Kleines kettenkraftrad 2

SdKfz.2 kleines Kettenkraftrad (SdKfz je zkratkou pro Sonderkraftfahrzeug – zvláštní motorové vozidlo, kleines Kettenkraftrad znamená malé polopásové vozidlo) byl původně vyvinut pro použití v nové německé armádě a u výsadkových jednotek Luftwaffe. Předpokládalo se také jeho uplatnění v roli velmi lehkého dělostřeleckého tahače. Původně měl sloužit jako tahač protitankových kanonů Pak 35/36 vyvinutých pro vzdušné výsadky nebo k tažení řady lehkých bezzákluzových kanonů, rovněž vyvíjených pro potřeby výsadkářů.
První typ malého tahače vstoupil do armádní služby v roce 1941. Nesl označení NSU – 101.Byl to malý, ale složitý stroj, který mohl vézt tři muže, včetně řidiče, sedícího za řidítky téměř uprostřed vozidla. Poměrně dlouhé pásy zabíraly větší část bočních stran vozidla. Motor byl umístěn pod sedadlem řidiče. Za ním mohli sedět dva muži, obráceni čelem dozadu. Tažená výzbroj se připojovala k závěsu na zádi vozidla. Kromě lehkých děl mohl Kettenkrad táhnout také speciální lehké návěsy s nákladem střeliva nebo pohonných hmot. Sedadla pro dva pasažéry vzadu se často demontovala,aby uvolnila,prostor pro převoz dalšího materiálu.
Při svém zařazení do výzbroje Kettenkrad propásl možnost uplatnit se při původně předpokládaném použití u vzdušných výsadků. V té době utrpěly výsadkové síly Luftwaffe zdrcující ztráty na Krétě. Německé výsadkové jednotky poté bojovaly jako pozemní síly a lehký dělostřelecký tahač již nebyl nezbytný. Kettenkrad se proto využíval především jako zásobovací prostředek jednotek působících ve špatně přístupných oblastech,kde se jiná vozidla pohybovala jen s obtížemi. Malý Kettenkrad dokázal uvézt náklad zásob zdánlivě zcela neprůchodným terénem, s málo pevným blátivým nebo písečným povrchem. Největší hmotnost taženého břemene činila jen 450 kg. Tato nevýhoda však byla vyvážena skutečností, že vozidel Kettenkrad bylo vyrobeno poměrně málo a tak se vyhrazovala k plnění skutečně obtížných úkolů.

V jednu dobu se objevil návrh na výrobu větší verze s označením HK 102. Tento stroj měl mít větší 2 litrový motor (původní provedení mělo 1,5 l motor), který si dokázal s větším vozidlem určeným pro převoz pěti mužů a odpovídajícího množství materiálu, lehce poradit. U projektu HK 102 byla konstrukce dokončena v teoretické rovině, dále se však nepokračovalo. V roce 1944 se dospělo k závěru,že vozidla typu Kettenrad jsou pro německou armádu luxusem, který si již nemůže dovolit a jejich výroba skončila. Kettenkrady přijaté do výzbroje armády do roku 1944 zůstaly ve službě až do konce války. Existovalo i speciální provedení pro rychlé pokládání kabelů k velitelským stanovištím a předsunutým postavením. Těchto spojovacích vozidel vznikly dvě verze, jedna pro pokládání normálního telefonního kabelu (SdKfz 2/1) a druhá pro objemný kabel velkých spojovacích ústředen (SdKfz 2/2). Obě verze převážely cívky s kabelem na ocelové konstrukci uprostřed vozidla. Spojař odvíjel kabel z cívky a pokládal jej na zem pomocí vodiče kabelu.
Sice to moc nekoresponduje s max. hmotností taženého břemene, ale existují fotografie, na kterých je Kettenkrad použit na letišti jako tahač proudové stíhačky Me-262. Jinak ovšem, krom té fotografie, nemohu najít o tom ani zmínku…

Základní technické údaje SdKfz 2:

• Osádka: 3
• Hmotnost: 1200 kg
• Délka: 2,74 m
• Šířka: 1,0 m
• Výška: 1,01 m
• Pohonná jednotka: zážehový motor Opel Olympia o výkonu 36 k (26,8 kw)
• Nejvyšší rychlost na silnici: 80 km/h

Kamufláž a marking Kettenkrafradu byly jasné dopředu. Emblémy na bok, jak jsem si už na aršíku zjistil, patřily pancéřové divizi luftwaffe Hermann Göring. Zvolil jsem tedy stejný vzor jako u cisternového Blitze. Na Kettenkraftradu jsem nedělal žádná „vylepšení“.
Takže, červenec 1943, Sicílie, Panzer Division Luftwaffe „Hermann Göring“