Leichter Zugkraftwagen 11 3t

Sd.Kfz.11 je výsledkem programu uceleného vývoje polopásových tahačů, který byl uskutečněn na počátku třicátých let. Zahrnoval celkem šest hmotnostních kategorií. Nejtěžší byl Sd.Kfz. 9, zvaný Famo, podle firmy, která ho vyráběla, Sd.kfz.11 patřil mezi nejlehčí stroje. Byl určen pro vlečení zbraní a nákladů o hmotnosti do tří tun. Vývoj nejprve probíhal ve firmě Hansa-Lloyd, kde roku 1934 spatřil světlo světa první prototyp s označením Hl Kl 2. O rok později následovala vylepšená verze Hl Kl 3 a poté verze Hl Kl 4 (H) s motorem umístěným vzadu. Roku 1936 dozrál projekt do varianty podvozku s označením Hl Kl 5, které již byla vyrobena menší série. Pak byl ovšem, roku 1938, projekt předán Hanomagu, který jej dovedl do finální varianty s označením H Kl 6 (Hl Kl 6). Došlo ke změně motorů, namísto dosavadních agregátů Hansa-Lloyd začal Hanomag do stroje montovat motory Maybach, nejprve typu NL 38 TUKR a finálně typu HL 42 TUKRM. Oficiální označení, zavedené někdy mezi variatami 5 a 6 znělo leichter Zugkraftwagen 3t (SdKfz 11).
Podvozek vozu byl tvořen přední kolovou a zadní pásovou částí. Přední řiditelná náprava byla odpružena jednou velkou, napříč položenou, listovou pružinou a její kola pravděpodobně nebyla vůbec brzděna. Pásová část se skládala ze sedmi pojezdových kol na každé straně. Tato kola byla plechová, složená ze dvou disků. Lichá kola měla disky na ose hned u sebe, sudá měla disky od sebe dál. Lichá kola tak zapadala do sudých, podobně jako u pozdějších Pantherů a Königtigerů. Navzájem se tak kola překrývala. Poslední pojezdové kolo bylo zvednuté mírně nad úroveň ostatních a sloužilo jako kolo napínací. Vpředu bylo konstrukčně odlišné ozubené hnací kolo.
Pásová část byla odpružena torzními tyčemi, každá náprava zvlášť. Z toho důvodu nebyla přesně naproti sobě, ale levá byla oproti pravé straně posunuta dozadu o cca 15 cm. Díky tomu byl na levé straně o článek delší pás. Pásy byly široké 28 cm a byly opatřeny gumovými patkami. To umožnovalo pohodlný pohyb po zpevněných vozovkách. Údajně od toho chtěli u Hanomagů v posledních sériích upustit, ale zhoršilo to jízdní vlastnosti na silnici natolik, že od tohoto záměru ustoupili.

SdKfz 11, finální sériové varianty, poháněl již zmíněný motor Maybach HL42 TUKRM. Byl to benzínový šestiválec o obsahu 4,2 litru o výkonu 100 koní. Převodovka byla Hanomag 021 32785 U50 se čtyřmi rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Vozidlo bylo klasické koncepce, s motorem vpředu a převodovkou pod podlahou kabiny. Více vzadu se nacházela baterie, palivová nádrž a zcela vzadu pak tlumič výfuku. Sd.Kfz.11 byl vybaven redukční převodovkou o dvou stupních.
Řidič ovládal vozidlo pomocí volantu, standardní sady tří pedálů a dvou řadících pák (ta druhá náležela ke zmíněné redukční převodovce). Poslední pákou po řidičově pravé ruce byla ruční brzda. Způsob řízení Sd.Kfz.11 byl vůbec zajímavý. Jelikož pásová část byla poměrně dlouhá, samo natočení předních kol by nestačilo, vozidlo by jelo nadále rovně a kola by smýkalo. Tento způsob byl tedy užíván jem pro mírné korekce. Ve chvíli, kdy úhel natočení volantu překročil 15 atupňů, automaticky se přibrzdil pás na vnitřní straně zatáčky. Řešení to bylo relativně složité, bohatě se však osvědčilo, zejména v terénu.
Ve své základní verzi byl SdKfz 11 určen primárně k vlečení lehkých houfnic 10,5cm leFH 18. V praxi byl však často využíván i k vlečení dalších zbraní, třeba protitankových děl ráže 75 mm a dalších zbraní. Vznikly i další varianty vozu, určené například k vlečení raketometů Nebelwerfer 40 (ráže 10 cm), Nebelwerfer 41 (ráže 15 cm), či Nebelwerfer 42 (ráže 21 cm). Existovala i verze pro přepravu raket ráže 28 resp. 32 cm určených pro Schweres Wurfgerät 40. Vznikly také zamořovací a dekontaminační stroje a pár dalších variant polopásu, mimo jiné samohybná zbraň.
Varianty:

• Sd.Kfz.11 – Základní verze, otevřená karosérie se dvěma lavicemi pro osádku.
• Sd.Kfz.11/1 – Nebelkraftwagen (polopásový tahač a muniční vozidlo určené pro Nebelwerfer. Uvezlo až 80 raket.
• Sd.Kfz.11/2 – mittlerer Entgiftungskraftwagen (stroj pro převoz odmořovacích látek v sudech.) Ovšem v poli převážel i podstatně obyčejnější náklady.
• Sd.Kfz.11/3 – mittlerer Sprühkraftwagen (střední polopásový postřikovač) – jednalo se buďto o odmořovací verzi, nebo o verzi, která měla sloužit pro zpevnění půdy – podloží pro raketomety.
• Sd.Kfz.11/4 – Nebelkraftwagen (vylepšená verze Sd.Kfz.11/1, která mohla obsluhovat Nebelwerfery větších ráží)
• Sd.Kfz.11/5 – mittlerer Gasspührwagen (střední polopásový tahač se zařízením pro detekci zamoření)

Koncem války pak vzniká verze, která měla šetřit suroviny. Karosérie stroje byla zhotovena z nedeficitních surovin, převážně ze dřeva.
Technické údaje:

• Posádka: 12 mužů
• Délka: 5,5 m
• Šířka: 2 m
• Výška: 2,2 m
• Hmotnost: 5,5 t
• Pancéřování: 8 mm
• Motor: Maybach HL 42 benzínový 6-válec
• Výkon motoru: 100 hp
• Odpružení: Torzní tyče
• Max. rychlost (silnice): 52 km/h
• Dojezd: cca 250 km
• Posádka : 8-9 mužů

Stroj jsem provedl jako vozidlo 19. pancéřové divize Wehrmachtu, jednotky, která od svého založení po celou válku bojovala na východní frontě. Šedozelenou kamufláž jsem ještě pokryl černošedým washem. Stroj v této podobě mohl bojovat na Kavkaze, před porážkou u Stalingradu.