Schwerer Panzerspähwagen 234 (8-rad)

Těžký obrněný automobil Sd.Kfz.234 vznikl ve čtyřech variantách, které se výrazně lišily použitou výzbrojí a provedením bojové kabiny či věže. Jednotlivé verze byly značeny číslicí uváděnou za lomítkem na konci kódového názvu. První postavená varianta tohoto stroje získala paradoxně označení s číslicí dvě, tedy Sd.Kfz.234/2.
Historie tohoto obrněného automobilu začala v roce 1940. V srpnu toho roku vydal zbrojní úřad objednávku na vývoj nové generace osmikolového obrněného automobilu, který měl být schopen vypořádat se s extrémními klimatickými podmínkami afrického bojiště. Což znamená, že ač němci přišli do Afriky pod tlakem okolností, s touto možností počítali předem. Mimo schopnosti provozu v tropických podmínkách bylo od nového vozu očekáváno také překonání některých známých nedostatků předcházejících typů těžkých obrněných vozidel Sd.Kfz.231 a Sd.Kfz.232. Nový stroj měl být nižší, aby nepředstavoval tak snadný cíl a měl být také výrazně lépe vyzbrojen (oba starší typy nesly pouze lehké kanony ráže 20 mm).
Stavbou byla pověřena firma Büssing NAG. Existují sice jisté dohady o konkurenčních firmách, jisté ale je, že stroj nakonec stavěl Büssing NAG, který měl bohaté zkušenosti s výrobou již zmíněných starších typů obrněných vozů. Büssing NAG vyvinul pro tento účel zcela nový podvozek s továrním označením ARK. Šasi mělo osm individuálně zavěšených a odpružených kol, která byla všechna hnaná a řiditelná. Základní koncepce podvozku byla stejná jako u staršího šasí GS, na kterém byly založeny již zmíněné Sd.Kfz.231, Sd.Kfz.232 a Sd.Kfz.233, šlo však o podvozek nové generace. Totéž platilo také pro trup. Stejně jako v starších vozů byl tvořen horní a dolní částí s opačně skloněnými stěnami. Zešikmení stěn zvyšovalo jejich odolnost proti zásahům nepřátelskou palbou. Narozdíl od starších typů, u kterých byly stěny trupu upevněny na rámu, byl trup Sd.Kfz.234 samonosný.
Stroj byl vybaven dvěma řidičskými stanovišti. Zadní řidičské stanoviště bylo u těžkých obrněných automobilů poměrně běžným prvkem. Řídit vůz při couvání z předního stanoviště bez výhledu vzad bylo velmi riskantní a rychlé otočení tak velkého stroje nebylo vždy možné.
Konstruktérům se dále podařilo oproti starším typům zvýšit světlou výšku podvozku a zároveň snížit jeho výšku celkovou čímž splnili jeden z požadavků – aby bylo nové vozidlo nižší než jeho předchůdci, a tím tvořilo menší cíl. Velmi důležitým prvkem nového stroje byl motor, který neměl být chlazený vodou, ale vzduchem, což jednak snižuje zranitelnost pohonu a jednak je pro pro tropické podmínky vhodnější. Vývoj motoru byl zadán firmě Tatra (tehdy nesoucí oficiální název Ringhoffer-Tatra Werke A.G.). V roce 1941 vznikl dle zadání první model nového motoru s označením V 850. Šlo o dieselový dvanáctiválec o celkovém obsahu válců 13,5 litru. V rámci požadavku na velmi účinné chlazení dostal motor hned čtyři velké ventilátory. Každou řadu válců tedy chladily dva, jeden na každém konci. Přední ventilátory byly hnány od vačkových hřídelí, zadní pak braly pohon od těch předních. Motor dostal ještě jeden ventilátor, který ochlazoval olej. V rámci dalšího vývoje byl celkový obsah motoru zvětšen na 14,825 litru. Tato varianta motoru pak dostala označení T 103, pod kterým byl také agregát zaveden do sériové výroby. Vývoj však nebyl zdaleka ukončen, protože motor vykazoval mnoho nedostatků. Byl velmi hlučný a poruchový, a odstranění těchto nešvarů zabralo celé dva roky vývoje. Výrazně se tak zdrželo zahájení produkce vozu. Samotný automobil byl totiž připraven k zavedení do výroby již v půli roku 1942, kvůli problémům s motorem však první sériové stroje vyjely z továrny až koncem roku 1943.

