Sturmgeschütz III

Samohybná děla byla původně určena pro podporu pěchoty. Měla za úkol opevněné ostrůvky odporu, bránící postupu vojáků. Zde nevadilo, že samohybná děla neměla věž – kulometné hnízdo neuhne. A samohybná děla bez věže byla levnější než tanky a jejich výroba byla snazší. Samohybných děl všeho druhu bylo proto za války na německé straně vyprodukováno velmi mnoho.
V roce 1936 obdržely firmy Krupp a Daimler-Benz specifikace nového samohybného děla. Stroj měl nést dělo ráže 75mm, mít uzavřený prostor posádky a zajímavým jej činil požadavek na co možná nejmenší výšku vozidla. Ta neměla přesáhnout výšku průměrného muže. Firma Daimler-Benz, která se podílela na vývoji tanku PzKpfw III, použila pro tento stroj podvozek, kompletní pohon a některé další součásti právě z tanku PzKpfw III. Toto u němců poměrně nezvyklé jednání (tedy, ne, že by němci nepoužívali jeden podvozek pro víc verzí strojů, ale celkově bylo portfolio německé techniky velmi pestré. A tak zatímco američané a sověti hleděli chrlit jeden typ v obrovských sériích, němci museli vyrábět díly na spousty a spousty typů, což byla jedna z věcí, které se jim staly osudnými) se na rychlosti vývoje a celkových nákladech projevilo velmi pozitivně. Nakonec to tedy dopadlo tak, že šasi dodával Daimler-Benz a pancéřovou nástavbu Krupp.
Prvních pět strojů nulté série bylo dodáno ke zkouškám již o rok později. Byly postaveny na podvozcích Panzeru III ausf. B, s osmi malými pojezdovými koly. Nesly kanón 75mm StuK 37 L/24 tedy s délkou hlavně 24 ráží. Byl odvozen z kanónu vyvíjeného pro Panzer IV. Mohl mířit až o 10° dolů a o 20° nahoru. Šlo jím mířit mírně i do stran, uložení dovolovalo stranovou výchylku 12° na každou stranu. Samotný kanon vážil 420 kg.
Nultá série byl zvláštní tím, že nástavba, která byla na oněch pěti testovacích strojích umístěna, byla svařena z „měkké“ oceli. Stroje měly sloužit pouze ke zkouškám, a bylo proto zbytečné na ně plýtvat pancířem. Stug III nulté série vážil 16 tun a s motorem Maybach HL 108 TR o výkonu 250 koní vyvinul maximální rychlost 35 km/h. Požadavek na nízkou výšku byl splněn beze zbytku – výška dosáhla 195 cm. Po ukončení testování zůstaly ve službě jako cvičné stroje až do roku 1941.
Od prosince 1939 sjížděla z linek první ostrá série Stug III. Byl použit odlišný podvozek – základem se stal tank PzKpfw III Ausf. F se šesti pojezdovými koly na každé straně. Výzbroj zůstala stejná jako u prototypů. Změnil se však motor, nyní byl osazen Maybach HL 120 TR s výkonem o 50 koní větším. Tento stroj byl označen jako Ausf. A a během čtyř měsíců výroby jich spatřilo světlo světa celkem 30 kusů.
Posádku stroje tvořili čtyři muži – řidič, sedící vepředu vlevo, střelec a nabíječ, sedící za ním po stranách kanónu a konečně velitel, sedící vzadu za kanónem. Vozidlo vezlo celkem 44 kusů munice pro kanón. Hmotnost vzrostla naa 19,6 tuny a maximální rychlost klesla ke 30 km/h. Kamón byl jedinou výzbrojí vozidla, pro ochranu před útočící pěchotou s sebou posádky vozily samopal MP 38 a osobní pistole. Tyto stroje byly nasazeny ve francouzském tažení, z 30 vyrobených kusů se jich zúčastnilo 24.

