny dvě plamenometné roty – 352. a 353.

Uspěla i samohybná houfnice na bázi Hetzera. Byla označena jako “sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t)”. Hlavní zbraní byla 15cm těžká polní houfnice (schwere Infanterie Geschütz) sIG 33, pro podobné přestavby ostatně mnohokrát použitá (nesl ji například Sturmpanzer I, Bison, Sturminfanteriegeschütz 33, nebo Grille). Na Hetzeru si montáž této zbraně vynutila výraznou úpravu nástavby. Vzniklo 30 strojů tohoto typu.
Neuspěl naopak protiletadlový stroj s 2cm FlaKem 38. Vozidlo zůstalo téměř v původní podobě, byla sejmuta jen stropní deska. V otevřeném bojovém prostoru pak byl lafetován kanón. Nejsou však záznamy, že by stroj byl schválen do výroby, a je dost možné, že nešlo ani o oficiální přestavbu, ale jen o polní úpravu.
Stejně dopadl průzkumný tank na bázi Hetzeru. I zde byla sejmuta stropní deska, Navařenými pancéřovými plechy byl zvýšen okraj bojového prostoru a v čelním plechu byl upevněn krátkohlavňový 7,5cm kanón KwK 37 L/24. I tento stroj existoval jen v jednom exempláři.
Jen u projektu zůstalo u samohybné houfnice “Sturmhaubitzwagen 638/14 mit 10,5 cm StuH 42/2”, Hetzer s houfnicí 10,5 cm StuH 42/2, nebo obrněného transportéru Kätzchen (Kotě), který měl být nástupcem kolopásových transportérů Sd.Kfz.250 a 251. Jediný exemplář nebyl pravděpodobně dokončen.
Ale zpět k úspěšným modifikacím. Patřil mezi ně “Panzerbefehlswagen Hetzer”, tedy veliteský stroj na bázi Hetzeru. Od normálního Hetzeru se lišil pouze rozšířenou radiovýbavou a vyšším počtem antén. Vyráběl se i Hetzer vyprošťovací, “Bergepanzer Hetzer”. Ten přišel o zbraně i střechu. Dostal naopak naviják a radlici. Ta však, i když šla použít na odklízení sutin, sloužila především jako podpěra. Byla opatřena hrotem, který se při použití navijáku zarazil do země a bránil posouvání a převrácení vozidla. Říká se, že stroj byl odlehčen, zejména díky poloviční síle čelního pancíře. Praxe ukázala, že vyprošťování pomocí navijáku Bergehetzer zvládne bez problému, ale odtah je možný pouze na krátkou vzdálenost a jen ve velmi lehkém terénu. V opačném případě nevydržela převodovka, která prostě nebyla dimenzovaná na dvojnásobnou hmotnost.
Občas byly snahy o vylepšení stroje trochu křečovité – jak jinak vnímat pokusy vyzbrojit Hetzer kanónem KwK 42 L/70, kterým byl vyzbrojen Panther. Zde i naprostý laik musí vidět, že pro Hetzer je to zbraň zcela nepřiměřená. To nakonec prokázala zkouška, kdy docházelo k neúměrné zátěži přední části podvozku. Přesto však byla snaha – když už ne kvalitu, aspoň kvantitu – ve smyslu, že pokud nejde Hetzer lépe vyzbrojit, musí jich bý víc. Tato snaha vyplývala z toho, že Hetze se ukázal jako velmi efektivní stroj. Díky tomu vznikla další modifikace: “Hetzer Starr”. Úprava spočívala ve dvou bodech:
1) Jako motor měla sloužit dieselová jednotka Tatra 103. Ze čtrnácti prototypů však pouze jeden dostal tento motor, zbytek měl původní Praga AE.
2) Měla být demontována zákluzová brzda a kanón měl být v závěsu napevno, což se sice jevilo výrobně jako ohromné zjednodušení, navíc se uvolnil prostor pro dalších 24 nábojů. Starr jich uvezl tedy až 79. Zkoušky ale ukázaly, že se ráz výstřelu kanónu přenáší do celé konstrukce, která tím velmi trpí. Zejména pak choulostivé optické přístroje, tedy zaměřovače a periskopy, většinou nepřežily už první výstřel. Osm prototypů, které se dožily konce války, bylo přestavěno zase zpět pro potřeby mladé ČSLA.
Na konci války, kdy už německu silně teklo do bot, byly Hetzery užívány i jinak, než byly původně zamýšleny. Zejména pak jako náhrada za tanky, kterých už byl nedostatek. Jako nemálo vozidel byly Hetzery nasazovány až do (pro němce) hořkého konce. Je poměrně známým faktem, že při pražském povstání v květnu 1945 se podařilo povstalcům několika Hetzerů zmocnit a nasadit je proti Němcům. Zejména je známý Hetzer, který se zúčastnil boje o rozhlas – ten nebyl ani dokončený, chyběl mu kanón, otvor byl zakrytý deskou, jejímž otvorem byl protažený kulomet. Ten se stal jedinou výzbrojí vozu. Tento stroj je pak velmi častou předlohou modelářům.
Jak jsem již zmínil, Hetzery se po válce v téže továrně (teď už opět ČKD) vyráběly až do šedesátých let, převážně pro potřeby ČSLA, která disponovala průměrně 300 těchto vozů, pod označením ST-I. Mezi další uživatele patřili Maďaři (75ks) a zejména Švýcaři. Ti si svých 158ks objednali od ČKD v poválečném období. Stroje s označením G-13 se v detailech od Hetzeru lišily, zejména odlišnou zbraní s úsťovou brzdou. Právě tyto stroje lze dnes vidět na historických akcích a pravděpodobně i ve válečných filmech.
Technické údaje:
JgPz. 38(t) Hetzer

• Osádka: 4 muži
• Motor: 6 válcový Praga AE
• Výkon: 150 k
• Obsah nádrže: 320 litrů
• Dojezd: cca 180 km (180 l/100km) – po silnici, v těžkém terénu klesal na 130 km (250 l/100km)
• Nejvyšší rychlost na silnici: 40 km/h
• Výška: 1,85 m
• Délka: 6,27 m
• Šířka: 2,63 m
• Hmotnost: 16 000 kg
• Výzbroj: 1x kanón 7,5cm PaK 39 L/48, 1x kulomet MG 34 7,92mm

Stavebnice, ze které jsem Hetzera stavěl, byl původně FlammHetzer od UM. Naštěstí tato stavebnice umožňuje stavbu více verzí, včetně Hetzeru Starr. Starra jsem ale nakonec nestavěl, ta verze se neosvědčila a pravděpodobnost, že by ji uzmuli na koci války češi, byla nízká. Nakonec jsem postavil běžný Hetzer, jako variaci na známe povstalecké Hetzery. Stroj dostal německou kamufláž a označení, to pak bylo zatřeno a přes něj dostal české prJporovité znaky. Protože mi to přišlo dost nenápadné, upevnil jsem navíc mezi kanón a přední pancíř českou vlajku. Navrch stroj dostal černošedý wash, abych trochu utlumil barvy, zejména na vlajce.