Přední řidič seděl za poměrně dlouhou kapotou, víceméně na úrovni věže, mírně vlevo. Výhled mu zajišťovaly tři průzory, jeden vpředu a jeden po každé straně. V tom místě se linie trupu schodkovitě zvedá – plošina tím vytvořená je základnou věže, či jiné nástavby. Druhý řidičský post se nacházel na úrovni zadní hrany věže, kde se linie opět schodkovitě snižuje. Tento má k dispozici jen dva průzory. Vlevo ze svého pohledu – tedy vpravo po směru jízdy. A vzad. Na místě třetího průzoru se nachází radiostanice.
Za druhým řidičským prostorem se nacházela motorová kapota. Po ní pak již zmíněný diesel Tatra T 103 o maximálním výkonu 210 koní při 2200 otáčkách za minutu. Převodovka měla tři rychlostní stupně pro jízdu oběma směry, měla však redukční část, která počet rychlostí zdvojnásobovala. Celkově tedy mohl řidič řadit šest stupňů pro jízdu vpřed i vzad. SdKfz 234 si s sebou mohl vézt v nádržích až 360 litrů nafty. Díky tomu měl obrovský akční rádius 900 až 1000 km při jízdě po silnici, což bylo pro průzkumný stroj skutečným požehnáním. Díky použití dieselového motoru se konstruktérům se sice podařilo splnit nároky na chlazení vzduchem a získat tím zároveň i obrovský dojezd, protože však drtivá většina německé bojové techniky jezdila na benzín, způsobili si tím trable se záasobováním.
Na dolní část zadní stěny trupu se někdy zavěšovalo rezervní kolo. Zřejmě ale se to týkalo až pozdějších vozidel, u kterých již nebyly z důvodu šetření používány speciální samozacelovací pneumatiky. Podél celého vozu se na každém boku táhl veliký blatník, který překrýval všechny čtyři kola najednou. Díky jejich velikosti bylo v blatnících dostatek místa na různé schránky. Větší dřevěný box byl uložen na blatníku v jeho zadní části a to tak, že kopíroval boční stěnu motorového prostoru. Mimo to bylo možné na blatníky uložit další bedýnky, kanistry či hasicí přístroj a připevnit je pomocí kožených řemínků. Zcela vzadu pak byly na blatnících položeny také výfuky.
Jak už jsem se zmínil, strop kabiny vytvářel velkou volnou rovnou plochu pro umístění hlavní výzbroje. U první postavené varianty to byl kanon ráže 50 mm, uložený v otočné bojové věži, která byla převzata z neúspěšného projektu lehkého tanku VK1602 Leopard. Věž měla šestiboký půdorys se zaoblenými boky a rovnou čelní a zadní stěnou, a byla kompletně uzavřená. V čelní desce byla instalována hlavní zbraň, tankový kanon KwK 39/1 L/60 s hlavní o délce 60 ráží. Šlo o upravenou verzi kanonu, kterým byly vyzbrojeny například tanky PzKpfw III pozdních verzí. Pro montáž do menší věže obrněného automobilu byla na kanon přidána úsťová brzda, což zkrátilo délku zákluzu. S kanonem byl spřažen kulomet MG 42 ráže 7,92 mm. Kanon i kulomet měly společnou masku tvořenou jediným masivním odlitkem. Maska měla tvar podobný tzv. Saukopfblende používané například na útočných dělech Stug III. Ač byla vyrobena první, získala tato varianta vozu překvapivé označení Sd.Kfz.234/2. Mnohem známější se však stala pod bojovým jménem Puma.

Zásoba munice pro kanón na palubě byla 55 nábojů, zhruba půl na půl protitankových a tříštivotrhavých. Pro kulomet se nakládalo 1950 nábojů. Na každém boku věže byly tři vrhače zadýmovacích granátů odpalované z interiéru věže. Posádka vozu byla čtyřčlenná. Dva muži měli svá stanoviště ve věži a dva v kabině pod ní. Muži ve věži museli zajistit role velitele, střelce a nabíječe. Jeden z nich tedy musel plnit dvě funkce (je pravděpodobné, že velitel fungoval i jako nabíječ). V trupu pak seděl přední řidič a radista, který v případě potřeby fungoval jako zadní řidič.