Od června 1940 se začala vyrábět inovovaná verze s označením Ausf. B. Došlo k modernizaci podvozku – ten byl převzat z tanku PzKpfw III Ausf. H. S novým podvozkem převzal Sturmgeschütz z tanku i širší pásy. Hmotnost dále rostla – Ausf.B vážil už 22 tun. Díky modernizaci převodovky se podařilo rychlost nejen udržet, ale dokonce zvýšit. StuG se teď dokázal se stejným motorem pohybovat maximální rychlostí 40 km/h. Výzbroj se proti předchozí verzi nezměnila, a stejně tak ani konstrukce nástavby. Změna podvozku byla tak jedinou změnou u Ausf.B. A nenastala kvůli nějakým potíží předchozí verze, ale proto, že došlo k modernizaci Panzeru III, se kterým se u Daimlerů snažil StuG udržet co možná nejjednotnější. Strojů verze Ausf. B vzniklo celkem 320 kusů.
Další velká modernizace nastala v březnu 1941, kdy se začala vyrábět verze Ausf. C. Zde se oproti předchozí udála většina změn právě na nástavbě, do jejíž konstrukce se zatím moc nezasahovalo.Průzor řidiče byl nahrazen periskopem – ten fungoval i jako zaměřovací zařízení a vysunoval se ze střechy vozidla. Díky tomu se změnil i čelní pancíř nástavby. Výroba této verze probíhala jen po dobu dvou měsíců, během niž se stačilo vyrobit 100 kusů. Hmotnost, hnací ústrojí ani rychlost se oproti předcházející verzi nezměnily.
Následovala verze Ausf. D. Od verze C se lišila pouze v několika detailech a na dobových fotografiích nelze od sebe tyto dvě verze rozeznat. Výroba probíhala od května do září 1941 a dosáhla celkového objemu 150 kusů.
Ausf. E se vyráběla od září 1941 do března 1942. Došlo ke změně tvaru nástavby, stěny nástavby nebyly již šikmé, ale kolmé. To sice mělo pozitivní vliv na vnitřní prostor, ale z hlediska vývoje tvarů pancíře (zešikmené jsou výhodnější – nemusí být tak silný pancíř), to byl krok zpátky. Stroj nyní vezl větší zásobu munice, byť ne o moc. Uvezl 50 nábojů. Obdržel také lepší zaměřovací optiku. Verze Ausf. E se vyrobilo 284 kusů, jednalo se o poslední verzi s krátkohlavňovým kanónem. Nezměnila se hmotnost, rychlost, stejný zůstal i motor. Maybach HL 120 TR již provázel všechny další verze.
Po zahájení operace Barbarossa se začaly německé jednotky setkávat se sovětskými tanky T-34, a také s těžkými tanky KV. S těmi si německé Panzer III a Panzer IV dokázaly poradit jen velmi ztěžka. Německé stroje se musely přiblížit nebezpečně blízko, aby jejich kanóny s krátkými hlavněmi s nízkou úsťovou rychlostí dokázaly probít jejich skloněné pancíře. Pro stroje Sturmgeschütz III platilo prakticky totéž, neboť nesly prakticky shodnou zbraň. Zde ovšem byla výhodou nízká stavba. Proto také byly tak navrženy. K nepříteli se mohly přiblížit s menším rizikem. Díky tomu se Stug III stal v ničení nepřátelských tanků velmi úspěšným. Dokonce ještě víc, než tanky samotné. A když Adolf Hitler nařídil urychlené přezbrojení Panzerů III a IV dlouhohlavňovými kanóny a vztáhl tento rozkaz i na stroje StuG, ještě zvýšil jejich efektivitu. Všechny verze, které přišly po Ausf. E byly už vybaveny výkonnějším dělem s dlouhou hlavní. V březnu 1942 se objevila první taková, Ausf. F. Frontová vojska brzy zjistila, že nemusí fungovat jen jako samohybné dělo, jako dosud, ale s úspěchem může zastávat i roli stíhače tanků. Ráže kanónu zůstala stejná, 75mm, ale délka hlavně byla 43 ráží, a na jejím konci se objevuje úsťová brzda. Kanón nese označení StuK 40 L/43 a vznikl úpravou kanonu KwK 40 L/43 montovaného do nových verzí Panzer IV.

To ovšem nebyla jediná změna u Ausf. F. Měnily se takové věci, jako poklopy pro přístup k motorům, stroj dostal modernější rádio a optiku. Kabina byla větrána elektrickým ventilátorem ve stropě. Bylo zesíleno pancéřování čelní strany – prostým přidáním 30mm plátů. Další „pancéřování“ se dělalo v poli – některé posádky nechali žlabovité prostory po stranách kanónu zalévat betonem. Mírně narostla hmotnost stroje, na 23,2t. Na maximální rychlosti se to neprojevilo. Tato verze se vyráběla 4 měsíce, během nichž vzniklo 364 exemplářů Stug III Ausf. F. Poslední vyráběné série byly již vyzbrojeny modernějším kanónem StuK 40 L/48.
Verze Ausf. F byla nahrazena verzí F/8, která byla bez výjimky vyzbrojena kanonem 75 mm StuK 40 L/48 s délkou hlavně 48 ráží. Došlo i k modernizaci na podvozku – byl použit podvozek Ausf. J Panzeru III. Opět se upravoval přístup k motoru, a další drobnosti. Některé stroje měly na bocích představné pancéřování (Schürzen), které mělo stroj chránit proti kumulativním střelám. Verze F/8 se vyráběla od září do prosince 1942 a vyrobilo se 250 kusů.
Poslední a nejpočetnější verzí Stug III se stala verze Ausf. G. Čelní pancíř u ní dosáhl síly 80 milimetrů. Zpočátku díky přišroubovaným plátům, ale později byl pancíř o této síle vyráběn homogenní. Pancíř nástavby po stranách kanonu byl ostře zkosený. U poklopu nabíječe byl instalován kulomet MG 34 chráněný zepředu plechovým štítem. Byla to první verze, která měla vedle děla i doplňkovou výzbroj. U strojů pozdější produkce se dal kulomet ovládat dálkově z kabiny. Osádky jej neměly moc rády, neboť když došly náboje, bylo třeba vylézt z poklopu a kulomet znovu nabít. V bitvě se vylézání z pancéřové kabiny však příliš nevyplácelo. U některých strojů byl instalován ještě jeden kulomet, který byl spřažený s dělem a nacházel se po jeho pravé straně. U něho odpadala nutnost vylézat při nabíjení, ovšem zase neměl možnost mířit jinam, než kam byl otočen celý stroj. Verze G dostala nový typ velitelské kupole s dvoudílným kruhovým poklopem a sedmi pozorovacími otvory rozmístěnými symetricky po jejím obvodu. Zmizel řidičův periskop, takže výhled z kabiny pro něho nadále zajišťoval přední a boční průzor.
Na boky nástavby se zpočátku montovaly zadýmovací granátomety – tři hlavně na každé straně. Postupně ale vymizely, neboť se v boji příliš neosvědčily. Od listopadu 1943 se na některé stroj montoval nový štít kanónu označovaný jako Saukopf nebo Saukopfblende. Byl to odlitek o síle 80 mm a jeho zaoblený tvar dokázal lépe vzdorovat zásahům. Saukopf existovala ve dvou provedeních, buďto jen s kanónem, nebo ještě se spřaženým kulometem (viz výše). Prasečích hlav, jak zní překlad německého názvu, ovšem nikdy nebylo dost, a proto jím nebyly vybaveny ani zdaleka všechny stroje. Schürzen (představný pancíř) se u verze G staly standardem. Verze G také byla často ošetřena Zimmeritem ( pasta sloužící jako ochrana proti magnetickým minám). Produkce Stug III Ausf. G běžela doslova do posledních dnů války a dosáhla 7.834 kusů! Tím se stal stroj Stug III nejrozšířenějším německým obrněným vozidlem druhé světové války. Jeho produkce převýšila i počet vyrobených tanků Panzer IV, které byly rovněž vyráběny po celou dobu války.