Se svou zbraní byla Puma teoreticky schopna likvidovat na bojišti i některé střední tanky nepřítele. Pokud jde o produkční období lze narazit na vícero údajů. Sériová výroba začala koncem roku 1943 a skončila v létě nebo na podzim 1944. Vzniklo 101 kusů této varianty.
V pořadí druhá verze nesla označení Sd.Kfz.234/1. Do sériové výroby se dostala v první polovině roku 1944. Tato varianta vozu měla umožnit boj s letadly nepřítele. Na stejný podvozek jako u první varianty byla umístěna nová nízká věž s otevřeným stropem. Měla půdorys šestiúhelníku a skloněné stěny. Věžička neměla strop, byla shora zakrytá jen pletivem nataženým v rámu. Ten se dal na dvě poloviny do stran otevřít. Bylo to stejné řešení jako u Sd.Kfz.222. Pletivo samozřejmě nedokázalo odolat střelbě, mělo však sloužit hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla. Před nepřízní počasí nechránilo… Výřezy v čelní straně věže vyčnívaly hlavně kanónu KwK 38 L/55 ráže 20 mm a kulometu MG34. Obě zbraně byly instalovány společně do závěsné lafety Hängelafette 38. Tento způsob lafetace umožňoval obdivuhodný maximální náměr 70 stupňů. Jak už řečeno, zbraně, lafeta i způsob řešení věže odpovídaly lehkému obrněnému vozu Sd.Kfz.222 pozdní verze. Zásoba munice pro kanon byla 250 nábojů. Jelikož stejnou zbraňovou sestavu unesl bez problémů i mnohem menší Sd.Kfz.222, bylo zjevné, že Sd.Kfz.234/1 by bez problému unesl i těžší protiletadlovou výzbroj. Na druhou stranu to byla jediná varianta Sd.Kfz.234, která nesla aspoň nějakou dělostřeleckou protiletadlovou výzbroj. Výroba této verze vozu probíhala pravděpodobně do března 1945 a vzniklo 200 až 230 kusů.
Třetí v pořadí přišla varianta SdKfz 234/3, která byla zamýšlena primárně jako nástupce staršího SdKfz 233 a měla tedy plnit roli poskytovatele dělostřelecké podpory pro ostatní obrněné automobily. Zde byla změna konstrukce dosti zásadní. Stroj nejen neměl věž, ale ani strop kabiny posádky. Bojový prostor zůstal shora zcela otevřený. Pro lepší ochranu posádky byly boční stěny kabiny zvýšeny pancéřovými deskami, na bocích kolmými, v předu a vzadu skloněnými. Uprostřed zvýšené čelní stěny kabiny byl instalován krátkohlavňový kanon KwK 51 L/24 ráže 75 mm. Zásoba munice pro něj činila 50 kusů. Úchyt kanonu umožňoval jeho vertikální pohyb v rozmezí od -10 do +12 stupňů. Lafeta měla napravo od kanonu speciální lůžko pro kulomet. Pokud byl v tomto lůžku namontován, byl spřažen s kanónem a pohyboval se spolu s ním. Bylo jej ale také možno upevnit na závěs v zadní části kabiny nebo z něj vést palbu prostě volně přes boční stěny. Pro kulomet se nakládalo pravděpodobně 1950 nábojů. Výroba běžela poměrně krátce, ve druhé polovině roku 1944, a vyrobilo se 88 kusů. Převážná většina z nich byla operačně nasazena na západní frontě (116. obrněná divize).
Poslední sériovou variantou byl Sd.Kfz.234/4. Tato verze vozu vznikla na konci roku 1944. V té době stálo Německo na pokraji katastrofy. Ze všech stran se do Říše valila přesila nepřátelských tanků a vlastní válečná výroba byla v troskách díky spojeneckým náletům. Němci zoufale hledali jakýkoliv mobilní bojový prostředek schopný ničit nepřátelské tanky. Všechny podvozky, které mohly unést rozumně výkonnou protitankovou zbraň, se hodily. A mezi ně patřil i Sd.Kfz.234.

Jako rozumně výkonná zbraň byl pro tento podvozek vybrán kanón PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Instalace tak velké zbraně si vynutila větší zásah do konstrukce než u všech předchozích variant vozu. Kanon musel být kvůli své hmotnosti a síle zpětného rázu uchycen uprostřed bojového prostoru a ne v jeho přední části jako u Sd.Kfz.234/3. Strop kabiny byl v přední části zachován, dále vzadu byl však odstraněn a s ním i části bočních stěn, aby bylo kolem závěru kanónu více místa. Aby však nezůstala posádka bez ochrany, byly na původní boky kabiny navařeny doplňkové bočnice. Kanon byl namontován včetně svého štítu, který pak tvořil čelní pancíř kabiny.
Tento kanón byl skutečně velmi efektivní. Na vzdálenost 1000 metrů dokázal probít pancíř skloněný pod úhlem 30 stupňů a silný 85 mm, za použití protipancéřové munice až 97 mm. Máme zde tedy další solidní bojový stroj, který měl šanci ovlivnit průběh války. Praxe však nebyla tak jednoznačná. Obrněný automobil Sd.Kfz.234 nebyl ani přes svou velikost vhodný pro nesení tak těžké zbraně. Díky velké energii výstřelu celá konstrukce vozu značně trpěla. Zbraň měla velmi omezený odměr, což znamená, že při změně azimutu se muselo pohnout celým automobilem. Do stísněného bojového prostoru se vešlo pouze 36 kusů munice. Přesto však byl SdKfz 234/4 dobrým strojem a při troše štěstí mohl velmi efektivně likvidovat naprostou většinu nepřátelských tanků. Doplňkovou výzbroj představoval kulomet MG 42, který se upevňoval na pohyblivý závěs napravo od kanónu.
Výroba této poslední varianty probíhala od konce roku 1944 do konce války. Vyrobeno bylo pravděpodobně kolem 90 kusů.
SdKfz 234 byl nejmodernějším německým obrněným automobilem celé války. Podle mnoha odborníků šlo o vůbec nejlepší těžký obrněný automobil své doby, který ovlivnil konstrukci tohoto typu vozidel na dlouhá léta. Varianta SdKfz 234/4 pak byla nejsilněji vyzbrojeným německým obrněným automobilem celé války. Celkový počet Sd.Kfz.234 byl přibližně 500 kusů, přesné počty nejsou úplně jasné.
Je třeba poznamenat, že bojové jméno Puma nesla jen a pouze verze 234/2.
Technické údaje:

• Osádka: 4 muži u všech verzí
• Motor: 12 válcový Tatra T 103
• Výkon: 210 k
• Obsah nádrže: 360 litrů
• Dojezd: 900-1000 km po silnici
• Nejvyšší rychlost na silnici: 90 km/h
• Výška: 2,10 všechny verze kromě 234/2 – 2,38 m
• Délka: 5,86 m, verze 234/2 o metr delší díky hlavni děla
• Šířka: 2,33 m
• Hmotnost: 11 500 kg, 234/2 11 700 kg

Pumu jsem nakonec udělal jako stroj deváté obrněné divize SS „Hohenstaufen“. Tato divize je známá tím, že oproti jiným divizím Waffen SS neholdovala represím vůči civilnímu obyvatelstvu, ani jiným krutostem. Muži této jednotky si po celou dobu bojů zachovávali rytířskou důstojnost, což potvrzují i vojska spojenců, která proti nim bojovala. Kamufláž podle návodu, tedy hadovitou tříbarevnou jsem nedodržel, nakonec je automobil šedý, tmavě zeleně kropenatý. Jedná se o pozdnější variantu, s náhradním kolem na zádi. Model je víceméně krabičkový, vylepšil jsem ho jen trochou bláta na kolech a podvozku, a maskováním typickým pro dobu a místo výskytu. Tedy srpen 1944, Falaise, Francie. A to maskování – větve stromů a keřů. Ty jsem získal tak, že jsem rozstříhal vláčkařský stromeček a na Pumu nalepil jednotlivé části.