Stug III byl univerzální stroj, spíše bezvěžový tank než samohybné dělo. Ke konci války byly stroji Stug III nahrazovány ztráty Panzerů III a IV. Dokonce i Pantherů, které ovšem, i přes své výborné bojové vlastnosti, nemohly plně nahradit. Stroje Stug III se zúčastnily bojů na všech frontách. Neocenitelné byly však na východní frontě. Mimo německé jednotky sloužily Stugy i v armádách německých spojenců. V mnoha zahraničních armádách tyto stroje fungovaly ještě dlouho po válce. V roce 1967(!) je proti Izraeli nasadila Sýrie během tzv. Šestidenní války.
V roce 1943 se také laborovalo s plamenometnou verzí. Vzniklo deset zkušebních strojů. Místo děla byla instalována výmetná trubka o vnitřním průměru 14 mm. Hořlavá směs byla tlačena pumpou poháněnou dvoutaktním motorem DKW. Zařízení mělo dostřel až 55 metrů. Nakonec k sériové výrobě nedošlo, a všech deset prototypů bylo přestavěno zpět na standardní útočná děla. Sturmgeschütz III byl jedním z nejúspěšnějších německých bojových strojů vůbec. Jeho konstrukce byla poměrně moderní, byl nesnadným cílem a nebezpečným protivníkem zároveň. Přitom jeho výroba byla levnější než výroba tanků Panzer IV, se kterými měl srovnatelnou bojovou hodnotu. Na těchto strojích zahájilo svou kariéru mnoho německých tankových es včetně toho největšího, Michaela Wittmanna. Na jaře 1944 měly tyto stroje na kontě více než 20 000 zničených nepřátelských obrněnců všeho druhu.
Technické údaje:
Ausf. G

• Osádka: 4 muži
• Motor: 12 válcový Maybach HL 120 TRM
• Výkon: 300 k
• Obsah nádrže: 290 litrů
• Dojezd: 155 km – po silnici, v těžkém terénu klesal na 95 km
• Nejvyšší rychlost na silnici: 40 km/h
• Výška: 1,85 m
• Délka: 6,77 m
• Šířka: 2,95 m
• Hmotnost: 23 900 kg

Stavebnice od Airfixu vypadá jako frontová skládačka. Podle štítu Saukopf by se mělo jednat o G, ale nemá v té době standardní Schürzen,, a také poklop na velitelské věžičce je pouze jednodílný. Nakonec jsem se rozhodl, že to bude Géčko. Stroj jsem se rozhodl ztvárnit s markingem 15. obrněné divize, která byla součástí DAK. V počtu jedné, nebo dvou rot zde byly nasazeny i stroje StuG III. Byť si nejsem jistý, jestli zrovna G. Stroj je postaven z krabičky, vylepšením je jen figurka velitele, použitá ze stavebnice Pantheru G od Hasegawy. Dále pak zaspinění pískovým pigmentem CMK. To poněkud schovalo jeden zásadní fail, a to ten, že se Airfixu vysmeklo výsostné značení. Bílé kříže se sice vyplňovaly černě, zde ale ta bílá část chybí. Je to trochu i můj fail, neboť jsem zapoměl to domalovat před opigmentováním….
DAK, Tunis, někdy v roce 1943.